sick.boy
přečtené 365
Serotonin
2019,
Michel Houellebecq
Chvíli jsem to nechal uzrát, počkal až se instagramové influencerky dostatečně vyblbnou s focením této vizuálně nehezké knihy, až jejich vrtkavá pozornost přeskočí k nějaké jiné trendy knize, kterou umístí tu do mechu, tu na stůl s kávou a koblihou, tu s ní nenuceně zapózují pod rozkvetlou třešní. Mimochodem, čím víc se nad touto entitou zamýšlím, tím víc chápu myšlenkové pochody hlavního hrdiny. A je to hrdiny takzvaně "houellebecqový", v Serotoninu ovšem dokonale vykrystalizovaný. Kdosi by mohl namítnout, že se Houellebecq opakuje. S tím ovšem nelze tak úplně souhlasit. Vyhořelý antihrdina je zkrátka jeho rukopis, pokud by jste od něho žádali něco jiného, můžete rovnou nadávat na zdlouhavé myšlenkové pochody u Dostojevského, opakování vět u Fosseho či naprostou plytkost u Malého prince. Nechává tedy své alterego procházet již několikátou knihou a ono to na něm zanechává stopy. Je čím dál tím okopanější, odevzdanější, necitlivější vůči vjemům vnějšího světa. A Michel tuto otupělost jedince ve světě, kdy sex, násilí a všechna lidská perverze protekla do ulic, dovede perfektně rozebrat. Díváme se nic necítícím pohledem Florenta na zoofilní porno jeho přítelkyně, na pedofilní porno jeho souseda, na násilné protesty krachujících zemědělců, skrz hlaveň odstřelovačky na... Víte co, nebudu prozrazovat více než je třeba, Michel mě zas dokázal strhnout a když Florent ke konci uvažuje nad rychlostí pádu vlastního těla, pokud by ho vyhodil z okna, bylo mi doopravdy smutno. To každý autor nedokáže, a já jsem rád, že se Houellebecq ještě nezasebevraždil a stále pitvá naší společnost. Ještě je co hledat a já u toho příště zase rád budu.... celý text
Idiot
1959,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Příjemná výzva. Jméno Dostojevskij, velký formát, spousta hutně popsaných stran, emo dřevoryt na obálce. Kdo ví proč, stejně jako tomu bylo u Zločinu a trestu, vybral jsem si pro čtení Dostojevského jaro, začátek teplého období, které patří venkovním aktivitám, chozením po lese, vysedáváním v parku, hospodách, ranním kocovinám (právě čtení Idiota v kocovině je krásná masáž na obnovení mozkových závitů). S odstupem času si pořád nejsem jistý, co mě na tom nekonečném tlachání party více či méně otravných Rusů bavilo. Snad ta naléhavost, snad to, že mezi řádky vyvstávají nadčasové otázky a pravdy ohledně lidstva. Zní to jako klišé, ale něčím si Dostojevskij status největšího spisovatele získat musel, nebo ne? Divadelně působící Idiot nicméně obsahuje standardizované ingredience pořádné ruské klasiky. Hromada postav hovořící o hromadě postav (konec I. části, kdy do salonu plného lidí naběhne skupina ještě více lidí a Fjodor je všechny poctivě popisuje působila snad až sebeparodickým dojmem), hysterie, padání v horečky, alkoholismus, osudovost. To všechno tu je. A tím vším se brodí kníže Myškin, jež se narodil bez schopnosti odsoudit člověka. Jeho jednání dokáže zamotat člověku hlavu, protože jestli ho v jedné kapitole někdo zradí či ho dokonce chce zabít, on je mu schopen nastavit v další kapitole druhou tvář. Ježíš by před tebou bledl závistí, kníže. Tento koncept se mi mimochodem moc líbil, protože Dostojevskému umožnil pomocí konfrontace "čistého člověka" se zkaženými (čili "normálními") postavami