tatjana1737 přečtené 616

Zvonilka 2008, Walt Disney

Knížka má menší formát než další, které jsme o Zvonilce pořídili, ale obsahu to vůbec nevadí a poměrně věrně odpovídá seriálu o tom, jak víla poznává svůj talent a chce ho změnit, než ho konečně přijme. Jedinou nevýhodu knižní verze příběhů spatřuji v tom, že neslyším úžasný Rosetin dabing.... celý text

Zvonilka a velká záchranná výprava 2010, Walt Disney

Knížka je totožná s filmem, jen některé nuance v ní chybí (např. cesta ostatních víl za záchranou Zvonilky, brodění bahnem a setkání s kocourem; u plavby lodí je navíc chybně uvedeno, že Mlženka - coby vodní víla - pracovala se světlem). Ději jako takovému to však nevadí. Připadá mi ovšem, že ilustrace jsou oproti filmu trochu stylizované.... celý text

Zvonilka a tvor Netvor 2015, Walt Disney

Co mne u překladu zarazilo hodně je označení Fauny coby víly s talentem na zvířata, kterýžto talent je ve filmech běžně označován jako "Víla chovatelka". Též jestřábí mládě je namísto Kulíšek pojmenováno jako Hanička, jinak ale vše sedí :-). Na Víle Zvonilce a jejích kamarádkách doma překvapivě neulítávám já (dobře, fandím Rosetě, ale ty ostatní mne neberou), ale chlapeček, který je ještě krásně nezatížen genderovými stereotypy, takže když si hrajeme, on je Zvonilka a já bývám Terínek :-).... celý text

Angelika - Popravený u Notre-Dame (4. díl) 2009, Anne Golon (p)

Můj první díl Integrale - jedničku jsem rozečetla a nedočetla, dvojku a trojku nechala bokem a skočila rovnou na díl čtvrtý, který obsahuje líčení čarodějnického procesu. Vsuvky oproti původnímu českému vydání mne (na rozdíl od 1. dílu) nerušily, naopak hezky dokreslily to, co jsem už věděla, a doplnily nové informace. Samostatná kapitola o noci v Paříži se mi líbila svoji plasticitou a přechodem od Údolí chudoby k Louvru a milostným dobrodružstvím Ludvíka, kterému zdatně sekundoval oblíbený Lauzun. Co se Peyracova procesu týče, autorka se hodně inspirovala Urbanem Grandierem - proces a obvinění, vznesená proti hraběti v bodě, který se týkal právě čarodějnictví, měly hodně styčných ploch (namátkou: historiky kolem očarování jeptišek - růže hozená přes klášterní zeď apod., osobní nepřátelství vůči obviněnému, či zauzlování provazu, aby kat nemohl odsouzeného před upálením uškrtit). V tomto kontextu potěšila zmínka o loudunských jeptiškách a jejich show, která byla lepší než ta Carmencitina. Angeliku coby knižní sérii si lze vychutnat nejen se znalostí původní filmové adaptace (u té nové, která mi původně vůbec nevadila, nyní zpětně vidím přehršle blbostí, přestože se režisér vytahoval, že je historicky věrnější než Borderie),* ale i bez znalosti dobových reálií. Ovšem při přečtení pár monografií či životopisů je čtení mnohem lepším prožitkem, protože čtenář zná pozadí i postavy a musí obdivovat, nakolik byla Anne Golon věrná reáliím a jak měla vše propracované a zjištěné. Sama jsem se při tomto čtení soustředila na právnické záležitosti, a i když jsou mi tehdejší proces i hmota stále poněkud nejasné a působí na mne zmatečně, vše, co jsem si dávala do souvislostí se získanými znalostmi o justiční správě a trestním právu, sedělo jako prdýlka na hrnec. * Např. v jedné scéně policejní ředitel de La Reynie lanaří advokáta Desgreze (ve filmu jmenovaného jako Bartoloměj, přestože literární postava i její historický předobraz se jmenují François), aby opustil dráhu advokáta a dal se k policii. Tak předně: Desgrez už v této době pro polici melouchařil. Za druhé: v čele policie tehdy stál pan d'Aubray, který je v knize zmiňován v souvislosti se zmizením otce Kirchera (v novém vydání uváděném jako Kiher). De La Reynie byl v době procesu soudním radou v komoře žádostí při pařížském parlamentu a v čele policie stanul až roku 1667. A to už nemluvím o tom, že La Reynie byl v této době stár 35 - 36 let a tudíž by ho neměl hrát stařec s kozlí bradkou (dle dobové rytiny byl bezvousý s kadeřavou parukou)... První díly, které byly i zfilmovány, mám asi nejraději (asi proto, že je mám nejvíc zažité i díky snímkům, které se sice předlohy tak věrně nedrží, ale mají své kouzlo), (jak uvádí nikytinek:) je to napínavé, má to zvraty a drsný konec. Angeličina idylka končí a začíná život se vším všudy. A jak známo, život není žádná bramboračka...... celý text

Angelika - Světla a stíny Paříže (5.díl) 2010, Anne Golon (p)

