sick.boy
přečtené 365
Záhada hlavolamu
2022,
Jaroslav Foglar
Rychlé šípy, ta studnice nekonečné naivity, černobílosti charakterů a logických děr. Jak dobře mi v tomto světě je. Záhada hlavolamu je opředena kultovním statusem a ač se podobnými proudy nerad nechávám strhnout, v tomto případě je to silnější než já. Červenáčkům absentující žlutý špendlík, Mirkovo špatná odpověď na otázku, koho bude volit, Losnův slavnostní výkřík o tom, že takhle ježka ještě nikdo nikdy neviděl. Všechno je tak nějak útulné a hřejivé, návrat tam, kde nám je dobře. Ale nejsou to jen tyto segmenty, díky kterým je četba Záhady hlavolamu tak příjemná. Foglarův svět, vnímání města jako několik uzavřených celků a hlavně jeho vhled do dětské perspektivy, kdy se o pomoc nežádají dospělí (ti jakoby často neexistovali), ale problémy se řeší mezi svými, i v případě, kdy jde opravdu do tuhého. To jsou aspekty, které dělají ze ságy Rychlých šípů tak lákavou látku, v níž není problém si dobrodružství vychutnat plnými doušky a být napnutý a přikovaný ke stránkám přesně tam, kde je to třeba. A to jsem ještě nezmínil to hlavní, totiž kulisy, v kterých se příběh odehrává. Samotná Stínadla jsou Foglarův opus magnum. Fantasticky vystižená potemnělá čtvrť, jež v sobě prozrazuje Foglarovu fascinaci městem. S láskou popisovaná mapa křivolakých uliček, které zalidňuje prazvláštní sorta stigmatizovaných chlapců, kteří si vytvořili svou vlastní politiku, vlastní pravidla, vlastní svět. Rychlé šípy tu vlastně vůbec nejsou hlavními postavami, často jsou jen v roli pozorovatelů. A když už se stanou hybateli děje, málokdy tak dělají pro svůj vlastní prospěch, sebe samotné upozaďují pro fascinaci Stínadly a hlavně tajemstvím, které v sobě skrývá ježek v kleci. To je bez pochyby zajímavý koncept. Samotná Stínadla s jejich obyvateli prožijí ohromný dramatický oblouk, zakončený epickým pádem, zatímco chlapci z Rychlých šípů jsou na konci knihy pořád stejní, “jen“ o pár zážitků bohatší. Je tu samozřejmě i pár nedostatků. Zcela subjektivně můžu říct, že tajemství, které v sobě skrývá ježek mě nikdy moc nefascinovalo, ale rozumím, že nějaká motivace pro Emovu posedlost tu být musela. Dále tu mám takové menší zamyšlení… Nad absencí dívek lze mávnout rukou a říct si, že takto to Foglar napsal, takto vnímal svět a tak je to třeba přijmout. Je to autorské, fikční dílo a je jen na nás, zda na nastolená pravidla přistoupíme či půjdeme o knihu dál. Nicméně pozastavení nad touto problematikou nutně neznamená hanobení Foglarova odkazu. Zvlášť, když jde o takto "úsměvnou" záležitost. V ulicích Druhé strany se přítomnost dívek na jednom či dvou řádcích potvrdí, byť v pasivních až prakticky neviditelných rolích. Nicméně ulice Stínadel jsou naprosto dívkopusté, jakoby tu dívky-děti a dívky-puberťačky zažily jakýsi nepopsaný exodus. Nepíšu to proto, že bych chtěl za toto rozhodnutí (vědomé či nevědomé) Foglara kritizovat, jen bych rád zdůraznil naprostou nevyužitost potenciálu. Stínadla jsou bezpochyby proletářskou čtvrtí, vyloučenou lokalitou, kam se stahovala nižší kasta a útočiště tu hledaly životem zkoušené existence. V takovém prostředí by bylo možné vykreslit barvité dívčí charaktery s pohnutými osudy a ještě více prohloubit odlišnost Vontů od chlapeckých klubů a part z jiných čtvrtí. Právě tím, že by smetli rozdíl mezi chlapci a dívkami a přijímali je mezi sebe jako rovnocenné. (Úplně vidím scénu, kdy Mirek "gentlemansky" odmítá souboj s dívkou, která mu následně jednou