demonstrovat a propírat celé to spektrum společenských a charakterových vad. A tak i když knížeti vlastně tak úplně nerozumíte, stejně mu na jeho cestě za láskou fandíte. Chcete, aby alespoň jedna postava v této knize dostála svého štěstí. A závěrečné poselství, že i přes všechnu ryzí dobrotu, kterou je člověk schopen ostatní obdarovat, vám život stejně naloží je jen potvrzení Dostojevského geniality. PS: Měsíc a půl. Takhle dlouho dneska netrvají ani vztahy a já to tak dlouho táhl s touhle bichlí.... celý text
Květy zla
1964,
Charles Baudelaire
je to trochu pozérský, je to tvrdý, je to krásně napsaný, něco jsem nepochopil, něco jsem nezachytil, něco mě zasáhlo, většinu času to má atmosféru, často se to opakuje, je tam uspokojivý počet geniálních veršů, je tam uspokojivě málo patosu. jsem rád, že jsem to přečetl. "Vrak slunce utonul v své krvi, která dýmá." - úchvatná věta, kterou hodlám aplikovat při večerním procházkách se svou drahou.... celý text
Obrys jednoho života
2008,
Thomas Bernhard
Nevím co má Bernhard proti odstavcům, snad mu v životě něco provedli, tak jako mu v životě něco provedlo skoro všechno a všichni s čím a s kým se setkal, každopádně se ve své próze rozhodl, že pro ně není prostor a tak se nám text rozkládá pěkně na plném formátu knihy. Thomas musí být noční můra pro nakladatele, kteří rádi přehnaně prokládají řádky, vynechávají stránky mezi kapitolami a vůbec knihy nesmyslně nafukují. Ač jsem byl lehce obeznámen s tím, co od autora můžu očekávat, stejně mi už prvních třicet stran dalo pomyslnou čtenářskou herdu do zad. Při pasáži o sebevraždách jsem byl zaháčkován a Bernhardův styl si zamiloval. K autorovu dobru musím podotknout, že mi tato láska vydržela až do poslední stránky této bible všeho nihilismu. Bernhard se nenarodil příliš šťastně. Rozvrácená rodina, nezaměstnanost a s ní spojené časté stěhování, válka, despotický internát (nejprve ve vedení nacistů, poté katolíků a z toho vyplývající výborná pasáž, kde autor tyto dva světy srovnává) a jako třešnička na dortu přijde plicní choroba v době, kdy Tommy najde konečně smysl života v podobě operního zpěvu a tedy přesun do nemocnic a sanatorií. Pokud vám život tolikrát podkopne nohy, zákonitě vám to musí ovlivnit charakter. Do toho mu nepracující filosof-spisovatel-dědeček (mimochodem - skvělá figura), který na něho měl ohromný vliv podstrkuje Schopenhauera, Kanta a podobné vejlupky. Výsledkem je životopis jak z příručky o tom, jak se jednomu Rakušanovi mohl v druhé čtvrtině 20. století posrat život. Naděje tu zkrátka příliš prostoru nedostává. Ve finále mě překvapilo, jak se tento nepřístupně se tvářící text četl lehce. Chápu, že Bernhard do určité míry fabuluje, že není všechno tak jak stojí v knize a byl tak trochu pozér. Jenže stejně jako u Bukowského mi je to úplně jedno. V první řadě stojím o prvotřídní čtenářský zážitek, z kterého si chci něco odnést. V Obrysu jednoho života se toho našlo relativně dost a tak uděluji plnou lahev vyplivaného sputa, tedy 100 ze 100.... celý text
O kočkách
2017,
Charles Bukowski
