sick.boy
přečtené 365
Bezcitnost
2019,
Martyna Bunda
Obával jsem se, že autorka si vybrala toto literárně atraktivní období moderní historie kvůli tomu, aby ve svém díle obsáhla "všechno". Válka, nenávist vůči Němcům, posttraumatický syndrom, nástup komunismu a s ním spojené restrikce, všudypřítomná tvrdost vesnického života a nespravedlivé postavení ženského pohlaví. Všechny tyto body vlastně Bunda ve své rodinné kronice splňuje. Díky bohu ale nikdy nejde přes pomyslnou čáru, která pro mě v tomto případě znamená vyumělkované tlačení na pilu a ždímání emocí, což je jedna z věcí, kterou autorům nikdy nejsem schopen odpustit. V Bezcitnosti naštěstí moc prvků k odpouštění nefiguruje. Bunda popisuje bestiální znásilnění a adrenalinový úprk z válkou zužovaného Německa stejným jazykem jako chov pávů či výstavbu koupelny. Stroze, věcně, bez patosu. Občas mi tímto uchopením literární formy připomněla Agotu Kristof, kterou mám za její Trilogii moc rád. I před nastíněné kulisy, které bez pochyby zasahují do života čtyř ústředních žen, se kniha soustředí hlavně na jejich vnitřní pochody, na problémy týkající se jedince a které by se do určité míry mohly odehrávat i v jiné době, byť by byly posouvány jinými okolnostmi. A právě v této rovině se autorce v 9 situací z 10 dařilo udržet mě na své vlně. Bezcitnost je dílo plné nešťastného manželského soužití, smiřování se s vlastním životem, vzdávání se ambicí a aby té temnoty nebylo příliš mnoho, je tu přítomno také spoustu veselých historek o prasečím prcání, slepičích obsesích a k tomu je tu jeden motocyklový závod, u kterého jsem byl díky jeho nereálnosti na chvíli vytržen ze striktního tempa. Závěr dokurví co může a mně se pak stala docela hezká věc, která utvrzuje kvality díla. Po dočtení poslední stránky jsem cítil neodbytnou touhu prožít s postavami alespoň ještě jedno jaro.... celý text
Čaroděj
2008,
Vladimir Nabokov
Chlapík ve středním věku chodí vysedávat do parku na lavičku. Jednoho dne mu houpne z malé holčičky. Chlapík se chce k holčičce, respektive do holčičky, stůj co stůj dostat. Shodou šťastných okolností se mu naskytne příležitost oženit se s její umírající matkou. Ta k chlapíkovo bohapusté radosti brzo natáhne ráfky a chlapík může naplnit svůj ďábelský plán. Neustále a otravně si své konání v hlavě omlouvá. Chlapík vyzvedává holčičku u náhradní rodiny. Chlapík se jde s holčičkou ubytovat v hotelu. Shodou dalších šťastných okolností je volný jen pokoj s manželskou postelí. Chlapík s holčičkou ulehá. Chlapík je nadrženej jako prase, začíná honit. Holčička se probouzí ve chvíli kdy chlapík stříká. Začíná řvát, chlapík se splaší a utíká z pokoje. V absurdně akční scéně po něm chňapají ostatní návštěvníci hotelu, chlapík jejich spárům dramaticky utíká. Chlapík vybíhá z hotelu na silnici, kde ho přejede automobil a rozmrdá ho na sračky. Konec, dle slov autora, výborné ruské prózy. Takto nějak jsem shrnul přítelkyni příběh, který jsem zrovna zaklapl. A nutno podotknout, že po tomto sesumírování jsem se od srdce zasmál a vlastně nemůžu popírat tvrzení autora. Je to výborný, perfektně napsaný, ale víc než za tři dát prostě nemůžu. Neptejte se proč.... celý text
Paní Bovaryová
1973,
Gustave Flaubert
Na první dobrou se nabízí říct, že Emma byla nerozhodná trubička, která tím nejpovrchnějším způsobem touží po životě plném zábavy, peněz a dramatu. Svým způsobem by toho tvrzení mohla být i pravda. Jenže je třeba se zamyslet nad kontextem doby, kdy ženy byly ozdobou muže, schované v jeho stínu, vázané a souzené dle životních úspěchů svého chotě. Po tomto uvědomění už začínají Emminy myšlenkové pochody a činy dávat smysl a co je hlavní, román získá potřebnou hloubku. Velkým plusem je nečernobílost postav, kdy pan manžel vlastně není špatný, je jen průměrný, což Emmu, toužící po slávě, nekonečně irituje, ale nemůže s tím nic dělat, protože