sick.boy komentáře u knih

Je možné, že si mě tahle kniha našla sama. Neustále kroužila někde kolem.
Jednou mi o ní píše naprosto nadšený kamarád, později mi z ní cituje kamarádka a ve finále po jednom mejdanu, kdy u nás spal bratr mé přítelkyně vytáhl po snídani z batohu hádejte co? Inu, Kapitál to nebyl.
Řekl sem si, že to stačilo, v antikvariátu si opatřil propracované ilustrované vydání, které je vysázeno snad na čtvrtkách a váží asi pět kilogramů.

A hned od prvních řádků šlo cítit, že Bulgakov to v sobě přesně má, ten talent vyprávění, díky kterému zní každá věta velkolepě, hluboce a procítěně a to i ve chvílích, nebo snad především ve chvílích, kdy lítají hlavy.
Raději jsem se ujistil, zda je autor opravdu ruské národnosti, protože oproti tamním zvyklostem je kniha úchvatně svižná a plná děje. Od chvíle kdy Satan vstoupí na rozpálenou půdu Moskvy nastaví Bulgakov tempo, které do poslední stránky nepoleví. Zásluhu mají i precizně vykreslené charaktery, Moskvané z toho vycházejí jako hromada ziskuchtivých pokryteckých hovad, zatímco pekelná skvadra je vlastně spravedlivá banda s opodstatněným chováním, a to je asi nejlogičtější vykreslení Satana, jaké se mi kdy dostalo. Nicméně jednoznačně nejoblíbenější postavou se u mě stal Kňour, to ohromné kočičí hovádko z jehož zjevu trochu mrazí a jehož činy mě spolehlivě rozesmávaly, kdykoli se objevil na scéně.

Existuje hromada knih, jež se donekonečna rozebírají, hovoří se o mnohovrstevnatosti, o miliardě možných interpretací. Často jde o přehánění, ale v případě Mistra a Markétky cítíte, že tomu tak je, že pokud si jednotlivé kapitoly přečtete za půl roku, rok, pět let, tak pokaždé můžete vnímat něco jiného, jednou se smát a podruhé brečet, ale přesto si myslím, že si tato kniha propírání děje nezaslouží a já se na to ani necítím. Zbývá jen šířit kolem sebe maximální literární nadšení z příběhu, kde v romantické rovině cítíte tu ryzí lásku všude kolem, když je vtipný, smějete se, když je násilný, smějete se, když je šílený, obdivujete tu hloubku fantasie, když je vážný, zpozorníte, kde na vás každou chvíli vypadne zcela nenápadná, ale o to čistší moudrost a když skončí, dlouho v sobě tu hmotu vstřebáváte.

A na konec zbude pocit, že se od onoho osudného dne na Patriarských rybnících událo něco velkolepého.

