RichardMekka
přečtené 76
Obhájce moderního umění - Jindřich Chalupecký v kontextu 30. a 40. let 20. století
2017,
Zdeněk Brdek
(audio, 8min) Zdeněk Brdek o své knize "Obhájce moderního umění", která mapuje myšlení Jindřicha Chalupeckého https://nadcasove.blogspot.com/2021/01/zdenek-brdek-o-sve-knize-obhajce.html?m=1... celý text
Srdce na štít : úvahy o přátelství a lásce
1941,
Pavla Buzková
Ukázka: "Srdce na štít: úvahy o přátelství a lásce" Pavla Buzková (1941) "Sám jest člověk tenkráte, když už nebo ještě nikoho nemiluje. Tu se snaží spoustou jiných zájmů zasypati trhlinu mezi sebou a životem, aby skryl své hrozné tajemství, že míza, kolující stromem lidstva, jej pomíjí a nechává odumírati." * "Na dně zármutku dopíjí se člověk nesmírně opojné slasti, kterou mu svět ničím nahraditi nemůže. Jest to asi slast ze sebenalezení, neboť člověk zklamaný a opuštěný uchyluje se konečně do ráje srdce svého, z něhož ho žádná moc nemůže vypuditi. Tu po dlouhém, předlouhém rozloučení padá si v náruč s vlastní duší, která se ho blaženě ujímá – aby ho znovu smířila se životem, s Bohem a s lidmi. Neříká se tedy nadarmo: „Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší.“ * "Nejubožejšími bývají právě lidé domněle oplývající štěstím, jichž nic netrudí a kteří se jenom baví. Až je jednou smrt přinutí k účtování, naleznou místo zlatého pokladu, jejž si domněle nastřádali, jenom hromadu suchého listí." * "Nejprotivnější jsou lidé, kteří se nikdy nespálí ani nenapálí." * "Nejhustší síti klepů a pomluv bývá obyčejně opředen člověk lásky nejhodnější. Jen ten, na kom nikomu nezáleží, bývá jich ušetřen a utrží někdy ještě chválu." * "Nenávidíme zločince, ale jakmile se stane pronásledovaným, litujeme ho. Trpitelé se zdají míti vždycky pravdu i právo na své straně. Byť si své utrpení sami zavinili. Šťastlivec je zásadně dlužníkem, trpitel pak věřitelem lidstva i samého Boha." * "Odlesk svých ohňů v cizích očích pokládáme obyčejně za jejich vlastní plápol." * "Citově nadaným lidem každé významnější setkání dlouho přeznívá i doznívá. Nesmějí se jich tedy žádati příliš mnoho, poněvadž by pak nikdy neuslyšeli vlastní duše a zpívali by svůj part falešně." * "Vystříhejme se někoho obtěžovati zbytečně, abychom pak nenalezli jeho ochotu vyčerpánu, až ji budeme opravdu potřebovat." * "Otevříti si svá srdce zcela upřímně mohou jen dva lidé. Třetí, ať již oběma blízký nebo cizí, vnucuje milencům, manželům, přátelům, sourozencům, ba i rodičům a dětem určitou pózu. Jednomu se člověk přibližuje, pro druhého však již hraje." * "Tvrdost se často maskují lidé přecitlivělí, aby si uchovali trochu klidu nezbytného k životu a k práci. Je to instinktivní obrana před lidskou ukrutností." * "Intrikán si zaslouží většího opovržení než zloděj, poněvadž nás okrádá o to nejcennější, co máme a bez čeho nemůžeme vůbec žít: o sebevědomí, důvěru a pocit bezpečnosti. Jako nám každá pomluva rozhoupává půdu pod nohama, tak zase každá chvála a příznivé smyšlení o nás ji pod námi upevňuje." * "Přátele cepujeme ve svém vlastním zájmu, abychom je mohli milovati a zůstati jim věrni." * "Ve vztahu mezi mužem a ženou, jehož jediným obsahem jest smyslnost, se láska buď ještě nenarodila, nebo již zemřela." * "Jakými psychology byli tvůrci Písma, když věděli, že i pohledem se může cizoložit! Kolik dnešních lidí, chápající lásku jenom tělesně, se jim ani zdaleka nevyrovná ve znalosti člověka a jeho vztahů." * "S láskou je to jako s Bohem: my potřebujeme ji, ne ona nás." * "Milujeme některé lidi proto, že jsou dobří, nebo