Y2T
přečtené 173
Český sen
2010,
Tomio Okamura
Knihu bych obecně rozdělil do několika částí: 1) líčení života T.O., než poznal Večerníčka 2)budování PR T.O. za pomoci Večerníčka 3)recepty První části musím vytknout zejména velmi mizerně odvedenou práci autora. Mohu říct, že jsem se s tak nekvalitním textem od duševně zdravého člověka ještě nesetkal. I slohové práce na základní škole jsou proti tomu vysoce kvalitní literatura. Tato část působí, jako by si ji po sobě autor ani jednou nepřečetl, natož, aby korekturu, revizi či připomínkování prováděl někdo jiný. Autor zcela běžně míchá údaje jedné osoby a druhé, skáče zcela nepřehledně od tématu k tématu, řada vět a odstavců je úplný guláš, jehož smysl nelze vůbec rozšifrovat. Někde je uprostřed textu věta přímé řeči, která působí jednoznačně jako citace někoho, ale uvozovky jsou jen na konci a vůbec není zřejmé, zda jde o výrok Okamury, zmatený projev autora, či citaci někoho dalšího.....a tak by šlo pokračovat. Autorovi se nedaří udržet myšlenku, skáče zmatečně od tématu k tématu a i při nejvyšší snaze je většinou nemožné zjistit, co tím vlastně chtěl autor říci. Např. Životopis pátera Armbrustera působí jako doslova opsaný z inernet (https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/armbrs.html), navíc autor směle konstatuje, že páter spoluzakládal univerzitu Sophia, aby o pár řádků dál konstatoval, že o několik let dříve na ní studoval - pro pořádek dodávám, že univerzita byla založena 1913, tedy 8 let před narozením Ambrustera. Stejně tak tvrzení, že seppuku (rozříznutí břicha - harakiri) je dodnes mezi významnými lidmi běžné při selhání mě značně udivilo. Posední případ se odehrál před 46 lety, a i tehdy všechny v Japonsku překvapil. Také mě překvapil citát T.O., v kterém tvrdí, že svět má 5 mld lidí - to je údaj starý v době vydání knihy 23 let- tehdy to bylo už skoro o 2 mld více. A takových věcí je plná, na každé (krátké stránce) několik. Kniha se dostává často do rozpuru i s jinými rozhovory T.O. například jako výmluvu, proč nemá T.O. vysokoškolské vzdělání zde používají, že neměla rodina peníze - ačkoliv o cca 2 stránky dříve zdůrazňují, jak báječně bohatá byla jeho japonská rodina a o půl stránky později se dozvíte, že starší i mladší bratr absolvovali každý 2! vysoké školy v ČR (tedy zdarma). První část knihy je mučením čtenáře, a působí neuvěřitelně, co si někdo troufne (bez ohledu na obsah) lidem předkládat a na co plýtvá papír. Nechápu, že si se sepsáním knihy nedali alespoň trochu víc práce, respektive, že tím nebyl pověřen někdo alespoň trochu schopnější. Každopádně u celé knihy doporučuji dobře počítat všechna uváděná data, a doby - dozvíte se i pár zajimavých věcí (nejen to, že to někdy autorům vůbec nesedí). U seriozní životopisné publikace bych čekal, že si autor ověří prezentovaná tvrzení. Toto jsou jen velmi chabě a zmatečně nakupené citace a věty bezmezného obdivu. Navíc často věcně chybné. Vedle toho působí leckdy velmi svérázný, flexibilní a kreativní výklad historických faktů a reálií z ČR i Japonska jako detail. Snad jediným světlým bodem knihy je, že při popisech Japonska se drželi autoři (ve srovnání s jinými výroky T. O.) relativně při zemi, i tak ale nemohu doporučit knihu jako zdroj informací o Japonsku. Samozřejmě samotný životopisný obsah je, jako v každé PR životopisné publikaci, jen obtížně přezkoumatelný. Ale některé věci působí přinejmenším zvláštně a stálo by za to některá atypická tvrzení alespoň trochu podložit a rozvést, případně uvést do kontextu. Bylo by pěkné, pokud by autor předvedl alespoň trochu kritického myšlení....nebo se alespoň snažil, aby tak vypadal. Kniha je jen shlukem neuspořádaných pochybných nekritických obdivných