když se ozve, tchyně jí zakáže číst "knihy pro muže", jelikož pak myslí na kraviny, místo aby háčkovala nebo malovala akvarely. Emma je pak občas kráva, až absurdně jedovatá vůči svému muži, matka roku, trochu coura a finanční negramotka, což se jí vlastně stane osudným. Ač jde o takřka psychologické dílo, nejde příliš do hloubky, zavrtává se jen pod kůži, ale nikoli bolestivě do masa. Kniha je napsána až překvapivě lehkým jazykem. Na rovinu říkám, že takový Zola či Maupassant dokázaly lidskou náturu pitvat mnohem důsledněji, díky čemuž nacházely mnohem hnilobnější nádory člověčinského charakteru. To v mých očích nicméně Flauberta nijak neshazuje, předložil kvalitní příběh a ač se jeho dobová kontroverze zdá z úhlu přítomnosti spíše úsměvná, chápu že toto společenské popíchnutí bylo v době vydání knihy o dost citelnější. A to je věc, kterou na literatuře vždycky moc rád ocením.... celý text
Rychlé Šípy
2012,
Jaroslav Foglar
Rychlé šípy obsahují momenty, u kterých mé lehce nihilistické, cynické já skřípe zuby, až odštěpky skloviny lítají po celém obýváku. Jde hlavně o zbožštěnou postavu Mirka Dušína, jež jde po ulici a dívky se z něj roztékají po chodníku, protože nikdy nekouřil a nikdy neřekl sprosté slovo. Proto jsem vždycky byl raději, když v popředí stál Rychlonožka či Bratrstvo kočičí pracky. Příběhy totiž vyžadují dynamiku a hloubku, kterou Mirek neměl, byl prostě jen správný v každé situaci, vždycky připraven kázat pravdu a mír. Jenže touto perspektivou se na stěžejní partu Jaroslava Foglara dívat nedá. Přestože často zachází do naprosté absurdity, pořád mají Rychlé šípy krásné poselství, pořád tahle parta přežila dvě totality a pořád tu funguje nostalgie, jelikož jsem tímto komixem poprvé listoval snad v pěti letech. A i když jsem postupem života začal kouřit, pít, mluvit sprostě a rozhodně každý den nezačínám rozcvičkou a studenou sprchou, pořád si myslím, že ve mě Foglar alespoň trochu podpořil smysl pro spravedlnost a to nelze neocenit.... celý text
Snuff
2009,
Chuck Palahniuk
Palahniuk objevil recept na literární hit, Palahniuk ho několikrát velmi úspěšně uvařil, jenže si zapomněl připustit fakt, že i ta nejlepší pochoutka začne časem lézt krkem. Nemá cenu chodit kolem horké kaše, Snuff je blbost, blábol, byť celkem zábavný, pořád blábol. V rámci chronologie Chuckovy tvorby by se dalo dokonce mluvit o zlomovém díle, během něhož se mu rozbila kontrolka kvality a začal chrlit prefabrikáty zhotovené z ingrediencí, jež stvořil a jejichž otrokem se stal. Jestli mi obsesivní opakování vět či slov v Klubu rváčů či Zalknutí připadalo jako osvěžující nápad, zde ono "fakt, fakt" smrdí umělotinou jako auto, co právě vyjelo z výrobní linky. Hovořím tu o detailu, jenže ten koresponduje s dílem jakožto celkem. Už rámcové téma čpí prvoplánovou kontroverzí. Pornografie, sexuální vyprázdněnost, únava z nahoty, sex jakožto cesta k sobeckému uspokojení se. Z toho by se dal vytěžil velmi dobrý a hluboký román, Houellebecq tohle třeba celkem umí, jenže jak už jsem říkal na začátku, Palahniukovi prostě došel dech. Pomáhá si vratkými berličkami v podobě nečekaných odhalení jak z céčkového románu. Nebo co jako měl sakra znamenat ten "šokující" twist ohledně rodinných vztahů a když už jsem byl smířen s tím, že čtu mělkou kravinu, přišel závěr, jež Snuff definitivně odpálil na dno Chuckovi tvorby, kde si může vesele hovořit s Klubem rváčů II o tom, co všechno udělali špatně. Mrzí mě to pane Palahniuk, kdysi mi vaše knihy zvedaly tep...... celý text
Příběhy plné lásky
1969,
Guy de Maupassant
Čas od času má tato sbírka sklony k povrchnosti a monotónnosti, ovšem pak mě z klimbání vytrhne příběh o chudém muži, který se nechá v kupé nakojit od neznámé ženy. Což je dle mého názoru i na dnešní poměry vcelku odvaz a už jen za tento klenot hodnotím celou knihu velmi pozitivně.... celý text
