Set123
přečtené 711
Lucerna
2013,
Alois Jirásek
Upřímně jsem vždy měl z pana Jiráska maličko strach. Nevěděl jsem jak s ním začít, když jsem však narazil na Lucernu, bylo jasno. Relativně krátké drama, pohádková atmosféra a tak dále a tak dále. Vzal jsem tedy knížečku do ruky a!... a byl jsem lehce zklamán. Děj se mi zdál poněkud plytký, ztrácel jsem se v postavách (což se mi nestává často), většina charakterů mi vadila a neshledával jsem je zajímavými. Problémy ve skutečnosti nebyly nikterak problematické, řešily se de facto banality a hlouposti banálními a hloupými způsoby. Ale! Ale je důležité slovíčko, že? Poté jsem měl možnost shlédnout divadelní inscenaci v Mahenově divadle v Brně. Hra byla v režii Štěpána Pácla a byla naprosto geniální. Opravdu se jednalo o naprosto geniální hru, která dokonale vystihla jak kouzelnou atmosféru dramatu, tak veškeré komediální aspekty, kterých byla hra zaplněna hlavně stran Michala a snad ještě více Ivana, dvou geniálních vodníků. Ivanova bolest z příchodu lidí byla tak nádherná, že jsem se málem rozplakal. Smíchy. Ale vlastně do značné míry i soucitem. Celá hra se na scéně krásně poskládala, pospojovala a stal se z ní krásný obraz. Obraz kouzelný, roztomilý a veselý. A tak jsem musel uznat, že ta Lucerna sama o sobě asi nebude tak špatná hra, pouze text se mi zdá – a trvám si na tom dodnes – poněkud zmatečný.... celý text
Maryša
2018,
Vilém Mrštík
Nu, tak jsem si tu Maryšu zase po čase ze studijních důvodů přečetl. Po prvním dočtení nebyl jsem z knihy kdovíjak nadšen. Postupem času ze mě však negativní pocity nějak odpadnuly a já na knihu začal myslet vlastně vcelku vřele. Na na hromech vstáváme, na hromech líháme, musí to bét, Maryšo? a na celkové vyvrcholení knihy, na vcelku zajímavé téma. No No druhé přečtení patrně dopadne stejně. V tuto chvíli nejsou mé pocity příliš láskyplné. Víte, velkou část svého času trávím v Brně. A přes to, když slyším slovo šalina, je mi na zvracení. Nu Víte jak si asi připadám při čtení Maryšy? Je fakt, že šaliny se tam nevyskytují. Inu, kniha se mi tedy nečte dobře. To je ale, buďme k sobě upřímní, můj problém. Na tom, že je to hra velice působivá, skutečná, smutná a brutální sui generis, to nic nemění. Je to zkrátka tak. Historický výsek je v knize vystavěn naprosto živě a tragicky. Násilí toho nejhoršího druhu provozované na komsi zcela bezbranném, na někom, kdo když náhodou možnost obrany najde, bude za to každým potrestán. Ano, svého druhu otroctví. Hra je, pokud jde o mě, příliš dlouhá a styl dramatického zápisu je mi nevyhovující. Víte, Shakespeare možná měl ohromné štěstí, že i pokud scénické poznámky ve velkém psal, nedochovaly se. Jeho drama je holé, a proto je neustále živé. Ne tak Mrštíci. Hra je zbytečně fragmentovaná, snad polovina u ní jsou scénické poznámky. Já bych snad byl býval nechal herce dělat si na tom jevišti zhruba co chtějí, ale budiž, je to jakási volba autorů. Na údernosti hry to však ubírá mnohé. Ani to však na celku zas tak mnoho nemění. Pachuť opadne, vzpomínka zůstane a ta je, zdá se, příjemná. Hra je poutavá, je zajímavá a nabízí leccos k zamyšlení, snad vám toho do života o domácím násilí dá víc, než kdejaká odborná literatura. Čili, přečtěte si to, přetrpte to, stojí to za to.... celý text
Aenarionova krev
2019,
William King
