Y2T přečtené 173

Reportáže z rozervaného ráje 2018, Matěj Ptaszek

Je to spíš taková imprese autora. Snaha o umělecky a jazykově zajimavé vylíčení pocitů. Mnohdy to spíše víc vypovídá o autorovi a jeho emocích, než o realitě. Naházená směs pocitů, patosu, plná neurčitých dojmů a místy to má patrně spíše umělecké ambice, než že by šlo o literaturu faktu. Navíc je všudypřítomný laciný exoticismus, a neustále zdůrazňování odlišnosti místních, které se zrcadlí i ve zcela samoúčelném užívání španělských slov. Přitom je autor selektivně slepý k bídě, chudobě, zločinosti. Píše o ní, ale vlastně maluje malebný svět, kde jsou s tím lidé smíření a nemají ambici žít lépe. A nevidí v tom rezignaci, ale krásu. Všichni ti lidé jsou milí, hodní....jako by snad ty zločiněcké gengy, bojůvky atd. byli nějací mimozemšťani, kteří s místními nemají nic společného. Jako by to nebyli příbuzní vesničanů, nebyli to absolventi místních škol a farníci, atd. Je to jen jakési neosobní zlo, které je možné snadno odsoudit. V knize mi chyběli postřehy z praktického života v zemi - většinu zabírají jen extra barvité neurčité popisy - jedna fotografie by řekla víc, než tisíc slov - jenže ono by to vypadalo obyčejněji, chuději a nuzněji. Ta krása by v tom pro většinu lidí nebyla taková. Opravdu jsem čekal od knihy víc, než převyprávění historek, co se v různých městečkách staly před lety, a už vůbec ne vzpomínky autora na jeho hraní turistům na karlově mostě a informaci, že pro něj má jako pro Čecha nesmírný význam Chrám svatého Cyrila a Metoděje v Gorazdově ulici kde "onoho památného dne položilo život za svou zemi sedm hrdinů", je pro něj největším symbolem jeho domoviny, a před odjezdem ho proto navštívil. Přiznávám, že autor je mi poněkud obtížně pochopitelný, i proto, že celou dobu se představuje všem, že je "z bývalého Československa", a když už vlast zmiňuje, tak píše zase pro změnu jen o Čechách. Kniha má 235 stran, ale značnou část tvoří nepopsané černobíle fotografie , další podstatnou část prázdná místa (kapitola má průměrně 1-3 stránky, přitom 1/4 jedné vezmě nadpis a spousta stránek je skoro prázdná, protože na ní kapitola končí. Textu je v knize tak na 130 stran. Alespoň je to rychle přečtené.... celý text

Dějiny Paraguaye 2012, Bohumír Roedl (starší)

S dějinami Paraguaye se rozhodně stojí za to seznámit. Mají dvakrát delší historii republiky než ČR, a čím si země prošla je zajimavé i z dnešního pohledu. Zejména otázka legitimity svrhávání nedostatečně demokratických režimů. Tedy zda lze snahou o boj za demokracii oprávnit přepadení jiného státu. Je škoda, že se ve školách roky učí pravěk a středověk, a to hlavně formou tupých dat a událostí, což studentům nic nepřinese, a neučí se opravdu zajimavé dějiny zemí po světě. Průměrný absolvent českého školství si myslí, že zná světové dějiny, a přitom zná jen ty české a to jen selektivně a bez pochopení souvislostí. Ve vztahu k českým dějinám mě zaujalo, že zrušení Jezuitského řádu bylo důsledkem konfliktu v Paraguay a očerňovací akce Portugalska v Evropě, kdy se evropsští panovníci báli o moc a lákaly je jezuitské majetky. Všem knihu doporučuji k rozšíření obzorů. Hvězdička dolů je za horší zpracování knihy. Je v ní otřesné množství překlepů, kdy místy je i těžší dovodit, co tím autor chtěl říci. I styl sepsání knihy se mi jeví trochu "amatérský", kdy je spíše vyprávěním o utrpení Paraguaye, než věděckou prací, která by se snažila o nezaujatý pohled a vysvětlení motivace ostatních.... celý text

