plomusujonak přečtené 111

Hrobka 2010, Howard Phillips Lovecraft

Dlouho jsem si chtěl přečíst něco od tohoto zajímavého spisovatele. Již dříve jsem poslouchal mluvené slovo některých jeho děl. Už v té době mě zaujala Lovecraftova schopnost nadnést ve svých dílech tu pravou atmosféru. Dokážu si představit situaci a v hlavě si vytvořit obrázek, a to i když jsou Lovecraftova díla na popisy dosti chudá. Možná je to právě ten důvod, že má mysl není tolik vázaná fyzickým popisem objektů, a tak můžu se svou představivostí brát víc ohled na to, jak na mne tyto věci působí psychicky, čímž se mi daří se lépe vžít do děje. Všímám si, že se u těchto jednadvaceti povídek, které kniha obsahuje, chronologicky zlepšuje kvalita a propracovanost, což bylo pro mě jakožto čtenáře velmi uspokojivé. Mohl jsem se tak stále těšit na lepší a lepší příběhy. Z toho velkého množství povídek bych chtěl poukázat hlavně na ty, jež mi z nějakého důvodu utkvěly v paměti. Dagon, například, je charakteristický svým prostředím: blátivými páchnoucími rovinami uprostřed moře a prastarou bytostí - rybím králem - jehož jméno jako jedno z mála z lovecraftovského univerza lze vyslovit lidským jazykem, a který tvoří zároveň podivně tragickou postavu. Vzpomínání na dr. Samuela Johnsona je takovou černou ovcí mezi ostatními příběhy. Neobsahuje téměř žádné fantastické prvky a na zápletku jsem marně čekal až do poslední strany. Povídka Paměť je ze všech nejkratší, ale za to velmi pěkná. Lovecraft zde nastiňuje budoucnost světa a pomíjivost lidí a jejich skutků vůči bytostem jiných světů. Dále příběh Z neznámého světa, který mě fascinoval myšlenkou, že nadpřirozená stvoření mohou být běžnější než lidé, že jsme jimi obklopeni ze všech stran, ale kvůli naším slabým smyslům je nemůžeme vidět. Hrůzný stařec pracuje sice s jednoduchými hororovými koncepty, ale je tak dobře napsaný, že nepůsobí příliš stereotypně. V povídce Chrám jsem se setkal s jednou z nejotravnějších a nejhorších hlavních postav, jakou jsem kdy viděl, je nepříjemně zatvrzelá, chladná, protivná a krutá, působí však jako vhodný element pro sdělení příběhu. Obrázek v domě je skvělou povídkou, ve které se však hlavní hrdina dostává do tak složité situace, že si autor asi nevěděl rady s rozumným zakončením, a tak to, co vytvořil, působí hrozně naroubovaně a celkem to kazí a utíná tok pocitů z příběhu (řekl bych takový deus ex machina). A nakonec Fakta ohledně zesnulého Arthura Jermyna a jeho rodiny v sobě budují záhadu, která je velmi hezky rozluštěna až na konci knihy, a díky níž působí čin hlavní postavy věrohodně a i úměrně. Ještě bych chtěl upozornit na určitý prvek, který se až příliš opakuje v autorově díle, počítaje až do konce této knihy, a to je podobnost mezi postavami: introvertní muži nad 40 let, kteří vyprávějí příběh o něčem, co si už moc nepamatují, ale co je tak hrozivé že je málem nebo opravdu přivedlo k šílenství, a o čem vlastně raději moc neřeknou.... celý text