Já vím, neměl bych komentovat knihy s tříletým odstupem, když si z nich skoro nic nepamatuji. Ale i to, myslím, něco vypovídá o jejich kvalitě. Víte, King se krásně čte. Ne, opravdu, číst Kingovy knihy je neskutečně lehký zážitek, u kterého se skvěle odpočívá. A já mu za to upřímně, ze samého dna mé srdce, děkuji. Nota bene když sáhne po něčem jiném, než je série Zabíječe. Trilogie Tyriona a Teclise přináší do knižní tvorby Warhammeru něco jiného, nového a příjemného, já tyto dávné, mytické příběhy zkrátka rád. Tím spíše s tak fantastickým prologem, jaký se zde nachází. Setkávám se tu se slavnými elfíky v jejich mládí, až dětství. K tomu poznámka, není to žádná young adult debilita? Ale je, nenalhávejme si nic. Jen je zajímavé setkat se s young adult debilitou zkříženou s mimořádně drsnou fantasy Warhammeru. Teclis i Tyrion jsou ve skutečnosti dost otravní. Pravdou je, že kniha je rychlá a člověk si z ní… po týdnu už nic nepamatuje. Nebo… člověk… minimálně já si z ní po týdnu nic nepamatoval. Vím, že je tam bubák, který se vrací i v posledním dílu, vím, že mě to bavilo a vím, jak skvěle (upřímně se mi to hodně líbilo) nakonec N’Kari dopadl. Rovněž si pamatuji mnou již oceněný prolog. Z toho plyne: jedná se o skvělou jednohubku na odpočinek a zabití nějakého toho času (asi jako psaní tohoto komentáře, měl bych se na zkoušku učit římské právo a místo toho píši tuto zbytečnost), což není k zahození, hodnotná kniha to ovšem, upřímně není. A nemůže být, je to Warhammer. A upřímně? Koho to sakra sere?... celý text
Bílá nemoc
2018,
Karel Čapek
Toto drama jsem četl (tedy nikdy neviděl inscenované) několik let zpět, ale docela rád na něj vzpomínám. Už proto, že jsem z něj maturoval přičemž jsem si mohl trošičku zamachrovat a s úsměvem odejít s výbornou. Mimochodem, mezi čtením samotným a maturitou uběhly tři roky, takže se docela divím, že jsem na tom machrováním taky nevypadnul. Třeba jméno Galén jsem si vůbec nepamatoval… Teď už zase uplynul další rok, takže to tu zamořuje svými myšlenkami jen abych zaplnil prázdné místo u mého Čapka. Jedná se o velice prosté a dobře čitelné drama. To jsem ale asi nic moc nového nenapsal. Ono je ale těžké k tomu něco nového napsat, že? Ono je to totiž dost jednoduché i co do obsahu. A upřímně? Proč sakra ne? Ač jsem člověk, který zrovna čte Odyssea a užívá si každý řádek, přeci nemám nic proti jednoduché knize. Pokud je jednoduše napsaná a ještě k tomu má co říct (alespoň minimum), nemám proti ní námitek, nejsem žádný Šalda. A to zase Čapek toho nemá k řečení málo. Čapek používá velice jednoduché metafory a kulisy, na čtení není absolutně nic složitého. I přes veškerou snahu se Čapkovi nepodařilo zastřít ani kritiku fašismů, které se v oné době jak plíseň rozlézaly po celé Evropě. Otázkou může být jak se dívat konkrétně na bílou nemoc. Možností je – je to prostě nemoc. Jop, lidé jsou občas nemocní, každý se s tím dříve nebo později setkáme. Nwm… v posledních letech se něco takového dělo, ne? Druhou možností je nemoc – metafora. Nákaza, která se šíří společností, stejně jako se právě zmíněný fašismus šířil evropskou společností. Myslím, že ono slovo „bílá“ tomu dodává zcela nové vrstvy, ne? Tato nemoc, sama rozdírající společnost na krev, je jedním z hnacích motorů války. Myslím, že obě alternativy jsou přijatelné. Ještě dvě poznámky. Jendou je charakter doktora Galéna. Což je, upřímně, charakter dosti problematický. Jsem (no dobře, nejsem, ale nevěděli byste to, kdybych vám to neřekl… a asi by vás to ani nezajímalo, ale dost už!) právníkem a coby takový jsem samozřejmě nucen si uvědomovat jisté etické aspekty práva. Konec konců, docent Škop rozeznává tři složky práva, normativní, etickou a estetickou. Etická stránka čehokoliv je leckdy silně přehlížena a to i přes to, že má velice důležitou úlohu. V právu je to problém neuvěřitelně vážný, o to vážnější u lékaře. A s tím, jak Galén pohlíží na etiku… by se dala vést polemika. Pacifista jistě, ale neměl on by léčit každého? Vážně jeho vnitřní zásada (třebas jistě dobrá a směřující k maximálnímu užitku pro společnost) může potlačit primární zásadu lékařství, pomáhat všem, vždy a bez rozdílů? Může Galén svévolně určit kdo má právo žít a kdo musí zemřít? K jeho přístupu bych byl… skeptický. Morálně jej nezavrhuji, ale jistě by se o něm dalo diskutovat. A ještě posední věc. U maturity mi byl předložen i neumělecký text s vazbou na Nemoc. Text byl, tuším, recenzí na inscenaci dramatu, kde byl do konce, který zde přirozeně nevyzradím, vsazen žák Galéna, který s doktorem pracoval na léčbě nemoci. A ten žák nebyl s Galénem na konci hry, zůstal v laboratoři. Nevím, zda to byl dobrý krok, skoro bych řekl, že to myšlenku hry poněkud zprznilo. Ale to už je asi na každém z vás.... celý text
Jak je důležité míti Filipa
2018,
Oscar Wilde
Toto je hra mnoha tváří. Hra společenské kritiky, hra zvláštní estetiky, fraška, hra plná filosofie, hra pokřivené, pokrytecké lásky, hra omylů. Jendo z nejlepších děl Oscara Wilda, ve kterém si každý najde něco svého. Knihu jsem četl dvakrát a v obou případech jsem se u ní smál. Každá strana na sobě nese krásný vtip, občas možná až zbytečně kousavý, ale stejně… Za vtipy se však ukrývají zajímavé otázky, nejen tázající se na nitro člověka, ale také na fungování společnosti. Opravdu se jedná o dílo neuvěřitelně pichlavé a ve své podstatě, ve svých nejhlubších částech, také smutné. Jedna postava vedle druhé působí dosti nerealisticky, vyumělkovaně a archetypálně. Žádný charakter není originální, všechny se detailně drží svých rolí. A funguje to skvěle. Mladá namyšlená slečinka s láskou k falešné romantice, přísná praktická teta, která nejvíce ze všeho nesnáší kritizování své společenské třídy, Algernon, který do značné míry odráží osobnost Wildovu. Tito a další dělají dohromady skvělou komedii, ve které co replika, to citát. Dílo si nese mnoho z Obrazu Doriana Graye a jeho hedonismu. Carpe diem, to je asi nejlepší shrnutí této hry. A je-li k tomu potřebný Filip, tím jenom lépe.... celý text
Strašidlo cantervillské a jiné povídky
2019,
Oscar Wilde
Wilda mám velice rád a snažím se přečíst co nevíce z jeho tvorby. Tato kniha (ISBN: 978-80-7390-978-9) má tu ohromnou výhodu, že obsahuje pěknou sbírku mnoha jeho děl. Co se pohádek týká… Plakal jsem. Opravdu jsem plakal, což jsem vpravdě nečekal. Slavík a růže, to bylo jasné, znal jsem ze základky, už tehdy se mi to zdálo dosti smutné a nyní, když jsem si v klidu doma přečetl celou povídku? No potěš pánbůh. Jediné, co mě trošičku naštvalo, bylo odchýlení od běžného překladu „Slavík“ na „Slavice“, což se mi zdálo poněkud zbytečné, ale což. Šťastný princ je neuvěřitelné depresivní, dítěti bych to nikdy nepřečetl. Pohádka de facto říká „Přátelé, s altruismem se můžete jít vys…!“ A opět, konec je při nejmenším stejně smutný jako Slavík. Sobecký obr je o maličko méně smutný, ale slza stejně ukápne. Příběh o nápravě, s více méně šťastným, symbolickým koncem. Úžasná pohádka. „Oddaný přítel“ je hrozná věc. Tedy aby bylo jasno, je to dobré, ale hrozně cynické. A to já si o sobě myslím, že jsem pěkná svině, ale mlynář mě jednoznačně trumfnul. Hraboš mi až moc připomínal některé mé známé, takže to celkem bolelo. Pozoruhodná raketka mě ponechala bez většího zaujetí. Z „Domu granátových jablek“ bych vyzdvihl jednu povídku, i když i „Mladý král“ byl úžasný. „Dítě hvězdy“ byla pro mě povídkou tak neuvěřitelně bolestivou a krutě realistickou, že i trvalo nějakou tu dobu se z ní oklepat. Rozmazlení dítěte, jeho hrozný charakter, náprava charakteru, šťastný konec. A nebo ne? Co kdyby se šťastný konec nekonal? Poslední odstavec knihy mě zamrazil. Něco tak… skutečného, jsem dlouho nečetl... Strašidlo Cantervillské je naprosto geniální povídka, stejně tak i Zločin lorda Artura Savila (na Youtube lze najít televizní inscenaci, kde lorda Savila hraje Václav Voska, plně doporučuji.) Sfinga, ani Milionář, na mě tolik nezapůsobily, ale nebyly špatné. Ne všechny povídky jsou opravdu výborné, ale žádná není špatná a to je opravdu pozoruhodně netypické u povídkových sbírek. A to jak na mě alespoň některé zapůsobily vynáší knize mé nejvřelejší doporučení.... celý text
