Sidonka3
přečtené 736
Maják na útesech
2020,
Marie Lamballe (p)
Román pro ženy, laskavější, poklidný, vlídný, ale nevýrazný. Za mě bohužel také neslaný, nemastný. Maják na útesech je jako jídlo ze závodní jídelny. Není nepoživatelný, ale ani jsem si na něm vyloženě nepochutnala. Knížka není moc dějová. Pouze začátek je dramatický, až k příjezdu Susanny do vesničky u moře. Susanne se účastní pohřbu "dědečka", poleží si v posteli, kvůli amnézii po autonehodě si vybavuje útržkovité vzpomínky na minulost, projde se po pobřeží, za babičkou přijde návštěva a sní jí palačinky, naplánují si výlet na moře, pak jedou na výletní lodi a ejhle, už jsem odvyprávěla skoro čtvrtinu knihy, takže končím, abych všechno nevyzradila :). Autorka si libuje v dlouhých popisech, obšírném pozastavení se nad nepodstatnými věcmi, aby zdůraznila atmosféru a lákavé prostředí. Dá se to přečíst, je to celkem milé, nicméně si říkám, tohle je dílo od té slavné Lamballe? Od populární autorky momentálně moderních bestsellerů jsem čekala trošičku víc. Za mě průměr. Mám doma ještě Hlubokou modř moře, ovšem do dalšího bretaňského románu se mi nijak zvlášť nechce.... celý text
Hříšné úmysly
2020,
Elizabeth Hoyt
Čtení jsem si docela užívala. Místy skutečně až hypnotické romantické vyprávění s obstojnou dávkou dobrodružství i erotiky. Na někoho bude možná knížka trošku drsnější, protože se jedná o nenáročnou, béčkovější četbu, v níž čtenářky očekávají hlavně samé sladké příhody. Tím jsou ovšem Hříšné úmysly trochu výjimečné, mírně překvapující a to je dobře. Některé pasáže mi bavily méně, některé byly až úsměvné, jiné pasáže až skoro uchvátily. Líbila se mi hlavně první polovina romance. Spisovatelka zatím v sérii nazvané Maiden Lane napsala neuvěřitelných 14 knih a zjistila jsem, že skoro všechny vedlejší postavy, o kterých se zde zmiňuje, mají také svojí vlastní samostatnou knihu, vlastní příběh, který se dále rozkošatí. Snad budou postupně všechny romány přeloženy i do českého jazyka a snad nás nezklamou. Druhý díl už je nachystaný. Naivní, ale potěšující pohádka pro ty, co potřebují vypnout.... celý text
Pražské pověsti
1977,
Václav Cibula
Pustila jsem se do úklidu a udělala velký objev. Ze zaprášené krabice, obalené docela příhodně pavučinami a občas i nějakou tou živou havětí, vylovila ze dna Pražské pověsti s ilustracemi od Cyrila Boudy. Pravda, papírovej obal chybí, zato vidím plátěnou vazbu s pražským městským znakem plných bubáků, no prostě nádhera. I když… Na jednu stranu mě kresby i obsah kdysi zajímaly, na druhou je to docela bizarní svět a trochu jsem se ho bála. Kniha se hemží kostlivci -a ne ledajkými! Třeba ten kostlivec s hřebíkem v hlavě je pozoruhodný chlapík. Listuju stránkami a pod rukama mi lítají uťaté hlavy lidí (teda, já za to fakt nemůžu, to všechno Cyril Bouda)! Malůvky jsou hnědobílé, občas vylepšené zlatou barvou, a když se mi takhle na stránce třeba zalesknou pravé dukáty, jednoho to docela potěší. Hledám toho ducha s vlastní hlavou v podpaží, na kterého jsem si matně vzpomenula, nenacházím ho. Nevadí, viděla jsem kata v akci a podobného výstředního folklóru mám na chvilku dost. Můžu se naštěstí i pokochat známými pamětihodnostmi, jako je třeba pěkně vyvedený Strahovský klášter nebo krásně vyvedenými rostlinami. Pověsti samotné jsou z podstaty věci historické, někdy, myslím, více fantaskní, jindy více s reálným základem. Dozvěděla jsem se tak nejenom něco o lidech bohatších i chudých, setkala se s měšťany i samotnou Libuší, která viděla město veliké, no, je to zážitek. Pamatuju si, jak jsme pak s mámou chodily a dívaly se na některá místa z knížky, třeba na domovní znamení, i o jejich historii se v knížce píše. Obsahově jsou pověsti členěné do různých pražských čtvrtí (Staré Město, Hradčany, atd.). A já právě civím do obsahu a vybírám si, že si jako první osvěžím tu příhodu O nešťastné jeptišce. Jen už to nebudu číst u kamen, ale u ústředního topení. Bože, kdeže ty loňské sněhy jsou. S nostalgickým povzdechem smetávám pavouka a nerušit, jdu číst!... celý text
Návrat do divočiny
2019,
Aleš Palán