tvrzení, která bohužel pro čtenáře autor neumí ani uspořádat do vět, které by měly hlavu a patu. Každý se může jen dohadovat, zda je to dáno schopnostmi autora, nebo "jen" nedostatkem jeho snahy, pracovitosti a ochoty si text po sobě alespoň jednou přečíst. ad 2)část líčící, jak se T.O. začal za vydatné pomoci Večerníčka zviditelňovat je informačně mnohem zajimavější, a je až s podivem, k jakým věcem se pánové bezelstně přiznávají. někdo by totiž v systematickém podplácení novinářů bezplatnými návštěvami restaurací T.O. a jeho lobbyingu u politiků mohl snadno spatřovat i závadnou činnost. ad3) kuchařské recepty - po přečtení této části jsem si vzpomněl na upřimný údiv a šok několika japonců, kteří viděli některé televizní vaření T.O., a nechápali, jak někdo s něčím takovým má odvahu a drzost si stoupnout před kameru, .... a taky, že ho tam někdo pustí. (to druhé vysvětluje předchozí část knihy). Obecně jde o extrémně jednoduché recepty, zejména recept na instatní kari mě opravdu překvapil - když se chce v japonsku ukázat, že někdo neumí vařit, tak vaří většinou právě japonské instantní kari. Obecně mám k receptům hlavně tu připomínku, že málo pracují s čerstvými surovinami, a naopak uvádí příliš dlouhotrvanlivých polotovarů a instantních prvků. A spousty položek uvádí, že mají být "japonské", ačkoliv nejde o nějakou japonskou zvláštnost a stejně dobře mohou posloužit suroviny korejské či z jiné okolní země. Japonská kuchyně je založena hodně na čerstvé zelěnině - bohužel, T.O. nemá zeleninu, ale obchod s japonskými potravinami, a tam má zejména dlouhotrvanlivé výrobky. Podle toho pak recepty vypadají. Na závěr bych podotkl, že kniha vyšla v roce 2010, tedy pár let před tím, než se T.O. pustil do politiky na krajní pravici. Kniha je z doby, kdy se snažil prezentovat jako pravicový liberální demokrat se sociálním cítěním - prostě ideální oblíbenec všech. Dokonce je v knize silně antikomunistický. Mimo jiné mě dost zaujalo, že v knize je opakovaně zastáván postoj ublíženého, který trpí rasovou diskrimninací a předsudky v Japonsku i ČR, ostatní mu háží klacky pod nohy, zakazují mu zaměstnávat cizince místo Čechů atd. Ještě mne dost překvapilo, že ačkoliv se T.O. hlásí k tomu, že má moravské kořeny, v knize používá on, i pan Večerníček termín "Čechy" pro celou Česku republiku.... celý text
Exodus: Osud vyhnanců
2006,
Guido Knopp
Myslím, že jsem celkem otrlý čtenář, ale z téhle knihy mi bylo opravdu na nic. Kniha je plná autentických svědectví o utrpení civilistů, a to od pamětníků ze všech stran konfliktu. Kniha rozhodně stojí za přečtění, i když vás asi na několik dní připraví o klidné spaní. Zjistíte, jak se lidé chovají v mezních situacích a co všechno je lidské. Kniha popisuje utrpení civilistů od Východního Pruska, přes Pomořany, Slezsko až po Sudety. Líčí zločiny nejen rudé armády, ale i polských partizánů, českých gardistů a funkcionářů NSDAP. Musím říct, že jsem si o české národní gardě paradoxně celkem vylepšíl mínění, protože z uváděných popisů plyne, že narozdíl od bezmezného krvelačného řádění rudé armády a polských partizánů, cílili ve velké většině na aktivní nacisty a jiné osoby spřízněné s nacionálně socialistickým režimem, byť jen regionálního významu. Ani ty popisy mučení už po přečtění předchozích svědectví o řádění rudé armády a poslkých partizánů nezní nijak extréme. Kniha je celkově k rudé armádě dost tolerantní a neustále připomíná, že tomu předcházelo dění na východní frontě. Naopak nulovou toleranci má vůči funkcionářům NSDAP, kteří zakázali pod trestem smrti evakuaci civilního obyvatelstva a přitom sami měli k útěku připraveny soukromé lodě a letadla. K tématu vlčích dětí vyšla i samostatná kniha jiné autorky "Vlčí dítě".... celý text
