tatjana1737 přečtené 615

Pan slušňák 2019, Jennifer Miller

Nemohu si pomoci, stále nevím, jak tuhle knihu hodnotit. Když mi na ni přišla nabídka od Knih Dobrovský (1+1 s knihou Jeho banán), hlodal ve mně sice červíček pochybností, že se KD snaží touto cestou zbavit titulů, které nejdou na dračku, ale i tak jsem se rozhodla si knihu půjčit v knihovně. Jeho banán tam bohužel neměli a já si při čtení nejednou říkala, že ten by mne možná bavil víc. Anotace slibuje lehkou erotiku, ale už po přečtení prvních stránek je jasné, že se autoři snaží spíše o seriózní román. Prostředí, v němž se příběh odehrává, i s ním spojená psychologie postav (touha být New Yorčanem, plnit si v tomto úžasném městě své sny) mi byly cizí. Narazila jsem na ně sice už v seriálu Sex ve městě, v dalších seriálech, filmech i knihách, ale sama nejsem z žádného města tak vydřená, abych byla ochotná žít v kamrlíku za trojnásobek svého platu jen proto, abych se mohla chlubit, že bydlím v nějaké proslulé čtvrti. Tyto motivy zřejmě Američané, a obyvatelé New Yorku (ať už rodilí či "náplava") zvláště, ocení mnohem víc a kniha tak možná má hlubší smysl. Už po přečtení anotace jsem si říkala, že celá zápletka je dosti neetická, ale budiž - můj odsudek lehce zmírnilo to, že v Empire nevěděli, KDO je pan Slušňák, a že tedy vlastně schvalují sex mezi svými dvěma zaměstnanci. Co se toho sexu týče, lehkou erotiku nečekejte. Kromě toho, že jsem už do konce knihy nemohla dostat z hlavy mně dost nepříjemnou představu podpatku v zadku, jsou zde erotické pasáže spíše citacemi ze sloupků obou hrdinů než reálnými popisy dění mezi nimi. Žádné takové to postupné narůstání touhy, kdy se čtenářka chvěje a s čím dál víc stisknutými stehny vzrušeně čeká, kdy k TOMU konečně dojde. Sex je zde vlastně spíše jen kontroverzním tématem, o němž Carmen a Slušňák začnou psát zprvu pro publicitu časopisu, později, aby něčím přispěli společnosti. Za mne se ovšem autorům knihy moc nepodařilo tohle vybalancovat, kniha pro mne stále vrávorala mezi seriózním románem, který má přinést nějakou hlubokou myšlenku a upozornit na tíživé téma (ať je to zneužívání moci nadřízenými či nešvary, kterých se nezkušení milenci nechtíc dopouštějí při sexu), a romantickou komedií se sexuálním podtextem. Co se děje týče, byl lehce předvídatelný. Postava Sofie na mne dlouho působila hodně ploše, u Spragga jsem stále moc netušila, proč v knize je. JJ aka Jays byl kokot od pohledu, Mira byla typickou správňáckou babčou, kterou by každý chtěl, a Tyler kámošem bez bázně a hany. Vcelku se mi líbilo rozuzlení toho, jak to bylo s Mel, kterou čtenář Lucasovýma očima polovinu knihy vnímá spíše negativně. Nicméně třeba vrcholný konfrontační okamžik, kdy Lucas vpálí Carmen pravdu o tom, jak psala své sloupky, mi přišel přehnaný. Jistě, raněné ego dokáže napáchat velkou paseku, ale aby si Slušňák neuvědomoval, že je pořád v přímém přenosu a podělal někomu život a kariéru, někomu, koho miluje a o němž ví, že ho taky miluje? To mi přišlo přehnané. Možná i proto na mne konec nepůsobil tak katarzně jak měl, byť z něj jistý optimismus a smíření dýchalo, včetně sebeuvědomění, že ač byl někdo chvíli na výsluní, je vlastně obyčejným pokorným člověkem, který si uvědomuje, že životní hodnoty jsou někde jinde. (To byla hezká myšlenka.) Na jednu stranu se dokážu vcítit do některých Lucasových i Carmeniných myšlenek, ať jde o nástup zelenáče, který si o sobě myslí, do nového zaměstnání, snaha se zalíbit i jeho obavy a nejistota, obdiv / pseudoláska k domnělé autoritě, z níž se pak vyklube manipulativní zmetek co myslí jen na sebe či iluze toho, že jsme nad tohoto zmetka vyzráli a držíme otěže pevně v rukou. Pod některé věci, co Carmen píše do svého sloupku, a ve kterých kritizuje Slušňákovu sexuální akci, bych se podepsala a bylo skoro až smutné, jak byly pravdivé. Ale celkově je můj dojem prostě rozpačitý. Ne, že by to bylo vyloženě zlé, jen to nějak nebylo ono.... celý text

Les přízraků 2019, Juraj Červenák

Knihu jsem dostala k Vánocům a doteď si ji sušila s původně naivním záměrem, přečíst si předtím pro osvěžení dva předchozí díly. Na to sice nedošlo, ale čtení to vůbec neuškodilo a za dva dny bylo hotovo. Tak trochu si marnivě říkám, že mi Červenák mohl věnovat alespoň malou doušku v poděkování (anebo rovnou věnování), neb k tomu, aby dal větší prostor Barbaričovi, a nedělal z něj jenom toho nejměkčího z trojice, a k tomu, aby nám představil paní kapitán Steinovou, jsem ho navedla na jeho stránkách já :-). Čtyři hvězdičky dávám v rámci série, jinak bych teď - co jsem od posledního dílu přečetla kupu jiných svazků a autorů - hodnotila asi o něco méně. Ani ne tak proto, že jsem to přečetla tak rychle, ale kvůli tomu, že to vlastně nebylo nic moc nového. Za postavu Krakonoše požírajícího zbloudilé pocestné palec nahoru, i ten Les byl vcelku strašidelný, ale po čerstvém přečtení Gemmellovy Tróje jsem rozmlsaná a vůbec by mi nevadila delší "stopáž", rozvedení temné a tísnivé atmosféry, větší tápání hrdinů v mlze, ať už obrazné či doslovné. (Schválně jsem si i dělala statistiku, kolik panen a psů zemře, ale tentokrát to byl "podprůměr" - jen dva psi a kdysi jedno malé děcko.) Zápletka jako taková nebyla pro mne moc originální, v půlce knihy jsem si říkala, že je vlastně vyřešeno, dokud se neukázalo, že s tím Smiřickým to bylo trochu jinak. Víc dějových linek bylo poskládaných pěkně vedle sebe, a i když šlo další vývoj či padouchy odhadnout dopředu, nevadilo mi to, protože to byl Červenák se vším všudy (včetně odbojné Johanky). Z hlediska současné doby mne trochu zklamalo potrestání viníků Smiřického vraždy. Rozumím tomu, že příběh se odehrává v době, kdy zákony i morálka byly jinde, ale co je horší? Vražda násilníka nebo opakované domácí násilí a znásilňování? Stejně tak krádež prasete je víc než zmlácení mlynáře a znásilnění jeho ženy? Možná to mohl Ďuro trochu vyhrát, věřím, že tohle se dotkne vícero ženských čtenářek. Oceňuji náhled do kapitánova rodinného života. Stein díky tomu na mne konečně působil trochu víc jako člověk - ze všech tří postav mi byl vždy on ten nejméně sympatický a i ouchylný Jaroš mne zaujal víc. Kapitán byl takový černobílý morous, který sice deklaruje hodnoty rodiny, ale vlastně o ní (a ani o něm) nic nevíme. To se tady napravilo a paní Steinovou bych chtěla ještě víc poznat, klidně osobně. Jistě s ní je velká legrace. Potěšil mne i její "současný" přístup k plnění manželských povinností, u nichž by se dle Steinových charakteristik mohlo zdát, že je vykonává jen s velkým sebezapřením :-). Jen fanynky Jaroše, jehož vidiny a bolesti hlavy doufám dojdou vysvětlení, možná trochu zaplakaly, neb se ukazuje, že i přísně střežené srdce může být věnováno té správné dívce. Překážky v lásce tu sice jsou značné, ale čtenáři je stejně umožněno doufat v budoucí happy end. P.S.: Rodiče byli na dovolené opět v Krkonoších, aby mi volali, kde v Červenákovi byla Vlčice. Jednak jsem to tou dobou ještě nečetla, a pak - to jednotné číslo. Takže jsem šla ke knihovně listovat v Báthorym a mumlala si, že Vlčice byla někde v Uhrách. Teprve otevření mapky na předsádce jsem prozřela, nač se mne to rodiče ptají, a pochopila, že sedí v autě s atlasem a dělají si výlet :-).... celý text

