Set123
přečtené 707
Stín z času
2013,
Howard Phillips Lovecraft
Inu, co k poslednímu svazku napsat. Mohu vám sdělit, že Lovecrafta miluji, že je mi blízký a jeho delší texty, kterých je tato kniha plná, mohl bych zde potřetí zopakovat velkolepý verš z Goetha, který mnou při čtení zde probíraných textu vždy rezonuje: "Můj klid je tentam, mé srdce je mdlé, už nenajdu míru, už nikdy ne." Člověk by ale chtěl být kreativnější. Ne, že by to nebyla pravda, je, ale omrzí. Tak tedy takto. Poslední, nejdelší, svazek sebraných spisů obsahuje pouze osm povídek. Z hodnocení lze víceméně vyškrtnou nikoliv nezajímavé, ale v porovnání se stínem z Času, Hor a Innsmouthu, dosti nepatrné povídky ďábelský kněz a Kniha. V hodnocení tedy zbývá jen má vůbec nejoblíbenější novelka Stín nad Innsmouthem, monumentální V horách šílenství, fascinující Stín z času, poutavá Věc na prahu, podivuhodné Sny v čarodějnickém domě. V porovnání pak méně zajímavá, ale stále skvělá Přízrak z temnoty. Tak jak tohle komentovat, než jako výborné? Texty patří k tomu nejpropracovanějšímu, co kdy Lovecraft napsal. Jsou dlouhá a díky tomu komplexní. Propojují nejen své části, ale také sebe navzájem, je pak zajímavé čtení Času a Hor které jsou si tak reflexivní. Člověk s Lovecraftem prožívá jeho sny o velkých národech hvězdovitých Starců, nebo pyramidových Velkých, či smrdutých Hlubokých. Setkává se s bohy a rituály takové pochmurnosti, jaké nikdo jiný nevymyslel. Potkává krysy s lidskými obličeji, Plíživý chaos, degradaci, debilitu, demokracii tu vlastně ne. Setkává se se vším špatným a smradlavým, co Lovecraft vymyslel. Setkáte se v této knize s koncentrovaným množstvím toho všeho, co autor čtenářstvu předkládal ve své dřívější tvorbě. A pokud budete mít štěstí na atmosféru, možná ucítíte rybinu a uslyšíte klepání na dveře, možná se po vás vyšplhá antarktický mráz, možná pouštní horko. A možná uslyšíte pod postelí dupot malých nožiček Hnědého Jenkina. Knihu jsem četl již asi po sedmé. Pravidelně zase a znovu čtu Stín nad Innsmouthem, který vedle Snového putování je a zůstává mým nejoblíbenějším autorovým výtvorem. Jiné povídky četl jsem méněkrát (všechny jsem samostatně okomentoval), ale o to víc byly pro mne osvěžující zábavnou mezi semestry, Velice vám čtení doporučuji. Dejte si v jedenáct večer vínečko, otevřete okno do temného prostoru a napněte uši. Určitě něco uslyšíte.... celý text
Zabíječ orků
2007,
Nathan Long
Tento komentář píši s celkem dlouhým odstupem od čtení, takže jej berte jen z části vážně. Chystám se v brzké době jít číst dalšího zabíječe a u té příležitosti jsem si povšiml, že mi u několika komentář chybí (což má úzkostlivá dušička nezvládá). Jak vidno, ani já jsem přechod z Kinga na Longa nenesl úplně lehce. Nechci znít jako nějaká konzerva, ale Zabíječe jsem prostě a jednoduše měl spojeného s Kingovým stylem a ten Longův mi prostě a jednoduše nesedl. Alespoň v této knize rozhodně ne. Je škoda, že se autor okamžitě nevrací do trpasličího prostření, které už tu bylo mnohokrát a nic moc nového nepřináší, což je dost bídné vzhledem k tomu, že po sedmi dílech už toho Gotrek a Felix nemohou přinést nic moc nového. V tuto chvíli už nejde tolik o ně (což Long zjevně reflektuje, obě postavy se z jeho pera zdají poněkud nudnější), ale spíše o prostředí do kterého jsou zasazeny. Je proto škoda octnout se opět v jeskyni, když nám mohly být dodány zajímavé příběhy z Arábie, Kitaje a dalších. Pravda, tato část univerza bývá dost opomíjena, ale alespoň by se tam dalo dosyta vyřádit. Co se mi líbilo byla Lovecraftovská atmosféra. Je vidět, že Long se k Lovecraftovi vrací a to není na škodu. Moc originální to sice také není, ale je to alespoň něco, co se v Kingových vyprávěních moc nevyskytovalo. Víc toho ke knize patrně říct nelze. Dlužno snad podotknout, že následující díly se mi zamlouvají mnohem více, tady si Long ony slavné dva hrdiny tak jako osahával.... celý text