Temná mračna se nad pařížským Dvorem zázraků zatáhla až v okamžiku, kdy se jej policejní ředitel La Reynie rozhodl zlikvidovat. A protože to bylo o hezkých pár let později, než se odehrává děj knihy, anotaci úplně nerozumím. Takhle kdyby bylo uvedeno, že se mračna stahují nad Angelikou, pak ano. Ta si v tomto díle projde svým osobním pádem, ale i odrazením se ode dna. A ač je mi jako hrdinka spíše nesympatická a nějak jí pořád nemohu uvěřit, v tomhle díle (v původním vydání jde o knihy Cesta do Versailles 1 a část 2) obdivuji její nezdolnost, houževnatost a vytrvalost. Sama mám občas tendenci si stěžovat, jak byl ke mně život zlý, ale co mi vlastně chybí? Manžela mi neupálili, neskončila jsem na ulici bez koruny a jen s tím, co mám na sobě, nemusím být pro zajištění ochrany po vůli šéfovi banditů, nemusím řešit, jestli mají moje děti co jíst a jestli se jim nezdají noční můry, natož jestli mi je někdo neukradne a neprodá cikánům či nějakému hnusákovi ode dvora... V tomhle díle (a pak ještě v těch, co se odehrávají v Americe) je patrné, že Angelice se podařilo zúročit nejen její nespoutanou povahu, ale i vše, co se naučila jako malé děvčátko (čím se vysvětluje, proč je tolik prostoru věnováno jejímu dětství a zrání, než se provdala za Joffreye de Peyrac). A opět: obdivuji propracovanost historického kontextu a znalost nejen pařížských reálií, ale obecně informací o té době. Patent na čokoládu by se mohl zdát autorčinou fikcí a jakýmsi "Deus ex machina", který hrdinku vytáhne z bahna, ale on ten pan Chaillou, ale i kavárna nedaleko Louvru, opravdu existovali. Zmiňovaná Audigerova kniha o tom, jak servírovat a kde mít bílý ubrousek, jde velmi snadno dohledat na stránkách francouzské národní knihovny, a i zamilovanost dvořanů do zeleného hrášku je velmi dobře známá. Jen pořád nemám dořešené, jestli dodavatel bobů pan Costa má něco společného se současným řetězcem kaváren. Vsuvky v rámci edice Integrale oproti původnímu vydání mne opět bavily (se svojí momentální zálibou v Pitavalovi jsem ocenila zejména situaci kolem Rosinina sňatku a ověřování její identity) a jediné, co bych tomuto dílu vytkla je to, že končí v okamžiku opětovného setkání Angeliky s básníkem Špínou a nepokračuje dál. Což pro mne znamená málo Desgreze, ale na druhou stranu i absenci "incidentu" u Rudé masky, který si v rozšířené verzi opravdu číst nepotřebuji.... celý text

Dívčí válka 1990, František Ringo Čech

Stihla jsem přečíst za včerejší večer, tudíž jsem si ještě na poslední chvíli splnila další bod čtenářské výzvy - Oblíbená kniha rodičů / prarodičů. Kdybych nebyla líná a místo prokrastinace, sledování pohádek s dětmi, kojení a návštěv u příbuzných, sáhla po Star treku, měla bych ještě i knihu odehrávající se v budoucnosti. Ale nešť, čtenářské výzvy byly a budou ;-). Co se Dívčí války týče, sáhla jsem po osekaném vydáním z roku 1990, které sice neobsahuje Ringovy vsuvky ze života starých Slovanů, za to je však plné Nepraktových kouzelných ilustrací. Kdybych si nepřála vypadat jako žena od Milo Manary, smířila bych se s tím, vypadat jako vnadná slovanská děva namalovaná Jiřím Winterem - Nepraktou. Jistě, Ringo o sobě netvrdí, že je historik, takže čtenář, který by knihu bral vážně, bude zklamaný. Samotnou mne trklo třeba to, že zatímco Ringo zmiňuje, že nejlépe se měli ti, kdo obhospodařovali pole s bramborami, protože ty ještě Kolumbus nepřivezl, s klidem nechal osázet Kaziinu zahrádku rajčaty, která ovšem Kolumbus přivezl také... Na druhou stranu však úžasně věrně popisuje staroslovanský interiér, takže historikovo srdce musí zaplesat: "V místnosti byl poměrně pořádek a spousta užitkových věcí. Lumrich na louru, kamenný pemliz, krásná, ale opravdu krásná balza, kedruch, na kterém bylo vidět jeho časté používání, nádherný a bohatě vyřezávaný vsprtch a všude spousta nutů, z čehož jsem usoudil, že Kazi je má opravdu ráda. No a nesměl chybět ani oušť a rařach na čištění buzena. (...)" Mojí nejoblíbenější scénou je ta s rasově čistými Avary, ale při opakovaném čtení, tentokrát dospělýma očima, jsem si vychutnala i jiné. Takový dialog Přemysla a Kazi, týkající se jantarového náhrdelníku, byl velmi kouzelný. Nebo Mnata a Vojen v převleku za kněžnu Libuši, Vlastičtino věštění, Šárčina dychtivost, Ctiradova natvrdlost, Ringovo zjištění, že jeho ženy jsou v očekávání, ... prostě celá knížka stojí za to. Jen můj suchý manžel raději sledoval VšechnoParty s Duškem, Trojanem a Mádlem, namísto aby poslouchal mé předčítání vybraných pasáží. Ringo se sice na konci přiznal, že je to fikce, ale já závěr příště číst nebudu a budu si představovat, že to tak třeba skutečně bylo. Ostatně od toho knihy čtu, abych si zaplnila slepá místa a rozvířila fantazii. Cesty byly tehdy bez lupičů, lesy plné kanců a mezi našimi předky veselo. A to by mi klidně stačilo i dnes.... celý text