Pět sekyr poručíka Hamáčka
1993,
Miloslav Švandrlík
Tahle knížka je prostě jiná než Černí baroni, nebo Říkali mu Terazky - u těch se člověk smíchy za břicho popadá. Tahle je jen úsměvná, zato je to dokonalý průvodce totalitním systémem strachu a teroru, z pohledu běžného malého člověka - a přitom stále psaný zlehka a nevážně. Tahle kniha výborně ukazuje fungování totalitních režimů založené na strachu, protekci, udavačství, aniž by k tomu potřebovala fiktivné či samozvané bezchybné superčisté hrdiny a mučedníky. Je to kniha o obyčejných lidech. Klidně by z toho mohli udělat povinnou četbu - bylo by to přínosnější, než třeba návštěva kina s Tmavomodrým světem plným patosu. Rozhodně je mnohem blíže realitě, a přitom veselejší.... celý text
Říkali mu Terazky
1995,
Miloslav Švandrlík
Nasmál jsem se u toho víc, než u samotných Černých baronů. Vzhledem k tomu, že se při četbě knihy hodí znalost černých baronů, tak bych doporučoval přečíst si nejdříve ty.... celý text
Sen o světové říši
2013,
Guido Knopp
Kniha rozhodně stojí za přečtení. Ačkoliv jde o populárně historickou publikaci, vzniklou v souvislosti s tvorbou TV dokumentů, je opravdu dobře a poctivě zpracována. V čtivé a celkem krátké knize prezentuje dobový společenský vývoj, a to jak v Německu, tak koloniích. Navíc poměrně objektivně. K tomu bych měl jen jednu výtku - u genocidy Hererů uvádí pro Německo o dost příznivější nižší čísla než anglojazyčné zdroje. Anglická literatura tradičně uvádí, že z 80-100 tisíc přežili 2. V této knize je nejvyšší odhad počtu Hererů tuším 60 tisíc, ale jsou tam i bez zdrojů informace uvedené výrazně nižší odhady, dokonce i jen 26.000. Naopak počet přeživších je uváděn až na 12.000, u toho je alespoň uvedeno, že 2000 jsou jen početěch, kteří uprchli do anglických kolonií, a ten rozdíl navíc jsou ti co uprchli jinam, nebo přežili genocidu v Namibii. Je zajímavé, jak i tehdy se údaji v různých zemých pružně pracovalo, podle toho, co se komu hodilo, a ten rozdíl v interpretaci událostí přetrvává dodnes. Některá čísla uváděná v knize jsou ale až příliš extrémní (což autor nezapírá), jen neuvádí, odkud je vzal. Až na toto je ale kniha zpracována velmi poctivě a nestranně. Bohužel se věnuje jen Namibii, Tanzanii a tichomoří. Další německé kolonie Togo a kamerun v ní nejsou zahrnuty. A je třeba ocenit i kvalitní grafické a materiálové zpracování knihy a dobrou cenu. Na knize mě zaujalo ještě pár věcí, které se netákají přímo německých kolonií, ale spíše obecně politiky a kolonializmu. Kniha otevřeně popisuje, jak se z Bismarka, který odmítal kolonie jako drahý nesmysl (o který v případě války s angliíí hned přijdou), stal Bismark budující koloniální říši. Stačily vyhlídky na blížící se volby, které asi nevyhraje, a najednou se téma kolonií hodilo. Co na tom, že je to pořád stejný nesmysl, hlavně že vyhraje volby. Mnozí tak přemýší i dnes. A na voliče to zabírá úplně stejně jako před lety. Z knihy si člověk uvědomí, že Německo přišlo tak snadno ke "koloniální říši" díky tomu, že všem ostatním velmocem nabídlo slušný podíl na porcování medvěda - tedy Afriky. Bez ohledu na místní obyvatele a státy (a bez jejich vědomí) si na Berlínské konferenci Evropské země rozdělili Afriku hranicemi, jak se jim hodilo, a s těmito hranicemi se Africké země trápí do dnes. A pak se každý z účastníků jal dobývat svou část Afriky. Do čela se postavila skupina dobrodruhů, kteří toužili dosahovat velkých zisků, ale extrémní náklady na zajištění bezpečnosti v kolonii, kterou jejich honba za zisky dál podkopávala, musela nakonec nést Evropská mocnost. je to vzorec privatizace zisků a socializace ztrát opakující se v koloniích všude po světě. V okamžiku, kdy by kolonie nebyla závislá na mateřském státě, přicházelo volání po samostatnosti. Tenhle problém Němci neměli, protože s vyjímkou maličného Toga byli všechny jejich kolonie vždy ztrátové. Kniha dobře ilustruje problémy kolonialismu společné řadě jiných koloniálních. Vzhledem k tomu, že tohle téma se v českých školách vůbec neučí, jednoznačně doporučuji knihu k rozšíření si obzorů.... celý text
