sick.boy komentáře u knih

Říkal jsem si, nová knížka od Irvina, paráda, jenže pak sem si přečetl anotaci a ani kapku mě to nezaujalo. Chvíli sem tuhle záležitost nechal ležet, přečetl X jiných knížek, ale tahle mi pořád ležela v hlavě. Nakonec sem si řekl, vždyť Welsh snad zklamat ani nemůže a tak sem knížku mrdnul do košíku na megaknihách, teď sem jí s úsměvem na tváři dočetl a..

Opět sem se setkal s Welshovými typickými figurkami, sice v jiném balení, ale v jádru to pořád smrdí podobným zmrdstvím. Krutě hodnotí vše co se kolem nich hýbe, tentokrát tu máme fitness trenérku s pořádnou porcí odporu k tlusťochům. Vůbec Irvinovo postavy sou na své okolí často extrémně kritické až zlé, až se stydíte, že s nimi často sympatizujete. Zajímalo by mě, jestli jeho samotného napadají v duchu tyto věci, když třeba prochází městem, nebo se jen dokáže skvěle vcítit do vyšinuté mysli. Správně je tuším obojí.
V knize je spousty tvrdého sexu a popkulturních odkazů. Welsh ve všech dílech pracuje se skutečnými reáliemi, interprety, umělci, nebo s politikou, nicméně v této knize dosáhla tato hranice pomyslného vrcholu. Naprosto v pořádku. Taky mě obyčejně sere, když jsou v knihách imitovány maily, smsky a podobný sračky, ale tady mě to vyloženě osvěžovalo. Možná to bude tim, že mě baví všechno co do mě tenhle plešatej úchyl nasází. A nestydim se za to! Pohlavní životy sice nejsou tak syrové jako Trainspotting, próza je uhlazenější, ale bylo by naivní neočekávat za dvacet let nějaký vývoj.
Irvine Welsh je pro mě něco jako kapela, ke který se v pubertě upnete, posloucháte jí roky, ona zatim experimentuje, klidně otočí styl úplně jiným směrem, ale vám je to jedno a pořád jim to všechno žerete. (Tímto zdravím kapelu Ceremony.)
Navíc se mi trefil do noty postavou umělkyně a poměrně četnými stránkami, kde se uměním zabývá. Jelikož umění sám studuju, přidávám za to plusové body.
Abych ale jen nechválil, občas se mi stalo, že jsem nějakou zápletku či pointu odhalil pár stránek dopředu, což není machrování, jen důvod, proč knihu nehodnotím plnou palbou. To a celkem pomalý rozjezd. (Ale pak to byla jízda.)

Welsh se zkrátka rozhodl napsat knihu o lásce a taky jí napsal!

2 07.09.2017

Tak sem se zase jednou pustil do Milana Kundera a dopředu můžu říct, že pocit ze čtení je převážně spokojený. Vynikající Žert sice překonán nebyl, ale to sem ani neočekával a navíc jsou Směšné lásky mnohem zábavnější než opěvovaná a pro mě nemastná-neslaná Nesnesitelná lehkost bytí.
Většina povídek v této knize má celkem jednoduché zápletky, dominují úvahové pasáže, v nichž se jak známo Kundera vyžívá. Jeho postavy a jejich dialogy, neotřelé přirovnání, vyzdvihování banalit, to dohromady tvoří poměrně ojedinělý zážitek. (Přestože některé dialogy/monology znějí, jak kdyby si je postavy měsíc připravovaly.)
Mám kamaráda, kterého mám velice rád, nicméně se s ním nemůžu vídat dennodenně, protože bych se z něj mohl po čase zbláznit. Přesto je každé naše setkání velmi příjemný zážitek. To jsou pro mě Kunderovy knihy.
Bohužel mě ze čtenářského blaha občas vytrhávalo repetitivní opakování charakterů. Chlapy jsou většinou děvkaři s vysokou úspěšností a ženy jsou často naivní, hloupoučké slečinky, které slouží jako ozdoba muže a stejně tak se s nimi i jedná. Trošku z tebe smrdí šovinismus Kundero, ale já ti to odpouštím. Vlastně sem se během čtení několikrát přistihl, že díky kurevnickým charakterům si uvědomuji, jak moc si vážím lásky, jakou máme s přítelkyní. Takže díky. Navíc, přestože se spoustou tezí v knize nesouhlasím, nemění to nic na tom že je zábavné nakouknout do hlavy lidem, s kterými bych v reálném světě nedokázal navázat společnou řeč.
Za vrcholnou povídku považuji rozhodně Falešný autostop. Jak tohle toho chlapa napadlo?

