SynD
přečtené 438
Dům na kopci
2015,
Shirley Jackson
nehorázná nuda! obejdu se (a velmi dobře) bez lekaček a extrémní hrůzy. co mě ale nebaví, je chaotické psaní bez návazností kapitol a konverzací. po "strašidelné" a emoční scéně následuje střih a postavy už se baví o něčem jiném. v dalším případě, kdy dvě z postav zdrhaly a jedna z nich křičela "neotáčej se", se už nedozvíme proč. proč? abychom mohli-museli sledovat další nudnou snídani - oběd či večeři. a hlavně poslouchat nesmyslné žvanění hlavních postav. četla jsem v originále a čtečce a opakovaně mi běželo hlavou, jestli nebyl soubor vadný a nekompletní. taky jsem na to konto nečetla český doslov, možná by mi něco dovysvětlil. jako jeden z komentářů níže, který popisuje dům jako maligní dělohu, využívající traumatizovanost Eleanor. to zní dobře, ale na to, abych si tuto linku více užila, bych potřebovala, aby se autorka věnovala této linii více než plácání postav u jídla. v recenzích jsem četla opakované zaklínání se padesátými lety, kdy kniha vyšla. to by mi osvětlilo zatuchlost románu jen v případě, že by šlo o padesátá léta devatenáctého století. ostatně by stačilo z příběhu vyndat automobily a prošel by. když knihu srovnám třeba s nadčasovou Rebeccou Daphné du Maurier, která vyšla v roce 1938, její nemodernost a nudnost ještě více vynikne.... celý text
Voľba
2018,
Edith Eva Eger
příběh autorky je silný, číst o Osvětimi a pochodu smrti je trýznivé, ale kniha za to stojí. nejsilnější pro mě byl návrat sester domů, náročná cesta a budování nového života. nejlepší moment byla záchrana manžela z bolševických pracek a útěk na západ. a stejně fascinující mi přišla i sebeobjevná cesta autorky, poháněná touhou po smyslu, vrcholící v nalezení poslání a mnoholeté pomoci lidem s traumatem. tím, jak žije (a jak přežila), autorka nese svou misi zcela jednoznačným - a velmi posilujícím a podporujícím směrem. a osobně mi její vitalita, duchapřítomnost a pozitivnost hodně zvedla náladu, sraženou na kolena drsným Covidem. za to jsem jí velmi vděčná, stejně jako za její svědectví z první ruky: lépe teď chápu, proč první generace, nesoucí trauma, ono trauma potlačuje (a tak posílá dál) - její práce s vlastním traumatem je heroická a neuvěřitelná. klientské příběhy byly zajímavé, byť se autorka úplně nevyhnula "kouzelnictví" - tedy kouzelným zásahům, které vždy zcela přesně zafungovaly. podobné demonstrace znám od různých nestorů oboru, některé jsem viděla i osobně, a spojuje je nesporná zkušenost autority, její charisma a určité showmanství, se kterým jsou tyto magické zásahy předváděny. je to fascinující, ale ne vždy je možné si z představení odnést něco konkrétního. proto se ještě podívám po autorčině druhé knize s praktickými návody.... celý text
Patrioti
2018,
Sana Krasikov
za knihou je zjevně spousta práce. nejvíc mě zaujala netypická ženská postava bez mateřských sklonů, citovosti a naopak s ochotou opakovaně zrazovat politicky i lidsky. taky myšlenka, že jistě existovaly podobné emigrace "bez příčiny", z trucu nebo z povrchních důvodů. výše zmíněný charakter hrdinky mi ale znemožnil s ní jakkoli soucítit ve chvíli, kdy idealizovaný ruský režim začal ukazovat pravou tvář (zabavení pasu, lágr). spíš jsem asi doufala, že prohlédne, což se nestalo. další linie mi přišly navíc, linku syna jsem četla zběžně, jen protože mě zajímaly záznamy v archivu, vnukovy kapitoly jsem víceméně přeskakovala. nemohla jsem ale nesrovnávat s Vlakem do Samarkandu Guzel Jachiny, který mám ještě v živé paměti. Vlak do Samarkandu je psán úsečně, střídmě a na nic si nehraje. na rozdíl od něj mají patrioti příchuť kašírky, v usilovném a superdetailním popisování reálií je něco chtěného, stylizovaného. místy možná až romanticizujícího, což je ve spojení s Ruskem / SSSR poněkud nešťastné. za všechny příklady mi utkvěl obraz nahé dívky, hrající na party na housle Dvořáka. ee. dohledala jsem, že autorka je Ukrajinka, vyrostla v Gruzii a žije v New Yorku. skoro bych tipla, že v USA žije už delší dobu. protože ta literární příchuť - pachuť, kterou jsem se o odstavec výše pokusila popsat, je typická pro západní literární nazírání zemí komunistického bloku.... celý text
Když jsi odešel
2018,
John Marrs
nejhorší autorova kniha, kterou jsem četla, bohužel. slabý příběh, papírové postavy: manžel dělá docela vše bezdůvodně a bez emocí, takže mě brzy přestal bavit. a manželka mě asi ani bavit nezačla. jako by někdo do pytle vysypal obsah šuplíku s nápisem "ZÁPLETKY" - tedy záhadu, úmrtí dítěte, vraždy, single rodičovství, fyzické násilí, loupeže a podvody, alkoholismus, prostituci, vypracování se od píky, taky znásilnění a ne jednu, ale dvě rakoviny. a ani to všechno nepomůže knize nebýt nudná. u rakoviny pak autor selhává v pokusu o ženský pohled - Catherine vadí, že ztloustla a že jí nemoc "zničila šatník". a věta onkolékaře, že se od ní nechal pozvat na rande, protože se jako jediná z jeho pacientů co za dlouhá léta potkal, nelitovala - je vysloveně škodlivá. všichni lidé co se kdy léčili nebo léčí s vážnou nemocí, a někdy propadli sebelítosti, jsou zjevně ubozí slaboši. cítila jsem se jako rukojmí jak autora, který mě svou záhadou tahal za nos až k dočtení knihy (nestálo to za to), tak chřipky, která mě donutila ležet a brát co je po ruce.... celý text