Japonsko: Jak se neztratit
1997,
Gerhard Dambmann
Knihu je mi trochu těžké hodnotit. Na jednu stranu je plná zcela nesmyslných údajů (jak zcela nesporných historických dat či geografických, tak různých hodně zavádějících překladů z japonštiny). A to opravdu v neuvěřitelném množství. Na druhou stranu autor překvapivě dobře (tj. s přivřenýma očima v porovnání s ostatními knihami na českém trhu) popisuje japonskou společnost a některé principy jejího fungování. I když z daleka ne se vším souhlasím a řada věcí je dle mého jen povrchní, je to v tomto směru celkem povedená kniha. Zejména v porovnání s krátkým rozsahem, a lehkostí vyprávění to překvapí. V lecčem je i výstižnější, než Japonsko za zrcadlem. Doplnění: Knihu jsem po delší době znovu otevřel a pár věcí bych doplnil. Přišla mi i lepší, ale zase jsem si uvědomil, že už je dost zastaralá. Od vydání originálu již uplynulo čtvrtstoletí. A kniha v mnohém popisuje spíše stav společnosti a reálie z osmdesátých let, než z doby vydání. A to už se bavíme o realitě 40 let zpět. Kniha na jednu stranu dost zmiňuje třeba sektu Oumu Shinrikyō, ale na druhou z dnešního pohledu nedoceňuje význam a dopad prasknutí ekonomické bubliny na přelomu 80. a 90. let, který nastolil nové trendy, které pokračují dodnes. S líčením reálií týkajících se jak života Japonců. tak cizinců v Japonsku je vidět, že autor vycházel ze stavu v 80. letech v hustě osídlených oblastech Kanto a Kansai. Odlehlejší lokality jako Kjůšů, Hokkaidó nebo sever Honšů zjevně moc nezná. Nastává tak poněkud zvláštní situace, kdy mnohé věci, které označuje již za zaniklé se dodnes udržují v rozsáhlých oblastech Japonska (a to nemluvím o horských vesničkách, ale i statisícových městech v odlehlejších prefekturách, a naopak, kdy sociální realita popisovaná jako nový stav, kdy vycházel z toho co bylo ve velkých městských aglomeracích, již dávno patří minulosti. A to nejen v důsledku ekonomických změn, a společenských, ale výrazně i v důsledku demografických změn. A ty jsou opravdu zásadní - od roku 1973 do roku 2003 se propadla porodnost o 40%, od roku 1972 se neustále propadá počet uzavřených manželství, od roku 1989 se během 14 let počet rozvodů zdvojnásobil.....Samotná oblast okolo Tokia dnes představuje 30% celkové populace Japonska (a oblast Kansai okolo Osaky dalších 20%). Metropolitní oblasti Tokia generuje 43% HDP a každý rok díky vnitřní migraci přibude cca 130 tisíc nových obyvatel. A úměrně tomu se vylidňuje venkov. Do Tokia přicházejí lidé v produktivním věku. Část už má rodiny na venkově, kterým posílá peníze, ti kteří jsou do Tokia jako svobodní a bezdětní tak také často končí. Tokyo má nejnižší porodnost v Japonsku. Ta je nízká všude vyjma jihozápadních prefektur. Všude vyjma pár největších měst není práce, populace vymírá a tomu odpovídají vyklesané ceny nemovitostí. Autor knihy ale tohle vůbec nereflektoval (i když to byly již probíhající trendy, ale jejich dopad ještě nebyl vidět) a předkládá nám obraz Japonska 70. a 80. let, mířícího stále vyš a výš (to nemíním jako kritiku, ale jen konstatování - neuvědomoval si, jaké zásadní změny právě probíhají ve společnosti, a spíš popisoval co sám zažil během 12 let v Japonsku). Taky tam není zahrnutý prudký nárůst počtu cizinců od 90. let v Tokiu, kdy přestalo platit, že co cizinec, to movitý člověk.... celý text