5 25.08.2017

Otec, syn, pustý ostrov, drsná příroda. Ingredience jako z dobrodružného románu, ovšem tady se rozehrává beznadějný psychologický příběh. Otec je totiž podivná figurka, přetékající vnitřními běsy a jeho nepřipravenost na život v drsné krajině je famózní.
Pomalejší rozjezd vůbec není na škodu, i tak v něm cítíme tu hrůzu co má přijít. Navíc pasáže plné příprav, stavění všemožných přístřešků a zásobáren, lovení zvěře či výpravy po okolí jsou velmi čtivě napsány. Snad jen absence uvozovek v přímé řeči mi ze začátku trochu vadila, to ale velmi rychle pominulo, a postupné vtahování do děje bylo čím dál tím intenzivnější. Ani sem se nestíhal koukat na čísla stránek, i když vím že od devětaosmdesáté jsem začal knihu číst s pokrouceným, vyděšeným výrazem ve tváři. A to až do konce. Je to tak drsné a morbidní, že bych čtení asi ani nedoporučil každému.
Strašná kniha v nejlepším slova smyslu, navíc podtržena autorovým vlastním krutým osudem.

Pokud by někdy někoho napadlo knihu zfilmovat, myslím že ideální volba pro tvorbu soundtracku budou This Will Destroy You či Mono.

3 24.08.2017

Toto chce číst pomalu a pozorně. Ne kvůli náročnosti jazyka, ale pro hloubku textu.
Nechronologické vzpomínání skáče s každým odstavcem na jiné téma. Všechny mají společného jmenovatele, promlouvání k mrtvému, jeho nepřímou psychoanalýzu, díky které akt sebevraždy začne dávat smysl. Děsivě fascinující.
Nakolik je kniha autobiografií?
Nakolik se hlavní protagonista zdá povědomý?
Nakolik se v něm člověk sám pozná?
Myslím že při opakovaném čtení bude stále co objevovat.

"Je ti pětadvacet let. A teď toho víš o smrti víc než já."

5 18.08.2017

Kniha z dob, kdy se žebráci i přes mizérii snažili o jakousi důstojnost a nesundavali si pokrývku hlavy z jiných důvodů, než že jim přihnila k hlavě, jako to občas vidím v Plzni ve Smetanovo sadech.
Přiblížila mi Orwella jakožto člověka, který ještě nenapsal veleslavnou osmdesátčtyřku, který se protloukal mládím v nedůstojných zaměstnáních a příšerných noclehárnách a i přes ukrutný hlad dokázal s žurnalistickou precizností zaznamenávat život mezi spodinou. Někomu ten literární talent holt koluje v krvi tak nějak přirozeně.
Ani jsem nečekal, že se bude jednat o tak čtivé dílo, nicméně Orwell umí a tak sem stránkama prolítl rychleji než houmles, co běží do kostela na krajíc zadarmo.
Jako nejzábavnější část knihy se mi jevila ta, kdy mladý George pracuje jako nejspodnější umývač nádobí v luxusním hotelu. Díky tomu, jaký byl dobrý pozorovatel (přestože sám říká, že Zola by to popsal líp) si můžeme udělat dobrý obrázek o tom, jak to funguje v zákulisí všeho toho naleštěného pozlátka. Hygienické podmínky katastrofální a na pětihvězdničkový stejk s koktejlem kuchařových slin nezapomenu. Bon apetit. Sám sem kdysi měl v jednom luxusním hotelu brigádu a přestože uběhlo pár desítek let, některé věci se nemění a pot a sliny v jídle přetrvávají.
Tak to jde v knize se vším, kamkoli se s Orwellem podíváme, tam je bída, podvyživení lidé, štenice, šváby a tak dále, přesto mi čtení nepřišlo příliš depresivní. O to se ale asi ani nesnažil. V některých částech jsem se dokonce smál, to když Orwell cituje to, co padá z úst spodiny.
Úvahové pasáže o slangu či teorie o zlepšení stavu bezdomáčů jsou pak výborným doplňkem, který vás zaručeně donutí se nad stavem věcí zamyslet. V tom George Orwell vynikal po celý život, jak krásně uměl nejen nacházet absurdity a špatnosti v systému, ale i vymýšlet, jak z toho ven.