jedna z nejlepších věcí na kočkách je že když je vám mizerně, ale fakt mizerně - stačí se podívat na kočku, jak umí být v pohodě. je to lekce z vytrvalosti navzdory nepřízni osudu a když se můžeš koukat na 5 koček, je to 5krát lepší. Kdyby se vydání této knihy dožil sám Hank, pravděpodobně by se jí z upřímnosti celého srdce vysmál. Všem blbečkům, kteří jdou a vypláznou dvě kila za knihu, kterou máte za hodinu a půl přečtenou, která je do očí bijící produkt k výdělku na slavném jménu. Jenže já jsem velký milovník koček a tak jsem si toto ždímadlo peněz užil, rozplýval se u fotek, souhlasně přikyvoval u trefných poznatků a utracených peněz v žádném případě nelituji. Když mi pak má vlastní kočka začala okusovat růžek knihy, dostál čtenářský zážitek nových rozměrů. Jsem veselý blbeček, těší mě. "Šel jsem k baráku. Okolo se válely kočky, úplně groggy. V příštím životě chci být kočka. Spát dvacet hodin denně a čekat, až mě někdo nakrmí. Válet si šunky a lízat si prdel. Lidi jsou děsně uzoufaní, přednasraní a úzkoprsí."... celý text
Jméno / Noc zpívá své písně
2002,
Jon Fosse
Je to Fosse, proti prozaické tvorbě ještě (co se týče děje) úspornější a ač mi jeho romány sedly o trochu více, stejně mi tyto dvě hry ("plné" podivných a smutných charakterů) trhaly srdce od první stránky. Nechápu, jak to ten člověk dělá... Miluju tě a chtěl bych si tě vzít za muže!... celý text
Den opričníka
2009,
Vladimir Georgijevič Sorokin
Na Den opričníka jsem byl převelice natěšen. Rusko je fascinující ekosystém, satirou samo o sobě, černohumorný vtip aplikovaný v realitě, dokonalé skloubení směšnosti a hrůzostrašnosti. Sorokin dobře věděl kam tnout, pracuje s textem přesně jako zkušený chirurg, jenž ale paradoxně chce způsobit co největší bolest. Jazyk, ten je využit bravurně, vzletně až honosně popsané hrůzy a perverznosti na mě zabírají, o tom jsem se tuhle přesvědčil u Justiny (Sade). I ten formát je vykutálený a zajímavý, mám rád knihy, jež pracují s časem, mají určitý koncept. Zde celé vyprávění rámcuje jeden den, což je plus a mínus v jednom. Sorokin si dal práci s vymyšlením alternativního světa, v podstatě zkombinoval reálie minulosti i přítomnosti, celé to zamíchal v dystopickou budoucnost, leč tento koncept je dle mého názoru trestuhodně nevyužitý. Takový potenciál a já dostávám jen drobty, jen náznaky, jako by mi někdo naservíroval jen sousto pizzy. Je to chutný, vlastně to milujete, ale pokud toho nedostanete víc, pak se ta výtečná chuť stane prokletím. Protože to co Den opričníka obsahuje, to má šmrnc. Z legrace jsem si říkal, že jakmile kniha začne znásilněním, pak nemůže být špatná. Bohužel, zde se mi opět dostává reference k Justině. Sorokin si někdy až příliš užívá popisy násilností, místo aby omezený prostor využil pro větší plasticitu své zvrhlé vize. Když popisuje "krásné ruské tváře", výsostně jsem se bavil, stejně jako vědecky přesné analýze ruské povahy, tupě jdoucí za dobrem své matičky. Pár rusů jsem poznal osobně a když došlo na názorovou konfrontaci, nestačil jsem zírat, jaké fanatismy můžou bez mrknutí oka vypouštět. Jakožto antifanoušek fantasy a scifi jsem musel občas rozdýchávat létající obrazovky mobilů a podobné kokotiny (cotokurvabylotyrybičky), to si bohužel text z budoucnosti pravděpodobně nemůže odpustit, takže to neberu jako zápor. Vyvažuje to barokní kult krásy velekozaté (a kníraté) carevny - další satirická rána do zduřelých varlat ruských. Housenka na konci byla sice vtipná, do mého citlivého nosu však udeřil nakyslý zápach prvoplánovosti. Nicméně dobrý zážitek ze čtení se u mě projevuje tím, že mám chuť číst další knihy autora, a já teď již pokukuji po Frontě a Třicáté Marinině lásce. Takže hojda hojda, je to 7,5 upgradovaných čur z 10.... celý text