16 28.11.2019

Po pěti letech jsem otevřel Stephena Kinga.
Když mi mamka ve dvanácti letech koupila čerstvě vydanou Mlhu, představovalo to pro mě bránu do jiného světa. Jako bych objevil poklad, dospělá literatura plná násilí, sexu, myšlenkových pochodů, které jsem v té době asi ještě úplně nedocenil, o to větší váhu však měly. Byl tam člověk, co žere sám sebe například, kterého puberťáka by to nedostalo. Pár let jsem pak četl téměř výhradně jen jeho. Jenže jsem vyzobal ty nejlepší kousky, To, Osvícení, Nezbytné věci, Beznaděj, Noční směnu, Pod kupolí a pár dalších. Pak přišly blbůstky a sračky jako Prokletí Salemu, které jsem četl s napůl vyplnutým mozkem, Christinu, což bylo takové béčko, které by jakž takž fungovalo na plátně mezi filmy ala Hollywoodské děvky s motorovou pilou (tento film opravdu existuje a je pln násilí a koz) a pár dalších kravin. Pověst krále hororů byla ohrožena a já se čím dál tím více ohlížel po jiných autorech. Najednou sem přišel na to, že existují pisálci, kteří dokáží pracovat s atmosférou mnohem lépe a nepotřebují k tomu zkurvenej kočár z pekel ani obřího pavouka. S věkem mě začali srát i přehnané nadpřirozené prvky. To autorovi hororů nemůžu mít za zlé, jenže King je často používá jako berličky pro nakopnutí či rozuzlení děje. Je to prosté a trošku hloupé.
Z knihovny se na mě však smála nepřečtená Misery a jelikož znám film, věděl jsem, že tady perfektně rozběhnutý příběh nezabije démon z dimenze panických vlhkých snů. Tak jsem jí vytáhl, sundal nechutně odpornej přebal (na které by si Beta měla udělat patent) a pustil se do čtení. Ze začátku to bylo, jako bych se vrátil do starých známých míst. Jestli něco King umí, pak je to být sympatický svému čtenáři. Je takovým zvláštním způsobem milý i když popisuje krvavé scény.
Jenže tahle milost může i trochu rušit. Třeba když hlavní hrdina přes bolesti zlomených nohou jede po domě na vozíčku a toto úsilí mu v hlavě komentuje moderátor jako sportovní utkání. To bylo tak blbý, až sem si říkal, jestli nečtu sebeparodii. Nebo hovory se zlým psacím strojem. To je jako když si Kevin v Sám doma povídá se zlým kotlem ve sklepě. Nebo popisování Annie, to bylo kolikrát také strašně naivní. Je prostě zlá, tak řekneme, že v ní zahlédl démona. Uuu, démon, bojte se. Taky poznání, že máme co do činění s úplným magorem přišlo na můj vkus příliš brzy. Stejně jako násilnosti, které Annie provádí. Tím jak velkou bestii se z ní snažil King udělat vlastně ubral logice a uvěřitelnosti finálního aktu. Ztratí se člověk a policista v okolí ženy, která měla pravděpodobně na svědomí smrt desítek dětí a oni otálejí spoustu dní s domovní prohlídkou. Taky ten soudní proces byl fraška a logika těžce skřípala. Jde o smrt dětí proboha, to je kauza století a nikoho nenapadne pátrat po minulosti ženy, kolem níž již od dětství záhadným způsobem umírají lidi. To bylo blbý Stephene, měl si jí nechat vyvraždit svou rodinu, mě by to stačilo, pochopil bych že je magor.
Teď sice jen nadávám a vypichuji chyby, ale nenechte se zmást, mě se to vlastně líbilo. Napínavé scény byly opravdu napínavé, hlavně druhá část byla velmi výživná. Jenže pak přijde finále a zase tu máme filmové klišé v podobě mysleljsemsižejemrtváaleonaještěnachvíliožije scény. V Misery dokonce dvakrát. Au.
Není to jednoduchý říkat, ale Stephen King je přeceňovaný autor. Píše dobře, ale do geniality to má daleko a ani armáda nekriticky smýšlejících fanoušků s tím nic neudělá.
Přemýšlel jsem, zda budu tvrdý či sentimentální, neboli zda dám tři nebo čtyři hvězdičky. Ono na tom vlastně ani nezáleží, ale nakonec budu přísnější, jsou to tři nebo 70% nebo dobrá kniha, to je jedno a mně zůstává dilema, zda se pustit do znovučtení předchozích děl a snižovat hodnocení, nebo nechat v hlavě jen tu vzpomínku na tehdejší ryzí čtenářské orgasmy.
Ta děvka Annie mi teda dala.

4 20.09.2019

Nejlepší kniha o předčasné ejakulaci mladého opilého Nora jakou jsem kdy četl.

1 11.09.2019

Pijan, v hlavní roli trotl a vzhledem k národnosti bych ho nazval übertrottel.
Ervín si od první do poslední stránky říká o to, aby s ním život vyjebal. Na svůj post úspěšného obchodníka se dostal jen a jen díky své ženě a jakmile převezme otěže svého osudu, jde to s ním do kopru.
Životní neúspěchy začne léčit chlastem a to tak, že v ohromném stylu. Rychlost jeho návyku byla až těžce uvěřitelná, ale když mě bylo dvanáct, tak sme taky s kamarádama zvládli vypít lahvinku rumu a zapít to metaxou z baru kamarádovo táty. Domů jsem šel tenkrát doslova po čtyrech, ale to je trochu jiný příběh. Teď už tvrdý alkohol takřka nepiji.
S kým se Ervín setká, kam přijde a co udělá, to je už předem prohrané a posrané. Vlastní nezkušeností, až křehkostí přijde o peníze, kšefty i oddanost své ženy. Hans Fallada tento rozklad osobnosti však popisuje tak čtivě a tak krásně to odsejpá, že to s ním debilem všechno rádi prožijete.
Když se dostane do vězení a poté do léčebny, děj se přestane zabývat výhradně jím a my se tak dočkáme hrstky osudů prapodivných existencí. I nějaký ten homostyk tam probleskne.
V doslovu jsem se dočetl, že Fallada osud hlavní postavy vyslechl v léčebně a celého Trinkera napsal na tajňačku drobnopisem, když mu došel papír, prostě pokračoval mezi předchozími řádky. Rčení číst mezi řádky tedy nabylo hlubšího významu a já skládám poklonu tomu, kdo to luštil. A další poklonu skládám autorovi, jelikož se jednalo o první verzi, nic nepřepisoval, nevypouštěl, nepřidával. To možná zdůvodňuje onu lehce nereálnou rychlost návyku.
Plusové body přidávám za temný konec, tady mi trochu v zametání s hlavním hrdinou připomněl konec Neviditelného a to se cení.