Lepší něco než nic. Zase jsem se něco o našich samotářích ze Šumavy dozvěděla (tentokrát spíš málo). Říkala jsem si, co je s nimi asi dál, zda se jejich život po čase změnil a že by bylo dobré o nich vydat další knížku... Už je to ovšem takové umělé, méně autentické, méně objevné a už to není ono. Tentokrát to nejsou rozhovory. Jen kratší, oproti jedničce povrchnější texty. Autor se zmiňoval někde o tom, že jeden ze samotářů zemřel, nezmiňuje se tady, kdo přesně a za jakých okolností. Vzhledem k minulé knížce se dá něco odvodit, nicméně důstojnější zmínku o něm bych uvítala, alespoň formou fotky a jednoho dvou odstavců k němu. Škoda. Mohlo to být lepší, protože jednička byla úžasná.... celý text
Raději zešílet v divočině
2018,
Aleš Palán
V knížce je plno hlubokých a krásných myšlenek nebo pěkná sbírka specifických názorů na život. Některým samotářům tleskám za to, jaký mají vztah k přírodě nebo statečně přistupují k určitým tragédiím, výzvám, obdiv za to, jak se postavili svým vnitřním démonům. Jsou to často bojovníci, kteří se s životem vypořádali po svém. „Já jsem mimo, takže problémy neřeším buď vůbec, nebo špatně. Chybnou mentalitu neodložíš jako flašku, ta zůstává, ať chceš nebo nechceš. S takovým člověkem je těžké trvale žít, natož vést rodinu. Žiju ulítle, protože jinak to neumím, a rodina potřebuje něco jiného. …Řekl jsem si… : Třeba ti Bůh chce něco naznačit. Že bys měl být sám pro svoji poezii a zůstat (smířený) sám se sebou.“ Díky knížce rozhovorů s lidmi žijícími na samotě jsem si poupravila mínění o lidech žijících v lese na více méně odlehlých samotách. Pod pojmem samotář jsem si třeba představovala opuštěného "poustevníka," který je naprosto bez přátel a lidem se zarputile vyhýbá. Ano, potřebují svůj prostor, klid a mají jiné potřeby než většinová společnost, když je jim ale smutno, většinou mají kam ze své samoty zajít. Ať už to jsou kamarádi, sousedi, společenství básníků nebo jiné aktivity. Je to naučná knížka, díky které jsem vstoupila do jiného světa a něčemu jsem se v něm naučila.... celý text
Mel Gibson
1994,
Wensley Clarkson
Poutavě napsaný životopis Mela Gibsona, vydaný už v roce 1993, takže popisuje jen určitý úsek hercova života. Nevadí. Kromě profesního, filmového světa nahlížíme i do jeho šťavnatého soukromí nebo poznáváme některé jeho osobní problémy, politické i jiné názory a postoje. Kniha se snaží o nestrannost a nevyhýbá se ani některým slabostem, například zmiňuje jeho náladovost a vztah k alkoholu. Mel Gibson, kdysi pasovaný na nejvíc sexy muže na celém světě, je moje dětská láska a jak je z knihy patrno, nelíbil se jen mně. Podle jednoho režiséra byl prý až příliš hezký na to, aby mu do filmu našli odpovídající partnerku. Slušelo mu to ve filmu Bounty ve dvojici s krásnou tahitskou středoškolačkou Tevaite a zajímalo mě, jestli v rajském prostředí navzájem podlehli svému kouzlu. I to je v knize osvětleno, včetně dalšího osudu této plaché krásky. I když byl ženatý, ženy po něm šílely, dokonce si před ním a jeho známými jedna žena pořezala v restauraci své zápěstí! Kromě drbů má životopis i serióznější stránku. Kniha skvěle, barvitě popisuje prostředí Hollywoodu a dobře vystihuje hercovu osobnost, postoj k práci i popularitu v mládí, která se i přes nesporný talent tehdy neoddělitelně opírala o jeho vzhled. Pro jeho fanynky i fanoušky doporučená četba, poskytuje poměrně ucelený pohled na tohoto známého umělce (v mladších letech). Pěkně zpracováno, včetně barevných fotografií. P.S. Škoda, že fotka na obálce se moc nepovedla, na jiných to M.G. sekne mnohem víc. :)... celý text
Železný král
2005,
Maurice Druon
1.díl ze zajímavé, působivé, ačkoli už trochu postarší série historických románů "Prokletí králové", která vypráví o francouzských panovnících, královnách, jejich potomcích a milencích. Je tady popsaná tehdejší politika, boje o moc, bohatství a zejména o trůn, náboženské a jiné konflikty, intriky i různé vztahy. Série začíná Filipem IV. Sličným (neboli Železným), který je ochotný pro své království a postavení udělat cokoli, třeba zničit Řád templářských rytířů, aby mohl zabrat jejich nashromážděné bohatství. Autor se taky s ničím moc nepáře, dokáže barvitě popisovat drastické scény, jako je kruté mučení, nezapomenutelné popravy, takže to je docela silnej zážitek. Na druhou stranu, taková byla doba, takže co naplat. V knihách jsou možná jisté paralely s Hrou o trůny (soupeřící rodiny, zrady, erotika), Martin se prý sérií nechal volně inspirovat, nicméně ve výsledku je to přece jenom něco jiného, jiný styl vyprávění, stáří vzniku atd., takže tyto knihy se všem fanouškům GOT rozhodně nemusí automaticky líbit.... celý text