Mor
2007,
Albert Camus
Převelice originálně jsem si do karanténního seznamu čtiva zařadil Mor. Na počátku jsem zahlédl titulek, ohlašující že ve Francii se Mor během týdne probojoval na první příčky prodejnosti. V tu chvíli jsem se tomu s neotřesitelným nadhledem posmával, jenže o pár dní později přišel zákaz vycházení a mně tato kniha začala vrtat hlavou. Díky bohu za internet, jelikož v tu dobu už byly všechny knihkupectví a antikvariáty zavřeny. V kulichu a roušce jsem si pro zásilku nakráčel na poštu. To jest velmi vtipné, měsíc zpátky by mě ve dveřích díky takovému vohozu skolil hlídač, leč v této divné době se na mě paní poštmistrová přívětivě usmívá. No nic, Mor byl tedy doma. Začalo to velice zajímavě, krysí agonie výborně vykreslila atmosféru a když se za Oranem zavřely brány, bylo mi z pohledu čtenáře poněkud úzko. Pojetí pomocí kronikářského vyprávění byl dobrý nápad. Bál jsem se patetických výjevů a vlastně se mi jich sem tam i dostalo (natahovaná smrt dítěte), nicméně většinu času vám Camus dokáže tvořit dostatečně plastický (tedy uvěřitelný) pohled na průběh nemoci a hlavně reakci občanů. Jakožto filosof je právě v této rovině nejsilnější. Nejprve lid naplní pokorně kostel, jen aby se po nějakém čase otočil ke světským radovánkám (tak trochu no future), po jejichž vyčerpání jen bezradně bloudí v ulicích. A bratříčkování nastane, až když je oficiálně po všem. "Rovnost, ke které nedošlo ani tváří v tvář smrti, usídlila se teď aspoň na pár hodin mezi lidmi jásajícími nad osvobozením." Nepřirovnával bych situaci v knize k tomu, co se děje v současnosti po celém světě. Nebuďte tak dramatičtí. Během čtení sem samozřejmě četl i zprávy a tak se mi občas v nějakých méně podstatných detailech prolínala realita s knihou a já musel chvíli dumat, co jsem četl v knize a co na internetu. Nicméně mor v podání Camuse byl přeci jen poněkud hutnější záležitostí - v Oranu například docházely lihoviny! Díky místy táhlé prostřední části bych asi normálně knihu hodnotil nižší známkou, nicméně ta naše současná situace přeci jen dodala čtení další rozměr, ať k ní přistupuji s nadhledem nebo ne. Dávám 7,5 proříznutých hlíz z 10.... celý text
Kam zmizela ta roztomilá, rozesmátá holka v květovaných šatech
2003,
Charles Bukowski
Tuto knihu jsem sháněl dobré tři roky, beznadějně vyprodaná, schovávající se přede mnou, takže jsem si sám kolikrát říkal: Kam zmizela ta roztomilá, rozesmátá holka v květovaných šatech? Nakonec na mě v jakémsi antikvariátu přeci jen vykoukla, láska na první pohled. Dlouho jsem teď Bukowského nečetl, přestože jednu dobu bývala snad každá má druhá čtená kniha od něj. Během té delší pauzy, přečetl jsem mnoho jiného, a když jsem se k němu konečně vrátil, měl jsem v sobě trochu skepse. Myslel jsem si, že dojde k určitému vystřízlivění, že mi jeho pozérství začne trochu vadit, že jsem čtenářsky dospěl. Byť je to možné, touto knihou si mě ten parchant opět získal, posté mi ukázal, v čem tkví jeho kouzlo. Ten, kdo se postaral o výběr básní si zaslouží velkou pochvalu. Logicky gradující básně od dětství až po smiřování se s odchodem. K tomu