sick.boy komentáře u knih

(SPOILER) Rychlé šípy, ta studnice nekonečné naivity, černobílosti charakterů a logických děr. Jak dobře mi v tomto světě je.

Záhada hlavolamu je opředena kultovním statusem a ač se podobnými proudy nerad nechávám strhnout, v tomto případě je to silnější než já.
Červenáčkům absentující žlutý špendlík, Mirkovo špatná odpověď na otázku, koho bude volit, Losnův slavnostní výkřík o tom, že takhle ježka ještě nikdo nikdy neviděl. Všechno je tak nějak útulné a hřejivé, návrat tam, kde nám je dobře.
Ale nejsou to jen tyto segmenty, díky kterým je četba Záhady hlavolamu tak příjemná. Foglarův svět, vnímání města jako několik uzavřených celků a hlavně jeho vhled do dětské perspektivy, kdy se o pomoc nežádají dospělí (ti jakoby často neexistovali), ale problémy se řeší mezi svými, i v případě, kdy jde opravdu do tuhého. To jsou aspekty, které dělají ze ságy Rychlých šípů tak lákavou látku, v níž není problém si dobrodružství vychutnat plnými doušky a být napnutý a přikovaný ke stránkám přesně tam, kde je to třeba.
A to jsem ještě nezmínil to hlavní, totiž kulisy, v kterých se příběh odehrává. Samotná Stínadla jsou Foglarův opus magnum. Fantasticky vystižená potemnělá čtvrť, jež v sobě prozrazuje Foglarovu fascinaci městem. S láskou popisovaná mapa křivolakých uliček, které zalidňuje prazvláštní sorta stigmatizovaných chlapců, kteří si vytvořili svou vlastní politiku, vlastní pravidla, vlastní svět. Rychlé šípy tu vlastně vůbec nejsou hlavními postavami, často jsou jen v roli pozorovatelů. A když už se stanou hybateli děje, málokdy tak dělají pro svůj vlastní prospěch, sebe samotné upozaďují pro fascinaci Stínadly a hlavně tajemstvím, které v sobě skrývá ježek v kleci. To je bez pochyby zajímavý koncept.
Samotná Stínadla s jejich obyvateli prožijí ohromný dramatický oblouk, zakončený epickým pádem, zatímco chlapci z Rychlých šípů jsou na konci knihy pořád stejní, “jen“ o pár zážitků bohatší.
Je tu samozřejmě i pár nedostatků. Zcela subjektivně můžu říct, že tajemství, které v sobě skrývá ježek mě nikdy moc nefascinovalo, ale rozumím, že nějaká motivace pro Emovu posedlost tu být musela.

Dále tu mám takové menší zamyšlení…
Nad absencí dívek lze mávnout rukou a říct si, že takto to Foglar napsal, takto vnímal svět a tak je to třeba přijmout. Je to autorské, fikční dílo a je jen na nás, zda na nastolená pravidla přistoupíme či půjdeme o knihu dál.
Nicméně pozastavení nad touto problematikou nutně neznamená hanobení Foglarova odkazu. Zvlášť, když jde o takto "úsměvnou" záležitost.
V ulicích Druhé strany se přítomnost dívek na jednom či dvou řádcích potvrdí, byť v pasivních až prakticky neviditelných rolích. Nicméně ulice Stínadel jsou naprosto dívkopusté, jakoby tu dívky-děti a dívky-puberťačky zažily jakýsi nepopsaný exodus. Nepíšu to proto, že bych chtěl za toto rozhodnutí (vědomé či nevědomé) Foglara kritizovat, jen bych rád zdůraznil naprostou nevyužitost potenciálu.
Stínadla jsou bezpochyby proletářskou čtvrtí, vyloučenou lokalitou, kam se stahovala nižší kasta a útočiště tu hledaly životem zkoušené existence. V takovém prostředí by bylo možné vykreslit barvité dívčí charaktery s pohnutými osudy a ještě více prohloubit odlišnost Vontů od chlapeckých klubů a part z jiných čtvrtí. Právě tím, že by smetli rozdíl mezi chlapci a dívkami a přijímali je mezi sebe jako rovnocenné. (Úplně vidím scénu, kdy Mirek "gentlemansky" odmítá souboj s dívkou, která mu následně jednou dobře mířenou ranou vyrábí ukázkový monokl.) Nesnažím se tu o násilnou inkluzi žen do "chlapeckého světa", ale právě do očí bijící neviditelnost dívek stínadelských mě chvílemi vytrhávala ze zážitku. Nevěřím na jejich absolutní nezájem o vontské záležitosti stejně jako nevěřím v nezájem chlapců (často v pubertálním věku) o dívčí společnost.
Je to škoda, ale dokážu se přizpůsobit autorskému náhledu na realitu a pomocí této perspektivy si většinou zvládám užívat podivné vytrhávání z logiky.

PS: Mimochodem, divím se, že nevzniklo víc filmových adaptací, když jde o tak vhodnou látku.
Slýchám o nedotknutelnosti seriálu ze šedesátých let. Ten nám samozřejmě dal zajímavá Stínadla, fajn hlášky („Tak sem zabil kluka“), geniální vizáž Širokka, bitevní scénu… Když ale vidím otřesně hrajícího Mirka Dušína, přestárlého Sloupa jako Mažňáka a hlavně Hanzlíka jako vyděšeného Jana Tleskače, musím chtě nechtě připustit značné rezervy (a to mám tuto adaptaci od dětství moc rád).
Snímek z devadesátých let je v mnoha aspektech lepší (kamera, geniální hudba!!!, většinou casting – Losna, perfektní Bratrstvo kočičí pracky, Velký Vont, Jan Tleskač a vůbec celý komparz), bohužel ho zabíjí místy zbytečná doslovnost a absence hereckého talentu ústřední pětice.
Tak třeba někdy…

PS2: Ilustrace od Jiřího Gruse, které přinášejí modernější dynamiku a zároveň respektují původní vizi jsou pastvou pro oči.

12 14.10.2024

(SPOILER) 2/2:
Nejintenzivnější momenty tu nejsou budovány propracovaností, ale přeháněním. Jakoby jste četli horor a autor by vám strašidla popisoval takto:
A bylo to strašidelné strašidlo, strašidelnější než jakékoli jiné, temnější než tma a zlejší než sám satan. A všichni se ho báli, dokonce i jiná strašidla. Bububu, baf.
Máte strach?