Cestou samurajů
1984,
Aleš Skřivan
Kniha je, jako řada dalších autora, značně protijaponsky zaujatá, a jinak ničím nevyniká. Existuje řada překladů zahraničních lepších knih. Zejména se mi velmi příčí autorovo neustálé označování japonců za samuraje. Tento nesmysl také velmi znehodnocuje knihu. Autorovi vůbec nedochází, že samurajové bylo označení pro nižší vojenskou šlechtu, a jako takoví zanikli po revoluci meiji, kdy se do čela státu dostalo pár níže postavených samurajů, kteří si uzurpovali moc pro sebe, koupili si rozdáváním výhod a titulů smír s velmi bohatými a nepočetnými knížaty daimjó, zatímco příliš početnou vrstvu samurajů obrali o renty a privilegia a následně zlikvidovali, a to nejprve formálním zrušením, a následně odpůrce kteří se proti ní stavěli i fyzicky zlikvidovali za pomoci armády naverbované z nejširších vrstev společnosti a vyzbrojené moderními západními zbraněmi. A této armádě naverbované z chudých a nevzdělaných rolníků, vycvičené západními instruktory a vyzbrojené moderními zbraněmi začali v propagandě tvrdit, že všichni jsou samurajové, nebo pokračovatelé jejich tradic. Poddůstojníci dostali k uniformě místo západní šavle průmyslově vyráběné šavle s designem inspirovaným katanami. Označovat takovou armádu jako samuraje je velmi zavádějící a nic na tom nezmění ani to, že se řada samurajů a jejich potomků v armádě pohybovala, což bylo vzhledem k vysoukému procentu samurajů i vojáků ve společnosti pochopitelné. Samurajové jako společenská skupina (a střední třída) byli ale zlikvidování hned po revoluci Meiji, ožebračeni a nové Japonsko začalo být budováno hrskou bohatých s armádou z nejnižších lidových vrstev vyzbrojenou za peníze které dříve směřovali k samurajům , a nyní do moderní armády. Skuteční samurajové (tedy ti, které nenechala vláda vystřílet při povstání) výrazně zchudli a zejména se zaměřovali na zemědělství, protože jednak vlastnili pozemky, a jednak ve společenské hierarchii šogunátu byl zemědělec z prostého lidu nejvyšší vrstva, nadřazený obchodníkům či řemeslníkům. Někteří odešli za novou půdou kolonizovat Hokkaidó. Část jich sice působila v armádě, ale neprofilovali se tam jako samurajové. Při revoluci Meiji byli odstraněni Šogun Tokugawa a právě důsledně zlikvidována společenská vrstva samurajů. Zatímco císař, knížata (s novými tituly), i lid zůstali. Mlůže se to zdát jako hnidopišství, ale právě armáda, se stala ve 30. a první polovině 40. let 20. století určujícím hybatelem japonské politiky. A nebyla ovládána nějakými starými konzervativními samuraji, ani jejich potomky, ale ta lačnost po válce šla z nižších míst obsazenými v podstatě chudými lidmi z venkova, pro které byla armáda velkou příležitostí, a lačnými získat nové úspěchy, prosperitu a bohatství pro sebe i národ v Mandžusku, Číně atd. Sociální napětí, chudoba a nespokojenost se tak netransformovali v útoky na Japonské nejbohatší vrstvy, jako v mnoha jiných zemích, ale v expansivní politiku, snažící se získat pro národ nový životní prostor. Což je asi tak jedna z mála věcí, která Japonsko reálně spojovala s ideologií nacistického Německa (např. antisemitismus opravdu nesdíleli). Ale pan Skřivan, stejně jako většina lidí v ČR(ti ale nepíší knihy o japonských dějinách), bohužel tento rozměr revoluce, která smetla staré pořádky, vůbec nepochopil, a vychází slepě z propagandistických hesel japonské vlády, armády a jejich často pokroucené interpretace papouškované v Evropě a v protektorátě. Tak nízků hodnocení knize dávám zejména proto, že je zbytečné ji číst, protože člověka jen utvrdí v různých rošířených předsudcích a omylech. Je mnohem lepší přečíst si knihu "Japonsko ve válce - Velký pacifický konflik" od američana E.P. Hoyta, "Boj o Tichý oceán" od sověta V. Avarina, "Dějiny Japonska" od Reischauera, "Tokijský proces" od Cassese.... celý text