Matyáš Sandorf: Nový hrabě Monte Christo 1988, Jules Verne

Tuto knihu jsem dostal ke svým 13. narozeninám a odkládal jsem ji čtyři roky až do svých sedmnácti. Důvod byl prostý: předsudky. Říkal jsem si: "Není Hrabě Monte Christo náhodou nějaký starý nudný román? Jaký bude rozdíl mezi jeho o kousek novější předělávkou?" Avšak jakmile jsem začal číst, kniha mě nadchla. Přímá řeč a spádný děj začínají hned ve čtvrtém odstavci na první straně. Dále se mi líbí, že první kapitola se týká dvou hlavních postav, které, i když jsou záporné, působí kladně, a jejich pravé barvy se ukážou až v pozdějších kapitolách. Román je rozdělený na pět dílů, z toho každý má cca 8 kapitol. Druhý díl představuje úplně jiné postavy v jiném čase na jinačím místě které se dostanou postupně do děje původního - v prvním dílu započatého. Zápletky této knihy jsou spletité a převážně nepředvídatelné. V románu se stále objevují nové situace, jež příběh posunuí kupředu. Velice rád bych viděl seriálovou adaptaci tohoto díla; mám dokonce pocit, že i sám román ve své podstatě k tomu vybízí. Chtěl bych však vytknout, že jako i v jiných mnohých knížkách od Julese Verna zůstane záporák záporákem (navzdory prvním kapitolám) od začátku až do konce, což může čtenáře ochudit o hezké zážitky a způsobit nestrukturnost postavy. Dále mi přišly přehnané některé schopnosti postav, primárně hypnotické dovednosti doktora Antekirta, sekundárně nadlidská síla Matifouova. A když už jsme u něj, právě dvojice hrdinů - potulných francouzských akrobatů - Pescada a Matifoua - je velice zajímavým a příjemným elementem v knize. Jsou to totiž přátelé na život a na smrt.... celý text

Zaslíbená Země Nezemě 5 2019, Kaiu Širai

Zaslíbená Země Nezemě je další manga, jež čtu kvůli anime. Recenzi píšu až k pátému dílu z toho důvodu, že první série anime končí také přibližně v těchto místech příběhu, a protože jsem první sérii viděl celou a věděl, co mne doteď v manze čeká. Důvodem je také to, že od šestého dílu se čtenář dozvídá podstatné informace zásadně se týkající příběhu, které poukazují na děj z jiného úhlu pohledu, a tím pádem by recenze byla příliš objektivní a už by nepoukazovala na pocity tímto příběhem vzbuzené. Příběh začíná prostě: Emma a Norman najdou plyšového králíčka patřící holčičce Conny a rozhodnou se jí ho donést v naději, že ji zastihnou ještě před odchodem k adoptivní rodině. Zde se poprvé ukáže, zda je manga pro čtenáře vhodná. Emma a Norman totiž najdou Conny mrtvou, naloženou na korbě dodávky, s hrudí probodnutou podivnou rudou květinou, a spatří démony, z jejichž hovoru poznají, co je sirotčinec ve skutečnosti zač. Chtěl bych se pozastavit nad zvláštní rolí holčičky Conny v příběhu. Jde totiž o jakýsi archetyp postavy, většinou v podobě nevinného dítěte, jehož úkolem je zemřít (nebo být zmrzačeno) rukou záporáka a tím čtenáře přesvědčit o špatnosti této dotyčné záporné postavy. Takové nevinné děti jsou velice běžné v moderních příbězích (příklady anime, v nichž se vyskytují: Fullmetal Alchemist, Banana Fish, Made in Abyss), problém u nich však bývá ten, že nutí čtenáře být smutný jen z toho důvodu, že je to nespravedlivá smrt, bez toho, aby si k takové postavě vyvinuli hlubší vztah. Myslím si však, že v Zaslíbené Zemi Nezemi je použita dobře, neboť právě smrt Conny je základem celého příběhu a mistrně změní čtenářův pohled na Grace Field z krásného malebného sirotčince na hrůznou a děsivou farmu na lidi, což jí dodává na důležitosi. Ostatní postavy tohoto příběhu jsou také dobře napsané, často až s nadměrnou pečlivostí a důrazem na osobnost. Ze všech mi nejkrásněji napsaná přijde ta hlavní záporná; mamá Isabella. Nejdříve ji čtenář vnímá jako přívětivou vychovatelkou, potom jako největší bezcitnou hrozbu pro děti a posluhovačku démonů, a úplně nakonec jako jako tragickou mladou ženu, která chce dát dětem v tomto krutém světě co nejvíce lásky jen lze a žít i za svého nejlepšího kamaráda z dětství, který nemohl. A věřte mi, tohle je jeden z nejlepších způsobů, jak dohnat čtenáře k slzám a empatii k záporné postavě. Vždycky se mi líbilo, když autor díla napsal postavu sice zápornou, ale oprávněnou a s dobrým vnitřním úmyslem. Potenciál příběhu je využit co nejvíce, takže prvních pět dílů tvoří krásný, bohatý a relativně úplný příběh (bez toho, aby utrpěla návaznost na následující díly), který dokonce čtenáři nechává místo na zamyšlení. Styl grafického ztvárnění se dle mého k příběhu náramně hodí. Jen mi vadilo, že obsahy okýnek občas příliš přečuhují do těch dalších, čímž narušují celistvost kreseb. A ještě jednu malou výtku mám: to, jak děti dokázaly tak mazaně obelstít systém a odhalit tajemství a úmysly nepřítele, mi přijde přehnané, zvlášť, když je těm nejstarším dětem teprve dvanáct let. Sice se to dá obhájit tím, že Grace Field je prestižní farma pro boháče, ve které se dbá na to, aby byly děti co nejchytřejší a jejich mozky tím pádem nejchutnější, ale stále mi to vrtá hlavou.... celý text