několik povídek. Nepotřebuješ nic víc. Bukowski napsal miliardu básní a je jasné, že každá nemůže být skvělá, každá ti v hlavě zůstat nemůže, ale ta silná část, jež v této knize je si zaslouží veškerý čtenářský obdiv, který dokážu vyplodit. Dost keců, protože poezie by se neměla pitvat, ta se musí číst a prožívat. Přidám už jen jednu báseň, kterou jsem četl asi třiapadesátkrát a pokaždé mě zdrtila, vnitřně rozplakala, absolutně rozesrala: slova přicházejí a odcházejí, já sedím doma a jsem nemocný. telefon zvoní, kočky spí. Linda luxuje. čekám, jestli budu žít, jestli umřu. kéž bych tak mohl zvony rozeznít na počest nějakého udatného činu. to jsem ale v pěkné kaši, ovšem strom před domem nic netuší: koukám, jak s ním cloumá vítr v pozdně odpoledním slunci. teď už nemám, co bych dodal. zbývá jen čekat. každý se s tím musí vyrovnat sám. ach, jak jsem byl kdysi mladý, jak já byl neuvěřitelně mladý!... celý text
Justina čili prokletí ctnosti
2017,
Donatien Alphonse François de Sade
Karanténní touha po literární různorodosti mi do rukou přivanula Justinu, kterou jsem si před pár lety pořídil cestou domů z úspěšně složené maturity. Se spoustou piva a vína, to je ale zase jiný příběh. Zaujal mě viditelně s láskou zpracovaný reprint s vynikajícími ilustracemi od Toyen, navíc s de Sadem jsem již měl jistou zkušenost. Během letní brigády v Levných knihách jsem si vychytrale schoval na hajzlu 120 dní Sodomy a při častém trůnění si na přeskáčku pročítal výživné pasáže. Je lepší místo, kde tuto knihu lze číst? Zpět k Justině. De Sade již v samotném názvu nadhodí svou filosofii, které se urputně po celou knihu drží. Prokletí ctnosti. Je to jednoduché. Pokud se v prohnilém světě, jež byl prohnilý již před pár staletími, budete snažit jít cestou dobra, budete pomáhat lidem a za každou cenu jednat čestně, dostanete maximálně pořádný výprask a obrovského čuráka do prdele. Jistě, autor svou vizi roubuje do knihy někdy příliš násilně. Takřka všechny postavy, s kterými se Justina na své strastiplné cestě setkává, pronášejí v podstatě to samé, ač jsou jejich původy různé, všichni dospěli k tomu, že jejich život bude úspěšný úměrně k tomu, jak moc svinsky se budou chovat. Tím kniha ztrácí uvěřitelnost a stává se z ní taková zvrhlá pohádka. Jenže o uvěřitelnost děje jsem naštěstí vůbec nestál, takže mi tento fakt čtení nijak neznepříjemňoval. Naopak, díky tomu se v mých očích kniha stávala poměrně komickou a s autorovo vizí vlastně nelze do jisté míry nesouhlasit. Postesknutí se ale neubráním. De Sade byl prase a tak je valná většina stránek této knihy zaplněna bestiální sodomií. Justina musí neustále špulit svou řiť, do které mnohokrát denně pronikají obludně ohromné penisy. Musím uznat, že mě samotného ze čtení občas bolela prdel. Určitou dobu je to zvrhlým způsobem zábavné, ale když je Justina zajata nějakým morbidním úchylem potřetí, ztrácí to na údernosti a začíná vystrkovat růžky monotónnost. Tak trochu Nabarvené ptáče. Kdyby se de Sade věnoval více filosofii a méně koitu, mé hodnocení mi bylo možná absolutní. Co se týče překladu, nemám výhrad. Jazyk je vytříbený, bohatý, různá synonyma pro tělesné otvory dodávají čtení šmrnc. Takže sečteno, podtrženo, byl to rozhodně nezapomenutelný zážitek a já uděluji 8 a půl natržených análních otvorů z 10.... celý text
