sick.boy
přečtené 365
Moje Jugoslávie
2021,
Goran Vojnović
Zahlédl jsem v chystaných titulech název, Moje Jugoslávie, a okamžitě zbystřil. Pak jméno, Vojnović, a zájem se jen umocnil, jelikož čas s jeho Čefury považuji za velmi dobře strávený. Jakmile kniha vyšla, naběhl jsem do Kosmasu a rval z regálu poslední kus. Těžko říct, jestli šla Jugoslávie tak na dračku, či se báli naskladnit vícero kusů... Nedá se říct, že by šlo o lásku na první pohled, avšak o to silnější bylo odložené vzplanutí. Podezřívám Gorana z toho, že se na této knize sám rozepisoval, aniž by později úvod nějak upravoval. Je nekonzistentní, zvláštně útržkovitý, člověk tak nějak netuší o co mu vlastně jde. Ale to jen prvních pár stran, takže pokud si někdo přišel přečíst špínu, může se rovnou otočit a zavřít za sebou, protože následují už jen ódy a chvalořečení! Jakmile totiž Goran upevní pozice a nasměruje svého hrdinu k nedobrovolnému výletu z milované Puly do neznámého Srbska, začne poctivé balkánské peklo, jaké nám může zprostředkovat jen válkou postižená generace, do které autor bezesporu patří. Příběh je naznačen v anotaci, jen je snad třeba dodat pár upřesňujících informací. Černý humor a nadsázka samozřejmě přítomny jsou, hlášky o Jugoslávcích, co pijí jako jediný národ víc při práci než po ní, hlučné rodiny, scházející se v malém bytě, oteplákovaní ignoranti, tady se člověk zcela jistě pobaví, nicméně proti Čefurům Vojnović na humoru znatelně ubral. A není divu. Události knihy zachycující, či spíše jsou bezprostředně ovlivněny hrůzným konfliktem, jež se nám v devadesátkách odehrával relativně za rohem a ač rád chodím za hranu, tady je nutné uznat, že končí veškerá legrace. Prakticky se tu nesetkáme s explicitními popisy násilí války, ale její přítomnost a následky jsou nám připomínány dostatečnou měrou a tak není třeba příliš vnímavosti na to, aby se dostavila husina. Aby toho nebylo málo, otec hlavní postavy se na oněch zvěrstvech podílel a pravděpodobně po jeho zločinu nenastal trest. V Mojí Jugoslávii se tak rozehrává poctivé psychologické drama, v jehož nitru stojí mladý člověk, neschopný vyrovnat se s takovým zjištěním. Vydá se tedy na roadtrip Balkánem hledat svého zploditele, vstříc konfrontaci, jež je nežádoucí, ale nutná. Knižní přítomnost se nám pak střídá s výpravami do dětství hlavního hrdiny. Nádherně jednoduchý koncept a tady už mě má autor naprosto v hrsti a já, jakožto věrný čtenář, hltám stránku za stránkou a každá další scenérie potvrzuje, že držím v ruce výjimečně konzistentní dílo, které nepotřebuje komplikovanou větnou strukturu k tomu, aby zprostředkovalo hluboký zážitek. Odcizování syna a matky, která není schopna vypořádání se s tím, že její manžel mizí v mumraji války a pravděpodobně se nevrátí, rozhodně ne takový, jaký byl před konfliktem. Síla. Lokální televize, která vysílá záběry z návratu válečných zločinců, jejichž vinu zpochybňuje. Síla. Školáci ze základky, kteří se hodnotí podle příjmení svých otců. Síla. A takhle bych mohl pokračovat dál, ale mám pocit, že to není třeba. Přečtěte si knihu Moje Jugoslávie, nebál bych se tvrdit, že jde o jeden ze zásadních evropských románů 21. století a to ticho, které český překlad provází, to mi dost nepříjemně zvoní v uších…... celý text
Šikmý kostel
2020,
Karin Lednická
Kolosálně rozporuplné dílo. Nedalo se uhnout oslavné vlně, která vzrostla po vydání této knihy, poháněné přenadšenými čtenáři, kteří dílo Karin Lednické vynášeli někam vysoko nad nebesa. V takových případech se intelektuál ve mně zapře a před těmito všemilovanými bestsellery se zamkne do komory oblepené plakáty Topolů, Dostojevského, Bernharda a podobných a čtouc Štýrského poezii si s opovržlivým mručením mne knír. Co však čert nechtěl, letos na Světě knihy jsem se ocitl na přednášce Martyny Bundy, která mě svou Bezcitností vcelku potěšila. Spolu s ní vyprávěla o svém psaní právě madam Lednická. Vyprávění to bylo poutavé, tak poutavé, že jsem po přednášce vstal a bez rozmyslu si jeden Šikmý kostel též opatřil. Třeba to bude skutečně dobré, říkal jsem si. A dobré to bylo. Začalo to