se nám zdají dobrými proto, že je milujeme?" * "Spolehlivou známkou pravé lásky jest odpor ke každé ničemnosti, jež člověka snižuje ve vlastních očích." * "Láska je všestranný umělec, jenž takřka z ničeho: z jediného posunu, ze zvuku hlasu, z kmitného držení těla úplně cizích, neznámých lidí, tvoří neúnavně znovu a znovu milovaného člověka" * "Jen toho máme opravdu rádi, jehož nemoc, hanbu nebo nezdar prožíváme v úžasném vzrušení, poněvadž nám je nesnesitelná představa utrpení, která mu z nich vzchází, ale z jehož štěstí se radujeme méně než on, protože se o ně příliš chvějeme; jehož věc jsme vzali zkrátka úplně za svou, neboť se s ním ztotožňujeme. On je námi a my jím." * "Láska, která předvídá svůj konec, nechtíc překonati samu smrt a protáhnouti se do věčnosti, není pravou láskou." * "Čím větší nenávist, tím bližší smír v lásce." * "V milostném vztahu jest vždycky ve výhodě a silnější ten, kdo méně miluje." * "Nedati je někdy více, než se rozdávati příliš štědře." * "Za okázale šílící láskou skrývá se obyčejně jen hysterická umíněnost." * "Navrší-li se mezi skutečnými milenci nebo přáteli hradba nedorozumění, za níž jeden druhému zapadne, jest nejlépe přenechati času, aby ji odklidil. Pod jeho náporem rozpadnou se všechny malicherné nevraživosti a láska, osvěžena odpočinkem a vyhladovělá odříkáním, ujme se opět všech svých práv." * "Nezahání-li již milované jméno všechny zlé duchy a příšery noční od našeho lůžka, láska uvadla." * "Láska bez obětavosti není láskou, nýbrž společenstvím rozkoše a v nejlepším případě citovým vyděračstvím." * "Falešnou, předstíranou láskou možno oklamati jen toho, kdo věří toliko zevním projevům citovým a jest úplně tupý intuitivně." zdroj: "Srdce na štít: úvahy o přátelství a lásce" Pavla Buzková (1941, Československý Kompas), Edice: Od člověka k člověku, Ilustrace: Otakar Mrkvička Pavla Buzková... celý text
České drama
1932,
Pavla Buzková
ukázka2 "Anarchistický přelud dokonalé svobody, vepsaný na jejich praporu, vábí obzvláště silnější osobnosti. Kdož by se rád nevyrval konvenci, jež je tak nesnesitelně sešněrovala lidstvo! Kolik vzpour, soukromých i veřejných se proti ní již zdvihlo! Není snad jedince, národa a společnosti, aby jí občas nesetřásly třeba i s risikem života. Heslo svobody je ze všech hesel nejsvůdnější. Tomu rozumí každý. Čím je nezkušenější a naivnější, tím více je jím strhován. A věří mu ovšem doslova, netuše jeho relativity. Nechápe, že jím by zvítězila sama zkáza. Vždyť život existuje jen, pokud je spořádán. Bez řádu by nebylo žádné jednoty a tedy ani osobnosti, jež by se rozložila v tříšť pocitů, citečků a dojmů. Nebylo by ostatně ani těla, jehož důmyslná organisace zakládá se právě na řádu. Konvence ovšem není řád. Řád život rozvíjí a ochraňuje, kdežto konvence jej mrzačí a dusí. Hubit konvenci je tvůrčí člověk stejněpovinen, jako hubiti anarchii. Obé škodí vývoji, obé je přepětím: anarchie svobody, konvence řádu. A co všechno není konvencí nebo anarchií!" zdroj: "České drama" Pavla Buzková, kap. "Smysl českého dramatu" (Melantrich, 1932)... celý text
Lázeňská ouvertura
1966,
Jan Machoň