Vlk a dýka 2017, Juraj Červenák

!!! POZOR SPOILERY !!! Ježíšek nezklamal, donesl knížku a já si tak mohla splnit dlouho odkládaný bod Čtenářské výzvy. Pátý Stein a Barbarič, tentokrát bez Seina a jen s trochou Jaroše. Ich forma ovšem vůbec neuškodila, ostatně Barbarič je současnému čtenáři dle mého stále z ústřední dvojice (trojice) nejblíže. Stein je takový černobílý, strohý, občas překvapí smyslem pro humor. Jaroš... nu ano, představa, jak mi naplácá na zadek, je sice lákavá, ale určitě by nezůstalo u naplácání a vsadím boty, že by se mi pokračování výprasku nelíbilo, takže zůstanu u necudných představ a jejich ventilování v čtenářských fórech. Barbarič oproti dvěma předchozím možná vypadá jako měkkota, ale myslí mu to a jak vidno, umí stát na vlastních nohou, aniž by ho zbylí dva drželi za ruce a pomáhali mu chodit. A kromě zdárného vyřešení případu (proč jen si současní autoři libují v popisech násilných činů?) ho možná ještě čekají ohlášky se sympatickou a sličnou dívkou... Čekala bych, že budu víc žárlit, ale zasažení amorovým šípem (jak to vzletně označuje v balících smskách manželův kamarád, když si vyhlédne novou oběť) bylo popsáno tak pěkně, že Barbaričovi tu pěknou a inteligentní pannu přeju - a jí pana notáře. Co my víme, třeba v dalších dílech přispěje svým dílem rozumu i paní notářová Barbaričová. Doufám, že se autor pochlapí a zavede nás konečně i na Stříbrnou skálu, ať vidíme, která dáma obměkčila i kamenné srdce páně Steinovo. Jen Jaroše prosím neženit. Alespoň prozatím.... celý text

Okamžiky štěstí 2016, Patrik Hartl

!!! POZOR SPOILERY!!! Úvodem oceňuji samotný nápad napsat "oboustrannou knihu" s dvěma úhly pohledu. Když jsem o knížce slyšela, mylně jsem si udělala dojem, že ten ženský a mužský pohled je psán z pohledu partnerů. Takže jsem čekala, že druhá polovina bude o Kubovi a ono houbeles :-). Začala jsem číst příběh Veroniky, který mne zaujal víc možná proto, že mi byl geograficky bližší, ačkoli zvratů v něm bylo požehnaně. To bych možná celé knize, a když čtu komentáře níže, tak ne jako jediná, vytknula. Některá setkání, zvraty a propojenost osudů postav, mi přišla nereálná. Ale to, že jsem se s tím zatím nesetkala neznamená, že život takovéhle příběhy skutečně napsat nemůže. Veroničin příběh mne zaujal víc, do toho Jáchymova jsem měla problém se začíst, přestože jsem byla ráda, že se setkávám s důvěrně známými postavami a mohu si o nich přečíst víc, znovu a jinak. Nelituji toho, že jsem zvolila pořadí Veronika - Jáchym, protože jeho příběh jde dějově dál a končí hezky smířlivým happy endem. Jen v otázce Maxe a doktora Kota mi přišlo líto, že se to nějak katarzně nevyřešilo, ale opět - život někdy není o tom, že se nám dostane rozhřešení. A co se Veroniky týče... pro mne trochu neuvěřitelná tím, jak moc tolerantní byla k chlapům, kteří ji zklamali. Žádné scény, výčitky, vždy jen "tak běž", a pak tiché vnitřní trápení. Hartl píše čtivě, pěkně, civilně, ale umí používat jazyk a některé obraty nebo slovní spojení jsem si musela zapsat :-). S kamarádkou jsme se též shodly, že umí psát i scény o sexu. Otevřeně, ale nenásilně a tak nějak lidsky normálně. Ve srovnání s ním je třeba Viewegh místy samoúčelný a postrádá nějakou přidanou hodnotu, kterou u Hartla sice neumím pojmenovat, ale přesto v jeho knihách je. A i když Okamžiky štěstí nejsou autorovou prvotinou, ale již několikátou knížkou, co napsal, přesto jsou stále svěžím čtivem. P.S.: Docela by mne technicky zajímala ta záhada, jak probíhal sex ve třech, ale nebudu hnidopich :-).... celý text

Slečna de Scuderi 1909, Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann

Po knize jsem sáhla, neboť v ní vystupuje policista Desgrais. Leč jedná se o fikci a Desgrais, i jeho nadřízený pan de La Reynie, jsou zde líčeni jako hlupáci a krutí uplatňovatelé svévůle (policejní brutalita hadr). Paní de Scuderi navíc není žádná madame Marplová, kdyby se jí klíčoví svědci nesvěřili, k rozmotání klubka záhad, kdo zabil zlatníka a kdo loupil majetné, by vůbec nedošlo. Hlavní viník je navíc poměrně brzy odhadnutelný, takže za mne se žádné "ÓCH!" z odhalení zločinu nekonalo. Víc jsem spíše oceňovala historická fakta týkající se Travičské aféry a madame de Brinvilliers (byť byly zřejmě převzaty z Pitavala), zbytek byl fikce, a to ne úplně nejkvalitnější. Nicméně jistá pravdivost reálií se asi najít dá.... celý text