Moc geografie v 21. století 2022, Tim Marshall

Pro rozšíření obzorů o světě zajimavé, ale nebral bych mnohá uváděná tvrzení zas tak vážně. Úplný exces je hlavně poslední kapitola o vesmíru, kde autor blouzní o potřebě mezinárodně právní úpravy (celým dílem se jaksi prolíná naivita, že když je něco upraveno, tak o to nebudou spory o výklad, bude se to dodržovat a už vůbec si autor nepřipouští, že by snad suveréní stát měl právo i mezinárodní smlouvu vypovědět). V kapitole autor blouzní o spojení lidstva a společném dobývání vesmíru a zjevně odsuzuje variantu, že by jednotlivé země mohly kolonizovat vesmír samostatně. Autor zcela opomíjí lidskou přirozenost, která rozhodně nevede k dobrovolnému spojení všech a "konci dějin", ale vždy, když se náhodou vyskytně někdo, kdo opanuje celý známý svět, tak začně stát zahnívat, být neproduktivní a spíše dříve, než později se objevý nový vyzyvatel. Motorem pokroku vždy bylo soutěžení, ne společné plánování. Autorem prezentované vize dobývání vesmítu připomínají mnohem více utopistickou budoucnost jako je např. v seriálu Návštěvníci, než faktické soutěžení o kolonizaci nově objevených končin, které bylo s lidstvem až do 20. století, kdy došla místa k objevování a zabírání. Je zajimavé, jak v kapitole o Evropě řeší rozsáhle separatistická hnutí, ale věří ve společnou celosvětovou spolupráci ve vesmíru. U těch separatistických hnutí je také s podivem, že v něm má vyznačená i taková jako Morava, české Slezsko, polské Slezsko, která sice myšlenkově existují, ale rozhodně nejsou v současné době nějak výrazně aktuální, a přitom v mapě nemá vyznačené Podněstří, Gagauzii, Kosovo, Republiku Srbskou v Bosně a Hercegovině nebo albánce v Makedonii - což jsou dnes (či v nedávné době byla) patrně mnohem aktivnější hnutí. Krom toho mapa nezobrazuje celou Evropu, takže nezahrnuje ani Krym, donbas, Abcházii či Osetii.... celý text

Brněnské maličkosti - Historické centrum podruhé 2013, Viktor Sliva

Z mého pohledu snad nejlepší díl série - jde opravdu o maličkosti z centra, budovy které Brňané znají, denně je míjí, ale nevědí o nich, protože nejde o exponované památky, ale většinou o příběhy z konce moharhie a doby asanace.... celý text

Brazílie - Návod k použití 2017, Pavel Šembera

Knížka zajímavá, tenká (což je plus, takže stojí za přečtení), ale tak úplně mi nesedla. Již dříve jsem četl autorovu druhou knihu "Obchodníkem po Latinské Americe" a ta se mi líbila více (jde o celkem věcný popis zážitků). Styl této knihy je někde na pomezí cestopisu a zábavy, takže člověk si nemůže být místy jist, co autor myslí vážně, a co již ne. Také jsou v ní sklony generalizovat a srovnávat Brazílii se světem (no fakticky spíše s Čechami). Ono některé v knize uváděné zvyky jsou běžnou realitou i řady jiných zemí - např. úplně stejně se netopí v zimě v Japonsku, protože prostě ty dva měsíce zimě člověk nějak přetrpí, a každý víc řeší půl roku veder a klimatizaci. Obdobně se kniha tváří, že je zcela výjimečné, že Brazilie "jako jediná národ na světe má u světových dopravců" zajištěno že v ceně letenky jsou dvě zavazadla do 32 kilo. Jednak jsou dnes rozhodně i lety do Brazílie, které nezahrnují žádné zavazadlo (např. AirFrance), a obráceně i jinde po světě jsou dálkové lety, které zahrnují hned 2 zavazadla (třeba dálkové mezikontinentální lety z Taiwanu či Japonska (Např. EVA air má také v economy class 2x32 kg)). Toto se sice mohlo měnit, ale dvě zavazadla bývala možná i v roce 2017 i jinde. Pokud se nemýlím, tak někde v knize bylo zmíněno, že do Manaus se dá dostat jen letecky nebo po řece - to také není tak úplně pravda - jde to i po silnici, jen to prostě trvá moc dlouho. Kniha je jistě zajímavá, ale zavání laciným exoticismem a přes roušku zábavy není poznat, jak věci opravdu jsou - proto mě osobně tolik nesedla, proto jen 4*.... celý text

