spojka spojka přečtené 79

My děti ze stanice ZOO

My děti ze stanice ZOO 2005, Christiane Vera Felscherinow
4 z 5

Kniha "My děti ze stanice Zoo" může svým krásným, poetickým názvem připomínat dobu veselého dětství, her, nevinnosti i bezstarostnosti. O to větší však bude šok neinformovaného čtenáře. Alespoň pro mě to byl šok nevídaného kalibru, když jsem knihu poprvé na střední škole přečetla. Samozřejmě jsem o ní mnohokrát slyšela, ale dlouho jsem ji zavrhovala s tím, že to je prostě kniha o dětech, kteří si hrají v zoo, dospívají a začnou kouřit (což zní příšerně, takže se dá pochopit, proč jsem ji zavrhovala). Jak jsem se pak později od spolužáků dozvěděla, měla jsem obrovské nedostatky, protože tato kniha je pro mládež pojmem - kniha s velkým K, hotová bible. Čtenáři (děti, dospělí, učitelé, odborníci...) ji buď striktně zavrhují, nebo naopak vehementně doporučují. Já jsem pořád na vážkách. Ačkoliv jeden z hlavních cílů této knihy je podat odstrašující zprávu - a na většinu mladistvých to zaručeně funguje, dokážu si i tak představit, že pro určitou méně početnou skupinku, může kniha působit víceméně inspirativně. Knihu nenapsala Christiane F. sama, nýbrž byla sepsána dvěma novináři podle její výpovědi. Je tedy otázkou, do jaké míry je tento příběh "doplněn", "upraven" či "vylepšen" pány mistry novináři. Jednoznačně však oceňuji, že kniha je zpestřena výpověďmi např. pracovníků různých institucí, policií atd., ale hlavně... hlavně výpověďmi Christianiny matky, což pomáhá vytvořit ucelený děj, mozaiku nešťastné rodiny. Z tohoto dvojího pohledu je patrné, že Christiane miluje svoji matku a její matka miluje Christianu. O to víc jsou smutnější a zdrcující všechny marné snahy o nápravu. Z výpovědi jedné úřednice z protidrogového oddělení jsem však byla znovu šokována, neboť takováto "odbornice" (= míněno ironicky) by neměla mít žádný kontakt s drogově závislými. Kniha podává podrobný záznam toho, jak snadno může mladý člověk (bohužel v tomto případě dítě) sjet z cesty, a také podrobně popisuje myšlenkové pochody i samotné činy narkomanů. Místy děsivé, místy šílené, místy absurdní. Čtenář tak může pochopit, o co jim vlastně jde a také jak to chodí ve světě drogově závislých. A díky Christianině matce čtenář získá i náhled do života zasažených rodičů, kteří tehdy disponovali minimem informací o dané problematice. Letos jsem se do knihy pustila podruhé. Samozřejmě mám hlavu děravou, takže jsem většinu děje od školy zapomněla. Trochu jsem se tedy obávala, aby se děj netočil v bludném kruhu: šlehnu si, je mi blbě, šlehnu si... Tento motiv se v knize často opakuje:), ale rozhodně mi vadil méně než narkomanovo časté: šlehnu si naposledy, od příště odvykám... To bylo až neúnosné. Naopak se mi líbilo, že Christiane začíná svůj příběh od úplné píky, totiž od svých šesti let. Postupem času se nastiňuje, co se kde zvrtlo, kde se stala chyba, čí je to vina. Christiane přišla do styku s drogami v době, kdy byla nejvíce zranitelná. Vyrvaná z domova, z přírody do anonymního, hektického, nepřátelského velkoměsta (atmosféra byla citelná), navíc pocházejíce z dysfunkční rodiny a zoufale hledajíc spřízněné duše. Není příliš těžké sympatizovat s hlavní hrdinkou, zvláště když si v závěru svůj cejch ponese celý život. Christianina životní zkušenost s drogami v závislosti na knize, by se dala přirovnat k paralele s kolem. Zatímco na začátku se kolo nejistě, těžce a pomalinku točí do kopce, ke konci knihy už se řítí střemhlav z kopce a nelze jej zastavit.... celý text