Pohyblivé obrázky
1996,
Terry Pratchett
Tak jsem se po čase vrátil na Zeměplochu, k dávno pozapomenutému příběhu. A bylo to osvěžující, to musím říct. Tato kniha pro mne rozhodně není tím nejlepším, co Zeměplocha vyplodila. Přesto se ale jedná o příběh, který mám vcelku rád. Ne, že by děj jako takový byl nějak zázračný. Jestli je to něco, tak takový Pratchettovský průměr. Začátek naprosto fantastický, konec také, ale ten střed je takový slabší. Autor má, jako obvykle, potřebu přehánět, multiplikovat, házet na sebe jeden skvělý nápad za druhým, až je toho moc. Závěr vše ale tak pěkně rozřeší, že na to člověk vzpomíná až s láskou. Zajímavější ale kniha je z pohledu její idey. Víte, pokud si přečtete Pohyblivé obrázky, můžete se pomalu vykvajznout na Adornovu kritiku kulturního průmyslu a na Postmanovo křičení na konzumní mraky. Pratchett to všechno obsáhne a to obrazněji, přesněji a zábavněji. Je škoda, že knihu nenapsal dnes, zajímalo by mne, jak by příběh pokračoval, jak by aktuální kultura byla reflektována ve světě Zeměplochy. Protože to, co autor předvedl, je krásným shrnutím dějin filmu se všemi jeho vadami. Je to krása, opravdu krása. Fanoušky samozřejmě potěší nadprůměrný výskyt lovecraftovských referencí, o to vtipnějších, že je zkrátka objektivní pravdou, že Lovecrafotvo dílo a Hollywood si ve skutečnosti úplně nejdou k duhu a co Hollywood v tomto směru vyprodukuje je pravidelně opravdu jakousi chodící bestií. Osobně jsem byl nadšen z žáby s milionem mláďat, nebo co to tam hned na začátku bylo. Nu a osobně za největší tahák téhle knížky považuju Výsměška. Geniální představení geniální postavy, kterou snad nikdo nemůže nemít rád. Už kvůli němu, představenému očima chudáka Kvestora, stojí čtení za to, i když vám třeba k srdci až tak moc nepřiroste samotný Viktor, který je jistě zábavnější jako student, než jako herec.... celý text
Mort
1994,
Terry Pratchett
Po kratší odmlce, kterou jsem vyplnil ležením v učebnicích, vrátil jsem se ke svému druhému průchodu Zeměplochou. Připouštím, aniž bych posud dokončil ten první, ale mě je těch posledních čtyř knih tak nějak líto. Pamatuji si, že když jsem toho času, dva, či tři roky zpátky, poprvé četl Morta, až k smrti mně nebavil. Se studem musím konstatovat, že si nejsem jist, zda jsem ho tehdy vůbec řádně dočetl, nebo jsme zkrátka polovinu knihy přeskočil. Můj druhý pokus zdá se být zdárnější a můj pohled na knihu podstatně přívětivější. Stále platí, – a budu to opakovat až k Pohyblivým obrázkům, což je ve skutečnosti celkem velká část celé Zeměplochy – že to není tak úplně TA Zeměplocha. I Smrť je hodně odlišný od Smrtě budoucího, není však o nic méně skvělý. Pokud si správně pamatuji, je právě Mort knihou, která nám zachránila Zeměplochu v českém překladu. První tři knihy cyklu byly panem Kantůrkem geniálně přeloženy a téměř se neprodávaly. Tehdy začalo v Talpressu váhání, zda je pro něj ekonomické v Zeměploše pokračovat. Zkusili ještě Morta. A Mort, ten se prodával. (Možná zde šířím bludy, proto mi věřte jen napůl, ale jsem si téměř jist, že jsem to slyšel od nakladatele Talpressu Vlastimíra Talaše a Jana Kantůrka.) A tak nějak musím, chca