sick.boy přečtené 365

Houština 2017, Václav Kahuda (p)

Houština slov. Václav Kahuda člověka nešetří. Vybíráš si dobrovolně čtenáři, to do čeho se pouštíš, tak se uklidni, vytrhni se chvíli ze splašeného světa a čti pěkně pomalu, pozorně. Neusnadní nám to tento otylý pán. Hraje si se slovy stejně jako si muži hrají se svým pérem (což nám v knize milionkrát náležitě popíše), prohazuje slovosled, věty tne, tam kde to není zvykem, vymýšlí neustále nová pojmenování triviálních věcí, popisů běžných situací, a rozhodně nevyškrtne ani slovíčko, zkrátka to do nás navalí natvrdo hned od samého začátku. "Že tedy válčení je velké náboženské snažení. Kdy čurák náboje vniká do pušky, hladká píča ho s radostí přijímá, aby pak v zášlehu ohně prolétlo žhavé semeno pochvou hlavně a v toužebně očekávající děloze světa dalo život smrti. Aby hrob mohl se stát lůnem, jež nerodí, ale pozře." První část bych se nebál prohlásit za síto. Děj tu téměř nelze najít, jen útržky vzpomínek na návštěvy u babičky. Je jich minimálně, všechno je to zabalené houštinou popisů přírody, pocitů... Přiznávám, že jsem občas mozek musel imaginárně propleskat, aby se vzpamatoval. Jenže pak se svět malého Václava přesune do města a v tu chvíli nastává peklo. Šílená matka, šikana. Kahuda své dětství popisuje jako nekonečná muka. Poprvé v životě se mi stalo, že navzdory tomu, jak moc mě kniha baví, měl sem chuť jí zavřít, na chvíli zahodit z očí, utnout ten zmar. Jenže to nešlo, ty prapodivné věty si čtenářovy oči podmaní. Nemůžeme v tom toho melancholického tlouštíka nechat samotného. Přesto že to zvládne, ví jak na to, osvobozuje se postupně svou vlastní podivností. Kahuda dále roste a v určité chvíli může leckomu přestat býti sympatický. I já si čas od času u čtení musel přiznat, že je to tak trochu čurák, nabubřelý žrout (8 rohlíků a 30 deka vlašáku k snídani), každá dívka podlehne tlustému plešatějícímu chlapíkovi. Možná žije v jiném světě, možná byl v osmdesátých a devadesátých letech jiný vkus, možná si tak trochu lže do knihy. Snad na tom nezáleží. "V úzkých uličkách na nás volají veselé děvky. Pěkné mladé prostitutky. Jejich štíhlá lenivost, to dopolední kočičí nicnedělání zcela jistě rozhněvá nejednoho hada v kalhotách. A zarudlý kohout se rozhodne oželet něco zlotých, vejde dovnitř. Odhodlán, mučivě rozhodnut vynadat těm huňatým. Rozkřikne se močovou rourou. Setsakra zaujat, vyčiní štětinatým činčilám." Za vrchol knihy považuji tu část Kahudova života, kdy se nechá zaměstnat jako hrobník. Vůbec výběr jeho zaměstnání byl šťavnatý, ovšem jako kopáč hrobů, exhumátor, mlynář kostí, tam se mohl náležitě vyřádit. "Dvakrát týdně spouštím mlýn na kosti. Když přivezou nám urny a je zapotřebí připravit popel k rozptylům. Sypu tu drť kostí, žárem vypálených zubů, kovových knoflíků a sponek. Též někdy objeví se drátěné obroučky z brýlí nebo šrouby ze zlomených kostí. Všechno to sypu do kovové komory, pákou zavírám víko a spouštím spínač. Řetězy, převodová kola zachřestí, tlustá kola se počnou otáčet. V komoře, v té ocelové děloze, zaduní tři železné koule. Otřásá se podlaha, když melu nebožtíky. Za pár minut je z té hrubé drti lehounký prášek. Moučka, co dech ji rozfouká. Taky mám ty umrlce všude kolem. Ve vlasech, v šatech, nos zalepený popelem. Plivu sladké pěnivé sliny. Ani si už nemeju ruce. Potažený kostní moučkou svačím svoje rohlíky a bezmyšlenkovitě zírám na protější stěnu. Jako můj mistr. Jako všichni." Téměř na každé větě, kterou bychom z knihy vyškubli, nechali ji samostatnou a dokola opakovali, bychom našli cosi zajímavého, leč dohromady je to chvílemi zkrátka trochu moc silná káva. Věřím, že si Kahuda čtenářův boj náležitě užívá. V poslední části se kniha stává zvrhlým organismem neustálé onanie, očichávání dámských zadků a fantasmagorických výjevů. Četl jsem ty pasáže rychle, jen tak tak jsem stíhal chápat ty věci a mnohokrát se od srdce zasmál, ať už samotnému obsahu, či samotnému autorovi. "Když na hřbitově otvírali hrobku. Povídal mistr: ,,...No vidíš, kunda taky smrdí... a máš ji rád..."" Vůbec netuším komu a zda vůbec bych knihu doporučil. Myslím, že chuť na přečtení si v sobě musí každý nalézt sám. Ale za sebe můžu s jistotou říct, že času stráveného s Houštinou nelituji. Ba naopak.... celý text