Zaslíbená Země Nezemě 4 2019, Kaiu Širai

Zaslíbená Země Nezemě 3 2019, Kaiu Širai

Zaslíbená Země Nezemě 2 2019, Kaiu Širai

Zaslíbená Země Nezemě 1 2019, Kaiu Širai

Barva kouzel (limitovaná sběratelská edice) 2020, Terry Pratchett

Tato kniha dokázala, že i geografie fantasy světů může být nejen převelice zajímavá, ale také velmi vtipná. Příběh v zásadě spočívá na satyře a absurdnosti, avšak rozsah toho, co může nabídnout, je velký a originální, a to i když se jedná o úplně první díl série. Mohu s jistotou říci, že jsem se u žádné knihy nesmál tak moc jako u této. Stala se jednou z mých nejoblíbenějších. Vrhá na fantasy žánr světlo humoru a odpovídá na otázky, které si klademe o možném běžném životě postav typických pro takový žánr. Nutno také podotknout, že knize přidává na váze také český překlad. Například postava kostlivce s kosou se v originále jmenuje obyčejně Death, ale v češtině je to Smrť (nikoli Smrt). Celá kniha se čte velice dobře a děj rychle ubíhá. Nemohu opomenout ani atmosféru příběhu, která i dlouho po dočtení zůstává v mysli, ani ten krásný pocit, když si na ni vzpomenu. Je jako magické pole obklopující Zeměplochu nebo právě oktarína - barva magie. Barva dobrodružství, barva neznámého, barva větru prohřátého druholetním sluncem vanoucího na travnatých pláních pod dračími horami. Barva této knihy. Barva kouzel.... celý text