Možná se už točím v kruhu, ale to je můj hlavní dojem z knihy - jde o povrchní, mdlou záležitost, o psaní v době seriálů, kdy je potřeba přehánět, kdy je potřeba v bezbřehé záplavě nudy vytvářet drobné háčky (cliffhangery), abychom udrželi čtenářovu pozornost. Jenže seriál si tunu vaty může obhájit nutností dodržet nějaký vysílací čas. Nutil však někdo Yanagiharu, aby přesáhla určitý počet stran? A ani v té záplavě slov a stran nemáme čas na to rozebrat do hloubky vůbec nic. Pokud za "hluboké" nepovažujeme popisy krve a jizev při sebepoškozování (a následně se nezapomeneme vysmát terapiím). Autorka například vnímá postavy skrz jejich profese a dává na to důraz, aniž by jakýkoli kariérní vývoj popsala nějak do hloubky, úspěchy se prostě dějí, všichni jsou ve svých oborech nejlepší a hotovo. Stejně jako jsou všichni matematici divní a autističtí. Stejně jako se téměř nemění kulisy, neustále se setkáváme v restauracích, kde se odehraje nějaká pobuřující scéna, neustále se mává na taxíky a dramaticky odchází z hovorů. Násilníci čekají hodiny v bytě, aby posunuli děj. Pláče se na podlaze a upadá se do mdlob a musí se dozpívat duet, zatímco za dveřmi hotelového pokoje čeká nebohá pokojská.
Brrr, hladina kýče a snobství dosahuje vrcholu. Yanagiharu si sem tam vzpomene, že vlastně popisuje příběh jedné party a tak do jednoho odstavce nacpe náznaky pseudocool historek, u kterých se mi trapností kroutily prsty u nohou. Ale pak se zase vrátíme tam, kde je nám nejlépe/nejhůře. Dovedu si představit rozhovor s Yanagiharu:

-Říkala si něco o tom architektovi, nechceš mi o něm povědět víc?
-Kdyžtak potom, teď ti musím popsat řezání a jizvy.
-Víš, o tom už jsme mluvili tři a půl hodiny a nikam jsme se nedostali. Neříkala si, že měl nějaké trable v rodině?
-Když se řízneš do jizvy, tak to bolí trochu jinak.
-Ufff, a co ta výstava na které si byla?
-Pěkná, ale už sem ti vyprávěla o zneužívání dětí?
-Jojo, o tom jsme mluvili celý minulý večer.
-Ale určitě jsem ti neříkala o tom úchylném doktorovi.
-No… Tak povídej.

Samozřejmě, že to není jen otřesná kniha. Jak už jsem psal, sloh je v pořádku a některé (ne)položené otázky taky. Lze mít plnohodnotný vztah bez tělesné intimity? Je sobecké chtít po někom blízkém aby žil, ačkoli je to pro něj těžké a vlastně o to nestojí? Jak pomoci člověku, který se potřebuje sebepožkozovat?
Občas dokonce přinese i zajímavé poselství - ze vztahu Willema k Judovi vyplyne to, že sexualitu není vždy nutné přísně škatulkovat. Přeji ten zážitek každému, kdo si byl schopen knihu užít. Ale rozhodně si myslím, že stojí za to se zamyslet, kdy jde o opravdovou snahu odkrývat citlivá témata naší společnosti a kdy jde pouze o literární obdobu greenwashingu. V případě Malého života se bohužel přikláním k druhé variantě.

PS: Doporučená četba - Období hurikánů, Shuggie Bain, Tatitatitati.

13 30.09.2024

(SPOILER) 1/2:
Tohle nebyl hezký měsíc v mém čtenářském životě. Nenechal jsem se strhnout obecným, lehce hysterickým nadšením z této vyděračské knihy. K četbě mě ponouklo až nekritické doporučení od kamaráda, jehož literárního vkusu si vážím. Snad hodinu mi nad ránem v baru velebil Malý život a já se nechal zlomit. Leč nemá cenu litovat se, už jsem v životě udělal i větší chyby.

Kde jenom začít?
První kapitoly byly fajn a fungovaly jako jakýsi háček, který mě (nepochopitelně) udržel až do poslední stránky. Říkal jsem si, jak ta paní Yanagihara umí psát. Není to sloh, který by vás praštil do očí, neobdivujete stavbu vět a nemá svou výraznou tvář. Ale to ani není třeba. Hezky plyne, hezky se to poslouchá. Hezky se rozjedou příběhy trochu nepravděpodobné party. Jde o vcelku pestrou směs charakterů s vlastními problémy, ale na to si nezvykejte. Ač je postav v románu vcelku požehnaně, z většiny se stávající dříve či později pouhá jména, kulisy, které je možné vytáhnout, když je nějaké scény potřeba trochu zalidnit nebo aby splnili svůj jediný úkol. Je to škoda, protože jejich (nakonec bohužel mdlá) charakteristika mě nalákala k další četbě. Podobně, jako by vám někdo dal pouze přivonět k dobrému jídlu a pak ho odnesl pryč z místnosti a už se s ním nikdy nevrátil.
Tím autorka udává tón a já se od té doby nemohl zbavit jednoho pocitu. Že mi lže. Je to trochu paradoxní, vždyť jde o beletrii, kde všechno může být smyšleno a hranice nejsou. Pořád je však třeba udat či naznačit alespoň základní pravidla. Je hromada autorů, které vás zavádějí do svých světů (Kafkův svět je obydlen jinými postavami a jejich motivacemi než ten, do kterého vás zavede třeba Maupassant). Jenže Yanagihara se tváří, jakoby popisovala čistou realitu. Což nefunguje, protože postavy se chovají jak z magickorealistického románu. Jakoby Jude měl auru, díky které jsou ovládáni jeho kouzlem a všichni do jednoho ho nekriticky milují. Téměř nikdo z jeho blízkých nezačne mít touhu zjistit, jak je to s jeho minulostí (proboha, ani jeho adoptivní otec!) a všichni přistupují na jeho pravidla. Proč se tedy snažit o realistické psaní, ale zároveň realitu ohýbat, když se to zrovna hodí?
Máme tu strašlivý efekt přehánění, kdy každý z ústřední čtveřice dosáhne kariérního vrcholu. Proč tak moc, proč tak přehnaně? Proč musí být každý nejvíc, proč musí být všechno tak zoufale přestřelené? To nemá Yanagihara důvěru ve svého čtenáře, má snad obavu, že by něco nepochopil, že by se dostatečně nedojal, kdyby všechno nebylo tak strašně vyhrocené?
Obávám se že ne a tím se dostáváme k hlavnímu (morálnímu?) problému s Malým životem.