dokonce velice dobře. Jazyk knihy spíše strohý, prostředí živé, úvodní scéna putování karwinských žen za solí slibně sugestivní, bez zbytečného tlačení na pilu. Tak to mám rád. Opravdový výjev z opravdového života, rozedřené paty, krvavá záda. Srdíčko jen plesalo. V této rovině je Lednická skutečně silná, ony opěvované hodiny s pamětníky a dny trávené v archivech, jsou na výsledném díle vidět a mně nezbývá, než před touto mravenčí prací smeknout. A s chutí. Nutno ještě podotknout, že obohatila obecné povědomí o polozapomenutých událostech, jež by zapomenuty zůstat neměly. Jedeme dál. Stojí za to vypíchnout scénu samotného důlního neštěstí. Barbora nenajde v posteli svého drahého a v očekávání nejhoršího vyráží k dolu, cestou lemovanou vyděšenými ženami i muži, s každým krokem je jistější, že katarze na sebe nenechá dlouho čekat. Krásně vystavěno. Bohužel autorka od této události příliš rychle uteče a celý rozsah neštěstí se k nám dostane pouze v podobě tamtamů, kdy si báby vyprávějí, že někde teď musí pracovat i děcka. A že Larisch dal vdovám malé odškodné. Nešlo by trochu víc popsat jev, že ve městě je najednou příšerně vdov? V tu chvíli jsem knihu ještě omlouval, byť zklamání se začínalo projevovat. Příběhy jednotlivých postav však byly dostatečně zajímavé, navíc mi moc chutnalo koření v podobě nářečí a polských vsuvek a já si říkal, že to něco, co čtenáře tak uhranuje, třeba ještě přijde. Něco přišlo. Nastala válka, a byť šlo o tu první, o Velkou válku, která není tak propíraná, jako ta následující, ze Šikmého kostela se stal klasický válečný román, jasně, někdo někomu umřel, není ani pořádnej chleba, všichni trpí. Nesnažím se utrpení lidí ve válečných časech nijak zlehčovat, jenže Lednická zkrátka vykreslí pár tahy atmosféru a myslí si, že to stačí. A některým autorům skutečně ano, jenže Šikmý kostel takto nefunguje. Začíná bohužel působit jako prefabrikát. Prefabrikát především v dějové rovině, například když došlo na Julčinu nevěru s mladým německým lékařem, popsanou tak tupě, jako by se sem tato pasáž vloudila z úplně jiného románu. Její paže ho také obemkly s horkou naléhavostí. Bílé pláště ze sebe strhávali téměř zoufale, zběsile, bla bla bla, co to má kurva bejt? Kniha letěla vzduchem a týden jsem na ní zlostně hleděl, než jsem se rozhodl to pro klid v duši dočíst. Byl bych mnohem šťastnější, kdyby se Karin vysrala na dramatické zvraty jako z argentinské telenovely a prostě jen popisovala tvrdý hornický život v drsném kraji. Byl bych nadmíru spokojen. Když popisuje šůrování podlahy, je to tisíckrát zábavnější, než když se šuká mezi amputovanými končetinami. Když jsem u této scény prozřel, uvědomil jsem si, že je kniha v příběhové rovině relativně plochá, že pracuje s lacinými motivy, mající za úkol ždímat emoce, přestože se snaží působit spíše věcným, odemocnělým dojmem. Jenže Lednická není Kristof a patos prosakuje. A máme tu tátu, který měl zrovna v den závalu jít do školy a změnit tam život svého dítěte. A máme tu náhodná setkání, která mávají s osudy postav. A máme tu všechny ty ingredience, sloužící jako nekvalitně stlučená berlička, určená pro kulhající děj. Ty ingredience, jež dokáží otrávit vzduch, zasmradí stránky a ve finále zeserou tak výborně započaté dílo. Asi bych byl zklamán o něco méně, kdyby podtitul knihy nezněl "Románová kronika ztraceného města" , protože to v člověku probudí určitá očekávání. A důvod, proč mě ta plytkost tak rozlítila, proč jsem knihu prostě neodložil? Protože to, co je v téhle knize dobré, je výborné. Jenže v těch parádně vykreslených kulisách bohužel kráčejí béčkové a černobílé figury. Jako by se na albu Davida Bowieho objevila píseň od Coldplay. To si přeci nikdo z nás nepřeje. Ale víte co? I když se trochu obávám, že neduhy nezmizí, druhý díl přeci jenom zkusím. Na psaní Karin Lednické určitě něco je.... celý text
Stín kapradiny
1930,
Josef Čapek