6 01.07.2019

Tak jsem včera o půl dvanácté zaklapl Větrnou hůrku, knihu kterou mi má přítelkyně doporučovala snad 2 roky. Dřív jsem si myslel že je to ta slaďárna s panem Darcym, vlhkým snem všech čtenářek a tak sem knihu odkládal jak se dalo. Když sem zjistil, že tomu tak není a že je Větrná hůrka obydlena podivíny, psychopaty a šílenci, že se to odehrává na samotě plné vřesovišť, skal, mokřin, lesů, bažin a dalších krásných míst, můj zájem vzrostl a tak jsem se během horkých červnových dnů přenesl na promrzlý anglický zapadákov. Výborná volba, mohu rovnou říci.
Už forma vyprávění evokuje, že Emily měla všechno krásně promyšlené. Většina příběhu je vyprávěna novému obyvateli sousedství Větrné hůrky služkou, jež byla přítomna u všech osudových událostí. Když pak vypráví to, co jí vyprávěl někdo jiný, dostane se příběh do několika rovin, ale nehrozí nepřehlednost. Emily má vše pevně pod kontrolou.
Co se týče postav, bytostně nesnáším rozmazlenou šlechtu se všemi svými upjatými pravidly, nemocemi, incestem a podobně. Z toho důvodu mi Heathcliff, ač jsem Emily podezříval, že v jeho postavě chtěla vyvolat alegorii se Satanem, nebyl tak nesympatický, jak být nejspíš měl. Ten člověk chtěl zkrátka žít se svou životní láskou, toulat se s ní přírodou a oddávat se nekonečné vášni. Vždyť jediná opravdová láska (kromě konce) byla v celé knize právě mezi ním a Kateřinou číslo jedna. Všechny ostatní vztahy byly vykalkulované, umělé, unylé, jak zpívá Kocáb: Takhle skončí, kdo se spokojí.
Bohužel osud/postavy Heathcliffa několikrát pořádně nakopnou a nechají se vyválet ve sračkách. Udělají z něj tvrdého parchanta, který žije jen ze zhrzené lásky a touhy po pomstě. (Scéna, kdy ve sněhové bouři vykopává z hrobu svou lásku budiž klenotem romantické literatury.)
Právě díky jeho démoničnosti je Na Větrné hůrce tak strhující čtení.
Tady budu asi prozrazovat děj.
To jak nechá zemřít svého "bratra", jak z jeho syna udělá analfabeta, jak terorizuje všechny věčně nemocné pracháče s jejich poníky, snobstvím a srabstvím byl balzám na mou duši.
Edgar, ač miloval svou ženu i dceru byl vlastně hrozný sráč. V té době to možná bylo v pořádku, ale nechat svou dceru, aby do šestnácti let znala jen pár kilometrů pozemku svého obydlí je úchylné až hanba. O neustálém prcání bratranců a sestřenic se ani nemá cenu vyjadřovat, přeci jen v 19. století na té krvi lidem záleželo krapet více. Ale ať se pak nediví, že se průměrně dožijí dvaceti let.
Jak se kniha schylovala ke konci, očekával sem katarzi, výbuch šílenství a hněvu, leč Emily překvapila a děj odbočil pro mě neočekávaným směrem. Smrt Heathcliffa ve mně vyvolala smutek, ač to byl většinu života hrozný parchant. To, že zbylé postavy našly svůj kousek štěstí po jeho smrti (a přesto ho někteří nedokázali nenávidět) jen dokazuje, jak silný charakter byl. A ten happy end si po všech těch sračkách zasloužili.

15 01.07.2019

Myslím, že kontroverznější knihu jsem ještě nečetl.
Jerzy Kosiński čelil obviněním ze všech stran. Sociologové a antropologové ho obvinili z toho, že zvráceně vydělává peníze na utrpení Židů a těch ostatních. (Viz kniha Průmysl holocaustu)
Obyvatelé vesnice, kde se za války skrýval byli zas (oprávněně?) rozčíleni, jelikož jeho rodinu schovali pod hrozbou trestu smrti a starali se o ni, a on je poté v knize popsal jako bandu zvráceným, pověrčivých negramotů, jež umí jen ubližovat.
Vlastně celé Polsko se na Jerzyho nasralo, jenže Polsko je středověká vesnička, tam se na vás naštvou i když vás znásilní a oplodní vlastní otec a vy si dovolíte chtít potrat.
Pak Jerzy tvrdí, že on sám nic z knihy nezažil, že jen posbíral nejhorší příběhy z vesnic zastižených válkou a slepil je do příběhu malého mučedníka.
Já sám v tom mám hokej. Někde čtu, že se Jerzy schovával ve Švýcarsku, někdo tvrdí že v Polsku a vůbec je na tohoto autora a potažmo knihu navaleno tolik špíny a teorií, že snad ani není šance zrekonstruovat pravdu. Takže nezbývá, než na knihu vrčet, jak to dělá má přítelkyně, která ji chtěla použít místo prkýnka a nakrájet na ní zeleninu k večeři a nebo neodolat zvědavosti a začít se do stránek, které vyvolaly tolik emocí. To jsem udělal já.