Víš, co jíš? 2011, kolektiv autorů

Moc hezky udělaná kniha s pohyblivými prvky obsahující zajímavé informace o složení potravin, k čemu jsou dobré, kde se berou apod. Chlapeček na obálce má otevřenou pusu a z ní se mu řinou gumové špagety, které u nás slavily největší úspěch (děti už je stačily dostatečně zrasovat). Škoda jen, že stránky jsou z relativně měkkého papíru, takže když si knihu vytáhly z knihovny nejmladší děti, dost ji potrhaly.... celý text

Pád králů 2013, David Gemmell

Podotýkám, že, navzdory své délce komentář, nemohl postihnout všechny myšlenky a úvahy, co se mi honily (a po přečtení stále honí) hlavou :-). !!! POZOR SPOILERY !!! Ano, nejednou mi v hlavě vyskočila nějaká hnidopišská myšlenka typu, zda měly středomořské starověké civilizace jezdectvo a jestli všichni řadoví vojáci skutečně uměli jezdit na koni, ale vždy jsem ji potlačila a soustředila se na příběh. Ten Gemmell vystavěl opravdu mistrně - nejednou mne napadlo, jak dlouhý čas strávil přípravou a promýšlením detailů, aby vše do sebe zapadalo a bylo to uvěřitelné. Rozehrát dějové linie několika postav, do toho promýšlet všechny souvislosti, vytvářet a i v drobnostech budovat komplexní svět, to už vyžaduje hodně velkou dávku nejen fantazie, ale i sebekázně. Škoda, že se nedozvíme, jak by kniha vypadala v konečné formě, kdyby ji psal jen on sám. Zejména v bojových scénách už jsem cítila určitý autorův nešvar a schematismus: drtivá většina reků bojuje dvěma meči, ale zázrakem se chrání i štítem, sem tam dokonce tasí dýku, když o meč přijdou, v poslední vteřině náhle někoho seknou do obličeje nebo bodnou mečem dozadu, takže ačkoli třeba utrpí nějaké šrámy, štěstěna v boji vždy stojí při nich, a stojí na nohou dokonce i tehdy, kdy jim v žilách koluje jed nebo v sobě mají někde zabodnutý šíp; občas už jsem měla pocit, že ty bojové scény někdo psal tak, že vedle sebe na stroji sekal věty, které zdánlivě dávají smysl, když si ale čtenář chce choreografii pohybů promítnout v hlavě, zjistí, že to vlastně moc smysl nedává. Ale k hrdinskému eposu tohle prostě patří. A trilogie Trója hrdinským eposem je. Dnes se hojně užívá přívlastku „epický“, a i ten bych se pro Gemmellův příběh nezdráhala použít. Z hlediska popisu trojské války mne DG naprosto odzbrojil věrohodnými popisy obléhaného města, které promyslel do všech detailů a důsledků, od postupného odchodu obyvatel, přes potíže se zásobováním až po vyschlé studny, stavbu barikád a postupný přesun zoufalých obránců a ještě zoufalejších civilistů do poslední ubranitelné pevnosti. V dějepise se člověk mnohokrát dočte o dlouhém obléhání a následném dobytí měst, ale málokdy si pod tím představí všechny takové konkrétní situace. Už mi jen chybělo, aby ženy obětovaly své vlasy na výrobu tětiv luků jako v Kartágu. Co se týče osudů ústředních postav, o Andromachu a Helikáóna (potažmo „jejich“ syny) jsem strach neměla. Uznávám však, že poslední kapitola knihy mi přišla dost zbytečná - tohle „o 20 let později“ mi hrozně vadí. Jako čtenář opouštím postavy v nějakém okamžiku, a i když třeba vím, že pokračování nebude, v duchu si maluji jejich osudy nebo si jen řeknu „a žili šťastně až do smrti“. Opravdu to tam být nemuselo. Dost mne mrzela Bakonklova ztráta, ale s ohledem na další osud postavy asi přijít musela. Oproti tomu u Kalliada jsem si byla téměř jistá špatným koncem, který však k mému překvapení nepřišel. Jak jsem psala ke komentářům předchozích dílů, mrzely mne odchylky od předlohy: třeba Agamemnónův konec byl lehce ďábelský, ale a) za mne trochu uspěchaný a málo vychutnaný, vlastně docela odbytý, b) pořád bych ho ráda viděla zemřít rukou Klytaimnestry v lázni. (Vůbec, jeho pokoření ze strany Chetitů bylo sice pěkné, ale tak nějak z něj udělalo vlastně trapáka - já bych jeho aroganci naložila podstatně víc a nechala ho padnout pořádně hluboko…) Stejně tak, ačkoli to vlastně bylo krásné, hrdinské, epické a velké, a navzdory tomu, že tím SG zmírnil skon velkých hrdinů (z nichž jeden nemohl umřít tak banálně jako na šíp v patě, a tělo druhého nemohlo být vláčeno kolem hradem), Hektór a Achilles nepadli tak jako v Homérovi. (Ale padli nádherně, to zase jo…) Jsem ráda, že se mi vysvětlilo, kdo je Geršom, a proč v příběhu figuroval, stejně tak vysvětlení 10 egyptských ran dávalo výborný smysl (bez ohledu na to, zda tyto události mohly proběhnout ve stejném časovém rámci či ne), ale jeho příběh vlastně součástí Tróji vůbec být nemusel. (Možná si tím Gemmel připravoval půdu pro román ze starozákonních dějin?) Navzdory Geršomovi mi ovšem chyběla pointa u Xandrovy postavy, proč on byl součástí příběhu, s výjimkou toho, že díky němu byli zachráněni zranění přeživší. Priamova demence mi přišla zbytečná, já bych mu dopřála slabost těla, ale sílu ducha až do konce, aby si celou svou tragédii hezky uvědomil a prožil. Jeho konec, tak jako jiné pasáže poslední třetiny knihy mi přišel opět hodně odbytý. A Odysseus? Zajímavá pointa, proč na Ithaku nedoplul. (I když, já doufám, že Black Hawk wasn‘t down a že se nakonec s Penelopou, jejíž tvář maloval do písku, i s Télemachem setkal.) Líbilo se mi, že narážky a věštby z předchozích dílů zde byly dotaženy: ať šlo o Kassandřina proroctví (jen ta Ifígenie, pominu-li, že nebyla dcerou, natož obětovanou dcerou, mi moc smyslu nedala) či o věštbu, aby se Agamemnón střežil Velkého koně. Když je o koních řeč, moc se mi líbil Trojský kůň a jeho průnik poslední trojskou branou - od počátku, co se toto slovní spojení v sérii objevilo, jsem přemýšlela, zda jde o záměr či náhodu. Otevření Priamovy pokladnice také stálo za to. Možná, že všechno to, co se mi oproti 1 a 2 nepozdávalo, bylo z pera Stelly Gemmell, že DG by to nějak líp učesal. Navzdory tomu se mi celá série líbila velmi a, i když tam třeba byla nějaká klišé, čtení jsem si užívala a vychutnávala. Jsem přesvědčena o tom, že za pár let, až dojmy nebudou tak čerstvé, si všechno přečtu znovu a zase budu prožívat osudy hrdinů a doufat, že třeba skončí jinak.... celý text