Píseň o Tróji 2000, Colleen McCullough

POKRAČOVÁNÍ: Na "Písni o Tróji" se mi též líbí množství úžasných myšlenek a slovních obratů, které v českém překladu vynikají a dělají z knihy lahůdkovou četbu. Jen po druhém čtení jednu hvězdu z hodnocení ubírám, protože některé z motivů, které mám v oblibě, nebyly rozvedeny, a ke konci příběh ubíhá až příliš rychle. Víc by se mi líbilo, kdyby autorka námět uchopila jako vícedílné čtení, více se věnovala i Trójanům, a kdyby sepsala pokračování v podobě dalších osudů hrdinů, samozřejmě včetně ithackého lišáka Odyssea. Přes všechny uvedené výtky řadím "Píseň o Tróji" Colleen McCulloughové mezi to nejlepší, co moje knihovna obsahuje, a budu se k ní vracet. Věřím, že při třetím, čtvrtém, pátém… čtení si všimnu zase něčeho jiného a kniha pro mne opět bude mít úplně jiné vyznění.... celý text

Královna ohně 2016, Anthony Ryan

!!! POZOR SPOILERY !!! Královnu ohně jsem četla s delším odstupem, než předchozí dvě knihy, neb ji měli rezervovanou jiní čtenáři přede mnou. Zprvu jsem proto měla problém se zorientovat v množství postav, z nichž některé jsem zapomněla, ale postupně se vzpomínky vynořily a četba se stala plynulejší. Nechodit k nám do volební komise tolik lidí, dala bych půlku knihy jen za pátek :-). Netvrdila bych, že jde o nejslabší díl, ale je pravda, že jistá "nedotaženost" je znát. I když to možná jen bylo očekáváními a vysoko nastavenou laťkou po přečtení druhého dílu. Přiznám se, že v celé té teorii o tom, jak se zrodil Spojenec a kde se vzaly "Temné síly" jsem se úplně nezorientovala. Třetí díl je jedna velká řež a dost se divím, že krev neprosakovala z knihy ven, kolik jí bylo prolito. Stále jsem čekala, kdy Lyrně hrábne a začne se chovat pořádně krvelačně, tak jak to naznačovala nedůvěra Nortaha i jiných postav... a ono nic. A stejně i v některých dalších věcech zůstaly otázky nezodpovězeny, takže jsem zvědavá, zda se autor do tohoto světa ve svých dalších knihách vrátí a některé záležitosti rozpracuje. Třeba jak je to přesně s Pletačovým darem. A nebo co je zač Vlk - Bůh... a nebo jestli se Vélinovi někdy vrátí jeho píseň. Popř. zda vyhledá Šerin. Či jestli se Lyrna vdá a za koho. A tak dále a tak dále... Taky mne poněkud zamrzelo, že do porážky Volaru nebylo zapojeno Alpírské císařství. Celou dobu v knize straší Vernier, nakonec se vydává do Alpíru coby vyslanec Lyrny... a ono kulové. A vše zvládne Lyrna sama, za přispění Frentise, osvobozených otroků a díky vyvražďování ze strany císařovny. U té mne mrzelo, že si s ní a jejím vztahem k Frentisovi Ryan ještě víc nepohrál, ale co já vím, třeba ji v budoucnu ještě oživí - minimálně v podobě Frentisových snů. Z anotace na přebalu knihy by se mohlo zdát, že Ryan po "martinovsku" vyvraždí polovinu postav, ale ty hlavní díkybohu ponechal. Leč osobně truchlím po bratru Kenisovi, který mi ze všech bratrů 6. řádu přišel tak nějak nejvíc cool.... celý text

Zvířátka z Malinové paseky 1985, Jiří Kahoun

Tuto knížku jsme s bratrem v dětství měli hrozně rádi. A o to víc mne překvapilo, když se moje maminka dala slyšet, že ji nenáviděla. A ještě víc mne udivilo, když ji náhle začala vnucovat mému synovi (a svůj původní výrok odůvodňovala tím, že knihu nesnášela proto, že jsme ji pořád chtěli číst). Ovšem inspirovala mne tím, takže jsem Zvířátka vytáhla z knihovničky a přečetla mu je (jednou u ní usnul, a takové knížky má rád každý rodič). Teď ji čteme asi po 14 dnech znovu a synkovi se moc líbí, díváme se spolu na obrázky a povídáme si o nich, a tak jako mne a bratra, i jeho okouzlil zejména lump křeček Bunďa. Náš tříleťák úžasně vypráví o tom, jak byla zvířátka v divadle nebo v zoo a tyhle zážitky si pěkně spojuje s těmi svými, školkovými. Knížka jako taková má jednoduchý děj - zvířátka z lesa jedou na školku do města, tam podniknou výpravu do muzea metrem, plují na parníku, zajdou si do zoo nebo píšou dopisy rodičům a čtou poštu došlou z domova. Samo o sobě to není tak závratné, ale úžasné je Kahounovo vyprávění, které naprosto dokonale vystihuje takové ty všední dětské zážitky, které na první pohled nevytrhnou, ale vryjou se nám do paměti. O jeho dokonale napsaných dialozích a dětské logice, nebo o vyčerpání paní učitelky z jejích svěřenců, nemluvě. A Mikulkovy ilustrace jsou jednoduché, barevné, vtipné a živé. Jako dítěti se mi nejvíce líbila scéna s klokánkem, teď si z pohledu rodiče užívám např. i úvodní rozhovor myšky s myšáčkem, když ho vede na autobus a nabádá ho, aby se s nikým nepral.... celý text