Až příště uvidím žebráka, z kterého netáhne na kilometr krabicák, dám mu krejcar. Opravdu.

Dost možná odpověď na otázku: Jaká je tvá nejoblíbenější kniha?

Agota píše jako bohyně a já jí jednoho dne postavím ve svém domě svatyni, ke které se budu se svými dětmi chodit modlit a až vyrostou, dám jim Velký sešit přečíst, a pokud se jim nebude líbit, tak pujdou z domu!
Po pár kapitolách Velkého sešitu vyšlo k mé libosti najevo, že v této knize chybějí jakékoli emoce. Ve mně ale během čtení bublaly, vřely, tryskaly.
Příběh dvojčat, odsunutých během války do vesničky ve východní Evropě je bestiální, vhodnější označení mě nenapadá. Jeho krutost vyniká právě tím, že se ve vás nesnaží vyvolat prvoplánovými prostředky lítost či soucit tak jako miliarda jiných knih z druhé světové. A to je v knize, jejíž ústředními postavami jsou roztomilá dvojčata, výkon hodný mistryně - omlouvám se za nekritičnost, ale vy jí pochopíte, až vás ta žena taky dostane.
Všechny události jsou podány věcně, s naprostou samozřejmostí, ať už jde o triviální záležitosti či smrt, násilí a perverzi. Zvlášť poslední jmenované jsem se dočkal až překvapivě často.
Dvojčata, mluvící o sobě jedině v množném čísle jsou pro čtenáře fascinující svým chladným uvažováním, které však bylo ze své podstaty to jediné správné. V krutých časech není místo na přílišnou empatii. A tak se ti dva čiperové trénují v psychické odolnosti tím, že se vzájemně urážejí, ve fysické tím, že se vzájemně řežou, když potřebují psací potřeby, tak jednoduše vyhrožují prodavači v papírnictví dokud nedosáhnou svého, pak se zjeví pasáž, kdy se jim dostane orálu (!!!) a víc už není třeba prozrazovat, snad jen to, že na konci mi vypadla spodní čelist z pantů.
Nelze se nevyhnout srovnání s Nabarveným ptáčetem a já převelice rád říkám, že Velký sešit je o několik stupňů výš - a to jak po formální, tak obsahové stránce.

PS: Díky za konečně kvalitní doslov, který se věnoval autorce, jejímu životu a způsobu psaní. Tady by se měli poučit všichni ti nabubřelí pitomci, kteří si myslí, že je důležité převyprávět děj knihy po svém, přestože jste ho zrovna dočetli.

PS2: Perlička na závěr: Velký sešit jsem dočítal na běloruské ambasádě.

5 14.08.2017

Vidím v hlavě, že zhruba před rokem sem si při čtení Pána much porozumněl s Goldingovo stylem. Pak sem zjistil, že napsal cosi z pohledu neandrtálců. Anotace mě neskutečně navnadila a jakmile sem Dědice spatřil v antikvariátu, vytasil sem dvě stovky a s radostí je nesl domů. Nyní, chvíli po dočtení spokojeně konstatuji, že zklamání se nekoná.