Štít hromu 2012, David Gemmell

Série Trója je mým prvním setkáním s autorem, takže nemohu poukazovat na případné spisovatelské nešvary či vykrádání jiných knih. Pro mne je to hrdinský epos se vším všudy, obohacený o notoricky známé postavy a známý příběh. Jenže právě v tom je i kámen úrazu, protože Gemmell si s těmi známými postavami dělá tak trochu, co chce, a nedrží se "předlohy". Už jen vykreslení Heleny a její svatba s Paridem - sice nakonec posloužila jako záminka pro rozpoutání války, ale Helena nebyla žádná kráska a ani neproběhly ohlášky s Meneláem, natož únos, a celý pár je jen marginálními postavami, které vlastně žádnou větší roli nehrají. Nebo Odysseovy historky, které my známe jako reálný příběh hrdiny po návratu domů. Za to všechno hvězda dolů (a přiznám se, že jsem byla v SILNÉM pokušení druhou srazit za to Hektórovo tajemství, které se mne nemile dotklo, protože Hektór je moje platonická láska). Hlavní hrdinkou trilogie není profláknutá Helena, ale ohnivá Andromacha. Celá ta věc s proroctvím a štítem hromu, kterou si autor přimyslel, se mi moc líbila - a s ohledem na to, že znám další osudy Aineia, je mi jasné, kam to bude směřovat. Ale vůbec mi to nevadí a docela se na tu cestu těším. Milostný trojúhelník mohl být za mne klidně drsnější, i když mne tak napadá, že to asi vlastně měl být čtyřúhelník. Postava Kalliopé však moc využita nebyla, kromě naplnění věštby stran Andromašiných lásek. Lesbická linka mi vůbec moc neseděla, ale to je zřejmě věcí osobního vkusu. (Mimochodem: kam se ztratila Kreúsa a její intriky??) Nicméně jsem ráda, že osudy některých postav se uzavřely, takže jsem už nemusela přemýšlet nad tím, jakou roli v příběhu mají a proč o nich autor vypráví. Na tohle rozuzlení ovšem ještě čekám u Xandra a Geršoma. (Stejně tak se ptám, co bylo dál s tou holčičkou, co jí Helikáón v jedničce zachránil matku, ale ta už v sérii asi nebude, ta měla zřejmě jen posloužit k vykreslení jeho osobnosti.) Linie Banokla a Kalliada mne bavila moc, jejich hlášky mne zaujaly už v předchozím díle ("Musíš se v tom potit jako prase." - "Potím se jako prase."). Tak trochu mi připomněli seriál Řím a postavy Tita Pulla (Banokles) a Lucia Vorena (Kalliades). Celý nápad vyprávět o trojské válce z pohledu pěšáka byl vydařený, ostatně u Tróje nebojovali jen králové, které známé od Homéra, ale právě i obyčejní vojáci, kteří měli své vlastní životy a osudy. Klidně bych si takhle napsaných dílčích příběhů, v nichž by se známé postavy jen mihly formou zmínky, přečetla mnohem víc. Trochu se o ty dva bojím, jak obstojí v dalším průběhu bojů; přála bych jim dlouhý život šťastný konec. Trojskou válku mám mylně zafixovanou jako 10leté obléhání Tróje (= myšleno JENOM obléhání), takže Gemmell mne víc než potěšil tím, že důkladně rozebral její skutečné příčiny (nikoli pouze známou záminku o únosu Heleny), ale i její průběh. Ten neomezil jen na snahu dostat se přes nedobytné hradby, ale zavedl čtenáře na bojiště spojenců a obeznámil je s různými bitvami, které měly / budou mít vliv na konečný výsledek. V tomhle je pro mne jeho vyprávění cenné, protože všechny souvislosti dělají líčení trojské války plastičtější a reálnější. Btw: Trochu moc na mne bylo zmínek o Helikáónově bratrovi a o tom, co se mu stalo, v jednu chvíli co stránka, to slovo upálení. Z pohledu postav a jejich úmyslů se mi líbil střet mezi Hekabou a Andromachou, opět mne bavila Kassandra, ale jedním z hlavních vyvrcholení byl pro mne Odysseův obrat. Jistě, mohla bych být hnidopich a namítnout, že zatímco Andromacha a Geršom seděli u raněného Helikáóna dnem i nocí a příčiny jeho duševního zmatku se nedobrali, Priamovi stačila jedna návštěva u blouznícího, aby hned identifikoval Nepřítele Tróje, ale rýpat nebudu. Protože ten další vývoj, moment, kdy Odysseus promluvil s Agamemnónem (který je teda ultra nesympatický a skoro mu i přeju, aby ho zavraždili dřív než po návratu domů jako Briana Coxe ve filmu) byl parádní. Laťka je docela vysoko, jsem zvědavá na třetí díl, který už autor sám nestihl dokončit. P.S.: Stejně jako u prvního dílu: zejména u tlustých knih, a především u těch, které jsou členěny do částí a kapitol, které jsou nejen číslovány, ale mají i svoje názvy, bych na konci knihy (nebo na začátku, to vem čert) čekala obsah. A ono nic!... celý text

Pán se stříbrným lukem 2009, David Gemmell

Už ani nevím, přes čí doporučující komentář jsem se dostala k téhle sérii, a s očekáváním si ji půjčila v knihovně. Ležela mi doma dva měsíce a už jsem zvažovala, že ji vrátím, ale zvědavost mi nedala a pustila jsem se do čtení. Příběh o trojské válce patří k mým oblíbeným od dob Odysseových dobrodružství v trojské válce (a stejně tak jeho dobrodružství při návratu domů; obojí Pavel Augusta, František Honzák + Gabriel Filcík). Rozhodla jsem se tedy ponořit opět do řeckých mýtů, které mi formovaly dětství, a postupně si začala užívat další verzi a jiné zpracování. (Píseň o Tróji Colleen McCullough patří mezi mé oblíbené tituly, ačkoli její pojetí Heleny mi příliš nevoní.) Moje radost byla o to větší, že jednou z čelních postav měla být Andromaché, a Hektor patří mezi mé miláčky (čím starší, tím víc ho preferuji i na úkor ryšavého ithackého krále). V tomto ohledu mne nejprve silně zklamala autorova vizuální představa hrdinky: vysoká (mohutná?) zrzka se zelenýma očima a velkýma nohama? Nevím proč, já mám ty achajské i maloasijské postavy všechny v hlavě jako tmavovlasé a hnědooké... Ale budiž, to bych ještě skousla, kdyby nepřišly narážky na lesbické hrátky. Zajímavé je, že u řeckých mužů to člověk bere jako nějaký standard (viz vtip o hádce mezi Řekem a Italem), ale u Andromachy mi to příliš zavánělo současnou oblibou tohoto prvku v literatuře i seriálech... Ať tak či onak, vylíčení Andromachy mne moc nezaujalo a z celé knihy jsem cítila i lehký odpor vůči Hektorovi. Ten je sice očima všech postav viděn jako hrdina, ale téměř pokaždé, když o něm mluví, je naznačeno jakési ALE. Oč jde jsem se ovšem nedozvěděla, ale třeba to bude v díle dalším. Zaujala mne samozřejmě věštba stran lásky, kterou Andromaché pozná. Muže se sandálem bychom měli (a jeho představení čtenáři se Gemmelovi opravdu povedlo), ale ti ostatní? Proč mám pocit, že Hektor mezi ně patřit nebude? Pokud mne smysly nešálí, budu v tomto ohledu dosti zklamaná. Mám sice ráda nové uchopení známé látky, ale i to by se mělo držet zaběhnutých schémat a Hektor s Andromaché se podle těch hluboce milovali... V průběhu čtení jsem neodolala a sáhla po Zamarovského knize, v níž jsou medailonky různých postav z antických mýtů. Tušení mne nezklamalo, žádný Helikáón tam nebyl! Proč by si ovšem DG vymýšlel takového hrdinu?? Rýpavě jsem šla po dalších narážkách a podle jména Helikáónova otce se nakonec dobrala pravdy. Kdybych počkala ještě asi pět dalších stránek, autor by mi hrdinovo pravé jméno naservíroval sám, ale vlastní ukvapenost mne o požitek z četby nepřipravila. Naopak jsem zvědavá, nakolik se hrdinovy osudy budou krýt s těmi, které znám ze školní lavice. Zatím se mi tedy nepozdává, že by si nevzal Kreúsu za ženu, ale třeba to ještě přijde. Stejně tak doufám, že ještě bude rozvedena postava "Attala", která si o to vyloženě říká. (V tomto ohledu mne potěšilo, že se čtenář dozvěděl pravdu o Anchísově vrahovi i záhadu uříznutého ucha.) Kdo při čtení Písně ledu a ohně kritizoval Martina za násilnosti, jichž se ve svých knihách dopouští, ten by si měl přečíst řecké mýty. Gemmel se oproti nim ze řetězu příliš neurval, přesto toho na mne jako na čtenáře někdy bylo příliš (a to - na rozdíl od Martina - nebyl nijak explicitní či detailní). Znásilňování, zapalování a uřezaných hlav bylo trochu moc. Dosti mne mrzí, že Argurios nebyl skutečným mýtickým hrdinou, protože v autorově podání jsem mu naprosto věřila. Jeho vylíčení na mne zprvu působilo nesympaticky, čekala jsem, že bude za toho zlého, a o to víc se mi vývoj jeho postavy líbil. Labutí píseň s Láodikou byla víc než dojemná a ani mi nevadí, že i tuto Priamovu dceru si Gemmel do rodiny trojského krále přimyslel. Vylíčení Agamemnóna mne moc neuchvátilo - i ten se svojí arogantní a povýšeností (na níž se většina autorů shoduje) totiž patří mezi mé oblíbence. Zde však byl postavou ryze nesympatickou a prohnilou. Ostatně i jako Priamos, kterého mám zafixovaného jako takového milého a oblíbeného postaršího pána (vždy se mi trochu pletl s Nestorem), kdežto v Gemmelově pojetí mi evokoval spíše lorda Freye s tím rozdílem, že na rozdíl od "lasičky" je stále ještě plný sil a intriky mezi svým četným potomstvem (které stále rozmnožuje) si od srdce užívá. Možná právě v kontrastu s tím mne při závěrečné bitvě potěšil nejen replikou směrovanou Andromaše, ale i tím, jak se zachoval k poraženým Mykéňanům. Celkově se mi kniha moc líbila. Žádné fantasy prvky a pro ty, kteří znají řeckou mytologii mnoho narážek (třeba Kassandra byla naprosto výborná). I ti, kteří historii nehoví, si ale mohou najít to svoje, protože tohle je přesně ten typ epického příběhu, kteří lidé rádi poslouchají a prožívají s jeho hrdiny. Autor navíc dokázal přiblížit reálie a mistrně popisuje prostředí, v němž se děj odehrává. Zejména popis Tróje byl plastický a úžasně komplexní, ale stejně tak jsem si užila třeba jen výčet a opis národů na dardanském dvoře. Svět, příběh, autorův styl, to vše mne plně čtenářsky uspokojilo. Jednu hvězdu však dávám dolů za to, že postavy přece jen nejdou jako podle předlohy. Vymezení se proti předloze bych brala u parodie (plešatějící "fešák" Paris, obtloustlá a nehezká Helena), ale nikoli u jiného převyprávění známého příběhu.... celý text