Tento příběh samozřejmě není kopií reality a pokud vám to nedošlo už v první čtvrtině knihy, kdy se hlavní hrdina plaví po řece na nafouknutém měchýři, pak asi vaše mysl postrádá smysl pro realitu. Žádné dítě by nepřežilo tolik bolesti, zranění, omrzlin, psychického teroru a podobně. Z některých událostí přímo srší beletrie, vždyť klučina tolikrát unikne smrtce ze spárů jen tak tak. To tomu opravdu věříte?
Na druhou stranu, pokud na knihu nahlédnu jako na fikci, našroubovanou na reálnou historickou událost, je to vlastně dost dobré dílo.
Mě to bavilo, mám rád zvrácenosti. Tady se mi jich dostalo hojně, i když přehnané očekávání díky omdlévajícím čtenářům způsobilo, že jsem počítal s ještě trochou více hnusu.
Samozřejmě, střepy v píče, rozšlápnuté oči, obcování s kozlem, to je všechno moc príma a chápu, že to někomu vyrazí dech, ale jako člověk narozený v devadesátých letech už jsem za svůj život viděl hromady a hromady brutalit a tak je můj mozek pravděpodobně trochu otupěn a zdegenerován.
Jestli se Jerzy Kosiński zabil kvůli reakcím na tuto knihu a špinavému svědomí, je to jen třešnička na dortu příběhu Nabarveného ptáčete.
Přečtěte si to, ať tak či onak, chladnými vás to nenechá.

8 27.06.2019

Není to tak dávno, co jsem četl Než se setmí a ta energie, kterou kniha cákala do všech stran ve mně vyvolala zájem o další příběhy z tohoto socialistického ráje.
Osud mi do rukou mrsknul Krále Havany a...
Do píči.
To byla jízda panečku.
Rád si nechám od literatury občas profackovat obličej, ale tato útlá kniha mi naložila tak moc, že můj mozek ještě teď odpočívá na JIPce.
Nastíním začátek.
Dva předpubertální bratři na střeše masturbují nad sousedkou, která věší prádlo v tangách. Přistihne je jejich polodementní matka, starší bratr se s ní popere, na cosi jí napíchne a tím usmrtí. V šoku skočí ze střechy a tomuto výjevu přihlíží ještě jejich babička, kterou z toho trefí. Rodinná apokalypsa a začátek příběhu mladšího z bratrů.
A je to v podstatě příběh jeho velkého penisu, který miluje Havanu, smrad špinavé kundy a nesnáší mytí. To jsou ingredience jak víno, nebo spíš jak pančovanej rum.
Tento dvaadvaceticentimetrový penis brouzdá Havanou, na útěku před zákonem, s prázdnou kapsou a s pérem co pronikne i do řitě roztomilé transky. Nádhera.
I když to může znít prvoplánově, Gutiérrez nám tímto něžným příběhem skvěle vysvětlí, jak strašně zkurvenej je komunismus a jak v prdeli na tom na Kubě jsou. Hodně přátelé, Krále Havany doporučuju na 10 000%, už jenom proto, že za celou dobu nepoleví a jak nádherně to začne, tak to taky skončí.

1 27.06.2019

Ani náhodou by mě nenapadlo, že vyprávění devětaosmdesátileté bábrle z vesnice bude tak strhující jízda, že jí budu dočítat v práci na cigáru, potažmo na toaletě, jelikož to jinak nešlo.
Petra je vesnice v hlubinách Rumunska, kde středověk nebyl zas tak dávno. Obydlená jest směsicí podivných figurek, tu reálných, tu dosazených z babčiných oblíbených románů. Je jí skoro devadesát, tedy měli bychom jí pokroucenou realitu odpustit, alespoň je to větší sranda. Dozvídáme se střípky z jejich mládí i stáří, které propojují autorovy vstupy ze současnosti. Za mě parádní koncept.
Co mě překvapilo a nad míru potěšilo, byla míra erotiky, jakou je kniha prosycena. To máte tak, že sex je kolikrát poslední zábava, co peterským domorodcům zbyla, a tak prcá každý s každým, jak se říká kámen cihlu, často jen s manželským protějškem to vázne a popisy jsou šťavnatý, bradavky se proměňují v prsty, prsa poskakují a vypadávají z výstřihů, vagíny se rozevírají a sám vzduch smrdí sexem, krom hnoje a slivovice. Kdyby takto napsala svou Babičku tehdá Němcová, na základních školách by mládež zcela jistě zaujímala k literatuře vřelejší postoj.
Teď bude asi SPOILER, nebo nevím, u tohoto příběhu na tom asi nezáleží, ale finální scéna svatby, kdy staromamin manžel, vyhlášený tanečník tančí čardáš ve společnosti hromady nahých žen, jejichž prsa tleskají do rytmu, to bylo tak velkolepé, Radu, díky že si tu babču poslouchal, díky za zážitek, že si to tak hezky napsal, bylo to príma a kdyby to bylo jednou tak dlouhý, mně by to nevadilo.

Objev minimálně měsíce!

