Svatoslav
přečtené 727
Pozůstalí
2016,
Tom Perrotta
Jakmile v roce 2011 Tom Perotta vydal svůj (v pořadí šestý) román, bylo otázkou času, než si lákavého námětu všimne filmové studio. Netrvalo dlouho a po kontroverzním kousku skočil televizní gigant HBO. Studio společně s knižním autorem a scénáristou Damonem Lindelofem (nechvalně proslulým závěrem seriálu Lost) přetvořil poměrně krátký příběh na televizní dílo, jež dokáže diváka citově rozložit na mikročástice. Román bohužel takové ambice nemá, ale na poli bezmála 340 stran dokáže bavit. Kniha chytře pokládá jednu otázku za druhou, ale zodpoví jich pomálu. Což nemusí sednout každému. Tom Perotta sleduje rozklad společnosti po psychologické, společenské, ale také politické nebo ekonomické stránce. V zoufalství se každý jedinec zachová jinak. V některých se probudí fanatismus nebo čirá nenávist ke světu, jiní se pro změnu uzavřou do sebe. Najdou se ale i tací, kteří stále doufají v naději a snaží se v lidech najít kousek dobra. Autor drzým způsobem rozebírá základní principy morálky, zpochybňuje náboženské základy nebo rozebírá filozofické otázky života a smrti. Má vůbec něco v takovém světě smysl? Vyplatí se hledat odpovědi? Předloha úspěšného seriálu rozehrává na malém poli poměrně epické divadlo. Je těžké vyhnout se porovnávání. Nicméně většina zásadních scén v porovnáních s těmi televizními působí jako jejich slabší beta verze. Roznětka, která vede k mnohem ničivějším událostem. Bohužel následky této roznětky v knize nejsou, oproti tomu v seriálu jsou rozvedeny do krajního extrému. Vyprávění chybí větší tah na branku. Vyhrocené situace nepůsobí na emoce, tak jak by měly. Pozůstalí jsou milá, oddechová knížka, která se snaží působit na emoce. Ve finále klouže po povrchu a každé postavě nahlédne opatrně pod pokličku. Tam, kde knižní Leftovers končí, ti televizní se teprve rozjíždějí.... celý text
Eragon
2004,
Christopher Paolini
Uplynulo dlouhých 12 let, než jsem se k Eragonovi od jeho prvního vydání dostal. Bohužel věkově jsem již nějaký ten pátek mimo cílovku, ale i tak se dá knížka užít. Eragon je jedno velké road-dobrodružství, která svým čtivým překladem chytne a nepustí do samotného finále. Paolini vytvořil svět, který je kompromisem mezi pohádkovou Narnií a mytologicky propracovaným nekompromisním LOTREM. Děj je bohužel, až příliš přímočarý, což se vzhledem k věku autora dá relativně pochopit. (Paolini začal na svém debutu pracovat již v raných 15ti letech). Nezbývá mi než doufat, že ostatní díly ságy přinesou krapet více invence.... celý text
Bazar zlých snů
2016,
Stephen King
Stephen je spisovatelský fenomén, jenž ovládá knižní trh již několik dekád. Poslední dobou nezáleží ani tolik na kvalitě vydaného materiálu, jako spíše prodejnosti. S tímhle neduhem se nese téměř každý druhý sborník mistra hororu. Sborníky by se daly rozdělit do několika kategorií. Ty, jež vybočují žánrově (Roční období), ty, které jedou efektivně na první signální (Noční směna, Mlha) a v závěru, ty, jež působí spíchnuté horkou jehlou před vypršením dodací lhůty (Za soumraku). Bazar zlých snů si z každé kategorie bere kousek. Hned z kraje úvodní povídka Míle 81 na vás dýchne béčkovitostí a milým odkazováním na tematicky spřízněná díla Christine či Z buicku 8. Příběh opuštěného odpočívadla, na kterém se objeví auto s doslova podivnými chutěmi, dokáže dokonale znechutit nebo nadchnout. Záleží, zdali jste fanoušky exploitation hororů z osmdesátých let. Po slibném začátku narazíte na situační „nudu“ ze života v podobě Premium Harmony a Batman a Robin mají spor. Abych pravdu řekl, těžko říct co Kinga natolik naštvalo, že napsal dvě ploché a nudné mikro-povídky o tom, že karma je mrcha. Nezáleží, že jdete nakupovat nebo čekáte na dálnici v koloně, stejně vás dostihne. Oproti tomu následující Duna a Zlý chlapeček patří k tomu nejlepšímu, co kdy maestro na poli kratších příběhů vytvořil. První jmenovaná vás zavede na ostrov, blízko pobřeží, kde vám tajuplná duna odhalí morbidní informace o vašem životě. Zatímco druhá vás seznámí s chlapečkem, který svou zlomyslností dokáže otrávit a zničit nejeden život v průběhu několika desetiletí. Co spojuje tyto dva kousky? Triviální námět, precizní forma (rozhovor prokládaný flashbacky), zběsilé tempo a geniální pointa z které vás bude mrazit ještě dlouho poté. Následující