dobře mířenou ranou vyrábí ukázkový monokl.) Nesnažím se tu o násilnou inkluzi žen do "chlapeckého světa", ale právě do očí bijící neviditelnost dívek stínadelských mě chvílemi vytrhávala ze zážitku. Nevěřím na jejich absolutní nezájem o vontské záležitosti stejně jako nevěřím v nezájem chlapců (často v pubertálním věku) o dívčí společnost. Je to škoda, ale dokážu se přizpůsobit autorskému náhledu na realitu a pomocí této perspektivy si většinou zvládám užívat podivné vytrhávání z logiky. PS: Mimochodem, divím se, že nevzniklo víc filmových adaptací, když jde o tak vhodnou látku. Slýchám o nedotknutelnosti seriálu ze šedesátých let. Ten nám samozřejmě dal zajímavá Stínadla, fajn hlášky („Tak sem zabil kluka“), geniální vizáž Širokka, bitevní scénu… Když ale vidím otřesně hrajícího Mirka Dušína, přestárlého Sloupa jako Mažňáka a hlavně Hanzlíka jako vyděšeného Jana Tleskače, musím chtě nechtě připustit značné rezervy (a to mám tuto adaptaci od dětství moc rád). Snímek z devadesátých let je v mnoha aspektech lepší (kamera, geniální hudba!!!, většinou casting – Losna, perfektní Bratrstvo kočičí pracky, Velký Vont, Jan Tleskač a vůbec celý komparz), bohužel ho zabíjí místy zbytečná doslovnost a absence hereckého talentu ústřední pětice. Tak třeba někdy… PS2: Ilustrace od Jiřího Gruse, které přinášejí modernější dynamiku a zároveň respektují původní vizi jsou pastvou pro oči.... celý text
Malý život
2022,
Hanya Yanagihara
2/2: Nejintenzivnější momenty tu nejsou budovány propracovaností, ale přeháněním. Jakoby jste četli horor a autor by vám strašidla popisoval takto: A bylo to strašidelné strašidlo, strašidelnější než jakékoli jiné, temnější než tma a zlejší než sám satan. A všichni se ho báli, dokonce i jiná strašidla. Bububu, baf. Máte strach? Možná se už točím v kruhu, ale to je můj hlavní dojem z knihy - jde o povrchní, mdlou záležitost, o psaní v době seriálů, kdy je potřeba přehánět, kdy je potřeba v bezbřehé záplavě nudy vytvářet drobné háčky (cliffhangery), abychom udrželi čtenářovu pozornost. Jenže seriál si tunu vaty může obhájit nutností dodržet nějaký vysílací čas. Nutil však někdo Yanagiharu, aby přesáhla určitý počet stran? A ani v té záplavě slov a stran nemáme čas na to rozebrat do hloubky vůbec nic. Pokud za "hluboké" nepovažujeme popisy krve a jizev při sebepoškozování (a následně se nezapomeneme vysmát terapiím). Autorka například vnímá postavy skrz jejich profese a dává na to důraz, aniž by jakýkoli kariérní vývoj popsala nějak do hloubky, úspěchy se prostě dějí, všichni jsou ve svých oborech nejlepší a hotovo. Stejně jako jsou všichni matematici divní a autističtí. Stejně jako se téměř nemění kulisy, neustále se setkáváme v restauracích, kde se odehraje nějaká pobuřující scéna, neustále se mává na taxíky a dramaticky odchází z hovorů. Násilníci čekají hodiny v bytě, aby posunuli děj. Pláče se na podlaze a upadá se do mdlob a musí se dozpívat duet, zatímco za dveřmi hotelového pokoje čeká nebohá pokojská. Brrr, hladina kýče a snobství dosahuje vrcholu. Yanagiharu si sem tam vzpomene, že vlastně popisuje příběh jedné party a tak do jednoho odstavce nacpe náznaky pseudocool historek, u kterých se mi trapností kroutily prsty u nohou. Ale pak se zase vrátíme tam, kde je nám nejlépe/nejhůře. Dovedu si představit rozhovor s Yanagiharu: -Říkala si něco o tom architektovi, nechceš mi o něm povědět víc? -Kdyžtak potom, teď ti musím popsat řezání a jizvy. -Víš, o tom už jsme mluvili tři a půl