Neandrtálský úhel pohledu nabízí možnosti, s kterými si Golding suverénně mistrovsky pohrává. Občas se vytáhne s tak silnou myšlenkou či větou, že bych mu nejradši zlíbal mozek.
I postavy vykreslil moc pěkně. Neandrtálci si mě získali mnohem snadněji, než se to často povede lidským hrdinům z jiných románů. V určitých okamžicích dokonce díky jejich neznalosti až naivitě probleskne humorná situace, většinou však v knize převládá atmosféra drsná, jako prostředí v kterém se odehrává.
Popisy přírody jsou pěkné, květnaté, člověk ty husté lesy, které ještě nezažili zkázu lidstvem vidí před očima. Chvílemi mi ale připadalo, že jich je až příliš, zvlášť když během vyhrocené situace začne popisovat, jak padá vodopád či jakou barvu má les během stmívání. Tmavěmodrou, kdybyste to náhodou nevěděli.
Co se týče náročnosti textu, člověk se musí soustředit a občas tápat mezi řádky, hlavně když na scénu nastoupí homo sapiens. To je pak i popis luku či pádla lingvistická lahůdka.
Na konec musím říct, že se mi moc líbil ten viditelný přerod, kdy neandrtálci žijí, kvůli omezené inteligenci, v absolutní symbióze s přírodou, zatímco homo sapiens ji, díky rozvíjející se inteligenci, začínají spíše využívat pro své potřeby a pohodlí. A jak se to za ty roky stihlo zvrtnout.

7 08.08.2017

Betonová zahrada se stala jednou z knih, které mi připomínají, proč tak rád čtu.
Ojedinělé dílko, krátké, ale hluboké.
Příběh prazvláštního rodinného uskupení bez rodičů vnímaný očima tápajícího puberťáka mi stihl během stovky stránek vysvětlit, co je to ten magický realismus.
Snová a tajemná atmosféra se drží každé stránky, ačkoli se nikde nevyskytuje žádný nerealistický prvek. Místo toho je tu cítit dusno a (ne)příjemné očekávání z toho, jak se děj vyvine. Sbírka lehce i více bizarních situací během kterých skoro neopustíme jeden dům a najednou je tu perfektní konec, který na mě zapůsobil tak, že sem v jednu ráno vylezl z postele a šel si na balkon zakouřit virdžínku, aniž bych během toho myslel na něco jiného.
Klišé se nedostavují, patos je utlučen Jackovým od reality odtrženým uvažováním a specifická spokojenost z vynikajícího příběhu hřeje na srdíčku.
Tak díky Iane, mám v zásobě další dílko, které můžu nekriticky doporučovat svým přátelům.

10 31.07.2017

Palahniuk a jeho hrdinové, kteří neustále opakují stejné slovní obraty a motivy, jako by zrovna dočetli Myši Natálie Mooshabrové. Jak já ty parchanty mám rád.
Viktor si mě získal od samého začátku.
Někdo by si mohl říct, že naprosto postrádá důstojnost, vzhledem ke způsobu, jakým vydělává peníze.
Někdo by si zas mohl říct, že to zvládá právě kvůli vysoké úrovni důstojnosti.
Kdo to ví. Jo a k tomu je ještě závislý na sexu. A možná Ježíšův syn. Sečteno podtrženo, je s ním velká zábava.
No a to je asi nejdůležitější aspekt této knihy. Je zatraceně zábavná. Samozřejmě tu máme trefné narážky, jež řezají do živého masa lidské povrchní společnosti. Ty ale vzhledem k jiným dílům od Chucka hrajou spíš vedlejší roli.
Zalknutí oplývá silným příběhem syna, jež svérázným způsobem udržuje matku v luxusním pečovateláku, pídí se po svém původu. Taky dělá z lidí hrdiny, šaškuje v historické vesničce a jak už jsem naznačil, hodně souloží. To celé v úchvatně cynickém balení.
Škoda že má Palahniukova kvalita děl celkem sestupnou tendenci. Na rozdíl od jeho bizarních postav jsem však vcelku optimista a tak věřím, že se od něj ještě dočkáme velkých věcí.
A jestli ne, tak ať se mu anální kuličky zaseknou hluboko ve střevech!
Amen.