nechca cítit k této knize jistý vděk. Mort je ovšem kniha důležitá i z jiného pohledu. Otevřela nám cestu k sérii Smrtě a nastavila téma, které se potáhne dalšími knihami tím, či oním způsobem. Smrťovo hledání. Hledání čeho? Řekl bych lidství, ale to Smrť hledat nemusí, on hledá něco lepšího. V prvé řadě však, pravda, hledá tak vzácnou autenticitu. Mám Smrťovu nekonečně smutnou a nekonečně nadějnou postavu strašlivě rád. To je ostatně moje srdeční trojka, Bábi Zlopočasná, patricij Vetinari a Smrť. Morta považuji, nikoliv neodůvodnitelně, za postavu vedlejší, ve své podstatě dlouhodobě nepodstatnou. Podstatný je Sekáč lidstva. A podstatná, řekl bych zapamatování hodná je v této knize ještě jedna věc. Doporučuji těm, kteří sérii čtou poprvé, zapamatovat si ony čtyři jizvy na Mortově tváři. A musíte mi odpustit jednu slabůstku, ale tuto legendární hlášku si nemohu odpustit: „Existuje snad jediné stvoření, jehož výraz by mohl působit ustaraněji než jejich tváře. Holub, který by se doslechl, že svatý Václav sestoupil ze svého podstavce a v nejbližším obchodě se zbraněmi si koupil brokovnici a zásobu nábojů na pernatou zvěř.“... celý text
Lehké fantastično
1993,
Terry Pratchett
Mrakoplaš je pro Zeměplochu neuvěřitelně významná a specifická postava. On je jediná postava, jejíž příběh kontinuálně pokračuje skrze několik knih. Samozřejmě, největší návaznost je mezi Barvou kouzel a Fantastičnem, jeho příběh však pokračuje. Dalším takovým by mohl být Elánius, ale ani zdaleka ne tak jako u Mrakoplaše. Výjimečnost prvních dvou knih spočívá i v dalších věcech. Myslím, že se se mnou snad nikdo nebude přít, povím-li, že jsou jakýmsi prologem celé Zeměplochy. K tomu prologu však můžeme připojit ještě Čaroprávnost a Morta. To jsou matky otevíratelky celé Zeměplochy. A jak už to u prologů bývá, jsou většinou vtipné a skvoucí se, nejsou však to nejlepší. Pro Fantastično to platí jistě, možná méně než u Barvy, ale stále platí. A to prohlašuji i nyní, po druhém čtení knihy, konkrétně limitované edice, která je podle mne velice pěkná a říkejte si co chcete. I Fantastično obsahuje mnoho údajů, které nejsou plně kompatibilní s budoucím světem a jak nás učí teorie fikčních světů, autor si může vytvořit jakákoliv fikční pravidla chce, hlavně se jimi později musí řídit. Na druhou stranu je toto nedostatek, který upřímně můžeme panu Pratchettovi sotva vyčítat. Prostě a jednoduše nemohl počítat s tím, že se jeho svět rozroste do velikosti jedenačtyřiceti románů, plus nějaké menší příběhy k tomu. Grotesknost světa přetrvává, oproti první knize je však výrazně slabší. Barva byla a priori parodií na hrdinské příběhy, Fantastično se už snaží o svébytnou existenci a zakládá něco ohromného, dovoluji si říct. Stále však postrádá něco, co mají až Zeměplochy pozdnější. Nebyl jsem si až do dnešního dne jist, jak to něco pojmenovat, nebo popsat. Teď už mne to napadá. Fantastično, i Barva obsahují spousty hlášek, které si člověk zapamatuje, mnohem více, nežli pozdnější příběhy. Proč? Protože první knih mnohem více pracují s prvoplánovým humorem. Předvádějí se a snaží se o to, aby každý odstavec byla humoristická perla. A ono se jim to dost daří, jen co je pravda, ale přeci to postrádá jistou vyspělost kontextového humoru pozdějších Zeměploch, které mají atmosféru která vás nutí se usmívat a do toho se u některých konkrétních pasáží řehtat jak tupci. První Zeměplochy vás nutí se řehtat, nikoliv tolik usmívat. Ale je prostě fakt, že některé pasáže člověk z hlavy nedostane. Člověk by snad v žádné knize nečekal dialektické zuby, čaroděje, kteří by vůbec neměli chodit spát, nebo takové explicitní odhalení toho nejlepšího v životě muže. A příkladů by bylo mnohem, ale mnohem víc. Prakticky 230 stran, jen co je pravda.... celý text