Mám pocit, že Yanagihara zneužila zneužívání.
Bylo od začátku jasné, kam to směřuje, že Jude v dětství prožil příšernosti. Překvapily mě laciné motivy (klášter, šílený doktor) jak z brakové literatury, které Yanagiharu zvolila. Ale v pořádku, chtěla to tak. Nicméně mi přijde snad až lehce urážlivé, jak extrémně toto citlivé téma přehnala. Jakoby nestačila parta slizkých mnichů. Ne, Jude se dostane z jejich spárů a následují hory a hory mužů, kteří se střídají v motelových pokojích (jejich počet je také absurdní, jakoby každý zapadákov zabydleli jen a jen úchyláci). Jenže to taky nestačí a tak se dostaneme do dětského domova, který vedou další úchyláci. V tu chvíli se mi zhmotnila myšlenka, jestli si Yanagihara ze svých čtenářů jen neutahuje. Dovedu si představit, jak svůj román koncipovala jako metasatiru, jako žert pro společenství čtenářů. Jakoby jí našeptával někdo, jehož smysl pro humor osciluje mezi South Parkem a podobnými absurditami. Připadalo mi to jako pokus, kam až může zajít, aby jí to lidi pořád baštili a aby se rozplývali nad utrpením hlavních postav, respektive postavy. A já tomu absolutně nerozumím. Jak se někdo může dojímat nad takto do očí bijícím nepravděpodobným osudem?
Ale pořád to nestačí a jedeme dál, na dálnici z pekel. (Ani se moc nechci zamýšlet nad autorčiným uvažováním o sociálních vrstvách. Korporátní amorální právnici jsou omlouváni a popsáni jako vcelku fajn parta, která jen dělá svou práci, zatímco na dálnici v kamionech se skrývá jeden agresivní pedofil vedle druhého.)
Ale pozor, milý čtenáři. Kdyby si náhodou nepochopil, že takový zážitek s sebou nese trauma na celý život, tak tu máme ještě další absolutně nepravděpodobné setkání, kdy na vyčerpaného a nemocného Juda narazí čirou náhodou zrovna úchylný doktor, který má čirou náhodou zrovna připravený sklep pro takovou oběť. Opět jsem se cítil pošpiněn autorčinou ulhaností a zneužíváním citlivé problematiky.
Místy jsem si říkal, je snad něco špatně se mnou? Že se mě četba nijak nedotýká a přijde mi spíše než cokoli jiného směšná?
Psaní o zneužívání dětí, s sebou nese určitý pocit nedoktnutelnosti, že dílo si bere za cíl otevřít těžké téma a měli bychom ho za to repektovat. Jenže na to není třeba přistupovat. Pokud budeme akceptovat mdlá díla jen kvůli tomu, že popisují citlivá lidská témata, budeme přispívat k jejich zploštění, k degradaci na pouhé sáčky s instantním smutkem, který večer vypijeme, abychom co? Abychom se cítili lépe ve svých životech? Proč máme potřebu číst smyšlené dojáky, jež si necitlivě kradou opravdu kruté momenty z reálných životů. (Ano, v tomto případě dávám Malý život do roviny se všemi těmi profesemi z Osvětimi.)
Je to jako číst literární obdobu lifestylového časopisu, který má za úkol vytvořit iluzi něčeho hlubšího a obohacujícího. Máme tu povrchní zájem o umění, kdy se spíše zajímáme o jeho prodej a prestiž. Máme tu články o známých osobnostech. Máme tu dojemný, srdceryvný příběh, u kterého si můžeme poplakat. Máme tu fetišizovanou prohlídku ve stylu "jak bydlí bohatí". Máme tu tipy na restaurace. A abychom si připadali jako opravdoví intelektuálové, nesmí chybět decentní zmínka o Proustovi, protože ta povznese jakýkoliv text. Hotovo, uvařeno, hlavní chod - marinované snobství.

11 30.09.2024

Hrozny hněvu. Už jen název díla ve mně vyvolává úctu, podobně jako jiné klasiky, Zločin a trest, Mistr a Markétka nebo Zabiják. A jestli je pověst Hroznů zasloužená jsem se dozvěděl až překvapivě brzy.
Od první věty se tu setkáváme s velkolepým vyprávěním, které střídavě pojímá problematiku ekonomické migrace komplexně, takřka jako dokument, byť výrazně citově zabarvený a na druhé straně jako hluboký příběh jedné rodinné tragédie, ještě citovější.
Slyšel jsem něco o pomalém tempu, s čímž se asi nedá úplně souhlasit. Vždyť je to v podstatě roadtrip, proboha. Zápletka střídá zápletku, jedna škaredá lokace střídá jinou, ještě beznadějnější a najdeme tu i kapitoly, které i v dnešním měřítku působí moderně. Mluvím například o pasáži s autobazary, kdy na nás Steinbeck svým slohem přenáší nátlak prodejních praktik vychcaných šmelinářů.
Je možné vysledovat několik rovin. Samozřejmě striktní kritika kapitalistické společnosti a obhajoba bezpráví dělnické vrstvy. Ta možná místy působí schematicky dobráckým vyobrazením, ale myslím, že několik scén, které nám ukazují, čeho se může dopustit zlomený člověk, to celé vyváží.
Notorický cynik by se možná vážnému tónu vyprávění vysmál. Na mé srdíčko však knihy se silným sociálním apelem zabírají. Pokud to máte stejně, u téhle budete nemilosrdně ždímáni téměř v každé kapitole.
S tím se pojí samotný název knihy, kvasící hněv, který je ale ohromně těžké v nuzných podmínkách koncentrovat do organizovaného protestu. Náznaky tu jsou, nicméně novodobé otroctví je téma i téměř 90 let od prvního vydání.
Drásavý podtón dílu v neposlední řadě dodává postava matky rodu a její strach z nevyhnutelného rozpadu rodiny.
Znám spousty dobrých až výborných knih, ale v určitý moment v nich dojde na pasáže co nudí, zklamou, otráví. V Hroznech takové části nejsou, všechno jede tak jak má. Respektive, pro protagonisty spíše tak jak nemá. Pro mě jako čtenáře je to však pastva až do finále, ve kterém se objeví motiv, jaký mě dostal už v jedné povídce od Maupassanta.

PS: Četl jsem vydání z 60. let s fantastickými ilustracemi Antonína Pelce. Koupil jsem ho za nějakých 50 korun a nepřestává mě fascinovat, kolik podobně zpracovaných děl se povaluje po antikvariátech za tak směšné ceny. Jděte to nich, stojí za váš čas.

Toť!

15 22.05.2024

Ze začátku jsem se musel poprat s lehkým šokem. Pověst, jaké se Saviano těší, mi vnukla očekávání realistického románu, který může mít přesah k beletrizované reportáži. Gomoru jsem zatím nečetl, ale od té přesně tohle očekávám.
Nicméně, pokud jsou autorovy ostatní knihy takové, jako z mého očekávání, u La paranza dei bambini si u reportérů vzal volno a naprosto se utrhnul z řetězu.
Kniha přichází s béčkovou jízdou se všemi klady i zápory této kategorie. A pokud na hru přistoupíte, dostanete velice slušnou zábavu.
Jestli se něco autorovi povedlo, jsou to jednoznačně postavy. Rapem ovlivněná mládež, která vidí úspěch jedině v obrandovaném oblečení, která hledá návod na střelbu na Youtube (extrémně zábavná scéna), která má pohled na sex znatelně posunutý díky pornu.
Nicméně jejich jednání, kdy je každý ochotný hned střílet, (vražda bosse jedné čtvrti nejmladším členem budiž ilustrativní scénou), mi u chlapců 15-18 let přišlo přeci jen přitažené za vlasy, byť vyrůstají v prostředí, kde jim je podobné jednání po generace vzorem.
Stejně jako scény, kdy vyrážení na skútrech dobývat čtvrti tím, že střílí na všechno, co se hýbe. To bylo strašně hloupé, jako by si autor při tvůrčí krizi pomáhal hraním GTA. Přitom předcházela vcelku mrazivá scéna, ve které chlapci vyrážejí na trénink na živých terčích na nádraží plné migrantů, protože na jejich životy každý kašle.
Já jsem si četbu v hlavě obhájil tím, že čtu poloviční dystopii, jež jde záměrně na hranici absurdna. V takovém rozpoložení jde o zábavnou četbu, která mi svou ujetostí bohužel zabraňuje pociťovat výraznější znepokojení. Což by člověk u knihy o vraždících puberťácích tak nějak očekával.