čtveřice povídek nestojí téměř ani za zmínku. Smrt chybí pointa. Kostnice je veršovaný halucinogen. Morálka působí jako průměrný televizní manželský thriller. Posmrtný život nabízí skvělý námět a potenciál, který je utnut ještě dříve, než se stačí vůbec rozběhnout. O povídkách na zakázku nemá nikdo valné mínění. Překvapivě UR je nejen povedeným produktem na míru, ale především hodně silným kouskem s milým pomrknutím po fanoušcích Temné věže. Herman Wouk stále žije, Blokáda Billy, Pan Mňamka, Zelený bůžek agonie nenabízí nic zajímavého. Náměty spíše připomínají prvotní nástřely a pocity, které Kingovi prolétly hlavou, když ho políbila múza. Bohužel je, ale múza stačila odletět dříve, než se námět stačil rozvinout. O Tommym se nemá cenu rozepisovat, už vůbec. Vzlyk nad dávno mrtvým kamarádem nefunguje, jak po stránce emoční, tak stránce autorské. Naštěstí mrazivá Pod psa o marketingovém specialistovi, který miluje až za hrob a Opilé rachejlte, upomínající svou milou absurditou slavné Bojiště. Celou sbírku uzavírají dva nejsugestivnější kousky, které tnou do živého. Nekrology jsou příběhem o oddanosti práci, hledání životní múzy, ale především absolutnímu propadnutí svému nadání, které může být značně nebezpečné. Mikovo nekrology hanobí mrtvé celebrity. Má úspěch a přízeň vedení, ale také davy fanoušků. V jeden se vše změní. Napíše nekrolog na živou osobu. Co se ale stane, když se váš talent obrátí proti vám a začne terorizovat okolí? Z nekrologů mrazí obecně, ale po tomto kousku se jim na nějaký čas raději vyhnete. Letní bouře je labutí písní Bazaru zlých snů. Jak by vypadal svět na konci své životní poutě? Co by pociťoval poslední člověk na světě, který ztratil vše? Tím čím je Cesta Cormaca McCarthyho, tím je bouře pro Kinga. Depresí prodchnutá sonda do duše člověka a matičky země, která se rozhodla svou pouť zabalit. Skutečně to nejlepší na konec. Bazar zlých snů obsahuje spoustu vaty sloužící k rozepsání před velkým románem. Na druhou stranu zde najdeme takové kousky, které se za uplynulou dekádu řadí k tomu nejlepší, co maestro na poli kratších příběhů vytvořil. Tento stánek není pro každého, ale nabízí množství nepřeberných chutí, z kterých si každý vybere to své.... celý text
Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá
2016,
Jack Thorne
Přivřeme oko nad tím, že Rowlingová figurovala pouze z pozice konzultanta a nenapsala ani jediný dialog (tudíž ji nemůžeme "příliš" hanit). Při čtení scénáře máte pocit, že čtete hodně nepovedenou fanfikci napsanou na zakázku. + nové dětské postavy (skvěle vykreslené vztahy mezi vznikajícími přátelstvími - Albus+Scorpius) + poměrně uvěřitelně rozvedený osud po 23 letech Draca Malfoye (vlastně celá jejich rodinná linka mě bavila zdaleka nejvíce) + troška nostalgie na prvních pěti stránkách + dospělácké vystřízlivění z pohádky (depresivní, psychologický svět, kde se umírá na věk, na žal a původní postavy se musí smířit s tím, že již dávno nejsou nejmladší) - neuvěřitelně odporně vykonstruovaný, vycucaný hlavní děj z prstu, který by se dal vyřešit jedním mávnutím hůlky - "šokující" zvraty, které spíše iritují a špiní značku - přehnaná snaha emancipace ve světě HP (nic proti, jsem velkým zastáncem feminizace postav, ale když je Hermiona hlavní ministryní, Ginny redaktorkou sportovní rubriky Denního věštce [ještě více umocněná feminizace], McGonagallová ředitelkou bradavic a zásadní zvrat přepisuje dějiny ve prospěch gendru - měl jsem co dělat abych neomlátil tablet o stůl) - neskutečná dějová překombinovanost (jedna vrstva vztahová původních postav, druhá vrstva vztahová nových postav, třetí vrstva vztahová minulost původních postav, čtvrtá vrstva "hlavní" zápletka s "cursed child", pátá vrstva cestování v čase) - cestování v čase (jakmile se začne v zaběhnuté značce nesmyslně cestovat, přepisovat čas a nelogicky jej zase vracet nazpět - něco je sakra špatně) - nelogičnost (od chování postav počínaje, zvraty pokračuje a imbecilním finále konče) - motivace hlavního "záporáka" (nulová, stupidní a iritující) - samotný závěr připomínající sitcomy 80s (come together, zničme zlo... uf) Kolem a kolem se Rowlingové nedivím, že nechtěla nic z toho napsat a jenom z povzdálí remcala a dohlížela na divadelní hru. Dost dobře si neumím představit, jak by scénář plný technicky náročných efektů mohl fungovat na jevišti. Nemluvě o skocích v čase, prostoru, změn pohlaví aj. Cursed Child působí jako nevyvedená fanfikce na slavnou značku. Kdyby scénář nevyšel knižně, neměl bych nic proti. Ale takhle je to pouhý parazit. Zklamání? Kdepak, nic jsem neočekával. Rozhořčení? K****vské rozčílení nad odporným rejžováním značky takto dehonestujícím způsobem. Mweh.... celý text