Unaven, sám sobě nepochopitelný, nechci vzpomínat ani myslet, a tak tu třetí den bloumám od ničeho k ničemu a přesvědčuju sám sebe, že chci, mohu a mám, jak se na lázeňského hosta sluší, sedět na lavičce, tvář nastavenou slunci, a prostě se radovat, že jsem na svobodě, po tom všem živ a zdráv, že mi nic nebrání žít, jak jsem si představoval. Ale zatím vždycky, když užuž šťastně utkvívám v nenavyklém bezpečí, zazmítám se ve vlastní paměti a moje city, dojmy, vzpomínky a myšlenky vyplouvají na povrch a vybuchují. Jsem tu celý, a přece, marnodarmo, pohybuji se a myslím jak na protézách. Je to trapné, zahambující; přísahal jsem si, že až vyjdu, nebudu na nic vzpomínat, na nic z minula myslet, že si budu na prstech počítat drobné radosti, žít hodinu po hodině, vnímat poklidně míjející vteřiny, skládat drobinku k drobince, šetřit jimi. A zatím, ne že bych se nesnažil, ale nejde, nejde mi to; až k zalknutí je ve mně touhy ztratit se v náhle zas otevřených dnech, plných vůní, barev. Jenže všechna pohoda, všechen ten úžas je pořád jen kolem a místo radosti, kterou bych měl a chtěl cítit, dme se ve mně nespokojenost. Čím víc se snažím, tím méně vím, kde a čím začít. [...] Třeba ten hluboko zasutý pocit, který mě zvedl do závrati, když mne po týdnech samovazby poprvé vyvedli na dvůr a nechali chodit, chodit, chodit. Vím, je to nespravedlivé a nesouměřitelné: tady a tam, ale co je štěstí? V tom, co má, se někdy člověk těžko vyzná, jen představy a přání si jasně třídí, protože když mě pak chceš-nechceš, vodit na týž dvůr pravidelně, šťastně oslnivá první chvíle se rozbolavěla v nezhojitelné navždy. Ne jen slunce a nebe bez země, nebe přistehované k hřebenům zdí ostnatým drátem, ne jen široký obzor, k němuž lze dojít a uvidět nový, všechno bylo mimo dosah. Jen sám sobě mohl člověk unikat a rvát ze sebe, co je v něm živé a vědomé. A přece jsem žil; chodě dokola, pořád dokola v neúchylně vyměřeném poloměru, v předem odpočítaném počtu kruhů, žil a bránil se uvěřit, že za splnění touhy moci být pod ničím neohraničeným nebem jsem schopen všeho. [...] Co nevidíš, není, nenuť bdělost, aby hlídala, a nemůžeš-li jinak, nevěř, že to u zdi je tráva, nečíhej na ptačí křídla nad dvorem, nelov zvuky! Představ si, mysli si, věř, že za těmi zdmi není už nic. [...] "Hlavně na nic nemyslet, všechny starosti hodit za hlavu a léčit se!" Doktor byl mladý a dával si záležet, aby každé jeho slovo znělo důvěryhodně, spolehlivě, vážně. [...] Všechno se ve mně míchá, jsme pod hladinou, nad hladinou i na břehu zároveň. Rozum chápe, ale to ostatní, co muselo i rozum hlídat, ne a ne si zvyknout. [...] Co by se stalo, kdybych doktorovi řekl: Jste hodný, ale zbytečně se namáháte. Průstřely v noze i rameni jsou dávno spolehlivě zahojeny a páteř zpevněna osmi lety kriminálu. Nechte mě plavat, kašlu na všechny procedury, na lázně, na všechno, co po mě chce někdo druhý. Ne, takhle myslet nesmím. Jen žádnou novou zeď, žádný sebeklam. [...] Všechno, všechno, jen ne ten dvojlomý příměr: tam a tady: já a všichni ostatní. Vždyť co se vlastně stalo: vinen-nevinen, obžaloba byla složená ze slov, rozsudek byl složen ze slov, odsuzující, i ten zprošťující. Jen nikoho a nic nepodezírat, nešlapat po sobě ani po druhých, netáhnout v sobě ani za sebou břemeno, zapomenout na všechno, vrátit se k práci, k lidem. Kde ale začít? Co platno, že sebeusilovněji myslím na to, že jsem zde, pokud se pořád cítím tam. Vrátit se k lidem? Ke komu, k ženě, která se mě zřekla? K přátelům, kteří uvěřili v mou vinu? Jak se zbavit prázdna, mříží, zdí? Hned na sebe hledím neúčastně sám sobě třetí, hned ve mně cválá kůň, kterého zapomněli osedlat. Ne kůň po padlém nebo ztraceném jezdci; neklidný, odpočatý, zmateně pobíhající kůň, dychtící po jezdci, který by znovu určil cíl nevydané síle, nastřádané netrpělivosti. Rozsudek lze zrušit, ale nelze zrušit, co člověk žil. [...] zdroj: "Lázeňská ouvertura" Jan Machoň (Blok, 1966), s. 5-8... celý text