Japonská válka 1931–1945
1997,
Aleš Skřivan
Zase další kniha od pana Skřivana na stejné téma. Hodně knih, a všechny stejně slabé. Je to jen další zopakování stereotypního negativního líčení Japonců, bez bližších souvislostí a snahy o pochopení v širších souvislostech (bez pochopení vidění a motivace není možné jednání lidí porozumět, pochopit a poučit se z něj, ale stává se z knihy jen další tupý protijaponský propagační pamflet, jakých vzniklo již za komunismu bezpočet). Rozhodně doporučuji věnovat čas spíše knize: "Japonsko ve válce - Velký pacifický konflikt". Ta je na úplně jiné úrovni.... celý text
Japonsko za zrcadlem
2013,
Alan Macfarlane
Nekritické nadšení rozhodně nesdílím. I když uznávám, že kniha v té české bídě, co se knih o Japonsku týče patří k nadprůměru. Uroveň kapitol se postupně zlepšuje, a zatímco ze začátku je většina úsudků autora nepřesná, či přímo chybná, zejména poslední 3 kapitoly jsou v obecné rovině celkem výstižné, ačkoliv i ony obsahují řadu nesmyslů. Kniha je bohužel postavená na tom, že autor porovnává svůj britský svět a do protikladu staví japonský svět. V podstatě zcela nepodloženě a náhodně pak generalizuje, když dochází k názorům, že jedni nebo druzí jsou v tom či onom světově unikátní. Je zřejmá hrubá neznalost okolních asijských zemí, i zbytku světa (dokonce i Evropy). Za chybné považuji již základní východisko, že Japonsko pozná z diskusí s japonskými profesory a z oficiálních pramenů. Jistě to není špatný zdroj informací, a mnozí z nich se i velmi snažili, ale je to stále velmi jednostranný pohled, zatížený tím, že jsou věci o kterých mu neřeknou, a které si mnohdy ani sami neuvědomují. Mezi nadprůměrné části knihy tak patří řada citátů děl z 19. století, jejichž autoři v japonsku strávili delší dobu a mnohé postřehy jsou nadčasové. Je škoda, že autor nevyužil širší základnu imformací ke komparaci. Určitě by prospělo, pokud by se seznámil s kulturami i jiných zemí světa, než japonska a anglie (a třetí zemí, s kterou někdy porovnává je Nepál) - zjistil by, že řada věcí je v jiných zemích asie podobná, či částečně podobná, a v lecčem je podobný třeba i tradiční evropský venkov. Stejně tak by bylo přínosné zahrnout mezi zdroje informací i cizince z různých kultur žijící dlouhodobě v Japonsku a naopak Japonce, kteří již dlouhodobě žijí v zahraničí. V rámci japonska rozhodně existuje i celá řada jiných společenských skupin, než právě profesoři v Tokiu, a mnozí vidí řadu věcí jinak. Autor se mohl alespoň seznámit s venkovem.Stejně tak je zajimavý i pohled sousedních zemí (i minulých) na Japonsko. Autor nedokáže překročit svůj stín a zůstává značně etnocentrický. Navíc jeho vidění západního světa bude patrně většině lidí v ČR vzdálené - autor je zjevně silně věřící křesťan, dříve narozený, s dosti přísnou a studenou výchovou v dětství. A představuje si takto celý nejaponský svět. Také není schopen oprostit se od svého monoteistického pohledu na věc, ač se o to snaží. Bohužel, nepatří mezi lidi, kteří hledají podobnosti a paralely mezi společnostmi, ale naopak inklinuje k ukvapeným závěrům o obřích rozdílech. Kniha je značně nevyrovnaná, obsahuje celou spoustu citací různých zdrojů a lidí, kdy některé postřehy jsou brilantní a jiné zcela zcestné. Je to tak půl na půl, víc nesmyslů je na začátku, míň na konci. Kniha je dobrá k zamyšlení pro lidi, kteří s japonci již mají dost zkušeností, aby dokázali kritickým myšlením oddělit zrno od plev. Takoví ji ale zase ani moc číst nepotřebují. Více informací viz můj článek v rubrice recenze.... celý text