Miláček 2011, Guy de Maupassant

Nechal by se sám Maupassant též svést od Miláčka, potažmo Duroye, potažmo Du Roye? Těžko hledat odpověď, nicméně láskyplných popisů zakrouceného kníru v knize najdeme habaděj. Poslední dobou jsem četl spoustu postmoderních, experimentálnějších knih a byť na ně nedám dopustit, není nad vyváženost. Tedy tento běžný repertoár proložím občas nějakou klasikou a z tohoto důvodu se mi v knihovně zjevil Miláček. Nebudu chodit kolem horké kaše, pochutnal jsem si. Vyloženě jsem si liboval v té klasické formě vyprávění, kdy děj stojí na prvním místě a jeho kompozice je v mistrných rukou vtahující. Je znát, že se Maupassant kamarádil se Zolou a jemu podobnými. Jazyk je tu vcelku květnatý, podle popisu Paříže ze začátku knihy muselo jít tehdá o pěknou stoku, o čemž mě již dříve informoval zmiňovaný Zola. Když už jsem knihu začal podezřívat z určité plochosti, přílišné přímočarosti, dostane se mi krásné, několikastránkové, nihilistické úvahy nad smrtí. "K čemu se máme přimknout? Ke komu vysílat své zoufalé výkřiky? V co máme věřit? Všechna náboženství jsou hloupá se svou dětinskou morálkou a sobeckými sliby, jsou až obludně pitomá. Jedině smrt je jistá." Jedno velké mínus. Kniha má celkem jednoduchou zápletku. Demonstrovat bezbřehou lidskou vychcanost na příběhu chudého chlapíka, jemuž náhoda naskytne příležitost dostat se společensky výš a vzhledem k tomu, že oplývá krásou stejně jako onou vychcaností, jde mu to moc dobře. Konkrétně pomocí svého péra si otevírá spoustu dveří. A to je právě ono. Na Maupassantovi je znát, že by rád popustil stavidla, leč společenské konvence tehdejší mu to nedovolují. Tak se vyžívá v popisu otírání se stehny pod stolem, prsa popisuje Xkrát, ovšem jen v souvislosti se zrychleným dechem a sex je odbytý pouhým "pomilovali se". Ne že bych nutně potřeboval explicitní mrdání v každé knize, ovšem v Miláčkovi je to hlavní prostředek pro sunutí děje a byť hlavní pointa je někde jinde, cítil jsem se ochuzen. Jako taková kompenzace mě potěšila silná hrdinka, jediný opravdový talent, bez níž by byli Duroy i její nebožtík manžel pouhými rádoby pisálky. Madeleine si šla za svým a v rámci tehdejších prapodivných norem, kdy žena byla v podstatě mužův majetek, dokázala ze svého postavení vymačkat maximum a mám pocit, že ona jediná skončila opravdu spokojena, takovým tím hřejivým vnitřním pocitem. PS: Nevím, co to o mě vypovídá, ale postava Duroye mi seděla mnohem víc než nějaká za každou cenu čestná bábovka. Podobně jsem to cítil u Welshova Sviňáka, což by vlastně mohl být název i této knihy. Uděluji 8 nakroucených knírů z 10. "Pod důstojným zevnějškem je člověk v podstatě jednou provždy mrzkým tvorem."... celý text