1 16.05.2019

To si takhle v neděli, kdy vám spánek řekne dost v osm ráno rádi počtete takové malé příjemné popíchnutí do toho nesmyslně nastaveného systému, který každého z nás čas od času nasere.
Duteurtre vyšší ambinace nejspíš ani neměl, prostě si chtěl jen tak po francouzsku zanadávat a proto je tato minikniha tak sympatická.

1 06.05.2019

Tak, mám ve sbírce dalšího autora, jež si libuje ve vyjebávání s vlastními postavami, tentokrát dokonce s obsesivní detailností.
Nerozumím tomu, proč mě tento příběh chytil tak, že jsem přečetl dvě stě stran za den.
Westerny moc nemusím, jenže díky tomuto románu jsem přišel na to proč. Nebavila mě jejich častá černobílá struktura, zahrnující "chudáky indiány" nebo "hrdinné kovboje" a podobná klišata.
V Krvavém poledníku je všechno jinak. Zmrdi jsou všichni. Hlavní hrdina není v podstatě nikdo, figurka kluka nám slouží jen jako styčný bod na výpravě za skalpy.
Jižní Emerika a Mechiko tehdá v 19. století očima McCarthyho nebyla příliš útulným místem, život měl cenu skleničky whisky či blbýho pohledu, nikdy jste netušili, jestli přiletí šíp zleva či kulka zprava, prostě nic moc.
Na násilí jsem byl připraven, ale u stromu ozdobeného nemluvňaty a u prvního velkého vraždění, kdy se obcuje s mrtvolami a z kůže se vyrábí opasky jsem některé věty četl i třikrát, abych si dostatečně vychutnal tu sílu. Sic si nejsem jist, co tím chtěl Cormac říct, zda chtěl podat výpověď o lidském hnisu či něco vyššího, dobrodružství to bylo pekelně zábavný.
Snad jen postava soudce na mě neměla takový dopad, respektive jsem si jeho démoničnost tolik nepřipouštěl k tělu. Jistě, představa holého růžolícího obra s násilnými a pedofilními choutky, oplývajícího géniem stovky průměrných compañeros byla mrazivá, nicméně chvílema smrděl prvoplánovostí, která přecházela do mírné karikatury, to aby nikdo nepřehlédl tu alegorii se samotným Satanem.

9,5 falešným skalpů z 10 a tuhle pološílenou jízdu peklem si dám někdy milerád znova.

5 06.05.2019

Ambivalence nejhrubšího zrna, nevyvážená, většinou sem si říkal, sakra Topol, ty s těma slovama umíš zacházet, jak ty věty seká, pak přišli momenty a já si říkám,
že Jáchym je šílenej masturbátor, že nedokáže říct ani větu normálně, ale tyhle pocity utloukly ty záblesky geniality.
Přibližně v polovině knihy mi během čtení občas zůstal list v ruce a to jako by symbolizovalo celou četbu. občas se děj rozpadne, občas hrozí, že se něco ztratí, ale tím se nemá cenu nechat rozhodit. Niť se vždycky najde, někdy jiná, než ta kterou hledáš, ale co už.
A občas tam taky probleskne vytrhující kýč, možná že ve své době kýčem nebyl, co já vím, v devadesátkách jsem řešil maximálně to, kdy vyjde novej Čtyřlístek, tak byl možná asi vkus trochu jinde. Nicméně většinou září originalita, víš, že čteš něco, co je hodně posunutý od středoproudu, a baví tě ta skutečnost, že Jáchym si to napsal tak jak chtěl, bez snahy sálodlouze vysvětlovat, ospravedlňovat a nechává to na tobě, dobrovolný čtenáři, co s tím uděláš.
A je ti jedno, že Topol nevykresluje sympatické postavy a taky je ti jedno, že na konci se brodíš v nejistotě toho jak to dopadlo, co to bylo, co si to zažil, jak to bylo myšleno, proč to bylo řečeno. A tenhle pocit naznačuje, že si přečetl něco výjimečnýho.
V týhle knize není všechno, ale je tam toho hodně, z těch stránek to teče a jestli někde vyhrává forma nad obsahem, je to tady a já jsem rád, že jsem to našel.

Rytmicky jsou vám do obličeje stříkány semeno, deprese, poznatky z vědy, deprese, narušené vztahy, deprese, deprese, deprese...
Tak nějak vám po těchto zásazích dojde, že Houellebecq není úplně spokojený s chodem dnešní společnosti, že vidí určité chybky na tváři západní civilizace. A on se v nich umí pěkně pohrabat, jako by strhával ještě mokvavý strup, jako by schválně nenechával zahojit jizvy.
Příběh hraje v podstatě vedlejší roli, respektive je přítomen proto, aby Michel mohl demonstrovat onen úpadek.
Myslím, že obvinění z rasismu je zcestné. V Elemenetární částici to odnášejí všichni a nejvíc bílý Evropané střední třídy, ona sorta lidí, která musí být v dnešní době nejvíce politicky korektní. Na to Houellebecq z vysoka mrdá, stoupne si před středisko politické korektnosti a vyhoní si tam péro na plakety feminismu, busty náboženské tolerantnosti, na hromady lejster plné falešné snášenlivosti. A proč ne? Proč předstírat, že je v pořádku to, co hnije?
Proč nechat kumulovat napětí a vztek pod tenkou slupkou falešných úsměvů a klidu?
Je to nezdravé, mnohem nezdravější než tento esenciální výstřik všeho hněvu, co může citlivá duše v dnešní společnosti sesbírat.
A to je právě ono. Houellebecq může na první pohled působit jako přehnaně nasraný jedinec, ale ze stránek je cítit spíše smutek, touha utéct, najít si poslední ostrůvek klidu a smíru a tušit že možná nic takového není možné.
Tak se alespoň z toho všeho neposrat a zůstat stát co možná nejrovněji.
A ono to tlačí...