Hvězda Erengradu
2006,
Neil McIntosh
Hvězda Erengradu je pro mne mezi Warhammer knihami něco jako Kruh nenávisti mezi Warcraft knihami. Už si naprosto nepamatuji o čem to vlastně bylo, zato vím, že mě z dané série žádná kniha tolik neotravovala. Z toho co si pamatuji asi takhle. Kumenský byl sice celkem přijatelný charakter, ale on, i příběh, který se kolem něj v této knize motal, nebyl nijak originální a jinde jsem ho již četl lépe zpracovaný. Ale že bych si pamatoval nějaké konkrétní momenty, nebo zajímavé scény, to říci nemohu. Stejně tak si nepamatuji, že by kniha přinášela nějaký zajímavá loreový doplněk, či objasnila nějaká temná zákoutí světa Warhammeru. Proto je pro mne neuvěřitelně nudnou a nezajímavou záležitostí.... celý text
120 dnů Sodomy
2000,
Donatien Alphonse François de Sade
O…..k, takže 120 dnů sodomy. Upřímně si nejsem jist, jak začít, ale asi to vezmu rovnou od bodu tak lidmi oblíbeného: porno, filozofické dílo, nebo dílo sexuologické? No, jediné, co jsem schopen říci je, že se rozhodně nejedná o žádný masturbační materiál, ba dokonce to přesně k tomuto má velmi daleko. Samotné akty jsou velice stroze líčeny vypravěčským způsobem jako: „Nechal si nasrat do huby a po té to spolkl.“, ba dokonce to velice odpuzuje od jakýchkoli sexuálních myšlenek. Dále pochybuji, že jsem jediný, komu slova jako hovno, prdel a srát vyloženě vadí, jsou-li použita v popisu od samotného vypravěče a ne v řeči nějaké postavy, což se zde bohužel děje neustále. Někteří lidé tvrdí o 50 odstínech šedi, že se v nich autorka snaží všemožně vyhnout přímého označení pohlavních orgánů a jsou místo nich používány věci jako „Jeho mužnost“ a jiné. No a napříč všemu očekávání je to tu tak stejně. Ani jednou, za těch 400 stran jsem nezaznamenal slovo typu „penis“, nebo „pyj“, zato však slova jako „čuráček“, „ocas“, „mužnost“ a dejme tomu „kláda“, jsou v této knize neustále. Někteří jiní v tomto díle vidí ohromné filozofické umění, které odhaluje temnotu v srdcích lidí a tak dále a tak dále. No, tito lidé mají bezesporu pravdu, omlouvám se však, ale tuto myšlenku lze zpozorovat v každé třetí knize a každém druhém fantazy. No a poslední téma, které vytáhnu je sexuologie. No, rozbor některých sexuálních praktik a úchylek to rozhodně je, ale nejedná se o 600 rozličných příběhů a 600 jedinečných zvráceností, nýbrž o toto v čísle 50. Autor píše, že pokud se vám budou některé části zdát podobné, stačí aby, jste si je přečetli znovu a uvidíte, že se liší. To je pravda, ale jedná se o změnu v počtu zúčastněných, nebo týraných osob, nebo jiné, čistě proporční rozdíly, či technikálie. Tak abych dal příklad, v jedné povídce se píše: „Nechal si nasrat do úst a pak to spolykal.“ A v druhé „Nasrala mu na talíř a on to z něj snědl.“ Nekritizuji toto dílo pro to, že je nechutné a stereotypní, což bezesporu je, ale kritizuji ho pro jeho jednoduchost a pro to, že není takové, jaké samo sebe snaží prezentovat. Uděluji 2 hvězdy. (Jo a co se týká znechucení, nebo něčeho podobného, to ucítíte v každé části tak tři povídky a pak vás to přejde, proto, že v první části to je neustále: sperma, sperma, hovna, hovna, moč, moč. V druhé: odpanění, odpanění, bičování, bičování. Ve třetí: mlátí, mlátí, řeže, řeže. A ve čtvrté: jed, jed, oheň oheň.)... celý text
Stráže! Stráže!