Čím jsou lidé živi: Podkrkonošská románová kronika 2013, Vladimíra Sůvová

Úvodem děkuji paní Libě za doporučení! Čím jsem starší, tím víc tenduji k těmto rodinným kronikám a příběhům (např. Mornštajnová). Co se mi narodily děti, mnohem víc se zamýšlím nad rodovou a rodinnou kontinuitou, zajímají mne věci, které mne dřív vůbec nezajímaly (jaké měla moje maminka dětství, co si pamatuje o životě své maminky, mojí babičky, jak babička vychovávala svoje děti a byla sama vychovávána, ...). Bohužel, prarodiče z obou stran už nemám, takže jich se už zeptat nemůžu. Škoda, že člověk k tomuhle většinou doroste, když už je pozdě. To hlavní, co jsem si ze čtení odnesla, byla obrovská POKORA. Můj muž často mluví o tom, že nevíme, co máme, a že by chtěl žít tak, jako před sto lety (aniž by ovšem měl něco víc než jen nějakou idealizovanou představu). Když jsem si četla, jak se žilo, opravdu i před těmi sto lety, tak jsem si říkala, že vážně nevíme, co máme. Už jen vymoženosti jako elektřina či vodovod, splachovací záchod (jak já nenáviděla ten s jímkou u dědy na horách!), plná lednička, kdy stačí jen zajít do krámu a člověk klidně může vstávat v 10 jako Toník a vést pak chytré intelektuální řeči, kterými dělá dojem. Hlavní hrdinka byla pro mne hrdinkou, nejen pro svůj osobní život, ale i pro to vše, co zvládala, bez řečí, "samozřejmě", čistě proto, že to bylo třeba dělat. Což mne přivedlo i ke mně samotné a jsem si jistá, že já bych to všechno co ona neustála. Uvědomila jsem si, jak moc pohodlná jsem, jak moc beru za samozřejmé všechno to, co mám, a ještě jsem někdy schopná nadávat, jak je toho na mne hodně... Zdenka pro mne byla neuvěřitelně silnou postavou - já bych na jejím místě předně sbalila dítě a odešla hned na začátku, natož abych s tichostí snášela všechna ta bezpráví, co na ní její manžel páchal. V tomhle ohledu jsem ráda aspoň za tu trochu katarze, která na konci přišla, ale i tak, dokážu si představit, že jiná čtenářka postavu Zdeňky odsoudí jako "blbou, co si to udělala sama, vždyť od něj mohla odejít". Jenže tehdy se neodcházelo tak snadno jako dnes... Popis vztahu k půdě, zvířatům, rostlinám... v kontextu politických dějin, kterých jsem se při četbě dost bála, protože je ze školy znám, mi bylo úzko, jak se hrdinů dotknou. Kniha mi dost pomohla přiblížit pojmy, které i při studiu na univerzitě znějí dost prázdně a člověk si toho pod nimi moc konkrétního nepředstaví: kolektivizace, rozorávání mezí, dodávky mléka, plnění norem, kulaci... Člověk ze studia „velkých“ politických dějin získá nějakou povrchní představu, ale až tyhle osobní „malé“ příběhy mu dokážou přiblížit, jak vše prožívali ti, kterých se to týkalo, v době, kdy se vše dělo. S každou další knihou, byť třeba beletrií, je ten obrázek celistvější a silnější, protože historie, to jsou i dějiny obyčejných lidí, kteří se do ní nijak nezapsali, prostě jen žili svůj život tak, jak nejlépe dovedli, a jak jim to třeba bylo umožněno. A na rozdíl od nás, co jsme se narodili po nich, neměli výhodu toho, že by znali, jak to všechno dopadlo. Když jsem si přečetla název knihy, přišel mi neuvěřitelně banální. Čím jsou lidé živi. No podle obsahu asi prací, půdou, ... čím asi jiným?! Než jsem došla k pasáži, jak děti vyprávějí Tolstého příběh. (Do té doby jsem moc nevěnovala pozornost členění do částí a úvodním citátům, zprvu mi nedávaly smysl, ten dostaly až poté, co jsem odhalila souvislost.)Rázem mi název už vůbec banální nepřišel. Připadá mi, že dneska kolikrát nad vším hrozně přemýšlíme, všechno analyzujeme a prožíváme, namísto, abychom si užívali přítomný okamžik, zpomalili a uvědomili si, že jsme součástí něčeho většího.... celý text

Spolubydlící 2019, Beth O’Leary

Musím říct, že po hodně dlouhé době jsem narazila na velmi milou knihu, která mne zaujala a kterou jsem si přečetla s opravdovou chutí. Líbila se mi i neotřelá zápletka spolubydlení, ale především si mne získalo vykreslení ústřední dvojice. Tiffy od začátku působí tak kamarádsky a mile, že si ji člověk musí hned zamilovat. (Jen pracovat bych s ní asi nechtěla, protože mi přišlo, že vlastně v zaměstnání nic moc, kromě hovorů u kopírky, neudělá. :-)) U Leona mi to trvalo trochu déle, přivykala jsem si jeho pomalejšímu a zadumanějšímu stylu, ale i jeho bych brala za kamaráda. Ostatně zajímavým motivem byla sama o sobě jeho profese, ta se v knihách moc často nevídá. Nevím proč, u Leonových kapitol téměř chybí přímá řeč, dlouho jsem nad tím přemýšlela, jestli třeba není hluchoněmý, ale pak mi došlo, že by nemohl telefonovat se svým bratrem. Nicméně i to vizuální odlišení jeho vyprávění od přímé řeči Tiffaniných kapitol přispělo k odlišnému vnímání postav, a ten kontrast se mi moc líbil. Stejně jako měnící se délka a obsah jejich lístečků - tenhle motiv se autorce opravdu povedl. Gerty a Mo byli sami o sobě zajímavými postavami (i když by mne zajímalo, KDO na rozdíl od Tiffy neodhalil, že spolu něco mají), stejně jako Rachel, která mi připomněla hned několik mých kamarádek. Líbily se mi i vedlejší dějové linie (hledání životní lásky pro pana Priora či postava Holly, Richieho odvolání), a pokud bych měla něco vytknout, tak zejména natahování zápletky s Justinem. Stejně jako Kay, Justin je prostě záporák, a od 3/4 knihy už pro mne jeho manipulování a neustálé vzpomínání Tiffy bylo spíše únavným. Docela by mne zajímalo, jestli autorka sama podobný problém nezažila (ať už sama, nebo ze svého okolí), že mu věnovala takovou pozornost. Oproti tomu však O’Leary moc hezky vystihla pocity prvotní zamilovanosti. Některé slovní obraty a obrazy, které vykreslila, se mi líbily velmi, jak mi přišly výstižné. Jistě, některé momenty v ději byly předvídatelné, jiné nereálné (Justinovo načasování návštěvy bytu bylo opravdu jak ze špatného filmu), ale celkově se mi kniha velice líbila a rozhodně se k ní chci v budoucnu vrátit. Po dlouhé době jsem u čtení zažívala momenty překvapení a něčeho nového, což už se mi skoro nestává, a jak jsem psala výše, autorčin styl je velmi milý, lidský a příjemný. Na to, že jde o její první knihu, myslím, že se povedla. Pokud se od ní dočkáme nějaké další, třeba vychytá mouchy a klišé v rámci žánru, a bude to na pět hvězdiček. Strašně moc bych si přála vidět šaty s motivy z Alenky!... celý text