Milovnice 2008, Elfriede Jelinek

Z jednoho úhlu pohledu to může být komedie, fraška, taškařice, z toho druhého drama, bezvýchodnost, absolutní deprese. Nahlížejme na Milovnice jak chceme. Jelinek žije ve strašném světě, který ale klidně může být opravdový a záleží na nás, jak moc si to připustíme. Přestože naše vztahy můžou být na hony vzdálené od té parodie na lásku, jež je vykreslena v knize, neznamená to, že u sousedů je to stejné. Slyšel jsem vyprávění o ženě, která prý jednou vypustila z úst: "Žena? To ani není člověk." Kolik takto smýšlejících osob se pohybuje ještě v dnešní době? Tato problematika je stará, leč stále aktuální, k tomu aplikovatelná na vícero rovin. Kolik mých bývalých spolužáků se vydalo onou cestou ulovit protějšek, pak práce, dovolená, auto, práce, dovolená, byt, dovolená, pak dítě, jednu dovolenou vynechat, víc práce, pak dovolená, další dítě, vychovat děti, dovolená, práce, dovolená, práce a poté vegetovat. Neříkám, že mít práci, auto, byt, dítě a jezdit na dovolenou je opovržení hodné. Jde jen o to, jestli u toho stíháme přemýšlet, dodávat životu přesah, pěstovat kromě materiální roviny i tu duševní. A Jelinekové takřka lobotomické postavy jsou schopné pěstovat jen to materiálno, jít v zaběhlých kolejích, tak jako mnoho skutečných lidí, prožívat jen tu cestu k "tomu", jejich emoce jsou závislé na tom, jestli "to" stihnou dřív než ostatní, prožívat jen to co ještě nemají... Bohužel, přes tyto nosné a pravdivé myšlenky mi v knize chybělo něco, co by to celé prohloubilo, sice je to zžíravé, ale je to jen nůž, co řeže kůži a já chtěl, aby pořádně bodl do masa. Je to takový dokument, pitva vztahu, respektive dvou vztahů. Jelinek si navíc někdy až příliš zotročuje tok vyprávění, netvrdím, že příběh je v knize vždy to nejdůležitější, ale ona ho někdy až obsedantně přidusí (trochu Kunderovsky), vysměje se mu a zaplaví ho vlnou sarkasmu, jež je v této knize jedním ze stěžejních motivů. Přesto jde o velmi kvalitní literaturu, skoro tak dobrou, jako by jí napsal muž, mrkymrk. 7,5 z 10... celý text

Strach a hnus v Las Vegas 2020, Hunter Stockton Thompson

Jako by ani neexistovala jiná možnost, jak napsat reportáž v Las Vegas. S takovou samozřejmostí podává Hunter S. Thompson svůj opulentní drogový zážitek, co jako měli do prdele dělat? Každá kniha, kterou si ke čtení vyberu po Strachu a hnusu bude pomalá. Kdysi jsem si myslel, že snad jen Welsh dokáže přesně vystihnout drogové stavy (čistě co se beletrie týče), nicméně teď jsou na piedestalu dva, i když každý používá jiné prostředky. Hunter sice vidí po LSD ještěry, což více méně není možné, nicméně pokud na tuto perspektivu pohlédnu jen jako na autorskou licenci, dává to smysl. Drogy, o to víc koktejl z nich, běžně provází strach z cizích, střízlivých, "normálních" lidí a tak to autor pojal po svém a udělal z nich ještěry. Chápu ho, děsivý stvoření, nevíš co od nich čekat. Po dlouhé době sem se během čtení od srdce zasmál. Kniha je vlastně přehlídka jedné bizarní situace za druhou, stupňované rozpoložením dvou hlavních protagonistů, někdy jsou nebezpeční jen sobě navzájem, jindy ohrožují všechny okolo, aby se za chvíli extrémně uzemnili nějakým novým medikamentem a když už myslíte, že to nejde vyhnat dál, dojde z ničeho nic na prozření a dostanete výklad situace začátku sedmdesátých let v Americe. A musíte uznat, že ten feťák má v lecčem pravdu. Některé pasáže jsem četl v houpacím křesle. Sem tam se mi pak stránky začaly mlžit před očima, protože tempo knihy se mi dostalo tak pod kůži, že jsem s křeslem houpal jako bych v sobě měl extázi. A pokud vám kniha dokáže předat doslova fyzický zážitek, můžete si být jisti, že jde o něco výjimečného.... celý text

Mystérie / Pan 1982, Knut Hamsun (p)