Z neznámého světa a další příběhy
2018,
Erik Kriek
Již vícekrát jsem na Databázi prohlásil, že výtvarnému umění nerozumím a jsem dalek tomu jakkoliv relevantně hodnotit komiksy. Proto se tu mohu omezit toliko na konstatování, že výtvarný styl se mi vcelku líbí. Nu, tak to bychom měli. Pokud jde o provedení nikoliv formální, ale obsahové, jsem poněkud méně velkorysý. Lze snad říct o Z neznámého světa, Vyvděděnci, Dagonovi a s větší dávkou nekritičnosti o Barvě z kosmu, tvrdit, že se jedná o provedení slušné. Pocity, které na člověka působí z originálních povídek nejsou výrazněji oslabeny a tak, ačkoliv je děj až násilně zkrácen a člověk tak vlastně dostane příběh sotva polovičatý, není takové provedení asi ničemu na škodu. Ale to, co je provedeno mému drahému Stínu nad Innsmouthem, to je perverzní. Je to znásilnění a je mi to odpudivé. Nene, kresby jsou podle mne odpovídající originální vizáži, forma je i zde kvalitní. Ale co zbylo z budování příběhu, z budování mýtu, nakrásně, so zbylo z napětí a strašidelnosti? Nic. Atmosféra zemřela spolu se zbytečně uspěchaným průletem děje, který tak ztrácí na zajímavosti, návaznosti, rozkližuje se, nepůsobí přesvědčivě. Scéna hotelového pokoje se stává zcela nudnou a nezajímavou, útěk z města postrádá napětí. Stín je, podle mne, v tomto provedení naprosto špatný. A je to hrozná škoda. Nemám proto hned potřebu nějak výrazně negativního hodnocení celého svazku, to patrně ne. Ale je mi to líto, mrzí mne to. Dohromady vzato, je to více Kriek, než Lovecraft. Což vám ovšem musí vadit toliko tehdy, pokud Lovecrafta máte rádi. Pokud jej rádi nemáte, nebo k němu máte vztah indiferentní, třeba pro neznalost jeho díla, je to možná svým způsobem dobrý začátek.... celý text
Zabíječ šamanů
2010,
Nathan Long
A i tento komentář píši s celkem dlouhým odstupem od čtení, takže jej berte jen z části vážně. Chystám se v brzké době jít číst dalšího zabíječe a u té příležitosti jsem si povšiml, že mi u několika komentář chybí (což má úzkostlivá dušička nezvládá). Já vám, drazí moji milí, nevím. U této knihy jsem už cítil jakési své vyčerpání. Ne, že bych nechtěl v Zabíječi pokračovat, co bude napsáno, to já přečtu, ale pomalu už by toho Gotreka mohl někdo nevím… třeba omylem shodit ze skály. Nechápejte mne špatně, kniha patrně není o ni horší, než všichni ostatní zabíječi, rozhodně je lepší než Zabíječ elfů, který byl dost prázdný, ale už prostě a jednoduše nepřináší vůbec nic. Co si tak vybavuji, je tam zase spousta bestií, nějaká velká sekera, která by měla Gotreka zabít a která to neudělá a tentokrát je tam ještě do druhé linie postavený šaman. Neříkám, kniha je dost svižná a zábavná, opět jsem ji četl maximálně dva dny, ale těch Zabíječů už prostě bylo tak nějak hodně. Kdo kdy četl nějaké mé jiné komentáře, sakra, já mám vždycky co napsat, ale u těch posledních zabíječů… Ale Zabíječ zombií to za mě zpravil, takže…... celý text
Obraz Doriana Graye
2015,
Oscar Wilde