hodiny a nikam jsme se nedostali. Neříkala si, že měl nějaké trable v rodině? -Když se řízneš do jizvy, tak to bolí trochu jinak. -Ufff, a co ta výstava na které si byla? -Pěkná, ale už sem ti vyprávěla o zneužívání dětí? -Jojo, o tom jsme mluvili celý minulý večer. -Ale určitě jsem ti neříkala o tom úchylném doktorovi. -No… Tak povídej. Samozřejmě, že to není jen otřesná kniha. Jak už jsem psal, sloh je v pořádku a některé (ne)položené otázky taky. Lze mít plnohodnotný vztah bez tělesné intimity? Je sobecké chtít po někom blízkém aby žil, ačkoli je to pro něj těžké a vlastně o to nestojí? Jak pomoci člověku, který se potřebuje sebepožkozovat? Občas dokonce přinese i zajímavé poselství - ze vztahu Willema k Judovi vyplyne to, že sexualitu není vždy nutné přísně škatulkovat. Přeji ten zážitek každému, kdo si byl schopen knihu užít. Ale rozhodně si myslím, že stojí za to se zamyslet, kdy jde o opravdovou snahu odkrývat citlivá témata naší společnosti a kdy jde pouze o literární obdobu greenwashingu. V případě Malého života se bohužel přikláním k druhé variantě. PS: Doporučená četba - Období hurikánů, Shuggie Bain, Tatitatitati.... celý text
Hrozny hněvu
1968,
John Steinbeck
Hrozny hněvu. Už jen název díla ve mně vyvolává úctu, podobně jako jiné klasiky, Zločin a trest, Mistr a Markétka nebo Zabiják. A jestli je pověst Hroznů zasloužená jsem se dozvěděl až překvapivě brzy. Od první věty se tu setkáváme s velkolepým vyprávěním, které střídavě pojímá problematiku ekonomické migrace komplexně, takřka jako dokument, byť výrazně citově zabarvený a na druhé straně jako hluboký příběh jedné rodinné tragédie, ještě citovější. Slyšel jsem něco o pomalém tempu, s čímž se asi nedá úplně souhlasit. Vždyť je to v podstatě roadtrip, proboha. Zápletka střídá zápletku, jedna škaredá lokace střídá jinou, ještě beznadějnější a najdeme tu i kapitoly, které i v dnešním měřítku působí moderně. Mluvím například o pasáži s autobazary, kdy na nás Steinbeck svým slohem přenáší nátlak prodejních praktik vychcaných šmelinářů. Je možné vysledovat několik rovin. Samozřejmě striktní kritika kapitalistické společnosti a obhajoba bezpráví dělnické vrstvy. Ta možná místy působí schematicky dobráckým vyobrazením, ale myslím, že několik scén, které nám ukazují, čeho se může dopustit zlomený člověk, to celé vyváží. Notorický cynik by se možná vážnému tónu vyprávění vysmál. Na mé srdíčko však knihy se silným sociálním apelem zabírají. Pokud to máte stejně, u téhle budete nemilosrdně ždímáni téměř v každé kapitole. S tím se pojí samotný název knihy, kvasící hněv, který je ale ohromně těžké v nuzných podmínkách koncentrovat do organizovaného protestu. Náznaky tu jsou, nicméně novodobé otroctví je téma i téměř 90 let od prvního vydání. Drásavý podtón dílu v neposlední řadě dodává postava matky rodu a její strach z nevyhnutelného rozpadu rodiny. Znám spousty dobrých až výborných knih, ale v určitý moment v nich dojde na pasáže co nudí, zklamou, otráví. V Hroznech takové části nejsou, všechno jede tak jak má. Respektive, pro protagonisty spíše tak jak nemá. Pro mě jako čtenáře je to však pastva až do finále, ve kterém se objeví motiv, jaký mě dostal už v jedné povídce od Maupassanta. PS: Četl jsem vydání z 60. let s fantastickými ilustracemi Antonína Pelce. Koupil jsem ho za nějakých 50 korun a nepřestává mě fascinovat, kolik podobně zpracovaných děl se povaluje po antikvariátech za tak směšné ceny. Jděte to nich, stojí za váš čas. Toť!... celý text