Unknown Pleasures - Pohled do nitra Joy Division 2019, Peter Hook

Tuto knihu jsem si objednal asi 20 vteřin poté, co jsem se o její existenci dozvěděl. Nebyla potřeba příliš ostré intuice, abych tušil, že to bude dobré čtení, ale Hookie mé očekávání stoprocentně překonal a neskonale mě svým počinem potěšil. Není to spisovatel, nemá literární ambice, prostě chce všem co o to budou stát sdělit, jak to tehdy v té punkem prohnívající Anglii chodilo. Jako by vám svůj příběh vyprávěl v hospodě u piva, oba jste pořád ožralejší a prokouřenější a stejně mu visíte na rtech, akorát v tomto případě na řádcích. Popravdě mě lehkost a punková drzost vyprávění zpočátku trochu překvapila. Vzhledem k tomu, jak na mě Joy Division po hudební stránce působí, jsem čekal odtažité, vážné vyprávění. Nicméně tento způsob mi po pár stránkách naprosto sedl, jak se střídají historky s faktografickými poznámky v ideálním rytmu a knihu jsem přečetl více méně za dva dny s přestávkou, během které jsem si odskočil oslavit Silvestr. Joy Divison patří k mým oblíbeným kapelám, neustále se k ním vracím, střídají se mé neoblíbenější skladby (momentálně Dead Souls, část kde Ian zpívá "They keep calling me" nabude v kontextu velmi temný rozměr) a uznávám jejich nepopiratelné přičinění o vývoj hudebního světa. Bylo krásný číst o tom, že přes tu odtažitou stránku to byla parta mladých píčusů, kteří se smáli hovnům v záchodě, kradli si postele z pokojů, kradli co se dalo, rozdávali pěstí během koncertů, chlastali, užívali si slávu a do toho tvořili v podstatě dokonalou a neuvěřitelně intenzivní hudbu. Jsem rád, že Hook nezvolil takovou tu falešnou skromnost při které skřípou zuby, ale klidně zařadí Closer mezi svá nejoblíbenější alba všech dob a když se mu nějaký jeho rif líbí, náležitě ho pochválí. Ještě aby ne, vždyť jeho basové linky se tak krásně zarývají do uší, ty melodie jsou nesmrtelný od Disorder přes She´s Lost Control po Transmission jsou to geniality. Ale jak sám správně píše, je to zásluha jich všech, tělesa které dohromady tvořili, čtyř hnusných zmrdů (jak sám kapelu nazval). Byl to úkaz a kdybych měl možnost jít na koncert pěti již neexistujících kapel, Joy Division by stáli na prvním místě. Škoda toho prokletého večera s Idiotem. PS: Nakladatelství Volvox mám rád, z jejich nabídky je znát, že jsou to lidé s dobrým vkusem, obohatili český trh o hromadu kvalitních titulů, ať už je to beletrie či knihy životopisné, především z hudební sféry. Proč teda kurva Unknown Pleasures tak odflákli? Proč je na každé druhé stránce překlep, nesmyslná věta, nedokončená věta? A z trochu povrchnějšího soudku, proč knihu o Joy Division, jejichž dvě řadovky mají tak krásné covery, obšťastnili tak odpornou obálkou, kde se třískají barvy i grafika, zkrátka všechno špatně a na poblití? Stalo se mi poprvé, že jsem přebal vyhodil a raději si v práci vytvořil nový. Takže shrnuto, moc děkuji, že jste tuto knihu dostali na český trh, pořád vás mám jako nakladatelství rád, ale práce na této knize je prostě na poblití.... celý text

Portnoyův komplex 1992, Philip Roth

Kdybych ještě jednou přečetl slova jako "gój" nebo "šikse", nejspíš bych se vyzvracel přímo na stránky této knihy. Premisa zněla lákavě, bohužel mé očekávání nebylo zcela naplněno. Těšil jsem se na hlubší rozbor zajímavé psychické poruchy, bohužel se mi dostala spíše dvě stě stránková židovská anekdota na téma "jak vám vaše rodina může posrat celý život". Rozhodně se to však nečetlo špatně, určité pasáže mě dokázaly rozesmát nahlas (prcání jater) a chvílemi to lehce připomínalo Mládí v hajzlu, které sem v pubertě četl opakovaně. V dějových liniích tedy čtení probíhalo bezproblémově, jenže postupem stránek přibývalo stále víc nesnesitelně sebelítostné analýzy vlastních problému, za které mohli všichni ostatní, konzistence pokulhávala a ke konci už sem si párkrát řekl: Co je mi do zkurvenýho života nějaýho Žida? Od Rotha jsem četl lepší a věřím, že ještě lepší číst budu, nicméně i přes negativa bych se nebál knihu doporučit, třeba tam někdo jiný najde hlubší rovinu, která mně zůstala zapovězena.... celý text