Tak jsem si po několika letech podruhé přečetl tuto mimořádně zajímavou knihu. Něco málo jsem již pozapomněl, a navíc jsem nyní měl za sebou o něco více z Shakespeara (včetně Bouře a Sonetů, což není nedůležité) a Platóna, samozřejmě myslím na Ústavu. Nu a čtení to bylo samozřejmě zajímavé. Wildovo dílo jako celek patří ke skvostům světové literatury a přináší člověku stále nové podněty. Naposledy jsem četl například Salome… Obraz Doriana Graye samozřejmě zaujímá v celkové Wildově tvorbě čelní místo. Obraz lze zajisté řadit k tradici gotických románů. A nenechme se mást, ty mají společný, vedle hororových prvků, filosofický podtext. Gray pak ze všech nejvíc. Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda mají dichotomii dobra a zla uvnitř dvojjediné entity, člověka. Frankenstein božství a dělící čáru mezi životem a smrtí. Dracula nesmrtelnost, zdroj života a zdroj lidství. To jsem jmenoval největší příklady. Gray má duši. Wilde byl estetik a proto nemohl nevčlenit do svého díla téma vlivu estetiky na naše životy a odraz (estetický, ale nejen to) naší duše v našem těle. Neboť tělo jest chrámem ducha. Mnohde narážíme na projevy duševní zkaženosti fyzickou disharmonií. Richard III je hrbáč, na kterého štěkají psi, Kaliban je odporná stvůra která nemyslí než na zalidnění ostrova malými Kalibay (ač zde je to složitější). Jinde je zkažený dech příznakem zlé duše. A to nám Wilde ukazuje v podobě mimořádně vyhrocené. Obraz, jindy mající pouze a výlučně estetickou hodnotu, amplifikuje duševní proměny, stává se arbitrem morálky, který dovede člověka až k sebevraždě. Vývody si z toho udělejte sami. Je fascinující, když už jsme u toho, jak silně se odráží Shakespearovo dílo do Obrazu. Najdeme tam Hamleta, Othella, nejvíce pak po mém soudu sonety, zcela nezakrytě Romea a Julii. V předmluvě se pak Wilde vrací k Bouři s krásnou metaforou o Kalibanovi a zrcadlu. Nejvlivnější jsou podle mne však ona sonety. Hlavně v začátku knihy, kdy dochází k tomu osudovému Grayovu přání, když se Henry baví s Dorianem je vliv sonetů silný. Oslava krásy, obava ze smrtícího času… Sonety je začátek doslova prolezlý. Ač s nimi tedy lord Henry dělá různé věci… To mne vede k hlavním postavám. Henry, Dorian, Basil. To je trojice která se nám sejde v ateliéru a která má nezanedbatelný vliv na celé dílo. Hodný Basil, milující krásu v její hloubce, cynický Henry milující krásu v její povrchnosti a Dorian, ve své prázdné mysli nemilující nic. Ale zas tak jednoduché to také není. Basil je často považován za jakéhosi anděla a Henry za ďábla. Jenže on je ten Basil také pěkně egoistický parchant a Henry na straně druhé vlastně nedělá vůbec nic špatného. On se chová velice slušně, vlídně, i se svou ženou očividně nakládá s úctou, takže rozhodně nenaplňuje znění svých aforismů. Jen je to cynický parchant, který rád manipuluje. Hraje si, což Wilde popisuje dost explicitně, s Grayem jako kočka s myší, ale nikdy by ho nenutil udělat nic zlého, nic odporného. Povrchního? Ano. Egoistického? Ano. Krutého? Ne. To špatné nelze hodin na Henryho prohnanost, ale jen a pouze na Dorianovu prostoduchost. A k tomu Henryho slavnému hédonismu… On je, a bojím se, že právě kvůli Obrazu, společensky poněkud špatně vnímaný. Rozhodně tomuto filosofickému směru Wilde neudělal dobrou službu. Je, mimochodem, dobré upozornit, že lord Henry hovoří o neohedonismu, jeho vlastním přepracování původní myšlenky, který se spíše do jisté míry blíží satanismu říznutému nihilismem. Toho času jsem si vymyslel termín egoistický utilitarismus, ten se k tomu možná tak nějak hodí. Filosofický hédonismus se jednoduše snaží maximalizovat množství štěstí coby jednotky dobra. Směřuje k co největšími štěstí pro co největší množství lidí. Minimalizuje bolest a zlo, neštěstí. V tomto směru je Grayova, respektive Henryho filosofie (ač je očividné, že on ji nebere tak úplně vážně, to by byl v rozporu sám se sebou) podobá spíše satanismu LaVeye. Nad to si nemyslím, že by Henryho pojímání filosofie vedlo k jakémukoliv utrpení ostatních, on i ve svém egoistickém novém hédonismu zůstává celkem mírný, do zběsilosti ho dování Dorian. A tím to tady zakončím. Chtěl jsem se na knihu podívat možná maličko jiným pohledem, než pohledem zlého ďábla Henryho. Za zmínku by toho patrně stálo víc, ale pro to zde není prostor.... celý text