Nájezdníci 2012, John Flanagan

!!! POZOR SPOILERY !!! Po přečtení jedničky jsem hupsla na dvojku a s radostí se pustila do četby. Nejprve mi přišlo divné, že se Volavky zastavily v zátoce a několik dnů či týdnů tam bivakovaly (časové období blíže neurčeno), namísto aby pokračovaly v pronásledování. Ale což, říkala jsem si, že musí opravit loď, a teprve později pochopila, že bouře na moři jakože pořád zuří a Zavak se musel taky někam schovat. Dobrá, alespoň toho času hoši využili smysluplně a Thorn se konečně dal poznat, co je zač. (Vzhledem k tomu, kolik let svoje tělo huntoval alkoholem, se překvapivě dobře dal do kupy!) Pak jsem si začala rochňat, že Flanagan opět píše stylem 1 kniha = 1 ucelený příběh, než jsem se začala blížit ke konci a jak stránek ubývalo, došlo mi, že jsem se pomýlila a že si musím počkat na "pokráčko", abych zjistila, jestli andomal získají či ne. A dost mne nakrklo, že i když jim autor nejprve dal na pomoc Vlčí vítr, nakonec ho nechal téměř ztroskotat, takže Volavky na to budou opět samy... Ano, já vím, že je to literatura pro mládež a mládež tedy musí být hlavními hrdiny, ale i tak mi to přijde za vlasy přitažené :-). Toto si musím odmyslet, abych si užila trojku, protože co jsem četla anotaci... Hal se trochu zapotí a bude to žůžo dobrodrůžo. Flanagan také vyšel vstříc i dívčím postavám a přidal postavu Lydie, která je stejně správňácká jako posádka. Jen zůstalo nevyřčeno, zda si vybere Stiga či Hala (doufám, že Stiga, Hal má přece dívku v Hallasholmu, ne?!). Samotná bitva byla popisována trochu růžově a až trochu moc obsahovala dobré náhody pomáhající hrdinům, ale na druhou stranu to nebylo na škodu. V poslední době jsem unavená detailními popisy násilností, takže jsem se tentokrát s díky obešla bez popisů vyhřezlých vnitřností, pachu krve či mrzačení a vraždění hlavních postav. Ingvar byl sice zraněn, čímž Flanagan dodal trochu realističnosti celé věci, ale nikoho nezabil a to se počítá. Proto mám literaturu pro mladší čtenáře tak v oblibě! Ovšem co musím Halovi vytknout - proč ho nenapadlo Havrana potopit? Nebo do něj alespoň vyvrtat díru? Jako pardon, ale to by napadlo i nezletilého stratéga plánujícího bitvu, že když má nepřítel lodě, tak mu je zapálím... ;-) Ale bez toho by nemohl být další díl, takže jako staříček v Mrazíkovi: "Už mlčim!" Jen mi přišel poněkud uťatý konec... Thorn unese Rikarda, Volavby po anglicku zmizí... a neřeší, že až obyvatelstvo zjistí, že jim ukradl zajatce, nebudou mít Skandijce zrovna rádi - a Erak s Vlčím větrem v přístavu zůstali... ?! Jak zmiňoval Gurus v komentáři u jiné knihy autora, že ho štvalo, jak se několika postavám na meči objevil záblesk slunce, tak zde mne iritovalo několikeré opakování toho, jak se někdo probudil, přemýšlel proč, a pak si uvědomil, že to bylo proto, že vítr utichl (což se stalo Halovi už v první knize) :-). A opět obálka... Hrozná! Už toho člověka, co je maluje, prosím vyměňte! Tentokrát Ian Somerhalder s dlouhými vlasy... "V prvním rozpuku mládí?" opakoval nevěřícně. "V prvním rozpuku mládí? To zní nějak okřídleně, ne? Kdy se z tebe stal básník?" "Jak chceš," odvětil Svengal. Ve skutečnosti slyšel ta slova v jedné zamilované básničce, která ho zaujala, když mu ji před pár dny za večera četla jedna pozoruhodně přitažlivá mladá dáma. Jistěže v její společnosti mu ten obrat připadal vhodnější nežli v Erakově. "Jestli je ti milejší lidový jazyk, tak dovol, abych to řekl takhle. Nejsi žádný mladý kuře." (...) "A v každým případě, ať potrvá nebo ne, ty ani já, ani moje milovaná stará teta Běta s tím nic nenaděláme, že ano?" "Já myslel, že tvoje milovaná stará teta se jmenovala Winfrída?" rýpl si Erak. Svengal pokrčil rameny. "Teta Běta byla její mladší sestra. Byla to roztomilá paní." (...) "Jestli ta bouřka někdy skončí," malomyslně poznamenal Erak a napřímil se v křesle. Svengal se na něj zazubil. "Moje milovaná stará teta Tylda toho ví o počasí spoustu," prohodil. "Zjistím, co si myslí." Gort se na oba zamračil. "Tvoje stará teta Tylda?" Neuvědomoval si, že by v Hallasholmu žila stařenka toho jména. "Kdo to u všech všudy je?" Erak na něj obrátil trpitelský pohled. "Neptej se," řekl. "Hlavně se neptej."... celý text