PS: Za jiných okolností bych šel s hodnocením níž. Ale před pár lety jsem Neapol navštívil a vzpomínky plné okouzlení i zhnusení mi perfektně umocňovaly atmosféru.

1 17.07.2023

Lehčí zklamání pramení především z uvědomění si, jak málo stačilo k tomu, abych Kov považoval za klenot českého sektoru své knihovny.
Svým námětem ční nad velkou částí obvyklé české produkce, jenže s ním přichází určitá očekávání, jež bohužel zůstala naplněna sotva z poloviny.
Pasáže z minulosti či přítomnosti fungují skvěle. Seznámení se hlavních protagonistů, které vzájemně přitáhne jejich výstřednost a záliba v metalu, zrod kapely, bordel v hlavě, úlety, pochybnosti o sobě samém. Není to nikterak originální, ale funguje to. V těchto částech cítíte autorovo fanouškovství, které je vám schopen bez problému předat, pokud se alespoň trochu necháte. (Když nedojde na přímou řeč, která není úplně snadnou disciplínou a Veselý v ní, eufemicky řečeno, přiliš nevyniká.)
Bohužel autorovi vize budoucnosti na mě působí snad až odfláknutým dojmem, nedá se hovořit ani o zběžné skice. K tomu klišé střídá klišé, logika si ustřelila hlavu, narativ se spláchnul do hajzlu. Samozřejmě se objeví i drobnosti, které zájem v četbě podpoří, leč po roce 2030 je jich zoufale málo.
Kdyby autor napsal fikci o jedné blackové kapele bez dystopické vize, bylo by lépe. Čtenářům a možná i jemu samotnému, jelikož právě v pasážích z budoucnosti jsem nejvíc cítil autorskou bezradnost.
Přesto dávám palec nahoru. Za odvahu napsat něco originálního, více méně bez komerčního potenciálu, za několik strhujících pasáží, za the body.

PS: Jakožto posluchač podcastu RapSpot jsem dobře obeznámen se specifickou barvou hlasu Karla Veselého. Většinu četby jsem v hlavě vnímal tak, jako by mi knihu sám předčítal, díky čemuž jsem chvíli koketoval se čtvrtou hvězdičkou.

5 06.01.2023

Nejhorší pokles kvality mezi jednotlivými díly, největší literární zklamání tohoto roku a zařazení mezi nejvíc přeceňovaná díla, kde si GP může lebedit vedle Malého prince.
Čiré znechucení.

Zahlédl jsem v chystaných titulech název, Moje Jugoslávie, a okamžitě zbystřil. Pak jméno, Vojnović, a zájem se jen umocnil, jelikož čas s jeho Čefury považuji za velmi dobře strávený.
Jakmile kniha vyšla, naběhl jsem do Kosmasu a rval z regálu poslední kus. Těžko říct, jestli šla Jugoslávie tak na dračku, či se báli naskladnit vícero kusů...
Nedá se říct, že by šlo o lásku na první pohled, avšak o to silnější bylo odložené vzplanutí.
Podezřívám Gorana z toho, že se na této knize sám rozepisoval, aniž by později úvod nějak upravoval. Je nekonzistentní, zvláštně útržkovitý, člověk tak nějak netuší o co mu vlastně jde. Ale to jen prvních pár stran, takže pokud si někdo přišel přečíst špínu, může se rovnou otočit a zavřít za sebou, protože následují už jen ódy a chvalořečení!
Jakmile totiž Goran upevní pozice a nasměruje svého hrdinu k nedobrovolnému výletu z milované Puly do neznámého Srbska, začne poctivé balkánské peklo, jaké nám může zprostředkovat jen válkou postižená generace, do které autor bezesporu patří.
Příběh je naznačen v anotaci, jen je snad třeba dodat pár upřesňujících informací. Černý humor a nadsázka samozřejmě přítomny jsou, hlášky o Jugoslávcích, co pijí jako jediný národ víc při práci než po ní, hlučné rodiny, scházející se v malém bytě, oteplákovaní ignoranti, tady se člověk zcela jistě pobaví, nicméně proti Čefurům Vojnović na humoru znatelně ubral. A není divu. Události knihy zachycující, či spíše jsou bezprostředně ovlivněny hrůzným konfliktem, jež se nám v devadesátkách odehrával relativně za rohem a ač rád chodím za hranu, tady je nutné uznat, že končí veškerá legrace. Prakticky se tu nesetkáme s explicitními popisy násilí války, ale její přítomnost a následky jsou nám připomínány dostatečnou měrou a tak není třeba příliš vnímavosti na to, aby se dostavila husina.
Aby toho nebylo málo, otec hlavní postavy se na oněch zvěrstvech podílel a pravděpodobně po jeho zločinu nenastal trest. V Mojí Jugoslávii se tak rozehrává poctivé psychologické drama, v jehož nitru stojí mladý člověk, neschopný vyrovnat se s takovým zjištěním. Vydá se tedy na roadtrip Balkánem hledat svého zploditele, vstříc konfrontaci, jež je nežádoucí, ale nutná. Knižní přítomnost se nám pak střídá s výpravami do dětství hlavního hrdiny. Nádherně jednoduchý koncept a tady už mě má autor naprosto v hrsti a já, jakožto věrný čtenář, hltám stránku za stránkou a každá další scenérie potvrzuje, že držím v ruce výjimečně konzistentní dílo, které nepotřebuje komplikovanou větnou strukturu k tomu, aby zprostředkovalo hluboký zážitek.
Odcizování syna a matky, která není schopna vypořádání se s tím, že její manžel mizí v mumraji války a pravděpodobně se nevrátí, rozhodně ne takový, jaký byl před konfliktem. Síla. Lokální televize, která vysílá záběry z návratu válečných zločinců, jejichž vinu zpochybňuje. Síla. Školáci ze základky, kteří se hodnotí podle příjmení svých otců. Síla.
A takhle bych mohl pokračovat dál, ale mám pocit, že to není třeba.
Přečtěte si knihu Moje Jugoslávie, nebál bych se tvrdit, že jde o jeden ze zásadních evropských románů 21. století a to ticho, které český překlad provází, to mi dost nepříjemně zvoní v uších…