1995,
Terry Pratchett
Knihu jsem dočítal v den, kdy: 1) Se slavil den České státnosti, den zákona č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu Československého, v den Masarykův a v den Rašínův 2) Na Václaváku pobíhala banda imbecilů, vedených individuy jako je opice Lubomír Volný, či Paroubek a Konečná. V Brně zase, sídelním to městě mé alma mater, pobíhá Okamura. Tito všichni nabízejí revoluci, příklon k jakési zmrzačené verzi Pansavismu. Kramář by patrně byl spokojený, otázkou je, zda by v takovém stavu mysli byl i Masaryk, kterým se tak rádi ohánějí. Ruský car nás spasí. Vivat revoluci. Stráže! Stráže! mají, jak už toho u Zeměplochy bývá, poměrně rozsáhlé instrumentárium motivů, které mohou v tu kterou chvíli vytasit. Jedním z nich jsou „narozeniny demokracie“, revoluce (pakliže jsou volby jejím „svátkem“). Nu, knihy nám ukazuje, že revoluce může být právě tak pohřbem… Čehokoliv. Ať už metafyzicky dokonalé tyranie (jakou je Ankh-Morpork), či zcela banálně nedokonalé demokracie – kterýžto pokus, pokus o pohřeb, sledujeme v přímém přenosu v den, který je pro to možná nejtragičtější. („A to všechno nevyplývá z přemrštěné zvrhlosti, ale z každodenní obyčejné špatnosti těch lidí… Oni přijímají zlo ne tím, že říkají ano, ale protože nedokážou říci ne.“ Kniha tedy do jisté míry funguje jako… sociologicko-politologický experiment. Dost depresivní, pravda. „Pro bono publico!“, aneb i ve zfanatizovaném davu mohou býti jedinci s klasickým vzděláním. Samozřejmě je kniha i mnoho dalšího. V prvé řadě, je skvělá. Je zábavná. Jako vždy. Bylo skvělé se po čtyřech letech, během kterých jsem přečetl Muže ve zbrani, Nohy z jílu, Hrrr na ně!, Pátého elefanta, Noční hlídku, Podivný regiment, i Buch!, vrátit k prvopočátkům hlídky. Pravda, není tak dokonalá jako ve zmíněných dalších dílech, ale je… rozkošná. Možná její prvky nefungují tak sehraně jako dál, ale… tedy jsou tak nějak nejpřirozenější. Nejedná se o dokonalého Elánia, dokonalého Karotku, dokonalého Tračníka, ani o dokonalého Nobyho. Ale i tak jsou sví a to je na knize velice oceněníhodné. A je to samozřejmě hrozná švanda, co si budeme. Dále je to „braková detektivka“. Která končí obviněním z několikanásobné vraždy tupým předmětem, konkrétně drakem. Zeměplocha očividně ex naturae parodizuje všechno na co šáhne. Není tomu jinak ani v tomto případě. Pratchett si dělá srandu ze samých fundamentálních základů detektivky a dělá to z pozice literárního mistra. To se samozřejmě vrátí v každém jednom díle hlídky. A pokaždé to bude stejná sranda. (Přemýšlím, s tou parodičností to patrně autor dotáhl nejdále v Mužích ve zbrani.) A dále je to kniha, která má, jako vždy, své hloubky. Její děj se patrně zdá primitivní (což je) a humor „milý“ (což leckdy není, to se tak jen tváří), ale opět tu máme „hrany“. Karotka je toho, myslím, dobrým příkladem. Tvarizmus, sebeidentifikace se sociálním prostředím, behaviorální předurčení prostředí a kultury. Skvělé. No… takže je to prostě skvělé, co chtít víc? A omlouvám se za ten úvod, ale…. Nemohl jsem si to odpustit no…... celý text