Vyděděnci 2012, John Flanagan

Souhlasím s komentářem uživatele Gurus. Po přečtení Hraničářova učně (před nějakou dobou) se mi do dalšího Flanagana nechtělo. Ze zvědavosti a nouzi o jiné čtivo jsem si půjčila v knihovně Bratrstvo a byla příjemně překvapená. Samozřejmě, že stejně jako "učeň" je i tahle série cílená na mladší čtenáře, takže obsahuje očekávatelná schémata a pár klišé, ale nevadilo mi to u "původní série", takže mi to nevadilo ani teď. A naopak si myslím, že pro náctileté může být kupa věcí obdivných a se soupeřením mezi chlapeckými partami se mohou ztotožnit. V knize je nesympatický vrstevník, pár "vyvrhelů", kteří se ukážou jako podstatně lepší postavy i kamarádi než prvoplánoví "borci", nechybí postava mentora, který hlavnímu hrdinovi pomáhá. Zápletka s ukradeným pokladem je trochu předvídatelná, ale zas je tu námět na další díl ;-). Kdo má rád Eraka, a koho bavily díly, kdy se Halt pohyboval ve Skandii, ten si přijde na své, protože Skandijci jsou zamilováníhodní. "Jestli je tohle mírumilovný obchodník, tak já jsem stará tetička Winfrída," prohlásil. Erak povytáhl obočí, "Ty znáš nějakou starou tetičku Winfrídu?" Svengal mávl rukou. "To se jen tak říká, veliteli. (...)" "(...) Chceš, abych ho sledoval v přestrojení?" Erak se na něj zamračil. "V přestrojení? A za koho?" "Moh bych se načančat jako stará tetička Winfrída," zašklebil se Svengal. "Neměli by ani špetku podezření." Erak na něj hleděl s kamennou tváří. Když býval obyčejným skandijským skirlem, Svengal si k němu zdaleka takhle nedovoloval, uvažoval. Pak se vzpamatoval a potřásl hlavou. Vlastně dovoloval, uvědomil si. "Padej odsud," utrousil. "Už jsem na odchodu, veliteli. A kdybys potkal nějakou stařenku, jak se belhá po městě, tak se k ní chovej mile. Nejspíš to budu já." "Ty jsi tady ještě?" zavrčel Erak. Tentokrát ale zůstala jeho otázka bez odpovědi.... celý text

Zakletý v čase 2009, Audrey Niffenegger

!!! POZOR SPOILERY !!! Neviděla jsem film a po začtení se do knížky jsem čekala trochu něco jiného. Jednu hvězdu ubírám za jistou nedotaženost, druhou za absenci happy endu, na který jsem zhruba od poloviny knihy čekala. Protože taková láska, která překoná čas i všechny překážky, dokáže roky čekat, ale i žít v nejistotě v přítomnosti, by si happy end rozhodně zasloužila. Kdybych si po přečtení knížky neodnesla nic jiného, tak musím říct, že ode dneška budu s podezřením v oku koukat na každého ze zaměstnanců Krajské vědecké knihovny v Liberci, jestli neskrývají nějaké "časové" tajemství...... celý text

Manželovo tajemství 2014, Liane Moriarty

Na základě seriálu jsem si přečetla Sedmilhářky, a pak jsem četla "Alici". V komentářích u ní bylo, že Manželovo tajemství je podstatně lepší, ale mně se tedy Na co Alice zapomněla líbilo podstatně víc... Co však na Manželově tajemství oceňuji, je přehlednější způsob vyprávění, které je psané většinou stylem 1 kapitola = vypráví 1 postava. Tedy nic takového jako u Sedmilhářek či "Alice", kdy je vyprávění v současnosti prolínáno vzpomínkami na minulost či glosami jiných postav. V průběhu čtení jsem si nejprve říkala: "Otevři už ten blbý dopis! Co tam asi tak může být hrozného?!" A když ho Cecilia otevřela, ihned jsem změnila názor: "Neměla jsi to otevírat a číst!" Ačkoli obsah se dal již vytušit z dějové linie jiné z postav... Trochu mi vadil samotný epilog, u kterého spatřuji obrovskou nespravedlnost - jak málo stačilo, aby vše bylo jinak. Ovšem život je přesně o tom... vstup do jedněch dveří zavírá ty stovky dalších... Díkybohu (nebo bohužel?) my ale o alternativách nemáme tušení. !!! POZOR SPOILER !!! Nesedělo mi ukončení linie postavy učitele tělocviku, čekala jsem asi trochu víc. I když těžko říct, zda bych se na místě Tess rozhodla jinak.... celý text