4 11.02.2022

To jsem jednoho večera rozjímal, točil prsty mlýnek a najednou si s hrůzou uvědomil, že jsem doposud chodil obloukem kolem Čapků. Z tohoto tristního nedostatku mě polil studený pot, tudíž jsem okamžitě začal pátrat, co by mě tak mohlo zaujmout.
Druhý den proběhlo setkání s príma dědulou, sběratelem Čapků, jež se rozplýval nad tím, že "i vy mladý máte pořád o Čapky zájem". Nesvěřil jsem se mu, že jsem se jim doposud vyhýbal a s úsměvem od něj převzal první vydání Hordubala a Stínu kapradiny.
Jelikož mám tu pecku od Jany Kratochvílové velmi rád, začal jsem s kapradinou.
No a nebudu vás dlouho napínat přátelé, byla to trefa do černého. Pokud kniha začíná brutální vraždou hajného, tím myslím doopravdy začíná, první strana a už mu dupou po ksichtě, pak nelze pochybovat o tom, že držíte v rukou kvalitní literaturu. Která není jen o bestiálním násilí, to se přeci rozumí, navíc děj není důležitý, dva pytláci prchají skrz les před spravedlností a postupně jim začíná solidně hrabat v makovicích.
Sugestivní popisy přírody se střídají s ještě sugestivnějšími myšlenkovými pochody dvou vejlupků, kteří moc rozumu nepobrali. Jednají většinou pudově, což je dostává do větších a větších sraček.
Pokud se na útěku před zákonem touží opít, svým způsobem jim rozumíte, pokud vykradou dům, tak nějak chápete proč, ale to že ho celý rozflákají už je vám proti srsti a když si chtějí zašpásovat s nebohou vesničankou, to už vám zuby skřípají. Naštěstí Čapek nezvolil moralizující formu a vy přes naprosto zkurvenou povahu obou protagonistů tak nějak doufáte, že se jim podaří utíkat dál, ať už jim z nějakého důvodu fandíte, nebo chcete prožít s touhle knihou ještě nějaký čas. Jenže stránek je pomálu a konec přichází brzy, nepřekvapivý, jenže o nějaké zásadní zvraty tu naštěstí nikdo nestojí.
A to je vše přátelé, jednoduchá premisa, která nikam neuhne a přesto knihu řadím mezi to nejlepší, co se mi v roce 21 dostalo do rukou.
Chválím i sám sebe, že mě onoho večera napadlo, že by na těch Čapcích přeci jen něco mohlo být.

7 06.01.2022

(SPOILER) Kolosálně rozporuplné dílo.
Nedalo se uhnout oslavné vlně, která vzrostla po vydání této knihy, poháněné přenadšenými čtenáři, kteří dílo Karin Lednické vynášeli někam vysoko nad nebesa. V takových případech se intelektuál ve mně zapře a před těmito všemilovanými bestsellery se zamkne do komory oblepené plakáty Topolů, Dostojevského, Bernharda a podobných a čtouc Štýrského poezii si s opovržlivým mručením mne knír.
Co však čert nechtěl, letos na Světě knihy jsem se ocitl na přednášce Martyny Bundy, která mě svou Bezcitností vcelku potěšila. Spolu s ní vyprávěla o svém psaní právě madam Lednická. Vyprávění to bylo poutavé, tak poutavé, že jsem po přednášce vstal a bez rozmyslu si jeden Šikmý kostel též opatřil. Třeba to bude skutečně dobré, říkal jsem si.
A dobré to bylo.
Začalo to dokonce velice dobře. Jazyk knihy spíše strohý, prostředí živé, úvodní scéna putování karwinských žen za solí slibně sugestivní, bez zbytečného tlačení na pilu. Tak to mám rád. Opravdový výjev z opravdového života, rozedřené paty, krvavá záda. Srdíčko jen plesalo.
V této rovině je Lednická skutečně silná, ony opěvované hodiny s pamětníky a dny trávené v archivech, jsou na výsledném díle vidět a mně nezbývá, než před touto mravenčí prací smeknout. A s chutí. Nutno ještě podotknout, že obohatila obecné povědomí o polozapomenutých událostech, jež by zapomenuty zůstat neměly.
Jedeme dál.
Stojí za to vypíchnout scénu samotného důlního neštěstí. Barbora nenajde v posteli svého drahého a v očekávání nejhoršího vyráží k dolu, cestou lemovanou vyděšenými ženami i muži, s každým krokem je jistější, že katarze na sebe nenechá dlouho čekat. Krásně vystavěno. Bohužel autorka od této události příliš rychle uteče a celý rozsah neštěstí se k nám dostane pouze v podobě tamtamů, kdy si báby vyprávějí, že někde teď musí pracovat i děcka. A že Larisch dal vdovám malé odškodné. Nešlo by trochu víc popsat jev, že ve městě je najednou příšerně vdov? V tu chvíli jsem knihu ještě omlouval, byť zklamání se začínalo projevovat. Příběhy jednotlivých postav však byly dostatečně zajímavé, navíc mi moc chutnalo koření v podobě nářečí a polských vsuvek a já si říkal, že to něco, co čtenáře tak uhranuje, třeba ještě přijde.
Něco přišlo.
Nastala válka, a byť šlo o tu první, o Velkou válku, která není tak propíraná, jako ta následující, ze Šikmého kostela se stal klasický válečný román, jasně, někdo někomu umřel, není ani pořádnej chleba, všichni trpí. Nesnažím se utrpení lidí ve válečných časech nijak zlehčovat, jenže Lednická zkrátka vykreslí pár tahy atmosféru a myslí si, že to stačí. A některým autorům skutečně ano, jenže Šikmý kostel takto nefunguje. Začíná bohužel působit jako prefabrikát.
Prefabrikát především v dějové rovině, například když došlo na Julčinu nevěru s mladým německým lékařem, popsanou tak tupě, jako by se sem tato pasáž vloudila z úplně jiného románu. Její paže ho také obemkly s horkou naléhavostí. Bílé pláště ze sebe strhávali téměř zoufale, zběsile, bla bla bla, co to má kurva bejt? Kniha letěla vzduchem a týden jsem na ní zlostně hleděl, než jsem se rozhodl to pro klid v duši dočíst.
Byl bych mnohem šťastnější, kdyby se Karin vysrala na dramatické zvraty jako z argentinské telenovely a prostě jen popisovala tvrdý hornický život v drsném kraji. Byl bych nadmíru spokojen. Když popisuje šůrování podlahy, je to tisíckrát zábavnější, než když se šuká mezi amputovanými končetinami. Když jsem u této scény prozřel, uvědomil jsem si, že je kniha v příběhové rovině relativně plochá, že pracuje s lacinými motivy, mající za úkol ždímat emoce, přestože se snaží působit spíše věcným, odemocnělým dojmem. Jenže Lednická není Kristof a patos prosakuje. A máme tu tátu, který měl zrovna v den závalu jít do školy a změnit tam život svého dítěte. A máme tu náhodná setkání, která mávají s osudy postav. A máme tu všechny ty ingredience, sloužící jako nekvalitně stlučená berlička, určená pro kulhající děj. Ty ingredience, jež dokáží otrávit vzduch, zasmradí stránky a ve finále zeserou tak výborně započaté dílo.
Asi bych byl zklamán o něco méně, kdyby podtitul knihy nezněl "Románová kronika ztraceného města" , protože to v člověku probudí určitá očekávání.
A důvod, proč mě ta plytkost tak rozlítila, proč jsem knihu prostě neodložil? Protože to, co je v téhle knize dobré, je výborné. Jenže v těch parádně vykreslených kulisách bohužel kráčejí béčkové a černobílé figury. Jako by se na albu Davida Bowieho objevila píseň od Coldplay. To si přeci nikdo z nás nepřeje.
Ale víte co? I když se trochu obávám, že neduhy nezmizí, druhý díl přeci jenom zkusím. Na psaní Karin Lednické určitě něco je.