Obchodníkem po Latinské Americe 2018, Pavel Šembera

Kniha mě velmi příjemě překvapila. Určitě oceňuji i její strukturu, kdy jsou velmi krátké kapitoly snadno k přečtení. Zahrnuje celou jižní ameriku, takže se vlastně nevěnuje žádné zemi více. Oceňuji respekt k tamním obyvatelům, kde si uvědomuje, že z jejich pohledu dávají věci smysl. Jen to někdy vidí jinak. Knih, které nepředstavují laciný exoticismus, ale zpřístupní Čechům vidění světa jinde není snad nikdy dost. Bohužel jich vždy bylo a je velmi málo.... celý text

Brněnské maličkosti: Znovu za okružní třídou 2019, Viktor Sliva

Uruguay 2016, Michal Zourek

Stručné, čtivé= >doporučuji. Člověk si zase znova uvědomí, jak absurdní je výuka dějepisu na českých školách, kde vám neřeknou takřka nic o jižní ani střední Americe, Indii, Číně, Africe, arabských zemích, .....ale zato se důkladně probírá pravěké osídlení Čech.... celý text

V zajetí geografie: Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku 2018, Tim Marshall

Kniha je nepochybně čtivá. Otázka však je, jak moc je kvalitní. Málokdo se asi orientuje ve všech tématech, ale v těch, kde se orientuji lépe, mám jisté pochyby o plné kompetentnosti autora. 1) V kapitole o Rusku až nepatřičně naznačuje, že Rusko má oprávněnou potřebu ovládat Evropu přes Polsko, Německo, Benelux až do Francie. A Putinovi přičítá pouze obranné úmysly, jako by snad ruští vládci vždy mysleli jen na obranu a vůbec se nedostali ke zkolonizování celé Sibiře snahou o územní expanzi a podrobení si místních obyvatel a jejich přečíslení dovezenými kolonisty, ale patrně jen neustálou snahou zabezpečit si obranu hranic. A podsouvá mu smyšlené věty, kde lituje, proč bůh nestvořil na Ukrajině hory, jako by ho snad mrzelo, že karpaty jsou až na druhém konci Ukrajiny a rusko se nemůže zastavit dřív. Je s podivem, že přitom nezmínil, že ruské obavy z uzavření Bosporu jsou prokazatelě doložené již od carských dob, a že sovětské rusko hradilo extrémně drahý program ekranoplánů s plánem jediného využití - obsazení Bosporu. Také mu poněkud uniklo, že v posledním desetiletí se objevuje i nový termín "vnější Mandžusko" pro ruské území Přímořského kraje. 2)Ještě podivnější je, že v kapitole o Rusku i o Japonsku píše pouze okrajově o kurilských ostrovech, ale ani jednou nezmíní otázku Jižního Sachalinu, která také není uzavřená. Na Japonských mapách je důsledně zakreslována jako součást ruského území pouze severní část ostrova, zatímco jižní není značena jako součást jakéhokoliv státu. Zároveň u územích sporů s Čínou není zmíněno, že by se mohly potenciálně týkat i Okinawy. 3) blouznění o spolupráci všech národů u dobývání arktidy a zejména kosmu je absrurdní. 4)byl autor při smyslech, když za jednu z hlavních otázek arktidy označil společný boj proti terorismu? Když pominu, že ve vyhrocených časech se vytrácí hranice toho, co je to terorismus, tak nelze přehlížet, že klasicný terorismus páchají teroristé proti obyvatelstvu - které v arktidě není, a stěží si lze přestavovat pachatele, kteří se trmácí tisíce kilometrů pustinou, aby zaútočili na nepočetnou osadu těžařů či rybářů. Mnohem atraktivnější cíle byly vždy města.... celý text