Nejkrásnější čas v roce 2018, Joanna Bolouri

!!! POZOR SPOILERY !!! Oproti Se(x)znamu a Podle pravidel mi Nejkrásnější čas v roce tak sprostý nepřišel. Asi je to tím, že autorka je zas o něco starší, a i její hrdinka má Kristova léta už za sebou, ale tahle Bridget už žije spíše středostavovsky nudný život. Tedy až na to, že kulisy jejího života tvoří bydlení v nájmu se dvěma single mladšími kousky, které se sice škádlívají, ale jak to bývá, rádi se mají. (A jen tak na okraj: její rodina jsou pracháči.) Nejsem si úplně jistá, proč JB napsala Emily na prahu čtyřicítky, protože žádný výraznější konflikt to s sebou v knize nenese (ani ten věkový rozdíl, tolik rozebíraný tak od poloviny knihy, neboť je naprosto jasné, že láska i hory přenáší). Klidně jí mohla pár let ubrat a příběhu by to vůbec neuškodilo, takhle jsem spíše čekala, že Emily začne víc bilancovat a víc řešit toho, čeho ve svém životě (ne)dosáhla (obzvlášť po pravidelných nedělních telefonátech matky, která se s tím moc nepáře). Děj je poměrně jednoduchý, ale Bolouri umí psát vtipně, takže i když čtenář tuší / ví, jak to celé dopadne, příběh si užívá. Škádlení mezi Emily a Evanem bylo perfektní, opět tedy prošpikované narážkami na hudební skupiny, názvy jejich skladeb, herce a filmy, ve kterých se ne každý musí hned zorientovat. Trochu (= hodně) mne ovšem zklamal moment, kdy pravý Robert přijede na Vánoce, od toho se dalo vytřískat mnohem víc, ale díkybohu za to, že Emily je oproti Phoebe ze Se(x)znamu už dospělá a překvapivě snadno se se zklamáním a zlomeným srdcem vyrovnala. Odhalení Evanovy profese bylo, pravda, trochu laciné, ale co, přestávám remcat, je to přece jen červená knihovna a smyšlený příběh! Slibovala jsem si od toho oddech, relax, vtip i romantiku, a všeho se mi dostalo. A navrch bonus v podobě trávení Vánoc jedné potřeštěné skotské rodiny, která umí nejen vzít za zábavu, ale jejíž pouta a hloubku vzájemných vztahů by leckdo mohl závidět. Scéna, kdy jsou k sobě všichni upřímní, byla hodně silná. Souhlasím s komentářem marysky09, že takhle bych chtěla trávit Vánoce. Své rodiče k tomu asi nepřesvědčím (ani náhodou!), ale mám vlastní rodinu, kterou mohu zformovat ke své představě :-).... celý text

Útok obrů 2019, Kevin Hearne

Všechny Hearneyho knihy jsem si půjčila v knihovně po přečtení prvního dílu Železného druida, ale po přečtení série o Attikovi jsem nějak neměla chuť se pouštět do úplně jiného světa, a tak jsem četla jiné knihy jiných autorů. Po první upomínce a prodloužení jsem si řekla, že obrům přece jenom dám šanci - navíc patřím mezi ty, kteří u knih preferují macatost a tlusté jim nevadí. Nejprve jsem se nemohla začíst, bylo to úplně něco jiného než nač jsem zvyklá, ale právě to mne nakonec u knihy udrželo, byť jsem se zprvu obtížně orientovala v mnoha pojmech (vojenské hodnosti přílivových námořníků) a jménech (jednotliví vypravěči, názvy zemí, které jsem si neustále musela připomínat na mapě, abych se zorientovala, který stát sousedí s jakým a jaká je tedy souvislost dějů, a co je to sakra ten kenning). Od určitého okamžiku už jsem se od příběhu nemohla odpoutat a líbil se mi nejen formát několika paralelních vyprávění, ale i vícero vypravěčů. I Melishev Lohmet se mi líbil a přála jsem mu, aby se mu ambice splnily, protože ač záporák, Hearne ho líčil s humorem sobě vlastním, takže chvílemi s ním čtenář musel sympatizovat. Doufám, že mu toho hygienistu nakonec pošlou, aby tady s námi byl až do konce trilogie. V Dervanovi jsem místy trochu viděla Attika, zejména ve vztahu k Elynee. Autorův relativně poklidný styl i v líčení násilností mne ukolébal, takže jsem nečekala, že některé postavy svůj příběh dovypráví (a byla za to docela smutná). Ačkoli jde o první díl trilogie, dávám pět hvězd, a upřímně doufám, že Hearne laťku udrží a příběh se mu nerozplizne a nerozutíká, jako tomu bylo u Anthonyho Ryana (Píseň krve byla skvělá, ale zbylé dva díly už měly mírně sestupnou tendenci). Jen škoda, že už zde některé otázky nezodpověděl, protože takhle budu muset čekat napjatá jak kšandy na další díl. Jak kostní obři přepluli Příkop? Kdo je mistr Máslovka? Co je sedmý kenning? Dozvíme se víc z náboženské knihy Eculanů? Proč si lidé v tomhle světě s takovou oblibou píšou deníky, když se tyto pak hojně kradou špiony jiných států? A pak to hlavní - kdo je zrádce?!?... celý text

Nahraný 2019, Kevin Hearne

Za vším hledej Bridgertonovy 2017, Julia Quinn

Pravidla touhy 2019, Rachel Van Dyken

Oproti prvnímu dílu to skutečně bylo o fous lepší, možná proto, že postavy mi přišly zajímavější. Jinak se ovšem autorka opět neubránila stejným nešvarům: hlavní hrdina je sexy, chytrý a nechutně bohatý. A i když se prezentuje jako padouch, je to hrdina a každý to od začátku ví. Hlavní hrdinka je krásná, ale sama si to příliš neuvědomuje, takže potřebuje někoho, aby jí na to důkladně upozornil a dal jí najevo její výlučnost. Vedlejší mužská postava (zde její ex) je totální trouba a parodie na chlapa, která má ještě navíc problémy ve velmi intimní oblasti. Příběh je zasazen do prostředí VŠ, o níž se dozvíme maximálně to, že někdo měl zrovna přednášku, a děvčata v kampusu jsou klasifikována pouze do několika černobílých kategorií - blbky na sex a zoufalky, co potřebují služby Dohazovačů s.r.o. Jak jsem si původně myslela, že není nic mezi tím, tak jsem si nyní uvědomila, že vlastně je: prototyp hlavní hrdinky, tzn. sexy kočky, ale panny, která musí propadnout té pravé lásce, aby si pak užila sexu, ke kterému má od přírody talent, jako profesionálka. Vím, vím, má předchozí slova vyznívají hodně kriticky. Když si člověk odmyslí tohle všechno, co by se dalo zkritizovat, tak se ovšem u knihy docela dobře pobaví. Děj je sice pořád natahován a ti dva pořád váhají, vymýšlejí si důvody, proč vlastně ne, aby nakonec došlo k "ano", ale je to docela svižné a slovní přestřelky velmi vtipné. Coby dívka vyrůstající na komiksech staršího bratra jsem si užívala každou narážku tímhle směrem, a Lexovi jsem držela oba palce, aby nakonec sundal brýle (obrazně i doslova) a svůj konflikt nejlepší přítel vs. láska zdárně vyřešil. Střídání kapitol z obou pohledů pro mne nebylo ničím překvapivým, tenhle formát má více knížek, a z čtenářského hlediska je to velmi vděčné, protože čtenář se dívá na jednu situaci dvěma úhly pohledu, čímž je o krok napřed před postavami a může se rozčilovat nebo naopak tetelit nad jejich dalšími činy. Jen nějaký pořádný zásadní konflikt tu chyběl, z toho, co bylo nastíněno (krize rodičů, Ianův postoj ke vztahu Gabbi a Lexe), by šlo vytřískat mnohem víc. Kdybych nečetla to všechno, co jsem četla předtím, než se mi do ruky dostala Rachel Van Dyken, tak bych hodnotila mnohem výš, protože bych si mnohem méně všímala jistých schémat a šablon, které má podobné s Elle Kennedy nebo Christinou Lauren. Věřím, že když si knížku za rok znovu v knihovně vypůjčím, znovu se u ní odreaguju a zasměju, takže za ztrátu času ji nepovažuji. Doporučuji proto všem, které si chtějí přečíst nějakou romantiku, která ovšem nešetří sprostými slovy, jiskřením mezi hrdiny a samozřejmě pak i obligátní erotikou. (V případě Van Dyken jsem ovšem neměla pocit, že by erotično ztrácelo náboj; oproti jiným nezachází do zbytečných detailů a i scény zahrnující sex si dokážou udržet jistou masku tajemství, která je dělá přitažlivějšími.)... celý text

Rumcajs se vrací II. 2018, Michal Opitz

"Díky naší odvaze a síle jsme chytili tohoto tvora. Tedy netvora." "Co budeme dělat?" - "Já... Já si musím zakouřit." - "Taky.." - "Já taky." - "Taky..." - "Pujč mi křesadlo." - Baf, baf. Atmosféra houstne, a to nejen díky lakotnému správci, který potvrzuje to, co známe ze seriálu. Rumcajs na rozdíl od jiných komiksových hrdinů není nezranitelný, ale něco mi říká, že dobro stejně zvítězí. Víc než příběh jsem si tentokrát vychutnala reklamy na jiné komiksy (Mach a Šebestová a zejména Bob, Bobek a Boba).... celý text