23 06.12.2021

Byť je filmové zpracování velmi neotřelým zážitkem a Čepkovo démonickodementní pochechtávání rád imituji, kniha, kterou jsem si naservíroval až nějaký čas po shlédnutí Herzovo mistrovského díla, šla přeci jenom dál, hloub, výš...
Havlíček je v mých očích tak trochu zapadlou perlou. V rámci české literatury se pořád dokola střílí Čapky, Nezvaly, Kundery a jistě, všichni jmenovaní mají své kvality, jenže Havlíčkův obří talent si s nimi nezadá a ono opomíjení si nezaslouží.
Jeho Neviditelný jest skvostem, který ani po letech od přečtení neztratil nic ze svých kvalit, naopak, rezonuje stále, nejintenzivněji při vzpomínce na finální třetinu.
Petrolejové lampy si jsou s Neviditelným v kvalitách rovné. Oproti filmu tu máme detailně popsáno Štěpčino dětství, dospívání a následné události na nás díky tomu dopadnou o to tíživěji, to i díky Havlíčkovu psychologickému drobnohledu.
Krom Štěpky a Pavla hraje důležitou roli město, respektive maloměstská společnost se svými upjatými pravidly. Je zcela zřejmé a čitelné, jaký měl Havlíček postoj k oné pokřivené morálce, kdy na oko musela každá rodina fungovat podle předepsané šablony a jakákoli odchylka byla trestána minimálně pomluvačnou šeptandou, jež mohla v oněch časech přejít ve společenskou sebevraždu.
Na postavě Štěpky pak Havlíček demonstruje, jak netolerantní taková společnost dokáže být. A vůbec, vybíjí si na ní veškerou krutost, není problém během četby pocítit lítost, jelikož Štěpka, tu svou vlastní naivitou, tu pouhou shodou okolností, dostává od života naloženo.
Onen démonický sňatek s Pavlem, temnou postavou, zhýralého jinocha jak vystřiženého z Gellnerových básní, pak celou zkázu posvětí a začne největší zábava.
Štěpčina nenaplněná touha po mateřství, z které mi bez prdele bylo chvílemi do breku, Pavlova nemoc, dělající z něj místo líného povaleče línéhodementníhonebezpečného povaleče, prostředí statku, které vytváří iluzi odtrženosti a bezvýchodnosti. Jenže jedná se opravdu o iluzi? Měla se Štěpka kam vrátit, měla jinou šanci? Všem neblahým událostem se nicméně staví statečně, feministické srdéčko plesá radostí a já také plesám, protože Petrolejové lampy jsou dalším skvostem, objeveném v českém rybníčku.

18 27.10.2021

(SPOILER) Pravděpodobně jde o nejrománovatější a nejklasičtější román, jaký se mi kdy dostal pod ruku.
Nejsem na tyhle uberklasiky moc zvyklý, jelikož většinou si ke čtení vybírám postmoderní experimenty a všelijaké posunuté podivnosti. O to více osvěžující se pak mohou jevit tyto zaprášené vyprávěčské metody plné linearity, nepravděpodobných dějových zvratů a dvourozměrných postav.
Není na tom nic špatného, vždyť literatura jako platforma unese ze všech uměleckých odvětví nejvíc.
Nemám rád kýčovitou malbu, kýčovitou hudbu ani kýčovité filmy, ovšem šikovně vystavěný kýč v románu mě může zasáhnout na správném místě dřív, než si jeho kýčovitost uvědomím. Kýč.
Jak jinak bych si měl vysvětlit, že jsem se u románu rozčiloval, bavil, děsil se a vůbec se nechával většinu času ovládat autorčiným perem.
Jana Eyrová je kniha, která nepřekvapí šílenými zvraty (byť v době prvního vydání mohlo platit něco docela jiného), neposouvá hranice žánru, ale nabízí věc, na kterou v dnešní době někteří autoři zapomínají. Tou je samozřejmě perfektně vystavěné vyprávění.
K samotnému příběhu. Začátek u debilní tetičky stál za to a dává čtenáři možnost takřka od první stránky sympatizovat s Janou. Což se u mě jednoznačně vydařilo. Až karikaturně vykreslená postava pana Brocklehursta, který chuděru přijme do školy z nočních můr mě moc bavila, stejně jako diss, který dá Jana své tetě na rozloučenou.
Samotný pobyt ve škole byl dle mého názoru trestuhodně nevyužitý. Škoda, že v době vydání Jany ještě nefrčel naturalismus, protože nechutné jídlo, brutální tresty a úchylné učitelky k takovému pojetí přímo vybízejí, stejně jako vlna tyfu, která poněkud zamává s osazenstvem školy.
Bohužel se všechno jakoby samo od sebe vyřeší a Jana je najednou učitelkou toužící po větším rozhledu. Dostane se do sídla pana Rochestera, aby se postarala o jednu tupoučkou Francouzsku, která by nejradši jen pařila, dostávala dárky a hezky se oblékala. Z této postavy vychází poměrně zajímavá srovnání francouzské a anglické povahy. Kdybych byl Francouz, snad bych se cítil dotčen, jakožto Čech jsem se však jen škodolibě posmával.
Postava Fassbendera, pardon Rochestera, je jednou z mála nečernobílých figur, kterými Lotka zabydlela toto dílo. A já ho měl rád, moc, protože jedině frajer začne balit o polovinu mladší dívku tím, že jí začne přirovnávat ke skřetům, zhaní její vzhled a pak jí donutí, aby s ním každý den dlouze do noci tlachala u krbu, což mimo jiné zapříčiní řadu vynikajících dialogů. No a co udělá Jana? Samozřejmě se vášnivě a hluboce zamiluje, a tak začne největší lovestory od dob Humberta Humberta. Jako další plus přičítám fakt, se to celé odehrává, stejně jako Větrná hůrka, v romanticky nehostinném prostředí, plném divokých lesů, blat, vichru, osamocených pustin, které dávalo mé fantasii velmi příjemnou masáž.
Pak nastanou všelijaké dějové kotrmelce, vyjeví se jedna tajemná, šílená bytost, což vyústí v klišé tak veliké, že na něj sama autorka upozorní (svatba). Scéna, která následuje (rvačka manželů) byla však tak lahodná, až jsem si při čtení opět lahodil.
Janu sled událostí vyžene ze sídla a po strastiplném putování plném žebrání, spaní v lese a ponížení dovede k rodině a zároveň k nejvíce nepravděpodobnému dramatickému oblouku, jaký si autorka mohla vymyslet. A tady na něj ani neupozorňuje, takže dávám jeden z největších mínusů celé knihy. Naštěstí jsem se z toho zvládnul oklepat a radost z krásné literatury mohla pokračovat.
Rodinu vede Jan Křtitel a ten mě, jakožto člověka, jež rád kriticky polemizuje nad křesťanstvím, neskutečně sral a byť sám o sobě nebyl špatným člověkem, jeho úmysly s Janou byly na poblití. Fakt Jane, takhle se k dívkám nechová a vůbec, to že tě místo radovánek a píchání baví askeze a šíření křesťanství je v pohodě, ale nestav tyhle svý divný zájmy nad radosti nás normálních lidí, děkuji a padej už do té Indie, nebo kam se to vlastně chystáš. Během pasáží s ním a Janou jsem si říkal, že pokud mu Jana podlehne, půjdu žalovat nejbližší feministce, aby Janu Eyrovou zakázala. Naštěstí má drahá Janička svou hlavu a hrdost, a krom toho, že se shodou okolností stane finančně nezávislou, poslechne své srdce a hlas ve větru a završí celou lovestory dramatickým návratem, z kterého nejedno citlivé srdíčko zapláče. Já teda neplakal, ale to jen proto, že jsem celkem tvrdej a už jsem pár smutných knih přečetl.