Fantastické povídky 1968, * antologie

Pliniův strašidelný dům nebyl, co se týče hororu, skoro vůbec děsivý. Byl psaný ve stylu dost krátkého dopisu. Už dřív jsem tuto povídku slyšel a jako mladšímu mi připadala o dost tajuplnější, avšak i tak je to stále povedené dílo. Sung-lingův Soudce zemřelých měl nehezky přímočarý děj, který se spíš podobal zápisu v letopisech. Poeova Maska červené smrti nezklamala autorův věhlas a hra s barvami atmosférou, stejně jako napínavý a husí kůži nahánějící příběh, je dotáhnutá k dokonalosti. Gogolův Vij je nejdelší povídka z knihy a čtenář by mohl mít obavy, že ho to nebude bavit, ale toto dílo s prvky lidových bájí se od začátku záživně stupňuje až do poslední strany. Honoréova Pomsta popraveného se spíš podobá špatné grotesce a satiře s ohranými, že mi bylo spíš líto, že jsem to četl. Maupassantův Horla, i když trochu zdlouhavý, je naopak velice vydařený. Pokládá filosofické otázky, zápletka i rozuzlení a vysvětlení jsou nečekané a vypravěčovy pocity jsou popsány tak výborně, že se do nich čtenář lehce vžije. Hlavní problém mi však dělal konec, který ten pocit jenž si měl čtenář odnést, razantně zakončil. Dickensův Hlídač není tak strašidelný jako tajemný a k zamyšlení. Představuje určitou záhadu, která trápí hlavní postavu, a jejíž důvod je ukázán až na konci. Bowlerův strašidelný dům velice pěkně představuje potenciál toho jiného - astrálního - světa, a i když je původ všech záhadných věcí vysvětlen, člověk má po přečtení dobrý pocit toho, že to ještě není konec. Na knize mi vadil jednak nízký počet povídek, tedy její malá tloušťka, dále výběr některých méně kvalitních děl a hlavně hnusné ilustrace, kterými byl člověk při pohledu převážně znechucen, a i totální antitalent na kreslení by poznal, že jsou nějaké čudné. Zjistil jsem, že povídky sdílí jeden určitý prvek a to jest nadpřirozeno. Moje oblíbená hororová povídka od Stanleyho Ellina by nemohla být zařazena, protože tam horor tkví v lidském chování. Navrhoval bych knížku Fantastické povídky vydat znovu, odstranit nevydařená díla, vložit jinačí, lepší, třeba od Lovecrafta a určitě změnit ilustrátora.... celý text

Howlův putující zámek 2020, Diana Wynne Jones

Tuto knihu hodně proslavil japonský animovaný film Zámek v oblacích (překlad názvu je nepřesný, ale o tom se nebavíme) od známého režiséra Hayao Miyazakiho, což byl také důvod, proč jsem knihu vůbec četl. Film se knihy drží asi do necelé poloviny, ale pak se velmi výrazně rozchází (jako jeden z rozdílů bych uvedl, že zámek v knize nemá nožičky, ale ve filmu ano). I když není kniha založená na rozsáhlém popisu historie, geografie a kultury toho světa, jako spíš na malých detailech nepotřebných pro příběh a minimalismu, stále dává o prostředí více informací než film. Je mi trochu líto, že momenty, které by měly být napínavé, tak skoro vůbec nepůsobí, a dá se říct, že děj v knize obecně graduje slabě. Taky mi přijde divné občasné Sofiino chování, kdy třeba přichází na své možné magické schopnosti nebo až moc často opakuje, že jako nejstarší z sester má v životě prostě smůlu. Ale i tak je to vážně příjemná četba a doufám, že brzy přeloží i následující dva díly.... celý text

Romeo a Julie / Tartuffe 1985, William Shakespeare

Ačkoli jde o hodnotné dílo, není to nic, co by mě zajímalo, protože divadelních her jsem četl málo a nespadá to do žánru, který mě zajímá, takže to nedokážu dobře zrecenzovat. Reference na tuto divadelní hru lze spatřit na mnoha místech moderní kultury často bez toho, aby si toho byli konzumenti vědomi. Tím se však vytrácí pomyslná síla samotného díla a mohou vznikat negativní předsudky, což je škoda, neboť je to pěkná milostná tragédie. Zápletka, i když dosti komplexní, jde jednodušeji pochopit než třeba zápletka v Hamletovi, což je za mě dobré. Hra se slovní zásobou a básnickými prostředky je jako i v ostatních Shakespearových dílech velmi květnatá, vždyť zpráva bratra Vavřince pro Romea o tom, že musí do vyhnanství vychází asi na dvě stránky. Celkově lze říci, že se mi to četlo lépe než již zmíněný Hamlet, avšak na rozdíl od Hamleta má Romeo a Julie méně filozofických myšlenek. Začínám mít, co se týče divadelních her, raději komedie. Tartuffe je jedna velice zajímavá hra, z níž by však plynulo ponaučení lépe, kdyby to nepokazil konec. V této hře se ukazuje, že i mezi lidmi, u kterých by se předpokládalo, že to budou lidé dobří, se sem tam najde i nějaký vypočítavý jedinec, jako právě hlavní antihrdina svatoušek Tartuffe, po němž je i hra pojmenována. Protože k němu pán domu Orgon přistupoval jako ke vzornému dobrotivému křesťanu a zobal mu z ruky, málem o všechno přišel. Bohužel se děj tak zamotal, že autor musel přistoupit k taktice Deus ex machina a nechal krále zázračně odhalit podvod bez důkazů, což mi přijde jako nesmysl, který kazí pocit ze hry, a prostě bych byl radši, kdyby hlavní postavy, tedy Orgon a jeho rodina, skončili na ulici. Možná to tak dopadlo, protože se Moliérovy hry hrály i na i na královském dvoře, tak aby se král cítil poctěn, i když je to pro něj jako pro krále zbytečné, neboť už tak měl jistě dost pozornosti. Jinak šlo o velice vydařenou komedii. V doslovu jsem se dočetl, že kvůli této hře měl Moliére problémy s církví a že mu ani nebylo kvůli tomu dáno poslední pomazání. Nechápu, jak tohle mohlo urazit církev (ačkoli připouštím, že byla dříve více citlivá, než teď), vždyť spíše než ji kritizuje tato hra obecne lži a podlé lidi, jež se často skrývají pod milou maskou, takže bychom měli přemýšlet a důvěřovat až, když prověříme. Taky bych měl poznamenat, že toto dílo bylo přeloženo za socialismu, takže bych nevyloučil, že si naši drazí soudruzi něco na informacích v doslovu přibarvili.... celý text