To jsem jednoho večera rozjímal, točil prsty mlýnek a najednou si s hrůzou uvědomil, že jsem doposud chodil obloukem kolem Čapků. Z tohoto tristního nedostatku mě polil studený pot, tudíž jsem okamžitě začal pátrat, co by mě tak mohlo zaujmout. Druhý den proběhlo setkání s príma dědulou, sběratelem Čapků, jež se rozplýval nad tím, že "i vy mladý máte pořád o Čapky zájem". Nesvěřil jsem se mu, že jsem se jim doposud vyhýbal a s úsměvem od něj převzal první vydání Hordubala a Stínu kapradiny. Jelikož mám tu pecku od Jany Kratochvílové velmi rád, začal jsem s kapradinou. No a nebudu vás dlouho napínat přátelé, byla to trefa do černého. Pokud kniha začíná brutální vraždou hajného, tím myslím doopravdy začíná, první strana a už mu dupou po ksichtě, pak nelze pochybovat o tom, že držíte v rukou kvalitní literaturu. Která není jen o bestiálním násilí, to se přeci rozumí, navíc děj není důležitý, dva pytláci prchají skrz les před spravedlností a postupně jim začíná solidně hrabat v makovicích. Sugestivní popisy přírody se střídají s ještě sugestivnějšími myšlenkovými pochody dvou vejlupků, kteří moc rozumu nepobrali. Jednají většinou pudově, což je dostává do větších a větších sraček. Pokud se na útěku před zákonem touží opít, svým způsobem jim rozumíte, pokud vykradou dům, tak nějak chápete proč, ale to že ho celý rozflákají už je vám proti srsti a když si chtějí zašpásovat s nebohou vesničankou, to už vám zuby skřípají. Naštěstí Čapek nezvolil moralizující formu a vy přes naprosto zkurvenou povahu obou protagonistů tak nějak doufáte, že se jim podaří utíkat dál, ať už jim z nějakého důvodu fandíte, nebo chcete prožít s touhle knihou ještě nějaký čas. Jenže stránek je pomálu a konec přichází brzy, nepřekvapivý, jenže o nějaké zásadní zvraty tu naštěstí nikdo nestojí. A to je vše přátelé, jednoduchá premisa, která nikam neuhne a přesto knihu řadím mezi to nejlepší, co se mi v roce 21 dostalo do rukou. Chválím i sám sebe, že mě onoho večera napadlo, že by na těch Čapcích přeci jen něco mohlo být.... celý text
Petrolejové lampy
1957,
Jaroslav Havlíček
Byť je filmové zpracování velmi neotřelým zážitkem a Čepkovo démonickodementní pochechtávání rád imituji, kniha, kterou jsem si naservíroval až nějaký čas po shlédnutí Herzovo mistrovského díla, šla přeci jenom dál, hloub, výš... Havlíček je v mých očích tak trochu zapadlou perlou. V rámci české literatury se pořád dokola střílí Čapky, Nezvaly, Kundery a jistě, všichni jmenovaní mají své kvality, jenže Havlíčkův obří talent si s nimi nezadá a ono opomíjení si nezaslouží. Jeho Neviditelný jest skvostem, který ani po letech od přečtení neztratil nic ze svých kvalit, naopak, rezonuje stále, nejintenzivněji při vzpomínce na finální třetinu. Petrolejové lampy si jsou s Neviditelným v kvalitách rovné. Oproti filmu tu máme detailně popsáno Štěpčino dětství, dospívání a následné události na nás díky tomu dopadnou o to tíživěji, to i díky Havlíčkovu psychologickému drobnohledu. Krom Štěpky a Pavla hraje důležitou roli město, respektive maloměstská společnost se svými upjatými pravidly. Je zcela zřejmé a čitelné, jaký měl Havlíček postoj k oné pokřivené morálce, kdy na oko musela každá rodina fungovat podle předepsané šablony a jakákoli odchylka byla trestána minimálně pomluvačnou šeptandou, jež mohla v oněch časech přejít ve společenskou sebevraždu. Na postavě Štěpky pak Havlíček demonstruje, jak netolerantní taková společnost dokáže být. A vůbec, vybíjí si na ní veškerou krutost, není problém během četby pocítit lítost, jelikož Štěpka, tu svou vlastní naivitou, tu pouhou shodou okolností, dostává od života naloženo. Onen démonický sňatek s Pavlem, temnou postavou, zhýralého jinocha jak vystřiženého z Gellnerových básní, pak celou zkázu posvětí a začne největší zábava. Štěpčina nenaplněná touha po mateřství, z které mi bez prdele bylo chvílemi do breku, Pavlova nemoc, dělající z něj místo líného povaleče línéhodementníhonebezpečného povaleče, prostředí statku, které vytváří iluzi odtrženosti a bezvýchodnosti. Jenže jedná se opravdu o iluzi? Měla se Štěpka kam vrátit, měla jinou šanci? Všem neblahým událostem se nicméně staví statečně, feministické srdéčko plesá radostí a já také plesám, protože Petrolejové lampy jsou dalším skvostem, objeveném v českém rybníčku.... celý text
