sick.boy
přečtené 365
Vyhoďme ho z kola ven
2001,
Ken Kesey
Keseymu se v této knize povedlo trefit se mi do vkusu na všech frontách, proto k této knize přistupuji naprosto nekriticky a zařazuji ji mezi nejlepší co jsem četl. Příběh se odehrává téměř výhradně v prostředí blázince, už to mi znělo naprosto skvěle, vždycky mi lidé blázniví, vyšinutí, lišící se připadali zajímaví a pozoruhodní a kniha je jich plná, těch kteří se léčí a jsou na tom psychicky možná lépe než ti kterými jsou léčeni (že černí bratři, Velká sestro), nedej bože ti cvoci co chodí tam venku. R.P. McMurphy je druh charakteru, o jehož vykreslení se snaží mnozí, ale snad nikomu se ještě nepovedlo vykreslit takovou esenci frajerství, drsňáctví, správňáctví a takhle bych mohl pokračovat snad donekonečna, zkrátka Mac mi zůstane v srdci už napořád. Na druhou stranu, Náčelník, vypravěč celého příběhu díky svému pokroucenému vnímání světa dává příběhu mnohem hlubší tón, temnější (třeba když jde celý blázinec spát nebo když vzpomíná na minulost) a já díky němu měl dlouho o čem přemýšlet, například to jak různě můžou lidé vnímat věci, jež jsou zdánlivě jasné. A to je jen špička ledovce, výživných charakterů je tu dost, Cheswick!, Billy, ten blbec Harding.. O podrobnostech děje se zde rozepisovat nebudu, příběh má atmosféru a ten správný rytmus, vývoj, díky kterému jsem otáčel stránku za stránkou a slova nečetl ale vychutnával je, příběh Macovo boje proti autoritám a systému a Náčelníkovo boje se svými démony je tak skvělý, že vás neochudím o možnost prožít si ho celý sami. Po přečtení mi zůstává ještě dlouho v hlavě, možná až do doby než se do Vyhoďme ho z kola ven pustím znovu, a znovu, a znovu..... celý text
Trainspotting
2004,
Irvine Welsh
Welsh je pro mě definice postmoderní literatury. V této knize skvěle schovává velmi trefné kritické postřehy, především na politiku a prohnilost lidského charakteru. A za co že je schovává? Za nechutné, drsné a ultrazábavné (nemluvím o prvoplánovém humoru) historky ze skotského sídliště. Spousta drog, hudby, keců, násilí.. Vypráví je po svém, jazykem horším než hovorovým, sprostý je to vážně neuvěřitelně, opět však nejde nařknout z prvoplánovitosti, této knize by uhlazený jazyk vážně neslušel. Příběh se na první pohled zdá rozbitý, nekonzistentní, podle mého drží pohromadě dobře, zápletka kolem hlavních postav graduje, a občasné odbočky vždy sednou. Jakýchže hlavních postav? Zmrd Renton, superzmrd Šoufek, ultranásilnejpičus Begbie (a zároveň jedna z mých nejoblíbenějších postav, definice násilnýho, šovinistickýho burana, při scénách s ním jsem občas zabrečel smíchy a taky je příkladem toho, jak Welsh dokáže vystihnout charakter svých postav), chudák Spud (přesto taky docela zmrd) a další zmrdi, hajzlové a tak trochu i oběti. V Trainspottingu při každém čtení objevím něco nového, též se považuji za člověka otrlého, ale stejně mě byl při čtení několikrát vyražen dech a to dost brutálně, píči!!... celý text