První Čech na pěti kontinentech: Cesty Čeňka Paclta (1813–1887) 2019, Jaroslav Kříž

Stručná, ale informacemi nabitá knížka. Rozhodně vřele doporučuji. Snad jen bych podotkl pár věcí. Nepovažuji ho zas za takovou výjimku jeho přístupem, spíš se výrazně odlišoval od mainstreamových profesionálních cestovatelů, kteří neměli zájem o porozumění místním kulturám, ale hnala je potřeba co nejrychleji navštívit co nejvíce krajin a moci naservírovat svým krajanům co nejexotičtější, nejpodivnější a nejvzrušujícnější obrázek cizích krajů. Po takovýchto ignorantech nám zůstaly stohy knih, článků, zpráv o přednáškách či výstavách. A právě oni, společně s imperialisty bájícími o snadném bohatství v koloniích, formovali názory široké veřejnosti, které v mnohém přetrvávají dodnes. Paclt o nic takového neměl zájem, a nikdy sám nepublikoval ani nepřednášel. Již delší dobu mi vrtá hlavou, kdy se z člověka stává cestovatel. I kniha si dává překvapivě mnoho práce, aby vydefinovala cestovatele, a dokázala, že jím Paclt byl. Osobně bych spíše řekl, že nebyl. Unikátní je tedy spíše tím, že díky indiskrétnosti jeho přátel v Čechách, se nám zachovaly soukromé upřímné názory "obyčejného" člověka. Zároveň bych z každého přirovnání zahraničních reálií k místům v Čechách nedovozoval automaticky stesk po domově. Prostě jen přirovnával k něčemu, co adresáti jeho dopisů znali. Kdyby jim přirovnal řeku Vaal třeba k řece Potomac, nevěděli by, co si pod tím představit. Podobně, pokud si vzpomínám, P.N. Krasnov přirovnává skoro vše v Asii pro ruské čtenáře šíří k Něvského prospektu. Autor knihy se dopouští nepřesnosti, když se místy zmiňuje o "českých zemích" - v době před první světovou válkou to nebyl obvyklý termín, a patriotismus Čechů se vztahoval obvykle výlučně k České zemi (tj. Čechy). Ještě za války chtěli Češi původně řešit jen postavení Čech, dokud se zahraniční hnutí nespojila se Slováky a nepřišla s projektem Československa. Nelze hledět na dobové zápisy dnešní optikou. Pokud autor spekuluje, že za zhoršením vztahů s Holubem mohly politické názory, tak je dobré vědět, že Holub byl loajální občan Rakouské monarchie, a Čech bych spíše smyslu "der Böhme", než "der Tscheche". Spekuluje se, zda nebyl po matce z bilingvní rodiny - otec se sice hlásil horlivě k české národnosti a s Emilem si dopisoval extrémě složitou knižní češtinou, ale Holuba zapsal na německé gymnázium, kde pro špatnou znalost jazyka propadl, a přestoupil na české gymnázium. Ovšem i jeho čeština byla často nesrozumitelná, jeho rukopisy musely být v Čechách jazykově upravovány, což bylo taktně přičítáno "dlouhému pobytu v zahraničí". Nejen, že neviděl rozpor v tom, být Čechem a Rakušanem, ale navíc jeho otec se v roce 1848 postavil na stranu císaře, což mu řada Českých nacionalistů měla pak za zlé, donutilo ho to i se přestěhovat, a synovi opakovaně doporučoval, ať žádá o podporu pro své cíle u u dvora a státních úřadů, a připomene u toho, co otec pro svou podporu císaře vytrpěl. Podpory se mu také opakovaně dostávalo. V Praze ho pak považovali za figurku Vídně a měli obavu, aby nějakého pražana nenahradil na teplém místečku v museu či na univerziě, což ho nakonec donutilo žít ve Vídni. Krom toho jeho žena byla Vídeňačka. Takže prostor pro politický spor s Pacltem, který byl, zejména na stará kolena, posedlý husity a češstvím, tam rozhodně být mohl. Možná nadbytečné o tom spekulovat, protože objektivně Holub Paclta využíval a choval se arogantně - a na rovinu, dělá to řada expatů, že se zkouší nalepit na začátku na krajana, co v zemi žije déle, a běžně se stává i to, že navzdory vší pomoci, do které usedlý krajan investuje mnoho snahy, tak ho ještě pomluví, že mu nepomohl dostatečně. Knížka se místy trochu opakuje, ale rozhodně mi nechybí, že nepřepisuje z knihy Čeňka Paclta Cesty po světě - to by byla pro čtenáře jen ztráta času, protože po přečtení této publikace si ji pravděpodobně stejně sám přečtě:-)... celý text