9 22.03.2021

Trochu jak skok do zdánlivě klidného jezera plného spodních proudů, které vámi zmítají, ale nenechají vás utopit.
Walserova próza je plná monologů a dialogů. Struktura každé kapitoly je podobná. Nastíní prostor, rozložení hlavního hrdiny a pak ho nechá mluvit o konkrétních, ale hlavně abstraktních tématech, klidně přes větší množství stran. Postavy během těchto dlouhých rozmluv srší emocemi, kdy na začátku působí klidně, uprostřed monologu sebe samé rozhořčí, aby se nakonec zklidnily (přesto nedosahují hysterie Dostojevského figur).
Tento koncept nutí čtenáře udržet v maximální pozornosti, jelikož hybatel chování postav, potažmo plynutí děje, spočívá v drobných nuancích, které musíte stačit v tom skrytě divokém jezeře chytat.
A ono je to vynikající, zatraceně osvěžující, protože ta voda je ledová, ochlazena melancholickou atmosférou, která nad sourozence snesla snový opar.
Zastřenost děje neznamená, že není důležitý. Je naléhavý, protože pojednává o nadčasovém hledání místa ve světě, který funguje na jiných principech a pohybuje se jiným tempem, než je hlavní hrdina schopen pojmout. Přesněji, než Šimon pojmout chce. A tak vyčnívá, byť je sám obklopen více či méně podivnými figurkami. Pasáž, kdy se rozhodne vyrazit na návštěvu a spočítá si, že do cíle dorazí plynulou chůzí za jeden den, pak se ztrácí v lesích a vesnicích, bych se nebál zařadit do soukromého zlatého fondu literárních scén.
Řečeno v bodech, pomalá, jazykově vytříbená, myšlenkově obohacující kniha, která mě utvrdila v názoru, že se v německy psané literatuře 20. století skrývá množství klenotů. Stačí jen hledat.

2 18.02.2021

Jakmile se v knize pije pivo s Fossem a zvrací se Björk do záchodu, dávám plný počet.

3 25.01.2021

Povídky, které vás nepleskají pointou po obličeji.
Tak trochu méně ujetý, méně kritický, zkrátka obyčejnější (introvertnější?) Bukowski.
V Carverově světě jsou všichni alkoholici.
Ve své jednoduchosti a přímočarosti je kniha schopná nečekaně vás zavalit problémy protagonistů, jež může zažívat vaše rodina, váš soused či dokonce vy samotní.
Pak jsou tu určité výchylky, Řeknu ženským, že vyrážíme, Moje a hlavně titulní Začátečníci. Tam se schovává tak nádherně popsaná láska, že kdybych povídku nečetl během oběda v práci, asi bych si lehl na gauč a chvíli si pobrečel. Ale s úsměvem.

2 08.01.2021

Takhle nějak si představuji život standardizovaných amerických jižanů, kteří volí Trumpa, nesnáší feministky, černochy, homosexuály a považují covid19 za spiknutí iluminátů.
Nekrofilie, žhářství, incest, chudoba a nejdůležitějším majetkem je něco, čím můžete druhému ustřelit palici.
Takovými figurkami zabydlel Cormac tuto útlou prózu. Byť jedna z nich se přeci jen vymyká, ono dítě boží.
Kdyby se tohoto tématu ujali detektivkářští rutinéři, vznikla by další řadovka s titulem napsaným červeným písmem simulujícím krev.
Ne tak McCarthy. Ví, že samo téma vzbudí u čtenáře emoce, takže jimi v knize rozhodně neplýtvá. Dalo by se vlastně říct, že je úplně vynechává. Důvěřuje ti, drahý čtenáři, a tak ti dává cennou roli soudce. Sám se rozhodni, zda se z Lesterova chování pozvracíš, nebo mu nadšeně zatleskáš. Osobně doufám v orientaci spíše na první možnost, ale kdo ví, co se v nás lidech skrývá.
Rozhodně však tato pomyslná exkurze do míst, kde by se pravděpodobně nikdo nechtěl ocitnout neozbrojen, stojí za váš čas, kterého díky nízkému počtu stran nemusíte obětovat příliš.
Nakonec nezbývá, než se ptát, co ti to lidstvo provedlo, Cormacu?
Třeba na to přijdu u některé z tvých dalších knih.

5 08.01.2021

Irvine, jsi zvyklej, vlastně si tím pověstnej, že si nebereš servítky, všechno říkáš na plnou hubu a používáš k tomu dost nevybíravej slovník. Tak sem si řekl, že bych mohl přistoupit na tvou hru.

Vyser se na to. Tohle se nedá číst, natož dočíst. Nechápu, absolutně mi nejde na rozum, jak dokážeš znásilňovat svý dílo, to čim si se zapsal mezi světoznámý spisovatele, mezi lidi, který se podílejí o podobu současné literatury. Jenže se ti stalo to samé, co se přihodí spoustě autorům. Vyčerpal si svý nápady, kreativita zmizela, ale nedokážeš se na to vykašlat. Furt jedeš, i když to stojí za hovno. Jenže s měkkým ptákem se šukat nedá kočičáku.
U tý sračky s Begbiem jsem tě ještě omlouval, jenže do Kalhot si vzal celou starou partu, zavřel si je do týhle odporný knihy a mučil je, kastroval, znásilňoval, stáhl z kůže. Jestli byla trilogie Heráci - Trainspotting - Porno áčkovej artovej film, tak takhle mrdka je telenovela, která běží v neděli ráno na Nově. Pořád se snažíš protlačovat tam svůj pohled na svět, ale je do očí bijící, jak to nefunguje, jak padesátiletej slizák, co se snaží na diskotéce balit osmnáctky na to, že jim koupí drink. Jak ten votrava co je v každý hospodě a vypráví svý životní story, co nikoho nezajímaj. Nefunguje to. Vykašli se na to, dokud svý jméno úplně nezasviníš. Buď rád, že si stvořil slušnou řádku děl, který se dají považovat za skvělou reflexi doby a hlavně výborný příběhy. To není málo, kurva to fakt není málo.
Nemá cenu detailněji tu rozebírat příběh. Já ho vlastně ani celej neznám, protože sem nebyl schopen dostal se dál. To se nedá. Víš proč? Protože mi u toho bylo strašně smutno. Budu se snažit co nejdřív na tenhle zážitek zapomenout, abych tě, Irvine, mohl stále považovat za jednoho z nejlepších moderních autorů. Zasloužíš si to, ale prosím, nech už tuhle partu spát.