Krysař
2013,
Viktor Dyk
Poprvé jsem tuto knihu četl před dvěma lety, tehdy v duševním rozpoložení k tomu nevhodném. Nechtěl jsem tehdy knihu vnímat a vnitřně jsem ji bojkotoval. Dnes jsem si ji přečetl znovu. Dnes jsem ji vnímal a dnes jsem ji cítil. Jedná se o jednu z nejdůmyslněji napsaných knih, které jsem kdy četl. A to co píši myslím zcela doslovně. Kniha je neuvěřitelně promyšleně komponovaná. Nehovořím pouze o geniálním rozvrhnutí kapitol, ale i samotných odstavců, respektive vět, respektive slov. Každá tečka, každá čárka je tam kde má být a dělá přesně to co dělat má. Právě takto dokonalá kniha si se svým čtenářem může dělat doslova cokoliv chce. Její dokonalost je podmanivá. Hned první kapitola je toho dokonalým příkladem. Aniž kniha cokoliv explicitně předvede, lze první kapitolu vnímat bezmála jako porno. Ze scény přímo prýští erotika, sexuální napětí v literatuře ne zcela běžné. A taktéž konec. Země sedmihradská vás vábí a vábí až vás přivábí ke své bráně, která zeje do světa. Kdo by odolal? Kdo by odolal knize, která je tak moc podobná krysařově píšťale? Sám námět knihy je prastarý. Váže se tuším k pověsti, či historce o německém městě, v jehož kostelním okně bylo nalezeno ztvárnění podivného muže kolem něhož tančila skupinka dětí. K témuž městu se vázal kronikářský zápis který říkal, že „Je tomu sto let co jsme přišli o naše děti.“. (Je to silná parafráze, neberte mne za slovo.) Inu, za několik stovek let se tato zvěst rozšířila po celém světě a stala se jedním z nejoblíbenějších motivů vůbec. Každý zná Krysaře, no ne? A ono to má svůj důvod. Jedná se o historku neuvěřitelné mystérie a neuvěřitelné romantiky. Ovšem prvek erotiky, čí lépe vyjádřeno lásky, do ní přidal až pan Dyk. A toto vylepšení s příběhem udělalo divy. Konec konců jak jinak vyznívají verše jednoho z největších básníků vůbec, Johanna Wolfganga Goetha, kterým tento motiv schází: Já jsem ten zpěvák veleznámý, / co cestuje a krysy mámí. / Zdejšího města rada ctná / mne obzvlášť zapotřebí má. / A nechť i Krys je sebevíce / a třebas šlo i o lasice, / já pomohu vám od nich všech, / nic nezbude tu v městských zdech. Já jsem ten šprýmař všude známý, / co, dětičky, to umí s vámi. / Divousy všechny podmaním, / své pohádky když zpívám jim. / A nechť jsou kluci vzdorovití / nechť se se mnou dívky nechtí míti, / na zlatých strunách zahraji / A děti za mnou cupkají. Já jsem ten kejklíř chvalně známý, / co chytá holčičky a dámy; / z jednoho města jde-li dál, / nejedné v městě udělal. / A nechť i děvčátka se pýří, / a nechť se ženské se mnou štíří, / všem láskou vře i stydne krev, / Když zvoní struna, láká zpěv. Cynickým stává se zde krysař, u Dyka tak romantický. (Prosím ponechme stranou změnu nástroje.) Inu, dalo by se o knize ještě mnohé napsat, konec konců, nenapsal jsem toho mnoho. Mohl bych zde rozebrat alegorii Ježíšova pokušení na poušti, mohl bych se zde rozepsat o Jorgenovi, který sám o sobě není na rozebrání jednoduchý, i o tajemném konci, ale nevím, jaký limit na množství slov má Databáze, takže to tu raději zapíchnu. Snad mi ještě dovolte říci, že na tak kraťoučkou knížečku ukrývá Krysař mnoho moudrého, mnoho složitého a obecně mnoho zajímavého k zamyšlení.... celý text