Pán věže 2015, Anthony Ryan

Prarodiče mému dítku neustále půjčují a dávají nejrůznější krámy, počínaje prázdnými obaly od MC kazet, konče elektronikou. Tuhle mu zapůjčili nějakou vojenskou lampu a ejhle, konečně užitečná věc! Zatímco jsem nemohla v noci spát (hormony jsou prevíti!), vzala jsem si lampu a dočetla Pána věže. A i když večer budu stopro už před Večerníčkem litovat, že jsem se místo toho nepokusila nespavost překonat, teď nelituju. !!! POZOR SPOILERY !!! Druhý díl je podstatně víc plný akce než první (který se z valné části zabývá výcvikem bratří Šestého řádu) a čtenářovu pozornost udržuje i díky tomu, že ve vyprávění se střídají jednotlivé postavy (Vélin, Frentis, Lyrna a nováček Reva). Takže člověk se ponoří do jedné dějové linie, aby v napínavém okamžiku byla přerušena a byla vyprávěna jiná. V tomhle spatřuji jistou podobnost s Martinem, Ryan ale není tak krutý a postavám se věnuje spravedlivě, takže pokud čtenář není nucen číst na etapy a může knihu držet v ruce neomezeně dlouhou dobu, vždy se pokračování dočká :-). Autor tentokrát nechal nahlédnout do dalších částí svého světa (Volar) a blíže nás seznamuje s Temnými silami a "bytostí" z prvního dílu. Do děje též vstupuje nová aktérka (že by budoucí Vélinova nástupkyně?? Její vývoj coby bojovnice byl pro mne podezřele rychlý) a nejen s ní máme možnost poznat i jiné kraje Sjednoceného království než dosud. Pasáže u Lonaků se mi moc líbily, stejně jako seznámení se Sordaky a dalšími národy. Jen ti "koňáci" Eorhilové mi nejen jménem evokovali Eómera a jeho sebranku z Pána prstenů :-X. A to nezmiňuji postavu starého chromého lorda, který mi evokoval Pána přechodu Freye z Písně ledu a ohně... V neposlední řadě bylo poměrně příjemným a neočekávaným překvapením odhalení Principa Sedmého řádu, byť jeho postava se v knize zas tak dlouho neohřála :-/. Co mne však zprvu zaskočilo, když jsem knihu rozečetla, byly úvodní pasáže psané z pohledu alpírského historika Verniera. První díl jsem přečetla nedávno, otevřela druhý a zaraženě se ptala, co se ksakru v království stalo a co se stalo i oblíbeným postavám. Teprve později čtenář rozplétá složitou historii invaze a jejích následků. V knize se kromě původních hlavních postav objevují i postavy vedlejší z Linéše a z války proti Alpírskému císařství, z nichž většina hraje větší roli než v prvním díle. A některé známé figury projdou překvapivým vývojem (kníže Sentor, princezna Lyrna, která po jedničce nevyznívala jednoznačně sympaticky, či její bratr princ Malcius, který také po přečtení 1. dílu vzbuzoval jiný dojem). Vélin je sice pořád trochu dvojrozměrný, ale je to fantasy a ne psychologický román, takže osobně mu to nemám za zlé. Jen Šerin se nám nějak vytratila, přestože způsobila roztržku s Kenisem. Doufám, že k ní i ke vztahu Kenise a Vélina se autor vrátí ve 3. díle, stejně jako k postavě "Ženy". Po přečtení dvojky je jasné, že je předstupněm trojky, která se bude věnovat "světové válce". Kromě bojů se snad dočkám i lepšího vysvětlení, kam přicházejí Zemřelí, kdo je onen zákulisní a zásvětní nepřítel a jak se Lyrna (mimochodem: konec knihy potěšil) postaví k Frentisovi a jestli nakonec Vélin skončí s ní nebo někým jiným, popř. zda padne jako jediný pravý hrdina, který mohl porazit nepřítele. Teď si jen počkat, až tu knihu v knihovně vrátí čtenáři přede mnou... Co bych jediné vytkla jako podstatné je řazení map na začátek každé části knihy, namísto jejich uvedení buď na začátku nebo na konci pohromadě. Pokud si člověk do knihy nezastrkal záložky, mapy se špatně hledaly. Ale oproti prvnímu dílu jsem aspoň už věděla, že pokud se ztratím ve jménech, vzadu najdu rejstřík postav :-). "Divoká kočka sice nerozumí filozofii, ale zabít vás beztak dokáže." "(...) Máte pro mě ještě nějaká překvapení, mistře?" XXX se pousmál. "Můj skutečný titul zní Princip."... celý text

Partner u porodu 2000, Penny Simkin

Přestože je kniha už "nějaký pátek" stará, a i když je psaná původně pro americké prostředí, srozumitelným způsobem podává informace a je aplikovatelná i pro oblast českého porodnictví (zřejmě i díky poznámkám překladatelky, kterou je porodní asistentka). Kniha je řazena do několika kapitolek, takže čtenář si může vytáhnout jen to téma, které jej zajímá (příprava před porodem, průběh porodu, císařský řez, užití léků proti bolesti, jak jinak ulevit rodičce od bolesti, jaká mohou nastat rizika apod.), přičemž vždy je uvedeno, co se děje s rodící ženou, a jak jí může v danou chvíli partner (nemyšleno nutně partner ve smyslu manžel / přítel / otec dítěte / přítelkyně, ale prostě ten, kdo s ní u porodu bude) pomáhat. Za sebe vidím jedinou nevýhodu knihy v tom, že ne všichni partneři u porodu jsou ochotní si číst porodnickou literaturu. Kniha ale poskytne mnoho užitečných informací samotné nastávající matce, a to bez zbytečného strašení nebo naopak romantického pozlátka ve stylu "až pohlédnete do očí svého milovaného potomka".... celý text