Risk 2019, Elle Kennedy

!!! POZOR SPOILERY !!! U Elle Kennedy se mi osvědčilo, že je lepší si její knížky proložit pauzami, protože pak nemá člověk tendenci soustředit se na opakující se motivy, slovní obraty a rýpalsky v nich nehledá klišé. Délka fronty rezervací byla tentokrát dlouhá, a i knihovny byly v karanténě, takže jsem se Risku dočkala až nyní. A jeho čtení jsem si velmi užila. Předně musím pochválit výběr obálek. Byť ta u Lovu mi víc odpovídala charakteru hlavní hrdinky (zvolená bruneta se mi na Brennu moc nelíbí a zas tak sexy mi nepřijde, postavu si představuji jinak), oceňuji, že si vydavatel dal tu práci a sladil obálky s popisovanou podobou hlavní hrdinky. (Zde včetně detailu rudé rtěnky.) To, že k vydávaným autorům přistupuje s nějakou péčí, ve mně vyvolává naději v lepší zítřky. Když to srovnám s katastrofálně kýčovitými obálkami Lisy Kleypas, měla EK u Baronetu fakt štěstí. Kvituji taky tloušťku knížky, v tomto případě mi vůbec nepřišlo, že by obsahovala nějaká hluchá místa, takže coby čtenář, který "je na tlusté", jsem byla spokojená. „(…) Myslím si, že jsi kus, a vím, že si myslíš, že jsem já kus-„ „Já si myslím, že si ty myslíš, že jsi kus,“ přeruší mne a odfrkne si. „Já si to nemyslím. Já to vím. A všiml jsem si, jak si mě prohlížíš, takže…“ Samotný příběh je vlastně to samé v bledě modrém. Nesnáší se, ale je mezi nimi chemie. (Mimochodem: Další omyl, na nějž jsem narazila, a který vede dospívající děvčata k mylným závěrům. Pokud berete HA, žádnou chemii neucítíte. To až když antikoncepci vysadíte... Ale to je jen takové rýpnutí člověka, co to zažil.) EK to bledě modré a otřepané umí ale napsat tak vtipně, že všechny opakující se scénáře jí člověk - výměnou za porci vtipné zábavy a odlehčení - odpustí. Čtenář od začátku ví, že ti dva spolu skončí, ale moc ho baví číst si o jejich eskapádách a kochat se jejich slovními přestřelkami. Nemluvě o tom, když konečně dojde na erotiku. (Tentokrát autorka sexem šetřila a vůbec to nebylo na škodu, ba naopak s ohledem na průběh intimního sbližování to mělo mnohem větší sílu.) Kniha je sice opět plná krásných, bohatých a úspěšných, přičemž nesmí chybět obligátní mysogyn nebo vypatlaná týmovka. (Kam jsem to chodila na školu! Mně do trojky nikdo nepozval!) "Nezklamalo" mne ani opětovné nadužívání "abysme", a tentokrát se hojně vyskytovalo sloveso "vyklenout", ale pro tu míru pobavení jsem to ochotná autorce odpustit a zavřít obě oči. I když nevím, zda lidé běžně mezi sebou hází tak uvolněné sexuální narážky (nejen) na orální sex, a nechybělo ani chytání se za rozkrok, ale díkybohu to bylo až poté, co už spolu něco měli. S ohledem na to, že znám předchozí sérii a četla jsem Risk, jsem se orientovala v postavách, jen odkazů na Off-Campus (kromě občasných zmínek o Garretovi) výrazně ubylo. Neznalost ostatních knížek při čtení nevadí, ale jejich znalost je výhodou pro pochopení některých narážek, které díky tomu víc vyniknou. Stejně jako ostatní jsem se velmi bavila u Hollise a Rupi, a i když mi ta holka, upřímně, přišla jako dost velký magor, telefonát o přezdívkách si mne naprosto získal (Koťátko!). Oproti tomu u Hazel jsem čekala větší míru zlovolnosti, tady mne autorka poněkud zklamala. Vůbec to vykreslení vedlejších postav je lehce šablonovité, i ta zápletka sporu mezi trenéry se dala docela dobře vydedukovat, ale jak jsem psala, vše autorce odpuštěno. CITÁT: Moc ráda bych strávila jeden den v Hollisově mozku. Ale jednom jeden. Kdybych tam zůstala dýl, nejspíš bych skončila uvězněná ve světě na druhé straně. Skvělé bylo setkání v baru, kdy Brenna chtěla prchnout a Jake si její zoufalý výraz vyložil úplně jinak. Jen Supra mi bylo trochu líto :-). Vtipná byla i poznámka trenéra, proč se Hunter radši nevyspal s Connelyho holkou. Trochu mne ale mrzelo nejen to, že Summer se tentokrát ocitla nikoli na druhé, ale spíše třetí koleji a v knize byla spíše v pozadí, ale i skutečnost, jak rychle se Kennedy vypořádala s postavou Erika. Přiznávám ovšem, že Brennin stín na minulosti jsem vůbec nečekala. Při rozhovoru s jejím otcem v závěru knihy jsem cítila velmi silné pohnutí. (Přiznání, proč se k ní choval tak odtažitě.) Trenér Jensen se touhle knihou zařadil mezi velké sympaťáky celé série a zajímalo by mne, zda autorka věnuje v budoucnu nějaký příběh i jemu? Z knihy bylo opravdu hodně znát, že si Elle psaní užívala. To nadšení se promítlo do stránek Risku a odsud proniklo i ke čtenářům. Příběh hokejových Monteků a Kapuletů sice byl předvídatelný (i včetně toho, že to nějak musel podělat hlavní hrdina, aby došlo k potřebnému konfliktu, než ti dva navždy skončí spolu), ale ta omáčka okolo, sestavená z dialogů vedlejších postav, nejrůznějších situací, scének a narážek, byla naprosto parádní. I já jsem jsem se skvěle bavila u "bublinového zadku". Z mého pohledu scénu naprosto nečekaně zabila a geniálně korunovala hláška trénera Pedersena. Přestože se některá schémata opakovala (já prostě pořád nevěřím těm zástupům Kenů a Barbie na Briaru, svěřeneckým fondům a bytem s televizemi přes celou stěnu, nemluvě o tom, že lidé z Harvardu jsou tady ti zlí), navzdory všem abysme a vyklenování, jsem se u čtení opravdu bavila a mezi knihami EK řadím tuhle mezi ty dobře hodnocené. I toho hokeje tady bylo nějak víc :-). Za měsíc si už asi budu pamatovat jen hrubou kostru příběhu, ale ono to nevadí a při opětovném čtení si člověk zase spoustu věcí vychutná a znovuvybaví. Něco mi říká, že další díl by mohl být o Hunterovi?... celý text

