Angelika - Světla a stíny Paříže (5.díl) přehled

02.01.2018

Temná mračna se nad pařížským Dvorem zázraků zatáhla až v okamžiku, kdy se jej policejní ředitel La Reynie rozhodl zlikvidovat. A protože to bylo o hezkých pár let později, než se odehrává děj knihy, anotaci úplně nerozumím. Takhle kdyby bylo uvedeno, že se mračna stahují nad Angelikou, pak ano. Ta si v tomto díle projde svým osobním pádem, ale i odrazením se ode dna. A ač je mi jako hrdinka spíše nesympatická a nějak jí pořád nemohu uvěřit, v tomhle díle (v původním vydání jde o knihy Cesta do Versailles 1 a část 2) obdivuji její nezdolnost, houževnatost a vytrvalost. Sama mám občas tendenci si stěžovat, jak byl ke mně život zlý, ale co mi vlastně chybí? Manžela mi neupálili, neskončila jsem na ulici bez koruny a jen s tím, co mám na sobě, nemusím být pro zajištění ochrany po vůli šéfovi banditů, nemusím řešit, jestli mají moje děti co jíst a jestli se jim nezdají noční můry, natož jestli mi je někdo neukradne a neprodá cikánům či nějakému hnusákovi ode dvora... V tomhle díle (a pak ještě v těch, co se odehrávají v Americe) je patrné, že Angelice se podařilo zúročit nejen její nespoutanou povahu, ale i vše, co se naučila jako malé děvčátko (čím se vysvětluje, proč je tolik prostoru věnováno jejímu dětství a zrání, než se provdala za Joffreye de Peyrac).

A opět: obdivuji propracovanost historického kontextu a znalost nejen pařížských reálií, ale obecně informací o té době. Patent na čokoládu by se mohl zdát autorčinou fikcí a jakýmsi "Deus ex machina", který hrdinku vytáhne z bahna, ale on ten pan Chaillou, ale i kavárna nedaleko Louvru, opravdu existovali. Zmiňovaná Audigerova kniha o tom, jak servírovat a kde mít bílý ubrousek, jde velmi snadno dohledat na stránkách francouzské národní knihovny, a i zamilovanost dvořanů do zeleného hrášku je velmi dobře známá. Jen pořád nemám dořešené, jestli dodavatel bobů pan Costa má něco společného se současným řetězcem kaváren.

Vsuvky v rámci edice Integrale oproti původnímu vydání mne opět bavily (se svojí momentální zálibou v Pitavalovi jsem ocenila zejména situaci kolem Rosinina sňatku a ověřování její identity) a jediné, co bych tomuto dílu vytkla je to, že končí v okamžiku opětovného setkání Angeliky s básníkem Špínou a nepokračuje dál. Což pro mne znamená málo Desgreze, ale na druhou stranu i absenci "incidentu" u Rudé masky, který si v rozšířené verzi opravdu číst nepotřebuji.