Na co Alice zapomněla 2015, Liane Moriarty

!!! POZOR SPOILERY !!! Kdyby v letošní Čtenářské výzvě opět byla položka "Kniha přečtená za jeden den", tak bych ji hrdě přiřadila k tomuto titulu. Rozečetla jsem ho dopoledne v čekárně u doktora a nemohla se odtrhnout, ošidila dítě o maminku a četla ještě před chvílí. Chytlo mne samotné téma (jak na něj autorka přišla?) a v průběhu čtení jsem si kladla mnoho otázek: Jak by se mé staré já dívalo na to současné? Byla bych sama se sebou spokojená? Jak bych interpretovala věci, kterých jsem se za posledních 10 let dopustila, na které jsem třeba nebyla hrdá, ale nějakým způsobem jsem si je po čase před sebou obhájila? Atd. Atp. Potom samotný děj: Co se stalo mezi idylickým párem Alice a Nicka, že se tak odcizili? (Na okraj: Sakra, kam Moriarty chodí na tyhle ideální chlapy? Manžel Madeline ze Sedmilhářek Ed byl taky dokonalý! Že by fakt někde existovali? Nebo je to o tom, že jsou jejich ženy shovívavé a přehlíží drobné mužské nedostatky, nedělají z nich vědu a nestávají se kvůli neustálé kritice zapšklými potvorami?) Kdo byla sakra Gina? (Autorka hezky zrcadlila čtenářovy domněnky - milenka Nicka, a později v průběhu čtení - nebo snad milenka samotné Alice?!) Co se stalo mezi Alicí a Elisabeth? A psal komentáře k blogu opravdu bývalý student?? A v neposlední řadě zamyšlení nad vlastním životem a vztahy s lidmi v něm. Z nichž někteří byli dříve významní a časem se vytratili, a jiné bereme jako samozřejmost a nevážíme si jich. A jak se chováme k vlastnímu partnerovi a jaké by to bylo, vidět ho najednou opět zamilovanýma očima. Nebo vlastní děti... Osvěžující byl i zvláštní styl vyprávění - prokládání Aliciny současnosti jejími vzpomínkami, terapeutickým deníčkem sestry a blogem "babičky". Prokazoval se tím mj. známý fakt, že každý vidíme jednu událost z jiného uhlu pohledu, přestože žijeme v přesvědčení, že naše interpretace reality je jediná pravá... Musím říct, že touhle knihou mne autorka dostala a jsem zvědavá, jestli se jí - stejně jako Sedmilhářkám - dostane seriálového zpracování. Rozhodně by si to zasloužila. A přestože se stavy své knihovny snažím redukovat nebo nějakým způsobem z kapacitních důvodů držet na uzdě, u "Alice" přemýšlím zcela vážně o tom, že si ji koupím. Aby mi nastavovala zrcadlo v okamžicích partnerské či rodičovské krize. Jo, a ještě jedna zajímavá událost. Zrovna jsem absolvovala další playstationovou bitvu s X (samozřejmě jsem vyhrála!) a on se mi s něčím svěřil. Ukázalo se, že čte tenhle blog. (...) A navíc se ukázalo, že ho X dokonce komentovat, pod pseudonymem. Ten bídák. Odmítl mi říct, pod jakým. Nemáte nějaké tipy? ... DoriszDallasu Hezky líbáš, Frannie.... celý text

Šestá hlídka 2017, Sergej Lukjaněnko

!!! POZOR SPOILERY !!! Pane jo... musím říct, že za mne to po dlouhé době byl čtenářský hukot, v jednu chvíli přehlušený téměř orgasmem (kdo byl se mnou kdysi v Chotěboři na DozorConu, ví dobře proč). Jediné, v co upřímně doufám, že to opravdu není POSLEDNÍ kniha, kterou Lukjaněnko napsal, byť by to bylo rozhodně důstojné zakončení. A co se týče jeho zmínky o tom, že upíři mají dobrou PR, zajímalo by mne, kolik mu za tuhle knihu zaplatili, nebo jestli se jen svezl na upírofilní současné vlně :-). V knize tentokrát nebylo tolik "filozofování", za to byla nabitá akcí a děj svižně odsýpal (naopak, když se některá z postav rozhovořila, skoro mne to až rušilo). Za sebe kladně hodnotím setkání s mnoha starými známými, po delší době větší roli dědečků Gesera i Zavulona (haha, kdo četl, třeba ocení můj vtípek), ačkoli druhý jmenovaný je už brán spíše za dobrého Antonova kamaráda než bývalou Nemesis. A stejně tak kvituji osvobození vědmy Ariny (i když zde zůstalo nedořešeno, proč ihned nepředala Kešovo proroctví, které jí tak pomotalo hlavu v předchozím díle, lidem) - jen její použití sněhové rolby mi navždy zkalilo Vaškovo radostné volání: "Už ji zachránili, rolbičku!" z Jak vytrhnout velrybě stoličku. Lukjaněnko tentokrát více odkryl fungování světa Jiných a jeho jednotlivých "frakcí" (zejména upíři a vědmy) a jen mne přesvědčil v tom, abych nedůvěřovala nejen upjatým knihovnicím (viděla jsem film Tomcats!), ale i archivářům (a to mám archivnictví sama vystudované :-X). Jak jsem psala v úvodu, doufám, že poté, co nás takhle namlsal, nepřestane a aspoň sem tam napíše nějakou povídku. Líto mi bylo jen Tygra, stal se z něj docela sympaťák... Ale jestli se zase objeví nějaké nebezpečné proroctví, určitě se objeví i Tygr. Osobní poznatek "mimo mísu": Po přečtení Nástrojů smrti je to už druhé setkání s Lilith v průběhu těchto prázdnin, a její druhá smrt. Btw - u upírů mi přijde, že se autor trochu ztratil... Kosťa se po přeměně v netopýra vždy zjevil nahý. A v souvislosti s jeho rodinou je řečeno, že ho jeho otec inicioval poté, co byl nemocný, že upíři mohou mít pouze 1 normální dítě, takže utěšování pediatrem o tom, že budou mít další děťátko nepadlo na úrodnou půdu... Přesto pak v jiném díle Kosťa sedí na dece s dítětem své sestry (?!) a v Šesté hlídce se hovoří o tom, že upíři děti mít nemohou (resp. jsem to tak pochopila; na upírském setkání v NY sice byli pravnuci apod., ale jak jsem to pobrala, tak šlo o děti dětí z doby, kdy byli upíři ještě lidmi...). Co se konce týče - když jsem dočetla poslední kapitolu a zbýval mi epilog, byla jsem jak struna a říkala si, že takhle to přece nechat nemůže. Nebo může, ono by to vlastně šlo, ALE... to přece nemůže udělat. Nebo MŮŽE?! Skoulel to se mnou pan autor parádně. Za mne naprostá čtenářská spokojenost. A to i za situace, že je to opravdu už POSLEDNÍ hlídka, protože jak se s tím Lukjaněnko popasoval... mistrné!... celý text