Proklatý 2012, Kevin Hearne

!!! POZOR SPOILERY !!! Stylem i obsahem mi to přišlo hodně podobné prvnímu dílu, takže v tomto ohledu se žádné velké překvapení nekonalo. Opět mi mírně vadilo, že ač je v úvodu nastíněn nějaký problém, hrdina se vždy zastaví, aby řešil něco jiného, problém (s velkým P) je odsunut ve vyprávění do pozadí, aby se později připomenul, ale hrdina opět někam odbočí. Nejvíc o tom vypovídá hned první kapitola, která byla jako ukázková uvedena jako bonus ve zkrácené podobě na konci prvního dílu: Leif přijde, oznámí, že chce pomoct, ale namísto, aby se ti dva dostali k věci, která upíra evidentně fakt trápí a chce o ní hrozně moc a naléhavě mluvit, začnou trousit hlášky a opravovat si syntax... Na to, že je Attikus vlastně jen člověk, se opět ukázal jako nezničitelný hrdina (na rozdíl od /téměř/ nezničitelného upíra, který v tomto díle trochu víc vystrčil zoubky). Jako ano, dostane za / na ucho, ale je to vyprávěné tak, že to čtenáře za něj ani moc nebolí, a vždycky se pak rychle zahojí. Asi víc než hlavní dějovou linku jsem si užila intriky irských bohů, to mne bavilo podstatně více. Sex, který byl hrdinovi dopřán, byl jen takovou třešinkou, a i když se autor z vrány snaží dělat děsivou bytost, poté, co spořádala omeletu, ve mně už navždy zahnízdila spíše jako taková v podstatě milá ženská. Šijóchán se opět zmiňuje o tom, jak je paranoidní a opatrný, ale nemohu si pomoct, dělá všechno pro to, aby na sebe upozornil a ztratil incognito. Kromě boje s hmyzím démonem na vlastním trávníku (soused Semerdjian tentokrát stoupl v ceně!) viz boj s padlým andělem na půdě školy, podivný rozhovor s knězem a rabínem a celkově i závěrečná bitva. O masakru v nočním klubu nemluvě. Druid na sebe prostě jen hodí kamufláž a voilá, vše je vyřešeno! A znovu: ta lehkost, s níž autor a jeho postava vnímají cizí smrt se mi vůbec nelíbily. Někdo tu scénu u Satyrnu popsal v komentáři jako tarantinovskou, ale asi Tarantino nebude mým oblíbeným režisérem nebo mu zkrátka nerozumím. Mně to vtipné nepřipadalo. Mimochodem: Nejmenoval se vyšetřující detektiv z prvního dílu jinak? Docela by se mi líbilo, kdyby Attikovi šel po stopě takový protřelý a správňácký Corrado Cattani, který by se snažil přijít na kloub záhadě knihkupcových podivností a nakonec nakoukl do zákulisí magického světa. Něco mi ale říká, že Geffert nebude tento případ. (Policie je zde opět zase hlavně pro smích.) Dala bych dvě hvězdičky nebýt a) nástinu toho, o čem bude další díl, ale především b) odkazu na Inigo Montoyu. Což mne opět přivádí k tomu, že hrdina hláškuje i tehdy, kdy se to moc (či spíše vůbec) nehodí. Ačkoli tentokrát mi ty hlášky i rozhovory se psem přišly nějak víc vtipné. Hezká hříčka je i samotný název v originále, neboť tohle slovo je používáno i jako označení pro čarodějnice, takže název je takový hezky dvojznačný. Pokud je Attikus paranoidní, já teď budu ještě víc a začnu si víc všímat toho, kde jsem zanechala své krevní stopy nebo vlasy. Zejména v tom druhém jsem beznadějně ztracena, protože ze mne padají celé chuchvalce a zmocnit se jich k zneužití magickými prostředky vlastně nebude až takový kumšt. Trochu vniveč zatím vychází učení Granúlje na druidku, zatím jen holka bifluje latinu a rozlévá čaje. Škoda, že tohle Hearne nerozvedl víc, stejně jako historii čarodějnic, vychutnala bych si nějakou menší historickou vsuvku, která by čtenáře obohatila Attikovými zkušenostmi. Hearne má dobré nápady, ne, že ne, ale připadá mi, že většiny z nich si sám ani nevšimne a ponechá je ležet ladem. Kdyby šel víc do hloubky a některé věci rozpracoval, bylo by to o dost lepší, takhle je to pro mne jen taková odpočinková četba. Chválím obálku (tady už spolužáka Filipa nevidím ani trochu), včetně tetování aktéra, který sloužil za předlohu.... celý text

Prohnaný 2012, Kevin Hearne

Pokračování: A teď pozitiva: - Rozhodně kladně hodnotím nápad s ústřední postavou. Od doby, kdy se s fantasy roztrhl pytel, jsem už dávno vzdala snahu přečíst všechno, co z tohoto žánru vyšlo, ale i tak jsem něco přečetla. Nikde jsem ovšem nenatrefila na druida jako hlavního postavu. Celé pojetí magie mi přišlo nové a zajímavé (ačkoli slovo „vazba“ se v knize opakuje hodně často, takže pokud by někoho iritovalo, bude při čtení čím dál naštvanější). - Irskou mytologii neznám ani v nejmenším, takže by mne autor klidně mohl vodit za fusekli a všechno bych mu odkývala. Tedy další nový prvek pro mne a další bod pro Hearneho. - Zapojení upírů, vlkodlaků, (proradných) čarodějek a dalších magických a mytologických postav (ovlivněna komiksovým Thórem jsem musela ocenit hned úvodní charakteristiku tohoto severského boha) bylo příjemné a osvěžující, byť - podobně jako třeba v True blood - se ukazuje, že skoro každý druhý je nadpřirozenou bytostí, jen to tají. - Zajímavá pointa s Granúlje a Lakšou, u tohohle jsem zvědavá, co ještě bude. - Stejně tak vtipné vedlejší postavy (Attikovi právníci, irská vdova i pes Oberon - musela jsem si vygooglit, jak vypadá irský vlkodav a to zjištění tomu dodalo nový rozměr). - Úvodní zmínkou o výslovnosti si mne autor získal, přesně tenhle typ poznámek mi v současných knížkách chybí (zlaté KODky!), a za mne (možná to je jen zamýšlený psychologický fígl) působí efektem, že to autor má celé krásně promyšlené a chce, aby si to čtenář vychutnal. Ostatně v tomto smyslu na mne působila i závěrečná poznámka, a to já umím ocenit, když si někdo - i s četbou, která je prvoplánově myšlena jako oddychová - dá práci a promýšlí a ověřuje si detaily, které mohou zajímat jen jeho. - Obálka mi vyteplená nepřijde, naopak oceňuji, že koresponduje s popisem hlavního hrdiny. I když mně tedy z profilu připomíná spolužáka Filipa z VŠ a to mne dost ruší. Ale hned na první stránce je zobrazený medailon, a to mne taky potěšilo, že si někdo ve vydavatelství dal práci nejen s obálkou, ale i grafickým sladěním s obsahem knihy. Čekala jsem možná trochu víc, ale dostalo se mi oddechového čtení, které obsahovalo mnoho nových nápadů a prvků, kterých si cením asi nejvíc, protože to pro mne bylo dlouho chybějícím osvěžením. Další díly si přečtu, ale netrvám na tom, aby série byla trvale součástí mé knihovničky.... celý text

Síla osudu 2008, Lisa Kleypas

!!! POZOR SPOILERY!!! Po znovuotevření knihoven jsem se rozhodla vrátit vše, co jsem doma měla vypůjčeného. Kromě Čekanek jsem si půjčovala i tři jiné knihy od LK, které jsem ani neotevřela, a protože mi to náhle bylo líto, rozhodla jsem se jim dát šanci. Po přečtení Síly osudu, kterou jsem začala (bez zjištění, že Půlnoční anděl ji dějově předchází), jsou moje dojmy poněkud rozpačité. Stejně jako Jude Deveraux, i Lisa Kleypas umí psát hezky, dobře vykreslí své hrdiny, umí postihnout jiskření mezi nimi. Ale stejně jako u mnoha knih JD, i zde mi zápletka přišla velmi nevěrohodná. Už na začátku mi poněkud vadilo uchopení hlavní hrdinky. Ani ne tak, že je zrzka a navrch vysoká, ale nějak jsem nedokázala uvěřit tomu, že by ve viktoriánské Anglii nějaké děvče z vyšší společenské třídy provozovalo soukromý zvěřinec a chodilo v kalhotách. Protože jsem nečetla předchozí knihu o Taše, nebyla jsem vůči Nikolajovi zatížena žádnými předsudky. Jeho vyhrožování Milbankovi bylo zákeřné (zatlačovat někoho silou, kdo nemá prostředky ani možnosti se bránit), ale čtenář mu to odpustí, protože to vlastně dělá z lásky. Oproti jiným jsem byla ochotná mu odpustit i to chování po svatbě, stále jsem čekala, co se dozvím o jeho minulosti a proč se tak uzavírá před city. Toho se mi ovšem moc nedostalo. (Ale moje zklamání bylo vykompenzováno, když jsem si přečetla Půlnočního anděla, protože vysvětlení je uvedeno zde.) Po přečtení zdejších komentářů jsem byla zvědavá i na onen "výlet v čase". Takovéhle dějové kličky mi nevadí, naopak, když jsou uchopeny dobře, tak jsem ochotná přimhouřit obě oči nad tím, že v reálu se to neděje. Jenže WOW efekt se moc nekonal a ve výsledku jsem byla spíše zklamaná. Tahle část knihy by si klidně zasloužila knihu vlastní, na můj vkus byla dost stručná a ta vyzdvihovaná osudovost, mezi Emilií a Nikolajovým předkem, se vlastně ani nekonala. Působilo to na mne spíše tak, že Nikolaj k ní vzplanul nikoli pro ni samotnou a pro její osobnost, ale protože mu připomínala Emmu z budoucnosti. Emilie tak na mne v příběhu působila povrchně, jako holka z vesnice, která si polepšila, je zahrnovaná šperky a láskou, ale sama toho moc nedává nebo alespoň neukáže. Ostatně se mi nechtělo věřit ani tomu, že by se natolik neovládala, aby v carově přítomnosti kritizovala jeho politiku, obzvláště, byl-li Petr vnímán jako takový netvor a zaslepenec, jak byl v knize líčen... Vlastně všechno, co se v minulosti událo, bylo dílem Nikolaje z budoucnosti, který se nestal svým předkem, ale ukradl mu totožnost, choval se jinak než on (což Petr sám zmínil), a tím začal psát celou tu rodinnou historii Angelských (čemuž se zprvu tolik bránil)... Flashbacky z / do minulosti byly zajímavým motivem, moc se mi líbil ten s krajkovým šátkem. A z toho, že nakonec měla flashback i Emma usuzuji, že se ti dva opravdu v minulosti již potkali? U osudové lásky bych čekala větší hloubku, ale příběh, ač byl dějově bohatý na různé zvraty, na mne působil povrchně. Vadí mi i ploché vykreslení vedlejších postav (Milbank byl vlastně od počátku ubožák, což se projevilo později mnohem víc), které slouží jen jako kulisy pro ústřední dvojici. Nemluvě o tom, že informace o Rusku a vykreslení ruské šlechty mi zavání jistými stereotypy. Vyobrazení sexu je samostatnou kapitolou, když se Emmě už asi popáté zahrotily bradavky, měla jsem chuť se knihou bít do obličeje, ale zahrocování pokračovalo. Škoda, že Kleypasová po několikerém vylíčení milování mezi hrdiny ztrácí náboj a je to "na jedno brdo"... Po Čekankách, které se mi (až na díl věnovaný Daisy, ten byl takový... divný) moc líbily, byla Síla osudu spíše zklamáním. Ve srovnání se sérií, kterou jsem od LK četla jako první, bych hodnotila 2,5 *. Mimochodem: Asi první obálka, kde vzhled aktérů vcelku sedí ke knižnímu popisu hrdinů. (Jen ta muskulatura je na mne fakt moc.)... celý text