Nebe, na němž nesvítily hvězdy
2017,
Rainer M. Schröder
Knížka je psaná zvláštní, odosobněnou formou. Měla jsem dojem, že se mi dostala spíš do ruky literatura naučná nebo literaturu faktu než beletristický příběh, který mě má vtáhnout do svého světa, chytit za srdce a pohltit. Přelouskala jsem jen kousek a zbytek už prolistovala, takže tady výraz "knížku mám v přečtených" berte s velkou nadsázkou. I když je kniha místy zajímavá a má působivější momenty, nepřitáhla mě forma vyprávění. Jako celek ten text moc nefungoval. Zdálo se mi, že autor skáče z tématu na téma, chvilku je to psané novinářským, publicistickým způsobem, pak si to zkouší hrát na umění, je to nevyvážené, styl umělej, vykalkulovanej, vůbec se mi do knížky nechtělo. Nakonec mě z dalšího trápení nad "románem" vysvobodila rezervace ve veřejné knihovně, která mi knížku donutila vrátit. Téma mi totiž přišlo zajímavé a nebýt knihovny, možná se nad tímto dílem trápím doteď a čekám, zda na příběh konečně dostanu chuť a dočtu ho v naději, že se třeba později víc rozjede? Nevím, podle mého je napsán skoro až povrchně (či jak to říct?, suchopárně?), možná proto jsem knížce nechtěla ani já dát patřičný čas a prostor a soustředěné čtení pořád odsouvala. Autora za sebe bohužel nedoporučuji, podle mého jsou obratnější spisovatelé. Vidím, že nejsem jediná, komu styl nesedl, takže je to knížka spíš jen pro někoho.... celý text
Čajová dívka z Kolibříkové ulice
2020,
Lisa See
Dojemný román o ženě, původně žijící v zapadlé horské vesničce v odlehlé části Číny, kde se většina lidí živí pěstováním čaje. Sbírání čajových lístků z teras a zahrad je živobytím stačícím sotva na přežití. Rodina malé Li-jen má stěží na jídlo, připravuje si ho ještě na počátku 90.let 20.století u otevřeného ohně!, takže jsem měla dojem, že jsem se přenesla o několik století zpátky. Nepočetné etnikum Akhů, z kterého dospívající dívka pochází, je úzce spjato přírodou, přísně dodržují starobylé tradice, z generace na generaci si předávají specifickou kulturu, pověry a zvyky, někdy sympatické, jindy nesmírně kruté, nepochopitelné a prapodivné. Naprosto nepřijatelný pro mě je postoj k novorozeňatům, které jsou označeny jako tzv. lidský odpad. Stane se tak, pokud třeba rodička přivede na svět dvojčata. Přitáhne tím prý zlé duchy a neštěstí na celou vesnici, pošpiní tím čest svojí, svého muže i celého okolí. Děti musí usmrtit vlastní otec, jejich dům je spálený na popel, musí zaplatit za očistný obřad a hned po té jsou manželé jako bezdomovci vykázáni z vesnice jen s minimem nezbytných osobních věcí jako spodina společnosti. Tahle minipříhoda se mnou dost otřásla. Když se „lidský odpad“ tajně narodí i dosud neprovdané Li-jen, musí se ho nerada vzdát a aby dítěti alespoň zachránila život, potají ho odevzdá do dětského domova. Na potomka nikdy nezapomene a se ztrátou odložené dcery se špatně vyrovnává, nicméně je houževnatá, umí se přizpůsobit okolnostem i jinému způsobu života. Odchází za studiem a příležitostmi do města… „Aby se člověku změnil život, stačí jediný okamžik.“ Píše se v knize. A to se několikrát stane jak hlavní hrdince, tak později i její rodné vesnici, když se ze zaostalé provincie, nedotčené civilizací, stane po návštěvě sběratele vzácných čajů vyhledávané obchodní místo. Změny tak čekají všechny postavy, kterým se během chvilky otevírá moderní svět, ovšem na úkor poklidného života. Mám moc ráda čaj a tak jsem si vychutnala vyprávění o různých druhů čaje, zvláště pchu-er, jeho pěstování, vztahu k čaj.stromům nebo popis čajového obřadu. Bylo to zajímavé čtení zvláště pro milovnici tohoto nápoje. Na závěr dodávám, že hlavní hrdinkou je především Li-jen, vedlejší její adoptovaná dcera Haley, která bydlí v Kalifornii v Kolibříkové ulici (odsud název knížky) a která nezapře svoje kořeny. První polovina knihy je dobrodružnější a dynamičtější, druhá, která se místy zvrhává do červené knihovny s pohádkovým princem a splněným americkým snem už je slabší. Přesto román z nevšedního světa nejenom všem milovníkům kvalitního tea doporučuju .... celý text