Hamlet, dánský princ / Hamlet, the Prince of Denmark 2007, William Shakespeare

Jedna z nejslavnějších tragédií od Shakespeara i všeobecně. Obsahuje výrok "Být, či nebýt," který je tak moc opakován v kultuře, že ztrácí vážnost. A přitom to není jediná skvělá hláška, tato divadelní hra se takovými jen hemží, kupříkladu v pátém jednání na hřbitově, kde si vykládají hrobník a vesničan, kteří řeší složité filozofické otázky lehce, vtipně a selským rozumem, načež přijde Hamlet a téma skvěle zvážní a ještě prohloubí. Líbí se mi také, že hlavní postavy nejsou černobílé, tedy že nejsou čistě zlé nebo hodné. Například Claudius svých zlých činů lituje a na Hamleta se skrze jeho vlastní akce s postupem děje lepí větší a větší špína. Navíc na konci většina hlavních postav umře, což dodává příběhu váhu.... celý text

Robur dobyvatel 2017, Jules Verne

Kniha o vizionáři a vynálezci, který předběhl svou dobu (na což se na konci knihy vhodně naráží), dvou tvrdohlavých zastánců řiditelnosti balonu a vystrašeném černochovi, který v téhle knize trpí asi nejvíc ze všech ostatních postav. Začátek i konec knihy jsou velice krásné, nejdřív nádech záhadna, nakonec napínavý děj. Albatros je úžasný a obdivuhodný stroj, a když jsem knihu četl, mnohokrát se mi vybavily scény z mého oblíbeného filmu Laputa: Zámek v oblacích. Nevýhody této knihy jsou však dlouhá a nudná prostřední část týkající se obšírného opakovaného popisu pocitů postav a hlavně krajiny. Kdyby to někdo z knihy vyňal, zbylo by mu jen pár desítek stránek záživného děje. Postavy jsou nesympatické. Když se Strýc Prudent a Phil Evans snaží Roburovu vzducholoď zničit, nevím, komu mám fandit. Naproti tomu má kniha potenciál ve své myšlence a krutopřísným mechanickým vymoženostem, ze kterých jsem se inspiroval do jedné z mých her. A nakonec; předtím, než si tuto knížku přečtete, měli byste si přečíst Ocelové město, neboť je ve knize vzpomínané.... celý text