Můj čtvrtý zářez ve Fuksově bibliografii.
Spalovač byla čirá dokonalost v každé větě, Mundstock mě zaháčkoval snovou temnotou, Myši byly zas taková groteska s parádně zvrácenou atmosférou. Pak přišel Pan kriminální rada.
Opět zážitek, tentokrát okořeněný poměrně výraznou homosexuální linkou, Viky a jeho kamarád byli tak sladcí při svých hovorech u skleničky vína, jak si viseli na rtech.
Kromě toho jde v knize o vraždy dětí, ze kterých by mnozí autoři detektivech byli schopni vytvořit stránky plné brutality, až by se maminám kroutili prsty u nohou. Láďa si to ale valí ve svém stylu a tak jsou mrtvé děti jen kulisou pro rozehrání psychologického příběhu nešťastného kluka, jež se snaží vymanit z pout despotického fotříka. Viky ho vnímá jako démona, který mu ničí život, já jeho jednání však v několika momentech vlastně chápal.
Rodina nefunguje, zlaté hodinky se blýskají, plánuje se cesta do Turecka, pije se víno, děti umírají, tempo je však mírné. Velké plus za komorníka, jehož bych nazval typicky fuksovskou postavou.
V hlavě jsem si tvořil teorie o možném konci, jenže autorovy hry se čtenářem dokáží být pořádné zacuchané a pokud si myslíte, že to máte prokouknuté, přijde zběsilý taneček a vám nezbývá, než s otevřenými ústy číst třikrát za sebou věty, kterým se vám ani nechce věřit. Pokud by někdo tvrdil, že Fuks je nejoriginálnější český autor, neměl bych důvod s ním nesouhlasit.
Podivně klidný příběh, který vyvolá neklid.
Tak zas někdy Ladislave.

14 07.03.2019

Zase to dokázal a tentokrát k tomu nepotřeboval ani tečky za větami.
Dalo by se říci, že jde o triviální příběh, ale pokud je někdo geniální vypravěč, pak se triviálnost vytrácí v těch větách, hezky skládaných, zajímavě řečených, stále se vracejících.
Oči skáčou po stránkách až se řádky lehce vlní a já byl opět pohlcen do chladných vln autorova světa.
Hlavní hrdina této balady řeší své problémy vraždami, je naivní, dostává se vlastní vinou do problémů, na které nabaluje další a další a mě ho přesto bylo líto, doufal jsem že najde se svou dívkou klidné místo a šťastný život, za kterým tak odhodlaně kráčel. Jenže tuto trilogii napsal Jon Fosse a na konci jeho knih většinou slova chutnají hořce.

Krátký text, hluboký zážitek.