Svět ledu a ohně 2015, George R. R. Martin

Budu opakovat názory ostatních, ale ten překlad se mimořádně nepovedl a jeho autoři by měli být zlynčováni. Potenciál knihy se tím dost zabil a její cenu i proto považuji za přemrštěnou. Přitom ta kniha je nádherně udělaná - pevná vazba, forma kroniky, velké barevné ilustrace, pěkný papír, ale především kupa informací z historie Západozemí + vzadu místopis jednotlivých částí království a informace o velkých rodech... Časový záběr knihy je od počátku světa (takže čekejme informace o Dětech lesa, Prvních lidech či Andalech) po Robertovu rebelii a jeho nástup na trůn. Obsah je členěn do kapitol podle jednotlivých králů, čímž se liší od Ohně a krve, kde kapitoly mnohdy zabírají jiný časový úsek než vládu jednoho panovníka, mají přesah přes několik králů či je naopak věnováno více kapitol jen jednomu. Obě knihy jsem četla současně, takže se mi informace líp propojovaly a i v postavách jsem se orientovala snadněji. Svět obsahuje i různé vsuvky, například přehled draků a jejich jezdců, kteří bojovali při Tanci, úryvky z kronik apod. Ta kniha je udělaná fakt nádherně, nemohla jsem se jejího prohlížení nabažit, ostatně historii jednotlivých velkých rodů v jednotlivých oblastech Sedmi království jsem si ještě důkladně neprošla. Jak padlo i v jiných komentářích, vzadu mi ovšem chyběla nějaká ucelenější chronologie, uvedení dat u jednotlivých postav v rodokmenu, časová osa dějin dělená podle panovníků s hlavními mezníky jejich vlády. To jde sice najít na internetu (vřele doporučuji stránky https://awoiaf.westeros.org, kde je i odkaz na konkrétní pasáže v textu Martinových knih, takže lze snadno dohledat v české verzi), ale i tak bych to ráda měla jako knížku ;-). Osobně se mi nejvíc líbily pasáže týkající se Aegona a jeho sester a vůbec počátků budování sjednocených Sedmi království. Vliv na to jistě mělo i to, že nástupci Draka už - s výjimkami - nebyli takoví borci. Výhodou knihy je, že se věnuje celým dějinám Targaryenské historie, na rozdíl od Ohně a krve, které končí - z mého pohledu - opět v tom zajímavém. Přesto si myslím, že kupa věcí ještě zdaleka zmíněna či rozvedena nebyla a autor si je bude šetřit do povídek o Dunkovi a Eggovi (například zkáza Létohradu). Popis vlády Aeryse Šíleného byl pro mne velkou lahůdkou, to, co předcházelo Robertově rebelii, postava Tywina Lannistera, to vše jsem si vyloženě užívala a litovala, že se kniha chýlí ke konci. Svět jsem si pořídila hned jakmile vyšel, protože vše, co se pojí s Písní, bylo a je pro mě pořád ještě must have. Ležela mi ale dost dlouho v knihovně, než jsem po ní sáhla. A Zpětně si teď gratuluji k tomu, že jsem si ji pořídila. Fanouškům Martina tedy nemohu než doporučit. I s tím zmršeným překladem (moc se mi líbí komentář o Hodorovi a makovém mléku!!) je to výborná záležitost a dá se v ní toho hodně najít. V kombinaci s Ohněm a krví naprostá paráda :-). Jen se nemohu ubránit dojmu, že ti Dornové byli a jsou docela zmetci.... celý text

Žena pro třetího krále 2008, Ludmila Vaňková

Knížku mi dala kamarádka, aniž by tušila, že Jindřich z Lipé je jedním z mých osobních horkých favoritů českých dějin již od dob střední školy. Po přečtení této knihy jsem získala podezření, že obdiv k němu, který jsem převzala od naší vyučující, získala paní profesorka právě od Vaňkové. Elišku Rejčku vnímám z české historiografie jako silnou ženskou osobnost, nejsem ovlivněna "kultem Elišky Přemyslovny", ani jsem ho nikdy nepociťovala při výuce (snad jen na SŠ v souvislosti s jejím synem, který matčin odkaz velmi ctil). Proto jsem do knihy šla poměrně natěšená. Výsledek, a za to se omlouvám všem milovníkům Vaňkové, mne ovšem poněkud zklamal. Richenza na mne působila podobně jako mediální obraz Angeliky: krásná, smyslná, zprvu si ani neuvědomující, jak na muže působí, později lehkovážně i cíleně využívající své ženské zbraně, mnohokrát aniž by si uvědomila důsledky... Po přečtení téhle knihy docela chápu, proč ji Přemyslovny nesnášely (a muži milovali), ale mé vysoké sympatie si díky tomu nijak zvlášť nezískala. Kdyby byla jako postava rozpracovaná hlouběji, tak bych se s ní nakonec třeba ztotožnila, ale zkrátka... bohužel. Stejně tak Jindřich na mne zde působil jako docela flamendr, jeho zásluhy o království zde stály v pozadí oproti jeho milostným dobrodružstvím a touhám... Řekla bych, že na knížce je hodně znát, kdy byla psána. Což není kritika, ale pouze konstatování. Ba naopak, třeba u scén milostných mi to vůbec nevadilo, protože ty byly psány tak hezky jinotajně, že fantazie čtenáře mohla pracovat. (Plně chápu spolužačku, že jestli toto četla na nižším stupni víceletého gymnázia, musela z toho mít divoké spaní :-).) Aby to ale vůči Vaňkové nevyznívalo nějak nehezky: Dějinnou dobu, o níž píše, mám v oblibě, a proto mne docela překvapilo, kolik jsem toho zapomněla nebo nevěděla. Znalost historických postav, včetně těch, které zde vystupují jako vedlejší, není vůbec na škodu. Propracování pozadí příběhu je na výbornou, muselo za ním stát nejen hluboké studium pramenů či sekundárních zdrojů, ale i promýšlení motivů chování postav, propojení autorovy vize s realitou. Což rozhodně není málo. (V tomto kontextu mi to ovšem nedá, abych si postěžovala, že zrovna Elišku Přemyslovnu Vaňková asi nesnášela. Ta mi z knihy vyšla nejen jako šeredka, ale i jako nevychovaný a neukázněný žárlivý spratek... Což značně nekoresponduje s tím, jaký obraz si o ní nesu z hodin dějepisu.) I styl psaní autorky se mi vcelku zamlouval, takže jsem pak mamince koupila bazarovou tetralogii "o Závišovi" a hodlám si ji přečíst taky. Kniha obsahovala několik opravdu krásných momentů, myšlenek či slovních obratů a velmi se mi líbila celá paralela s příběhem o Třech králích. Některá nedorozumění a přešlapy hlavních postav byly čtenáři k vzteku, ale v životě to tak chodí. Tehdy to ovšem měli mnohem těžší, a to nejen z hlediska prostoru a vůle k vysvětlování, ale už jen samotné možnosti být spolu. O to víc považuji příběh historické Richenzy a Jindřicha za výjimečný a naprosto chápu, že láká k literárnímu zpracování a převyprávění. V tomto případě bych jen osobně ústřední postavy jinak uchopila, rozvedla a rozepsala, aby nepůsobily tak zjednodušeně a nesváděly k rychlým odsudkům. Možná, že budu ještě mluvit jinak, až si přečtu ostatní knihy autorky z tohoto období, za mne to je ale nyní za 3,5 * (zaokrouhleno nahoru).... celý text