sick.boy
přečtené 365
Piraně
2019,
Roberto Saviano
Ze začátku jsem se musel poprat s lehkým šokem. Pověst, jaké se Saviano těší, mi vnukla očekávání realistického románu, který může mít přesah k beletrizované reportáži. Gomoru jsem zatím nečetl, ale od té přesně tohle očekávám. Nicméně, pokud jsou autorovy ostatní knihy takové, jako z mého očekávání, u La paranza dei bambini si u reportérů vzal volno a naprosto se utrhnul z řetězu. Kniha přichází s béčkovou jízdou se všemi klady i zápory této kategorie. A pokud na hru přistoupíte, dostanete velice slušnou zábavu. Jestli se něco autorovi povedlo, jsou to jednoznačně postavy. Rapem ovlivněná mládež, která vidí úspěch jedině v obrandovaném oblečení, která hledá návod na střelbu na Youtube (extrémně zábavná scéna), která má pohled na sex znatelně posunutý díky pornu. Nicméně jejich jednání, kdy je každý ochotný hned střílet, (vražda bosse jedné čtvrti nejmladším členem budiž ilustrativní scénou), mi u chlapců 15-18 let přišlo přeci jen přitažené za vlasy, byť vyrůstají v prostředí, kde jim je podobné jednání po generace vzorem. Stejně jako scény, kdy vyrážení na skútrech dobývat čtvrti tím, že střílí na všechno, co se hýbe. To bylo strašně hloupé, jako by si autor při tvůrčí krizi pomáhal hraním GTA. Přitom předcházela vcelku mrazivá scéna, ve které chlapci vyrážejí na trénink na živých terčích na nádraží plné migrantů, protože na jejich životy každý kašle. Já jsem si četbu v hlavě obhájil tím, že čtu poloviční dystopii, jež jde záměrně na hranici absurdna. V takovém rozpoložení jde o zábavnou četbu, která mi svou ujetostí bohužel zabraňuje pociťovat výraznější znepokojení. Což by člověk u knihy o vraždících puberťácích tak nějak očekával. PS: Za jiných okolností bych šel s hodnocením níž. Ale před pár lety jsem Neapol navštívil a vzpomínky plné okouzlení i zhnusení mi perfektně umocňovaly atmosféru.... celý text