Obával jsem se, že autorka si vybrala toto literárně atraktivní období moderní historie kvůli tomu, aby ve svém díle obsáhla "všechno". Válka, nenávist vůči Němcům, posttraumatický syndrom, nástup komunismu a s ním spojené restrikce, všudypřítomná tvrdost vesnického života a nespravedlivé postavení ženského pohlaví. Všechny tyto body vlastně Bunda ve své rodinné kronice splňuje. Díky bohu ale nikdy nejde přes pomyslnou čáru, která pro mě v tomto případě znamená vyumělkované tlačení na pilu a ždímání emocí, což je jedna z věcí, kterou autorům nikdy nejsem schopen odpustit. V Bezcitnosti naštěstí moc prvků k odpouštění nefiguruje. Bunda popisuje bestiální znásilnění a adrenalinový úprk z válkou zužovaného Německa stejným jazykem jako chov pávů či výstavbu koupelny. Stroze, věcně, bez patosu. Občas mi tímto uchopením literární formy připomněla Agotu Kristof, kterou mám za její Trilogii moc rád.
I před nastíněné kulisy, které bez pochyby zasahují do života čtyř ústředních žen, se kniha soustředí hlavně na jejich vnitřní pochody, na problémy týkající se jedince a které by se do určité míry mohly odehrávat i v jiné době, byť by byly posouvány jinými okolnostmi.
A právě v této rovině se autorce v 9 situací z 10 dařilo udržet mě na své vlně. Bezcitnost je dílo plné nešťastného manželského soužití, smiřování se s vlastním životem, vzdávání se ambicí a aby té temnoty nebylo příliš mnoho, je tu přítomno také spoustu veselých historek o prasečím prcání, slepičích obsesích a k tomu je tu jeden motocyklový závod, u kterého jsem byl díky jeho nereálnosti na chvíli vytržen ze striktního tempa.
Závěr dokurví co může a mně se pak stala docela hezká věc, která utvrzuje kvality díla. Po dočtení poslední stránky jsem cítil neodbytnou touhu prožít s postavami alespoň ještě jedno jaro.

9 17.09.2020

Příjemná výzva. Jméno Dostojevskij, velký formát, spousta hutně popsaných stran, emo dřevoryt na obálce.
Kdo ví proč, stejně jako tomu bylo u Zločinu a trestu, vybral jsem si pro čtení Dostojevského jaro, začátek teplého období, které patří venkovním aktivitám, chozením po lese, vysedáváním v parku, hospodách, ranním kocovinám (právě čtení Idiota v kocovině je krásná masáž na obnovení mozkových závitů).
S odstupem času si pořád nejsem jistý, co mě na tom nekonečném tlachání party více či méně otravných Rusů bavilo. Snad ta naléhavost, snad to, že mezi řádky vyvstávají nadčasové otázky a pravdy ohledně lidstva. Zní to jako klišé, ale něčím si Dostojevskij status největšího spisovatele získat musel, nebo ne?
Divadelně působící Idiot nicméně obsahuje standardizované ingredience pořádné ruské klasiky. Hromada postav hovořící o hromadě postav (konec I. části, kdy do salonu plného lidí naběhne skupina ještě více lidí a Fjodor je všechny poctivě popisuje působila snad až sebeparodickým dojmem), hysterie, padání v horečky, alkoholismus, osudovost. To všechno tu je. A tím vším se brodí kníže Myškin, jež se narodil bez schopnosti odsoudit člověka. Jeho jednání dokáže zamotat člověku hlavu, protože jestli ho v jedné kapitole někdo zradí či ho dokonce chce zabít, on je mu schopen nastavit v další kapitole druhou tvář. Ježíš by před tebou bledl závistí, kníže.
Tento koncept se mi mimochodem moc líbil, protože Dostojevskému umožnil pomocí konfrontace "čistého člověka" se zkaženými (čili "normálními") postavami demonstrovat a propírat celé to spektrum společenských a charakterových vad.
A tak i když knížeti vlastně tak úplně nerozumíte, stejně mu na jeho cestě za láskou fandíte. Chcete, aby alespoň jedna postava v této knize dostála svého štěstí.
A závěrečné poselství, že i přes všechnu ryzí dobrotu, kterou je člověk schopen ostatní obdarovat, vám život stejně naloží je jen potvrzení Dostojevského geniality.

PS: Měsíc a půl. Takhle dlouho dneska netrvají ani vztahy a já to tak dlouho táhl s touhle bichlí.

11 09.09.2020

Chvíli jsem to nechal uzrát, počkal až se instagramové influencerky dostatečně vyblbnou s focením této vizuálně nehezké knihy, až jejich vrtkavá pozornost přeskočí k nějaké jiné trendy knize, kterou umístí tu do mechu, tu na stůl s kávou a koblihou, tu s ní nenuceně zapózují pod rozkvetlou třešní. Mimochodem, čím víc se nad touto entitou zamýšlím, tím víc chápu myšlenkové pochody hlavního hrdiny.
A je to hrdiny takzvaně "houellebecqový", v Serotoninu ovšem dokonale vykrystalizovaný.
Kdosi by mohl namítnout, že se Houellebecq opakuje. S tím ovšem nelze tak úplně souhlasit. Vyhořelý antihrdina je zkrátka jeho rukopis, pokud by jste od něho žádali něco jiného, můžete rovnou nadávat na zdlouhavé myšlenkové pochody u Dostojevského, opakování vět u Fosseho či naprostou plytkost u Malého prince.
Nechává tedy své alterego procházet již několikátou knihou a ono to na něm zanechává stopy. Je čím dál tím okopanější, odevzdanější, necitlivější vůči vjemům vnějšího světa.
A Michel tuto otupělost jedince ve světě, kdy sex, násilí a všechna lidská perverze protekla do ulic, dovede perfektně rozebrat. Díváme se nic necítícím pohledem Florenta na zoofilní porno jeho přítelkyně, na pedofilní porno jeho souseda, na násilné protesty krachujících zemědělců, skrz hlaveň odstřelovačky na... Víte co, nebudu prozrazovat více než je třeba, Michel mě zas dokázal strhnout a když Florent ke konci uvažuje nad rychlostí pádu vlastního těla, pokud by ho vyhodil z okna, bylo mi doopravdy smutno. To každý autor nedokáže, a já jsem rád, že se Houellebecq ještě nezasebevraždil a stále pitvá naší společnost. Ještě je co hledat a já u toho příště zase rád budu.

11 09.09.2020