Čarozpěv
2022,
Timothée de Fombelle
3,5* druhý díl u mě lehce ztrácí. jednak mi věčné osudové míječky o fous lezly solidně na nervy, taky přivádí na scénu nové postavy, místo toho, aby se podrobněji věnoval třeba bratrům, či otci. například bojovník proti otroctví mi přijde zbytný, protože otroctví je tu celou dobu velmi kvalitně zpracováváno a podáváno skrz samotný příběh. finální objevení zlata bylo nakonec docela nenápadné, na to, že jde o tak velké téma, do kterého bylo mnoho postav citově zainteresováno (já též), to jaksi prošumělo. cenu za nejlepší zápornou postavu získává majitelka plantáže. a Amélie mě baví svou nejednoznačností - na jednu stranu několikrát zakročila pozitivně proti bezpráví, na straně druhé má místo srdce kalkulačku, ee, chci říct počitadlo. ovšem se studenými, kovovými kuličkami.... celý text
Vítr se zvedá
2021,
Timothée de Fombelle
de Fombelle umí nádherně vyprávět. úvod v ráji je snový. a způsob, jak se z něj začnou odvíjet jednotlivé příběhy, je strhující. vedle výborně napsaných hlavních postav mě moc těšilo poznávat různé vedlejší postavy, třeba tesaře, nebo Amélii. taky záporáci jsou velmi kvalitní - třeba kapitán lodi či mazaný Ašant. jedinou otázku mám ohledně kocoura, copak se s ním stalo poté, co se účetní, kuchař a tesař rozdělili?... celý text
Andílek
2020,
Lucinda Berry
2,5 hvězd skutečným vrahem je tu OSPOD a neschopnost jeho pracovnice udržet si profesionální hranice a předávat podstatné informace
Nejhezčí dny našich životů
2021,
Claire Lombardo
takové krásné lístky na obálce, slibně velký formát i oslavné ódy - a takové zklamání uvnitř. román patří ke knihám, kde (s výjimkou rodičů a dítěte) vedou všechny postavy totožně laděný vnitřní monolog, odlišný jen v míře depresivnosti a kulisách jejich životů. ten hlas je prostě stejný a pro mne nesympatický. další kapitolou jsou pubertálně se chovající "vilní" rodiče s barvotiskově ideálním zamilováním i po XY letech. a když už mluvím o sexu, v knize je ho mnoho, což by až tak nevadilo, kdyby byl popisován chutnějším způsobem. z toho, co jsem přečetla, mi v hlavě uvízlo zrzavé strniště píchající do klitori*u a "její sliz na manželově tváři". děkuji stačilo, odkládám nedočtené.... celý text
Vlak do Samarkandu
2022,
Guzel Jachina
po přečtení Pristavkinova Na hrudi obra (...) jsem si slíbila, že takové knihy už nebudu číst. u Vlaku do Samarkandu jsem to porušila, a jsem za to ráda. autorka celé dílo udrží na velmi jemné hranici mezi drsností a brutalitou, místo popisnosti volí často poetický jazyk, a kniha je tak sice náročná, ale nikoli námět na noční můry. je to opravdu skvěle napsaný a mimořádně silný příběh, bohužel vycházející z reality: země neomezených možností, různé tváře lidskosti, laskavosti a jejich opaku, a děti. mnoho mnoho dětí... celý text
Beze svědků
2019,
Lisa Jewell
věrohodností a prokresleností postav to na mě působilo jako storka, kolektivně vymýšlená holkama na táboře po večerce. na takovém tom táboře bez mobilů, kde se musí zabavit jinak. úplně slyším jejich chichotání, "ty jsi blbá!" a radostný řev při vymýšlení detailů jako křečci nebo barva aury.... celý text
Společenský tvor
2020,
Tara Isabella Burton
další z mnoha variací na Talentovaného pana Ripleye, tentokrát jsou jak hostitelka, tak její parazitka (parazityně?) obě mimořádně nesnesitelné. nesnesitelná je i celá kniha. pozérské postavy pronášejí pozérské cancy v pozérských prostředích. a úplně nejděsivější jsou tu literární večírky a intelektuálské kecy. děj stojí na nesmyslech jako je nenápadné odvlečení mrtvoly z večírku, její sprchování (but why?), porcování, likvidace v řece, a celá následná kamufláž. nebo ničím nepodložený průnik mezi literární elitu. není tu jediná sympatická, nebo aspoň minimálně vydýchatelná postava, Lavinie není člověk, ale přesaturovaný stereotyp manického diblíka, a její sestra vnáší do druhé části knihy velkou nudu. další z postav charakterizuje pouze to, že je vizuálně odporný muž, a romantik Rex pro změnu zcela postrádá charakter. hlavní hrdince chybí lidskost (tedy morálka, ale i uvěřitelnost živého člověka) i jakákoli konzistence. jako alternativní konec navrhuji buď hromadný odchod všech postav do moře, nebo konstrukci stroje času, díky kterému by bylo možné zamezit samotnému vzniku knihy (samozřejmě mírovou cestou).... celý text