Sluha dvou pánů 2013, Carlo Goldoni

Sluha dvou pánů. První divadelní hra, kterou jsem četl jako knihu. Mé předsudky byly brzy po započání četby vyvráceny, rozhodně jsem se nenudil. Kniha je krátká a děj svižně ubíhá. Popisy postav postav a prostředí mi tam však občas chyběly a nějakou dobu mi trvalo si zapamatovat, kdo je kdo. Děj je velmi koplexní a v průběhu hry se zamotal natolik, že jsem si nebyl schopen zapamatovat podrobněji, o čem tato divadelní hra je. Jinak je kniha opravdu vtipná a zábavná a to hlavně díky sluhovi Truffaldinovi, hlavní postavě, u kterèho se občas zdá, že moc chytrosti nepobral, však v zápětí se zachová velmi mazaně a je odhodlán svou šarádu zachovávat co nejdéle, až do samotnèho konce. Jistě bych neodmítl nabídku navštívení divadla za ûčelem zhlédnutí této hry.... celý text

Vdáváme matku a jiné povídky 1991, Gerald Durrell

Odpočinková kniha vhodná na letní dovolené. Mohlo by se zdát, že tu budou jen povídky humorné, avšak vyskytují se zde i prvky hororu. Ze strany komedie kniha splnila svůj účel a mnohokrát jsem se zasmál. Za mne je moje nejoblíbenější povídka z těch všech ostatních Esmeralda, ale zdaleka nejsilnější povídka s kousky černého humoru a skvělými hláškami je Papoušek pro pastora.... celý text

Malý princ 1999, Antoine de Saint-Exupéry

Malý princ. Tato kniha, ačkoli je velmi krátká, je plná různých důležitých životních poznatků, ze kterých si každý čtenář může najít svůj oblíbený nebo ten, který ho nějakým způsobem oslovil. Nějakou dobu po dočtení této knihy jsem vůbec nevěděl, jak ji ohodnotit, to se však změnilo poté, co jsem našel v jiné knize citaci právě z této knihy. Zajímavé je, že se v knize Malý princ opakují třeba na koncích kapitol stejné nebo obdobné věty, aby zdůraznily nějakou podstatnou informaci. Tato knížka je ve všech ohledech velice krásná a není ji třeba doplňovat.... celý text

Útok z podzemí 2012, Roderick Gordon

Ačkoliv se tento díl jmenuje Útok z Podzemí, o podzemí je asi jen půlka knihy, možná i méně. Dobré je, že jsme se dozvědeli pravdu o podstatě Styxů. Oproti prvním dílům je tenhle díl hodně akční. Příjde mi však, že se to až moc přehání s černými světly. Také nové postavy, které potkáme v knize jsou až moc extrémní v chování, vzezření a životních příbězích. Konec se mi však dost líbil. A dočkal jsem se také kratší nostalgické části.... celý text

Planeta žije 1990, David Attenborough

Když tuhle knihu čtete, je to, jakoby jste sledovali úžasné dokumenty od Davida Attenborougha, na nichž jsem v dětství vyrůstal. Většina kapitol na sebe plynule navazuje a také, jak to bývá i v těch dokumentech, je v knize hezky řečeno, že bychom se měli k přírodě chovat šetrně. Bylo mi však trochu líto, že kniha jmenovala takové množství zvířat, že fotografie jako ilustrace nestačily k dostatečnému pokrytí, takže jsem si ze stručného popisu nedokázal pořádně představit, jak některý tvor vypadá, a to jich znám dost. Samozřejmě, že si můžete obrázek jmenovaného zvířete vyhledat na internetu, ale někdy takové hledání dá dost zabrat a dlouho trvá, hlavně když třeba zrovna nemáte přístup k internetu. Musel jsem se také občas ke čtení nutit.... celý text

Ocelové město 1983, Jules Verne

Nemyslel jsem si, že se mi bude tato kniha tak moc líbit. Začátek je sice docela nudný a zdlouhavý, jak to bývá ve starších kníhách, ale asi po třetí kapitole se děj začíná rozjíždět a baví, navíc se knížka dobře čte také proto, že je krátká. Předtím, než jsem ji četl, díval jsem se na český film Tajemství Ocelového města (odkaz na YT: https://www.youtube.com/watch?v=FdSxSv89PyY) a musím říct, že mi to názor na knihu nezkazilo. Hlavní důvod je ten, že se v určitých částech kniha od filmu liší, takže film vytváří prakticky alternativní příběh. Kniha je za mne stejně dobrá jako film.... celý text

Společenstvo Prstenu 1993, J. R. R. Tolkien