5 23.02.2017

K venkovským románům mě to nikdy zrovna netáhlo. Jenže pod tímto je podepsán Zola, jemuž bezmezně věřím. Očekávání byla veliká a možná zbytečně zkonstatuji, že naplněná po okraj.
Stejně jako je tento román po okraj naplněný čirým lidským zlem. Naprosto bez ostychu. Zola nám v podstatě nepředstavuje žádného kladného hrdinu. Píše o lidech tak, jak se na naturalistu sluší, tedy s veškerou špínou, duševní, fyzickou i tou dějovou.
Příběh této zemědělské vesničky se zaměřuje na několik výživných charakterů a jejich vývoj během několika let.
Vývoj samozřejmě k horšímu.
Bestialita nezná meze. Zisk a majetek je přednější než vztahy, než rodina, než cokoli. Nejdůležitější je země, plodná země, ostatní se může jít vysrat.
Lidé v tomto románu jsou prostí, sprostí a neustále šukají. Zola popustil uzdu jakékoli morálky. Tolik sprostých slov a perverzity bych v tak starém díle nečekal, ovšem tučně to podtrhává realitu tehdejšího venkova, prvoplánovost se nekoná.
A mě nezbývá než poděkovat za další strhující knihu, která ve mě zanechala nasranost na celé lidské pokolení.
Díky Émile.

3 23.02.2017

Krátká exkurze do člověka, který postrádá city ve společnosti, která jimi hýří.
Přesto dokáže fungovat, lépe řečeno proplouvat. Nechává se vodit ostatními, bez větších osobních zásahů a nedá se s jistotou říct, zda ho ten život baví, či ho žije jen proto že už tu jednou je.
Pak spáchá těžko pochopitelný čin a my máme možnost nahlédnout do jeho hlavy a je jen na nás, jak si přebereme to, co je v člověku, který je cizincem mezi svým druhem.
Camus dle mého názoru řízl do živého a přesně těm pocitům vytrženosti rozumím.
Kniha je napsána odtažitě, ale zasáhla hluboko.
Myslím, že mezi námi chodí spoustu cizinců.
Po dočtení je o čem přemýšlet a tak to mám rád.

7 05.02.2017

Můžu teda vraždit nebo ne?
Raskolnikov nad tím produmá 500 hutných stran, jež se odehrávají víc než v rozpáleném Petrohradu v jeho pomatené hlavě, v níž se užírá vlastní vinou.
Nikomu se neděje nic pěkného. Chudáci hladoví, boháči intrikují, a děj se sune, podobně jako nemoc která napadá vaše tělo, na začátku lehce pokašláváte a na konci jste připoutáni k posteli se smrtelnou horečkou.
Rusko je divná země, Zločinem a trestem proniká divná atmosféra a celé je to těžce stravitelné. Zní to kriticky, pravdou je opak.
Tato kniha je mistrovské dílo, kdy jsem sice při určitých zdlouhavých pasážích musel trénovat soustředění, ale rozhodně nešla odložit.
Co tam máš dál, Fjodore?

8 05.02.2017

Hemží se to tu divnolidma a s těmi si Láďa, jak známo, rozumí. Umí s nimi rozehrát příběh, který se zasekl v několika opakujících se šablonách. Na první pohled monotón, ale ono to graduje, pěkně v pozadí a plíživě, možná si toho včas ani nevšimnete.
Paní Mooshaberová žije v totalitní zemi s prapodivnými pravidly, kde se pomocí hvězdoletů lítá na Měsíc, policisté se chodí dívat "jak bydlí", lidé jsou chudí, ale nic z toho jí moc netrápí.
Pracuje na Péči, kde se stará o zlobivé děti, které vlastně nezlobí, taky se stará o hroby, líčí pasti na myši a trápí ji jen její dvě velmi nezbedné děti. Kámoší se správcovou, občas si vymýšlí či upravuje slova, občas jí dvě velmi nezbedné děti něčím napálí, kvůli čemu mi jí občas bylo velmi líto. To totiž Láďa taky umí, vyvolávat emoce k těm jeho bizarním figurkám.
Co ale Láďovi jde nejvíc ze všeho, to jsou originální zápletky, v kterých po pointě dlouze tápete, ale když přijde, je to síla, jako když vás někdo vezme židlí po hlavě. (Což jsem nikdy nezažil, ale díky Fuksově tvorbě si to umím živě představit.)
Originální kniha, která vám musí sednout, jinak nemáte šanci dostat se do konce. Mě sedla, jen té šunky a salátů bylo občas přespříliš.

Jo a abych nezapomněl, znáte Máry Capri?