Mistr a Markétka 2016, Michail Bulgakov

Je možné, že si mě tahle kniha našla sama. Neustále kroužila někde kolem. Jednou mi o ní píše naprosto nadšený kamarád, později mi z ní cituje kamarádka a ve finále po jednom mejdanu, kdy u nás spal bratr mé přítelkyně vytáhl po snídani z batohu hádejte co? Inu, Kapitál to nebyl. Řekl sem si, že to stačilo, v antikvariátu si opatřil propracované ilustrované vydání, které je vysázeno snad na čtvrtkách a váží asi pět kilogramů. A hned od prvních řádků šlo cítit, že Bulgakov to v sobě přesně má, ten talent vyprávění, díky kterému zní každá věta velkolepě, hluboce a procítěně a to i ve chvílích, nebo snad především ve chvílích, kdy lítají hlavy. Raději jsem se ujistil, zda je autor opravdu ruské národnosti, protože oproti tamním zvyklostem je kniha úchvatně svižná a plná děje. Od chvíle kdy Satan vstoupí na rozpálenou půdu Moskvy nastaví Bulgakov tempo, které do poslední stránky nepoleví. Zásluhu mají i precizně vykreslené charaktery, Moskvané z toho vycházejí jako hromada ziskuchtivých pokryteckých hovad, zatímco pekelná skvadra je vlastně spravedlivá banda s opodstatněným chováním, a to je asi nejlogičtější vykreslení Satana, jaké se mi kdy dostalo. Nicméně jednoznačně nejoblíbenější postavou se u mě stal Kňour, to ohromné kočičí hovádko z jehož zjevu trochu mrazí a jehož činy mě spolehlivě rozesmávaly, kdykoli se objevil na scéně. Existuje hromada knih, jež se donekonečna rozebírají, hovoří se o mnohovrstevnatosti, o miliardě možných interpretací. Často jde o přehánění, ale v případě Mistra a Markétky cítíte, že tomu tak je, že pokud si jednotlivé kapitoly přečtete za půl roku, rok, pět let, tak pokaždé můžete vnímat něco jiného, jednou se smát a podruhé brečet, ale přesto si myslím, že si tato kniha propírání děje nezaslouží a já se na to ani necítím. Zbývá jen šířit kolem sebe maximální literární nadšení z příběhu, kde v romantické rovině cítíte tu ryzí lásku všude kolem, když je vtipný, smějete se, když je násilný, smějete se, když je šílený, obdivujete tu hloubku fantasie, když je vážný, zpozorníte, kde na vás každou chvíli vypadne zcela nenápadná, ale o to čistší moudrost a když skončí, dlouho v sobě tu hmotu vstřebáváte. A na konec zbude pocit, že se od onoho osudného dne na Patriarských rybnících událo něco velkolepého.... celý text

Klaunovy názory 1966, Heinrich Böll

Blázen 2019, Hubert Klimko-Dobrzaniecki

Tatitatitati 2019, Tamás Jónás

Místy byl vzduch v knize tak hustý, že se nedal dýchat, chvílemi jsem Tamásovu niť ztrácel nebo jsem netušil kam míří, aby mi o pár stránek dal tvrdou životní lekci, cením to, jak mi hned na první stránce naservíroval svůj způsob vyprávění, z kterého po celou dobu neuhne, tento příběh je roztrhaná hromada rodinným fotografií, které vznikly jen v hlavě, ale o to víc bolí, a ve chvílích, kdy děti zachraňují matku před fotrovo chtíčem tam s autorem chcete i nechcete být, věřím že tátatátatáta zanechal jizev na těle i na duši víc než dost, bohužel byly části, kdy mi atmosféra protekla mezi prsty, přesto ve sbírce knih o složitém vztahu s otcem zaujímá Tatitatitati své čestné místo.... celý text