1 07.03.2019

Heráci vyšli bezmála 20 let od Welshovo pravděpodobně nejznámějšího díla, masivního betonového pomníku všech knih o feťácích, Trainspottingu.
Po jeho vydání už o heroinu v podstatě nemuselo být nic napsáno. V Trainspottingu to všechno bylo. Když ne na řádcích, tak aspoň mezi. Spousta knih s drogovou tematikou co vyšla až po Welshovo prvotině (spousta neznamená všechny) to měla sakra těžký a chtě nechtě toto dílo více či méně vykrádala, ať si to autoři přiznávají či nikoli. Vždyť i sám Irvine se v pozdějších dílech tak trochu vykrádá, nebo si snad půjčuje od sebe samého? Je to krádež?
Po přečtení Trainspottingu se mi dostali do rukou Heráci a očekávání se mísilo se strachem, tak jako se krev mísí s drogou v injekční stříkačce (debilní přirovnání, omlouvám se).
Neznamená autorův návrat ke svému nejznámějšímu dílu přiznání se k nápadové vyčerpanosti? Není to trend dnešní doby, všechna díla obestavět tím co bylo předtím, potom, mezitím, co by mohlo být (pořád sem ti neodpustil tu sračku Fight Club II Palahniuku). Tohle byly ony obavy. Nebude Welsh při snaze navázat na Trainspotting ředit kokain práškem do pečení? (tohle přirovnání už bylo o něco lepší)
Pak očekávání. Renton, Spud, Sick Boy, Tommy, Begbie o pár let mladší. Dozvědět se tu část příběhu, co nám zatím byla utajována. Vědět proč a jak přilnula naše milá partička k drogám, chlastu a násilí. Poznat Skotsko 80. let z perspektivy Welshovo postojů k tehdejší politické situaci (a že ten člověk má k politice co říci můžeme vědět z rozhovorů, dal si nějakej rozhovor Irvine, kde by si o politice nehovořil?).
Zase se nechat poblít, posrat, zmlátit, okrást, ušpinit, sjet, znásilnit. Tato vize byla tak lákavá, že předčila obavy ze zklamání tak snadno, jako Sick Boy najde své potrubní žilstvo.
Pamatuju si, když mi přišli Heráci domů, hnusně modrá obálka s klišoidní koláží, uďál jsem si hrnec kávy, ubalil pár cigaret, nalistoval začátek, čtenářská erekce jako blázen.
A pak mě to vcuclo. Jako když jsem poprvé zkusil extázi. Bum. Blaho a slast v hlavě. Energie z těch řádků sálala, nikdo jinej nedokáže svým psaním napodobit zdrogovanost tak jako Welsh. Miluju tě ty talentovanej plešoune.
Welsh se nesnažil sálo dlouze analyzovat propad do drogové závislosti. Sešla se nezaměstnanost, zvědavost, nuda, přístupnost a bylo to. A tak to je i v životě. Žádný romantický představy. A takové jsou Welshovo knihy. Jsou reálný, jsou špína na zdech paneláků, jsou reálný jak smrad z komínů fabrik, jak bezdomovci u dětských parků, jak ten pán, co se mi nedávno pokoušel ve Smetanových sadech prodat pervitin v 7.50 ráno.
Přibližně v polovině knihy mi začalo docházet, že Skagboys mají oproti Trainspottingu něco navíc. Už je to pár let, ale pořád jsem nedokázal přijít na to, co. Možná ucelenější příběh, možná se Irvine za ty roky vypsal, možná jde o náhodu, tak jako jsem náhodou vyzkoušel šalvěj divotvornou a málem zešílel.
Každopádně je tomu tak a až do konce tohoto veledíla se nic nezměnilo. Heráci jsou pro mě s přehledem to nejlepší, co Irvine za svou kariéru zatím vyplodil. Krom Umělce na ostří nože to bylo všechno výborný, ale v Herácích jako by bylo zužitkováno všechno, co autor umí, jako by to vykrystalizovalo (krystaly, hehehe) a umístilo se na prvním místě všech fetoknih.
Jestli mi někdy nějaká kniha dokázala doopravdy pomocí písmenek vykreslit atmosféru tak, že jsem ji cítil v celém těle, pak jsou to Heráci. Dočetl jsem skoro se slzami, ale především s hřejivým pocitem, jaký vyvolávají ezoblbcům Čtyři dohody. A pak bylo nějakou dobu ticho.
Se superlativy jsem poté knihu předal své přítelkyni (skoro stejný nadšení) a pak jsme spolu mohli hodiny prodebatovat každý detail v této bichli. (SPOILER: ji nejvíc dostal potrat nalezený v odpadcích KONEC SPOILERU). A tomu se, vážení přátelé, říká láska.

PS: Pořád nevím, zda ten heroin někdy zkusit nebo ne.

5 06.03.2019

Vcelku šťavnatý příběh, ale proč Alberto, proč si vypravěči nechal v celé knize říkat Dodo?
To ti civění na otcův penis, matčiny prsa, chlupaté a rozevřené vagíny nepřišlo dost oplzlé, a tak jsi to musel korunovat touto nechutnou přezdívkou?
Jinak se to čte moc pěkně, partička italských zbohatlíků řeší své sexuální problémy a čtenáři je to podáváno skrz DODŮV (fuj) vytrénovaný pohled věčného pozorovatele.
Občas mě jejich problémy vlastně trochu iritovaly, nedokázal jsem se vcítit do otce, jehož největší děs spočívá v tom, že ho má menšího než vlastní syn. Já bych byl pyšnej, ale v Itálii to mají asi jinak. Taky jsou všichni připravení kdykoli a kdekoli odhodit šaty a souložit.
Do vší té erotiky jsou zamíchány všelijaké úvahy nad vztahy a životem a jsou podány moc pěkně a srozumitelně, nicméně dílo ve mě i přes svou čtivost nezanechalo hlubší otisk a tak dávám šest a půl zježených pubických chlupů z deseti.