6 05.02.2017

Strýček Cyril si každé ráno míchal svůj elixír neviditelnosti. Já se každé ráno těšil, jak se během dne posunu dál v tomto skvostném psychologickém příběhu.
Psychologické knihy mají občas, na můj vkus, sklon se táhnout, babrat se v nicotnostech, jimž by místo dvou kapitol stačila jedna stránka. Neviditelný je naštěstí úplně opačný případ.
Sice se též zabývá stále dokola několika motivy, ty ale gradují s takovou razancí a do takového dna až tu tíhu fyzicky cítíte.
Rodinné šílenství Hajnů. Postavy se mění před očima, chátrají, mysl dostává zabrat a hlavní hrdina, vypravěč, zůstává chladný a tvrdý jako kámen. Přiženěný Petr Švajcar byl totiž mnohem větší tvrďák než jsem já a tak jsem jeho jednání čas od času nerozuměl, respektive sem nedokázal pochopit jak může přemýšlet tak jak přemýšlí, vypočítavě a odtažitě, bez náznaku empatie. Pod jeho taktovkou příběh dojede do konce, který románu přesně sedne.
Osmdesát let stará deprese, která vám nedá spát.
Perfektní.

12 04.02.2017

Žert, který by byl nevinný a vlastně by vůbec nebyl použit nebýt toho blbce komunismu.
Tak tenhle Žert rozehraje příběh, který by byl poloviční, kdyby do něj Kundera nevkládal své vyhraněné názory. A on má názor opravdu na všechno. Od úvahy nad vykání, která mě donutila přehodnotit názory až po rozebírání moravského folklóru, které mi občas vypínalo mozek. (pro mě asi jediný mínus knihy).
Nejvíce na mě ale zapůsobila a v hlavě mi zůstala bezmoc, kdy o vašem osudu rozhodují hlupáci, neuznávající opačný, ba ani mírně odlišný názor, protože socialismus nadevše, o něm se nežertuje!
Skvělá část o žití mezi pétépáky, nepochopení lásky, na hovno vymyšlená pomsta za všechny křivdy, pointa mi též sedí, stejně jako Kunderova neustálá polemika, kterou odráží tehdejší dobu.
Výborný příběh obalený filosofováním, jež ho občas převyšuje.

9 02.02.2017

Tuhle knihu jsem přečetl za týden, bylo mi asi osmnáct, měl jsem chřipku, vykouřil jsem u ní spoustu marihuany a bavila mě tak moc, že už to žádná kniha od Kinga nepřekonala a před ní stavím jen dvě - Osvícení a Nezbytné věci (Promiň, To).
Dobrá zpráva je, že mě do čtení nehnala jen touha po rozuzlení původu kupole.
Zajímala mě každá věc, kterou King v knize rozehrál, rozuzlení každé zápletky, osud každé postavy, kterých je asi dva tisíce, sedl mi i ten ekologický podtón.
Absolutní vtáhnutí do děje, a dokonalost Kingovo balance na hranici braku a geniality.

(Teď už marihuanu nekouřím a Kinga skoro nečtu, ale zážitek z téhle knihy asi nikdy nevyprchá)

9 02.02.2017

Hodně se toho nakecá, hodně se toho vypije, hodně se toho našuká a spíš než konkrétní zápletky si z knihy pamatuju tu atmosféru, náladu postaršího chlapíka, kterej už je slavnej ale nehodlá měnit svuj životní styl, sere na umělou a přemrštěnou morálku, kterou si společnost svázala ruce, hledá si kousek svého štěstí, ale nachází jen další a další pichny, který mu bez okolků roztáhnou nohy, o což čas od času ani nestojí, a čas od času mu ani nestojí, hahaha, a jelikož je ten chlapík Bukowski tak se to čte jedná báseň a když tenhle hnusnej oplzlej úchyl ke konci pláče, mě se chtělo plakat s ním a pak jsem to dočetl, pamatuju si že to bylo v parku při čekání na své vlastní štěstí, prostě když jsem to dočetl, tak mi bylo chvíli tak podivně, že to nespravila ani virdžínka a do teď nevím, co si mam o Bukovi myslet, jestli to na nás hraje nebo jestli to vyvěrá z nitra, nebo něco mezi, nevím, píše skvěle, protože je to ožralej čuňák, jehož většina úvah mě taky nutí k uvažování, a to mě na jeho knihách baví, to, že se zvrácenost střídá s filosofováním v rytmu, kterýmu rozumim.