Osvícení
1993,
Stephen King
Problémem Osvícení je jeho rozsáhlost. Téměř archetypální příběh o strašidelném hotelu, jež by vydal na delší novelu, je až neúnosně natažen. Nebyl by to ale King, aby i nutné (čti nudnější) pasáže dokázal hutnými flashbacky a sebereflexí postav, která je pro jeho romány tolik vlastní - zpestřit. Celý román je koncipován jako jedna velká pocta dámě, která dala duchařskému knižnímu subžánru tvář takovou, jakou známe dodnes. Shirley Jackson. Autor se nikdy netajil jejím vlivem na svou tvorbu. V tomto případě je to cítit opravdu hodně. Pouze do poloviny. Ve chvíli kdy se začne zápletka rozplétat a mytologie hotelu pookrývat své tajné kostlivce, vyprávění nabere spád a posledních 70 stran se čte jako na horské dráze. Dravé, intenzivní a neustále gradující. V ten moment se mé zklamané čtení změnilo v nadšené. Nebýt nutného dovětku "po čase" mohla se dostavit nefalšovaná katarze. Leč bohužel. Osvícení rozhodně není Kingovým nejlepším románem nebo jedním z jeho nejlepších, ale rozhodně památným. Ať už díky ikonické adaptaci od Kubricka, parodické epizodě ze sitcomu Přátel nebo sporu mezi Kingem (puntičkářsky lpícím na detailech) a perfekcionalistou Stanleym Kubrickem. Pro fanoušky povinnost. P.S. Na zadní straně přebalu se píše "rozhodně nečtěte večer sami". Mohu vás ujistit, že nehty strachy si rozhodně neukousáte. P.P.S. Hlavní záporná postava má až podezřele podobné rysy jako legendární Pennywise. Náhoda?... celý text
Řbitov zviřátek
1994,
Stephen King
Kingovi jsou často vytýkány konce. Ne nadarmo mají jeho největší díla dva tábory ohledně zakončení (To, Svědectví, Pod kupolí aj.). Řbitov zviřátek není výjimkou. Bohužel poprvé za dlouhé roky, co Kinga čtu, se přikláním k táboru "rozčarovaných". Podobně jako v případě Cuja nám King servíruje skvěle napsaný pochmurný thriller, kde se více než na děs zaměřuje na detailní psychologickou profilaci postav. Předpokládal jsem, že po pečlivé přípravě onen vztah k postavám zužitkuje. Ve finále se tak, ale nestalo. Nemůžu ze sebe setřást pocit, jako by těsně před vstupem do tisku vylétlo oknem (omylem) několik desítek stránek. Neuvěřitelně zkratkovité a to je vzhledem k výborně vystavěnému románu škoda. (Mírně nadhodnotím [především za excelentní formu vyprávění a profilace], ale objektivně [vzhledem k finále] bych dal 3*)... celý text
Přechod
2010,
Justin Cronin
Kniha má výborný start, který čtenáře nakopne kupředu a s chutí se pouštíte do další a další kapitoly. Jakmile ale děj přeskočí do apokalyptické budoucnosti o sto let začne to váznout. Kdo čeká akční jízdu od začátku do konce, jak se všude hlásalo (klamná propagace?) tak bude nesmírně zklamán. Zatím mám velice smíšení pocity. Líbí se mi že si šel autor svou cestou a ač si v podstatě vše co se v knize vypůjčil odevšad jinad, tak se musí nechat spisovatelský um. Nečekaně se v budoucnosti totiž zaměřil na psychologii mezi postavami, což se může zdát jako skvělý nápad. Bohužel je jen pár momentů kdy se přímo bavíte a listujete rychlostí blesku. Ve své podstatě je zbytek knihy nudný plný žvástů o přežití, ale jak říkám, velice smíšené pocity. Uvidíme s čím přijde autor v pokračování. P.S. Dějových vykrádaček a logických kiksů je v publikaci tolik, že s přečtením druhého dílu absolutně nepočítám!... celý text
Cujo
1992,
Stephen King
Cujo není typickým hororem ani thrillerem. Útlý román si chytře hraje se čtenářem. Zatímco pasáže z pohledu psa jsou napínavé a psychické pochody nakaženého psa geniálně popsané. Rodinné trable (,ať už té či oné rodiny) celé vyprávění brzdí a jakmile přijde na scénu vzteklina, doslova obtěžují. Naštěstí ve finále vše do sebe dokonale zapadne a vy pochopíte, že to byl záměr. Pečlivě vybudovaná psychologie postav a jejich rozmístění na šachovnici funguje v nervydrásajícím a intenzivním finále jako emoční katalyzátor. Legendární román tak nezklamal. Pouze King může do subžánru s krvelačnou zvěří přinést svěží invenci.... celý text