Misery 2003, Stephen King

Po pěti letech jsem otevřel Stephena Kinga. Když mi mamka ve dvanácti letech koupila čerstvě vydanou Mlhu, představovalo to pro mě bránu do jiného světa. Jako bych objevil poklad, dospělá literatura plná násilí, sexu, myšlenkových pochodů, které jsem v té době asi ještě úplně nedocenil, o to větší váhu však měly. Byl tam člověk, co žere sám sebe například, kterého puberťáka by to nedostalo. Pár let jsem pak četl téměř výhradně jen jeho. Jenže jsem vyzobal ty nejlepší kousky, To, Osvícení, Nezbytné věci, Beznaděj, Noční směnu, Pod kupolí a pár dalších. Pak přišly blbůstky a sračky jako Prokletí Salemu, které jsem četl s napůl vyplnutým mozkem, Christinu, což bylo takové béčko, které by jakž takž fungovalo na plátně mezi filmy ala Hollywoodské děvky s motorovou pilou (tento film opravdu existuje a je pln násilí a koz) a pár dalších kravin. Pověst krále hororů byla ohrožena a já se čím dál tím více ohlížel po jiných autorech. Najednou sem přišel na to, že existují pisálci, kteří dokáží pracovat s atmosférou mnohem lépe a nepotřebují k tomu zkurvenej kočár z pekel ani obřího pavouka. S věkem mě začali srát i přehnané nadpřirozené prvky. To autorovi hororů nemůžu mít za zlé, jenže King je často používá jako berličky pro nakopnutí či rozuzlení děje. Je to prosté a trošku hloupé. Z knihovny se na mě však smála nepřečtená Misery a jelikož znám film, věděl jsem, že tady perfektně rozběhnutý příběh nezabije démon z dimenze panických vlhkých snů. Tak jsem jí vytáhl, sundal nechutně odpornej přebal (na které by si Beta měla udělat patent) a pustil se do čtení. Ze začátku to bylo, jako bych se vrátil do starých známých míst. Jestli něco King umí, pak je to být sympatický svému čtenáři. Je takovým zvláštním způsobem milý i když popisuje krvavé scény. Jenže tahle milost může i trochu rušit. Třeba když hlavní hrdina přes bolesti zlomených nohou jede po domě na vozíčku a toto úsilí mu v hlavě komentuje moderátor jako sportovní utkání. To bylo tak blbý, až sem si říkal, jestli nečtu sebeparodii. Nebo hovory se zlým psacím strojem. To je jako když si Kevin v Sám doma povídá se zlým kotlem ve sklepě. Nebo popisování Annie, to bylo kolikrát také strašně naivní. Je prostě zlá, tak řekneme, že v ní zahlédl démona. Uuu, démon, bojte se. Taky poznání, že máme co do činění s úplným magorem přišlo na můj vkus příliš brzy. Stejně jako násilnosti, které Annie provádí. Tím jak velkou bestii se z ní snažil King udělat vlastně ubral logice a uvěřitelnosti finálního aktu. Ztratí se člověk a policista v okolí ženy, která měla pravděpodobně na svědomí smrt desítek dětí a oni otálejí spoustu dní s domovní prohlídkou. Taky ten soudní proces byl fraška a logika těžce skřípala. Jde o smrt dětí proboha, to je kauza století a nikoho nenapadne pátrat po minulosti ženy, kolem níž již od dětství záhadným způsobem umírají lidi. To bylo blbý Stephene, měl si jí nechat vyvraždit svou rodinu, mě by to stačilo, pochopil bych že je magor. Teď sice jen nadávám a vypichuji chyby, ale nenechte se zmást, mě se to vlastně líbilo. Napínavé scény byly opravdu napínavé, hlavně druhá část byla velmi výživná. Jenže pak přijde finále a zase tu máme filmové klišé v podobě mysleljsemsižejemrtváaleonaještěnachvíliožije scény. V Misery dokonce dvakrát. Au. Není to jednoduchý říkat, ale Stephen King je přeceňovaný autor. Píše dobře, ale do geniality to má daleko a ani armáda nekriticky smýšlejících fanoušků s tím nic neudělá. Přemýšlel jsem, zda budu tvrdý či sentimentální, neboli zda dám tři nebo čtyři hvězdičky. Ono na tom vlastně ani nezáleží, ale nakonec budu přísnější, jsou to tři nebo 70% nebo dobrá kniha, to je jedno a mně zůstává dilema, zda se pustit do znovučtení předchozích děl a snižovat hodnocení, nebo nechat v hlavě jen tu vzpomínku na tehdejší ryzí čtenářské orgasmy. Ta děvka Annie mi teda dala.... celý text

Tanec v temnotách 2018, Karl Ove Knausgård

Nejlepší kniha o předčasné ejakulaci mladého opilého Nora jakou jsem kdy četl.