Harry Potter a Fénixův řád

Harry Potter a Fénixův řád 2004, J. K. Rowling (p)
5 z 5

Pátý díl je (společně s šestým a sedmým:) můj nejoblíbenější z celé řady. Poprvé jsem tuto knihu četla kdysi (asi v roce 2004 nebo 2005) o parných letních prázdninách. Přečteno za jeden den, kdy jsem četla až do rána, páč od knihy se nedá odtrhnout, hltám každou stránku, navíc v překladu Pavla Medka je kniha až moc dokonalá. A tak jak má někdo oblíbené knihy, které čte rád v létě/v zimě, já mám HP 5, kterého čtu ráda v létě, možná také díky samotné první kapitole. Když jsem tedy knihu poprvé četla (na druhém stupni), dokázala jsem se přesně vcítit do oněch rozbouřených emocí, kterými je kniha nabitá. Smrt jedné z důležitých postav na konci mě zasáhla, dodnes jsem z ní nešťastná a Harryho následné vyrovnávání se s touto zdrcující skutečností (plus HP 6, AB) je velmi výstižné. Odbor záhad a paralelu se závojem považuju za jednu z nejlepších linek v celé sérii. Stejně tak NKÚ a přípravy na ně - to byla moje inspirace na zkoušky:D Úžasný děj, úžasné postavy, úžastný celý svět, úžasný překlad, úžasné vyprávění... pch... (Nemluvím jen o tomto dílu.) Zkrátka a dobře knihy o HP budou mít navždy místo v mém srdci.... celý text


Zvoník u Matky Boží

Zvoník u Matky Boží 1975, Victor Hugo
4 z 5

Úplně první věc, která mě na knize zarazila a zároveň příjemně překvapila, je tón knihy - kdo má rád sarkasmus, ironii, parodii a vtip, tomu se bude kniha líbit. Ať už se jedná o úsměvné či vysmáté průpovídky, komentáře nebo přímo celé scény:-) Kdo však čeká strhující romantický příběh, bude zklamán, jelikož tato "romance" stojí spíš v pozadí příběhu a sám Quasimodo má v knize poměrně málo prostoru. Dílo jsem četla v překladu s názvem "Zvoník u Matky boží" a tento název je vskutku zcestný, jelikož Quasimodova úloha je v porovnání s chrámem téměř nicotná. Chrám by skutečně mohl být považován za hlavní postavu (také díky krásným personifikacím). Bohužel konec (na to jak byl začátek rozvětvený) by se dal shrnout dvěma slovy: hrk hrk. Příběh není smutný a tragický (jen) kvůli lásce Q. a E., ale především kvůli vztahu mezi Quasimodem a celou tehdejší společností. Na tom také staví celá kniha. Na mentalitě společnosti, kterou se Hugo zabývá a kterou také kritizuje, což je patrné už od samého počátku knihy. Většina členů společnosti je primitivní, hloupá, povrchní (miluje kardinála, protože se hezky obléká, takže mu odpustí pletky se ženami i alkoholem), pověrčivá (v knize až do absurdních, komických rozměrů), pomlouvačná, nespravedlivá, sobecká, zlá. Právě kvůli takové společnosti se jedinec, který se liší od většiny (jako Q.) nemůže bránit. Fyzicky a už vůbec ne psychicky. Hnusní lidé ho udělali hnusným. Krutost společnosti a bezbrannost Q. a E. mě skutečně nadzvedly ze židle. Ještě že autor příběh prokládal efektivním humorem, jinak by mě kniha naštvala jako geniální Farma zvířat (odi et amo). (Pár postřehů: Esmeralda se nenarodila jako cikánka, Quasimodo má cikánský původ. A nevím proč jsem si vždycky myslela, že Q. je nějaký starý chlápek. Ve skutečnosti je mladík v nejlepších letech, má cca. 20 let. Tímto pro mě tento příběh dostal úplně nový rozměr. Pokud jste viděli zpracování od Disneyho, určitě vám v paměti utkvěla postava Clopina, kterou jsem v knize nenašla, protože jsem až ke konci zjistila, že se Clopin do ČJ překládá jako Kulhavý Špindíra. Frollo je psychopat a stalker, z jehož postupně se zatemňující mysli jde skutečně strach. A ještě bych chtěla vypíchnout scénu, která popisuje Quasimodovu čistku před chrámem, scéna je dosti brutální a syrová:)... celý text