10 02.02.2017

Tohle příjemný překvapení mi dala přítelkyně k dvaadvacátým narozeninám. Hlavní hrdina/vypravěč je tedy o celých šest let mladší, přesto mi dokázal vyrazit dech. A to minimálně v každý kapitole.

Ingredience: Rodinka jež utíká z poválečného Německa, kde by je nejspíš zlynčovali, exotika venezuelských pralesů, indiáni, nácci, dobrodružnost a hlavně spousta úchyláren a podivností. O těch čte rád každý a kdo říká že ne, má doma nejvíc knížek od Bukowského plné slepených stránek.

Kniha vyniká nad ostatní svou neustálou překvapivostí. Po celou dobu jsem netušil kam se děj vyvine, žádná klišé se nekonají. Prostředí pralesa k tomu sice vyzývá, ale autor je dostatečně zvrácený na to, aby naservíroval originální příběh s krásně podivnou atmosférou.
Indiáni, kteří udávají tón příběhu jsou vykresleni bez jakéhokoli idealizování, konečně. Střet jejich přírodního, drsného životního stylu s dojčlandüberupjatostí je tak zábavný, že i kdyby v knize nebyla jiná zápletka, stejně dám 5/5. Jenže se toho udá spoustu a každý si to nějakým způsobem odnese, občas se z toho trošku kroutí prsty u nohou.

Pokud stavíte naší "civilizovanou" společnost nad tu "divošskou", kniha asi není pro vás. Protože jste blbci.

Aura tajemna ohledně neznámé identity autorovi knize jen přidává plusové body. Doufám že Torsten Krol zůstane navždy Torstenem Krolem a Delfíní lidé kniha od autora bez tváře.

2 02.02.2017

Tuto knihu lze použít jako zkoušku vlastního charakteru. Čas od času jsem se při čtení zamyslel, kdy už je na mě Brucovo čiré zmrdství moc. A opravdu k takovému zjištění sem tam došlo, nicméně jsem si přál aby Sviňák nevyměkl a frčel dál, aby neztratil zběsilé tempo.
Což se mi splnilo, je to jízda jak píča (mrk mrk). Příběh má rytmus, který by se přirovnat ke stavu po šňupnutí.
Nikdo jinej než Welsh by mě asi nedokázal přimět číst o fízlovi-zmrdovi a ještě se u toho skvěle bavit.
Nikdo jinej by mi nedokázal naservírovat postavu, se kterou se v podstatě nedá ztotožnit, a přesto s ním s chutí prožijete celý příběh, zaručeně se od něj lze odtrhnout jen s velkými obtížemi. Zaručeně.
Jo a nikdo jinej než Welsh by ve svém příběhu nemohl mít fízly, drogy, děvky, mluvící tasemnici, šukání, Amsterdam, psychické problémy, fekálie, vyrážku, aniž by sklouzl do kýčovité přeplácanosti. Irvine v tom zkrátka umí chodit.
Čirá literární zábava, pekelně zvrácená.

5 01.02.2017

V této knize se fetuje morfium v kvádrech a kloboucích, 50. léta tak jak je neznáte.
Burroughs a jeho vypravěčský styl mi sedí. Text je v podstatě osekán na dřeň, žádný kecy navíc, spousta informací se k nám dostane jen tak mimochodem (například to že má Burroughs rodinu). Což je výborné, kniha se totiž jmenuje Feťák, nikoliv Život s Burroughsem a ač mám hutné knihy rád, takováto strohost čas od času neuškodí.
Navíc je těch téměř 200 stran dost svižných, plných zajímavých poznatků a zápletek o drogách, absťácích, policajtech, teplouších, Mexiku, celých protkaných dosti zvláštními myšlenkami a úvahami vyjetého intelektuála.
Burroughs je zajímavá postava v literární historii a touhle knihou se mi otevřely dveře k jeho tvorbě.
A to jsem rád.

2 01.02.2017