4 05.03.2019

Neřekl bych, že se mi v Bílém oceánu bude líbit víc než na Ostrově, hlavně kvůli tomu že Ostrov byl v podstatě esenciální dokonalost toho, co chtěl prezentovat.
Pokračování Ingridina příběhu nicméně svého předchůdce dle mého názoru ještě o chloupek z ovčí vlny překonal.
Mám rád to, jakým způsobem Jacobsen prezentuje emoce postav. Pomocí jednoduchých vět si díky němu skládáme dohromady psychiku obyvatel ostrova, kde umění hrát na klavír daleko zaostává pod uměním uplést perfektní rybářskou síť. Postavy více pláčou než mluví, přestože jich je v tomto díle o poznání víc. Příběh vypráví prostředí a to neumí být jiné, než stoprocentně realistické.
Knihy z II. světové přímo nabízí brodění se patosem, Jacobsen se mu naštěstí suverénně vyhýbá. Ingridin románek probíhá tak, že mu každý krok postav a každý zvrat věříte. A většina zvratů v této knize je řezavá a chladná stejně jako ledový Bílý oceán.

Po celou dobu čtení mě provázela myšlenka, že v dobrých rukách by se z tohoto příběhu mohl stát dokonalý snímek pro filmový klub, na který bych moc rád zašel.

9 16.01.2019

Kolečko s Royem bylo poněkud nepravidelně narýsované, vlastně napsané.
Začetl jsem se rychle, prakticky ihned a taktéž prakticky ihned jsem dostal strach z nádechu humorné literatury. Nemám to moc rád, respektive humor v knize ala Mlýn na mumie či Mládí v hajzlu přijímám a i si ho užívám, ale téma Domu páně by mohlo být přílišným humorem znehodnoceno, potlačeno, rozplyznuto, zkaženo a tak dál.
Naštěstí mě z těchto obav vytrhnul Tlusťoch, tak jako Roye vytrhl z představ o ideálním fungování nemocnic. A to byla sprcha panečku. Je mi jasné, že stěžejní téma knihy, to jest vyhnout se marnému léčení pacientů je pro čtivost zjednodušeně vyřčeno a popsáno. I přes toto uvědomění je to hodně drsný, když vám před očima padají pacienti, ti mladí a žijí na přístrojích, ti staří. To pak chápete deprese začínajících doktorů. To jste pak rádi za ty černohumory, které občas zavanou ve všech těch odděleních, který si projdete. Protože vám dojde, že to takhle nějak fakt funguje. A že to může potkat vás i vaše okolí, kdykoli, kdekoli, cokoli.
Pak tu ale byli pasáže, které celkem nudili. Rozhovory plynoucí odnikud nikam, které mě tématicky nechytli. Nuda většinou přicházela když Roy opustil nemocnici.
Pro dobro knihy v ní ale strávil valnou většinu stran a tak je valná většina knihy čtivá a depresivní a vrtá v hlavě, ponouká k přemýšlení o tom, co je napsáno a tak to přeci máme rádi.

PS: Sice jsem se bál přehnaného humoru, ale u pacienta "SPRAVTE BOULE" jsem si s radostí uchcal smíchy.

1 14.01.2019

Ač jsem sám vegetariánem, musel jsem se souhlasně smát s Brunovo vlnou nenávisti vůči těm vegetariánům, kteří vám svůj názor neustále cpou do chřtánu, až je chtě nechtě začnete nesnášet. A to je přeci známka dobře napsané knihy, což?
Bruna sere spoustu věcí, až s komickou pravidelností začíná své proslovy "Tohle a tohle mě štve, protože..." a už se stěží zastaví a nezastaví ho ani odstavce, protože ty jsou v téhle knize asi 4.
Zdánlivá hutnost textu ale v ničem neubírá na kvalitách, naopak, jedná se prakticky o nekonečný vnitřní monolog napasovaný na příběh jedné podivuhodné dovolené a je to taková smršť a černá sranda a uspokojovadlo všech skrytých zkažených stránek vaší duše, že jsem stěží odlepoval oči od stránek, a to ne kvůli tomu, že rád dočítám na konec odstavce.
S Brunem bych v reálu nejen pro jeho oblíbenou samotu na skleničku nešel,přesto jsem musel s jeho kritickým, velmi velmi kritickým pohledem občas souhlasit.
Vždyť je to často tak jak říká, žijeme ve společnosti absurdity a debilů. Díky Huberte Klimko, že jsi mi to připomněl, já jdu seřvat nějaký zasraný pejskaře!

1 14.01.2019

Takovej naturalismus, že by i Zola uznale pokýval hlavou!

Šukrí se s tím nesere, na první stránce jako dítě zvrací sliny hlady, pak znásilní dítě, vymete všechny bordely co mu přijdou do cesty, chlastá, fetuje a vůbec tráví spoustu krásných chvil v ráji jménem Maroko.
Moc mě bavil styl vyprávění, kdy věty jsou vychrleny na papír v animálním štěkotu bez jakékoli snahy o nějakou uhlazenost a Maroko z toho vychází jako bezútěšné místo, kde muži neustále bijí své ženy a v noci vás chtějí všichni jenom znásilnit.
Jo a zase se mi potvrdilo, že jakékoli fanatické náboženství je sračka nad sračky, brzda lidstva a degenerativní záležitost.
Přesto výborný literární zážitek.

3 10.12.2018