Volání Cthulhu 2
2012,
Howard Phillips Lovecraft
Inu, tato kniha obsahuje nejednu povídku, která ovlivnila nejen budoucí tvorbu samotného Lovecrafta, ale hlavně pak svět Sci-fi, fantasy a hororu na mnohá desetiletí dopředu. Konec konců, je to již přes osmdesát let od smrti pana Lovecrafta a jeho duch stále ovlivňuje prakticky veškerou popkulturu. Povídky ve sbírce by se daly dělit na dva druhy. Na jedné straně jsou to fragmenty a na straně druhé povídky patřící mezi ty nejznámější z jeho pera, jako například Hrůza v Dunwichi, nebo Barva z vesmíru. Osobně nemohu tvrdit, že bych byl fanouškem jednotlivých povídek, raději mám některé z poslední sbírky, nebo zase ze sbírky předchozí, ale je třeba přiznat, že i co do literární úrovně se Lovecraft právě tady začal zlepšovat a stal se z něj pravý mistr. Nejen proto považuji tuto povídkovou sbírku za velice důležitou. Měl-li bych vybrat jednu povídku, kterou mám z této sbírky nejraději (Warda nepočítám, neboť ho řadím spíše do předešlé sbírky), pak to nejspíše bude co do obsahu Hrůza v Dunwichi, ale co do slohové práce Šepot v temnotách. Jednotlivé povídky jsem komentoval, nebo budu komentovat individuálně.... celý text
Kytice
2014,
Karel Jaromír Erben
Až notoricky známá sbírka poesie. Ale to vlastně není zcela dobré označení, že? Kytice je jedna velká báseň, jejíž struktura a obsah jsou dlouze promyšlené, rozvážně rozvržené a geniální myslí vytvořené. Nemá smysl zde komentovat geniální Erbenův jazyk, či obsah jednotlivých básní, snad jenom zmíním ty, které mám nejraději a které ve mně vzbuzují nejhlubší city. Sama Kytice je takový hymnus, který by mohl klidně býti státní hymnou. Vím, nehodilo by se, ale bylo by to krásné. Když jsem byl malý, nikdy jsem nepochytil děj Záhořova lože. Báseň jsem jednoduše nechápal a myslel jsem, že je o ničem. Když jsem ji četl nyní? Bože, to je dokonalé! Téměř k smrti vyděšený lidožrout, který nakonec najde jakéhosi pokání u starého kněze, který viděl na vlastní oči trest nejstrašnější. Jaký? Záhořovo lože. Co to je? Neznámo. Strach z věci, která vyděsí i čerta, proč by však mělo děsit nás? Může to být cokoliv. Vedle Záhořova lože shledávám naprosto úžasnou – a doceňuji ji více a více – báseň Svatební košile. Symbolika a verše povídky na mne mocně působí a vždy mi leze mráz po zádech, když si některé pasáže pročítám. Dále bych jmenoval Holoubka, Vodníka a samozřejmě Zlatý kolovrat. To, že zmiňuji pouze šest básní, nikterak nemá snižovati krásu zbytku. Všech třináct básní má své kouzlo – každá trochu jiné, ale vždy poněkud depresivní. Například Poklad je něco co by si měla každá dnešní maminka před spaním odříkat, svět by byl potom možná o něco lepší. Vůbec doporučovat Kytici zavání nadhodnocením svého ega, dokonce ani dnes neznám mnoho lidí, kteří by snad Kytici nečetli, ale nemohu jinak. Čtěte, čtěte, čtěte! Je to geniální dílo.... celý text