Obsluhoval jsem anglického krále 2006, Bohumil Hrabal

Jacob se odhodlá milovat 2013, Catalin Dorian Florescu

Na Větrné hůrce 1960, Emily Brontë

Tak jsem včera o půl dvanácté zaklapl Větrnou hůrku, knihu kterou mi má přítelkyně doporučovala snad 2 roky. Dřív jsem si myslel že je to ta slaďárna s panem Darcym, vlhkým snem všech čtenářek a tak sem knihu odkládal jak se dalo. Když sem zjistil, že tomu tak není a že je Větrná hůrka obydlena podivíny, psychopaty a šílenci, že se to odehrává na samotě plné vřesovišť, skal, mokřin, lesů, bažin a dalších krásných míst, můj zájem vzrostl a tak jsem se během horkých červnových dnů přenesl na promrzlý anglický zapadákov. Výborná volba, mohu rovnou říci. Už forma vyprávění evokuje, že Emily měla všechno krásně promyšlené. Většina příběhu je vyprávěna novému obyvateli sousedství Větrné hůrky služkou, jež byla přítomna u všech osudových událostí. Když pak vypráví to, co jí vyprávěl někdo jiný, dostane se příběh do několika rovin, ale nehrozí nepřehlednost. Emily má vše pevně pod kontrolou. Co se týče postav, bytostně nesnáším rozmazlenou šlechtu se všemi svými upjatými pravidly, nemocemi, incestem a podobně. Z toho důvodu mi Heathcliff, ač jsem Emily podezříval, že v jeho postavě chtěla vyvolat alegorii se Satanem, nebyl tak nesympatický, jak být nejspíš měl. Ten člověk chtěl zkrátka žít se svou životní láskou, toulat se s ní přírodou a oddávat se nekonečné vášni. Vždyť jediná opravdová láska (kromě konce) byla v celé knize právě mezi ním a Kateřinou číslo jedna. Všechny ostatní vztahy byly vykalkulované, umělé, unylé, jak zpívá Kocáb: Takhle skončí, kdo se spokojí. Bohužel osud/postavy Heathcliffa několikrát pořádně nakopnou a nechají se vyválet ve sračkách. Udělají z něj tvrdého parchanta, který žije jen ze zhrzené lásky a touhy po pomstě. (Scéna, kdy ve sněhové bouři vykopává z hrobu svou lásku budiž klenotem romantické literatury.) Právě díky jeho démoničnosti je Na Větrné hůrce tak strhující čtení. Tady budu asi prozrazovat děj. To jak nechá zemřít svého "bratra", jak z jeho syna udělá analfabeta, jak terorizuje všechny věčně nemocné pracháče s jejich poníky, snobstvím a srabstvím byl balzám na mou duši. Edgar, ač miloval svou ženu i dceru byl vlastně hrozný sráč. V té době to možná bylo v pořádku, ale nechat svou dceru, aby do šestnácti let znala jen pár kilometrů pozemku svého obydlí je úchylné až hanba. O neustálém prcání bratranců a sestřenic se ani nemá cenu vyjadřovat, přeci jen v 19. století na té krvi lidem záleželo krapet více. Ale ať se pak nediví, že se průměrně dožijí dvaceti let. Jak se kniha schylovala ke konci, očekával sem katarzi, výbuch šílenství a hněvu, leč Emily překvapila a děj odbočil pro mě neočekávaným směrem. Smrt Heathcliffa ve mně vyvolala smutek, ač to byl většinu života hrozný parchant. To, že zbylé postavy našly svůj kousek štěstí po jeho smrti (a přesto ho někteří nedokázali nenávidět) jen dokazuje, jak silný charakter byl. A ten happy end si po všech těch sračkách zasloužili.... celý text

Král Havany 2009, Pedro Juan Gutiérrez

Není to tak dávno, co jsem četl Než se setmí a ta energie, kterou kniha cákala do všech stran ve mně vyvolala zájem o další příběhy z tohoto socialistického ráje. Osud mi do rukou mrsknul Krále Havany a... Do píči. To byla jízda panečku. Rád si nechám od literatury občas profackovat obličej, ale tato útlá kniha mi naložila tak moc, že můj mozek ještě teď odpočívá na JIPce. Nastíním začátek. Dva předpubertální bratři na střeše masturbují nad sousedkou, která věší prádlo v tangách. Přistihne je jejich polodementní matka, starší bratr se s ní popere, na cosi jí napíchne a tím usmrtí. V šoku skočí ze střechy a tomuto výjevu přihlíží ještě jejich babička, kterou z toho trefí. Rodinná apokalypsa a začátek příběhu mladšího z bratrů. A je to v podstatě příběh jeho velkého penisu, který miluje Havanu, smrad špinavé kundy a nesnáší mytí. To jsou ingredience jak víno, nebo spíš jak pančovanej rum. Tento dvaadvaceticentimetrový penis brouzdá Havanou, na útěku před zákonem, s prázdnou kapsou a s pérem co pronikne i do řitě roztomilé transky. Nádhera. I když to může znít prvoplánově, Gutiérrez nám tímto něžným příběhem skvěle vysvětlí, jak strašně zkurvenej je komunismus a jak v prdeli na tom na Kubě jsou. Hodně přátelé, Krále Havany doporučuju na 10 000%, už jenom proto, že za celou dobu nepoleví a jak nádherně to začne, tak to taky skončí.... celý text

Pijan 1958, Hans Fallada (p)

Pijan, v hlavní roli trotl a vzhledem k národnosti bych ho nazval übertrottel. Ervín si od první do poslední stránky říká o to, aby s ním život vyjebal. Na svůj post úspěšného obchodníka se dostal jen a jen díky své ženě a jakmile převezme otěže svého osudu, jde to s ním do kopru. Životní neúspěchy začne léčit chlastem a to tak, že v ohromném stylu. Rychlost jeho návyku byla až těžce uvěřitelná, ale když mě bylo dvanáct, tak sme taky s kamarádama zvládli vypít lahvinku rumu a zapít to metaxou z baru kamarádovo táty. Domů jsem šel tenkrát doslova po čtyrech, ale to je trochu jiný příběh. Teď už tvrdý alkohol takřka nepiji. S kým se Ervín setká, kam přijde a co udělá, to je už předem prohrané a posrané. Vlastní nezkušeností, až křehkostí přijde o peníze, kšefty i oddanost své ženy. Hans Fallada tento rozklad osobnosti však popisuje tak čtivě a tak krásně to odsejpá, že to s ním debilem všechno rádi prožijete. Když se dostane do vězení a poté do léčebny, děj se přestane zabývat výhradně jím a my se tak dočkáme hrstky osudů prapodivných existencí. I nějaký ten homostyk tam probleskne. V doslovu jsem se dočetl, že Fallada osud hlavní postavy vyslechl v léčebně a celého Trinkera napsal na tajňačku drobnopisem, když mu došel papír, prostě pokračoval mezi předchozími řádky. Rčení číst mezi řádky tedy nabylo hlubšího významu a já skládám poklonu tomu, kdo to luštil. A další poklonu skládám autorovi, jelikož se jednalo o první verzi, nic nepřepisoval, nevypouštěl, nepřidával. To možná zdůvodňuje onu lehce nereálnou rychlost návyku. Plusové body přidávám za temný konec, tady mi trochu v zametání s hlavním hrdinou připomněl konec Neviditelného a to se cení.... celý text

Nabarvené ptáče 2017, Jerzy Kosiński

Myslím, že kontroverznější knihu jsem ještě nečetl. Jerzy Kosiński čelil obviněním ze všech stran. Sociologové a antropologové ho obvinili z toho, že zvráceně vydělává peníze na utrpení Židů a těch ostatních. (Viz kniha Průmysl holocaustu) Obyvatelé vesnice, kde se za války skrýval byli zas (oprávněně?) rozčíleni, jelikož jeho rodinu schovali pod hrozbou trestu smrti a starali se o ni, a on je poté v knize popsal jako bandu zvráceným, pověrčivých negramotů, jež umí jen ubližovat. Vlastně celé Polsko se na Jerzyho nasralo, jenže Polsko je středověká vesnička, tam se na vás naštvou i když vás znásilní a oplodní vlastní otec a vy si dovolíte chtít potrat. Pak Jerzy tvrdí, že on sám nic z knihy nezažil, že jen posbíral nejhorší příběhy z vesnic zastižených válkou a slepil je do příběhu malého mučedníka. Já sám v tom mám hokej. Někde čtu, že se Jerzy schovával ve Švýcarsku, někdo tvrdí že v Polsku a vůbec je na tohoto autora a potažmo knihu navaleno tolik špíny a teorií, že snad ani není šance zrekonstruovat pravdu. Takže nezbývá, než na knihu vrčet, jak to dělá má přítelkyně, která ji chtěla použít místo prkýnka a nakrájet na ní zeleninu k večeři a nebo neodolat zvědavosti a začít se do stránek, které vyvolaly tolik emocí. To jsem udělal já. Tento příběh samozřejmě není kopií reality a pokud vám to nedošlo už v první čtvrtině knihy, kdy se hlavní hrdina plaví po řece na nafouknutém měchýři, pak asi vaše mysl postrádá smysl pro realitu. Žádné dítě by nepřežilo tolik bolesti, zranění, omrzlin, psychického teroru a podobně. Z některých událostí přímo srší beletrie, vždyť klučina tolikrát unikne smrtce ze spárů jen tak tak. To tomu opravdu věříte? Na druhou stranu, pokud na knihu nahlédnu jako na fikci, našroubovanou na reálnou historickou událost, je to vlastně dost dobré dílo. Mě to bavilo, mám rád zvrácenosti. Tady se mi jich dostalo hojně, i když přehnané očekávání díky omdlévajícím čtenářům způsobilo, že jsem počítal s ještě trochou více hnusu. Samozřejmě, střepy v píče, rozšlápnuté oči, obcování s kozlem, to je všechno moc príma a chápu, že to někomu vyrazí dech, ale jako člověk narozený v devadesátých letech už jsem za svůj život viděl hromady a hromady brutalit a tak je můj mozek pravděpodobně trochu otupěn a zdegenerován. Jestli se Jerzy Kosiński zabil kvůli reakcím na tuto knihu a špinavému svědomí, je to jen třešnička na dortu příběhu Nabarveného ptáčete. Přečtěte si to, ať tak či onak, chladnými vás to nenechá.... celý text

Rozhořčení 2015, Philip Roth