Jak smutné v bitvě padnout 2007, Kumiko Kakehaši

Bohužel české vydání je extrémně nekvalitně zpracované, začíná to už tím, že není překládáno z japonského originálu Chiruzo kanashiki vydaného v roce 2005, na který je odkazováno i v anglickém překladu, ale pouze z anglického překladu vydaného v roce 2007, který je vydáván za originál. Trpí tím zejména překlad básní. Je v něm neuvěřitelné množství chyb při přepisu japonských slov, a to tak zásadních, jako hned na začátku knihy opakovaně chybně uváděný název souostroví Ogasawara, kde se Iwojima nachází jako "Osagawara". Podobně syn Kuribayashiho je uváděn jako Taró. Místy i jako Karó. Ženám jsou tam přidávány k příjmení koncovky -ová, kniha pracuje se směsí anglické a české transkripce, a místy ji i míchá dohromady v jednom slově, což vede k nesmyslnému čtení. V knize je navíc i řada věcných chyb, kdy nesedí např. věk osob či uváděné dny. Vůbec nechápu, co překladatel dělal. Evidentně si to po sobě pořádně nepřečetl, a nečetl to ani nikdo se znalostí japonštiny a japonských reálií. Z hlediska obsahu je kniha sice zajímaví, ale zároveň k ní mám poněkud rezervovaný přístup. Uvítal bych spíše úplný přetisk dopisů, než názory autorky, co si Kuribayashi myslel. Kniha je místy snad až příliš obdivnou, a poněkud příliš zahleděnou na jednu osobu. Napadají mě některá jména japonských vojáků, která si dle mého názoru zaslouží větší respekt. Pro většinu Čechů a Moravanů bude hůře srozumitelná, protože předpokládá znalost japonské společenské atmosféry té doby, což většina tuzemských čtenářů nemá. Co by si zasloužilo větší pozornost je skutečnost, že nechal evakuovat civilisty.... celý text

Klub divných dětí 2019, Petra Soukupová
ztráta času

Hnus. Depresivní kniha, která svádí děti k sebepoškozování. Na rozdíl od autorky si nemyslím, že předkládat dětem hrdiny, kteří si jen tak pořezávají nohy je super nápad.... celý text

Náměsíčníci - Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce 2014, Christopher Clark

V dnešní době kniha ještě aktuálnější, než v době svého vzniku. Člověk si zase znovu uvědomí, jak moc odtržené od reality je to, co se učí u nás na škole v rámci výuky dějepisu. Že jde jen o selektivně vybraná fakta a z nich seskládanou národní mytologii. A že jiné národy mají své zcela jiné verze historie. A také to, že vlastně celou dobu se učí jen české dějiny, protože zmínky o dění v jiných zemích jsou vždy jen výběrové, ve vztahu k našim dějinám. Rozhodně by stálo zato zařadit do výuky alespoň balkánské války 1911/1912. A naopak bych klidně vypustil dějiny pravěku, kterým se věnuje jeden rok na druhém stupni a druhý rok na SŠ.... celý text

Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá 2016, Jack Thorne

Docela se divím, kolik je tu negativních komentářů. Sice mě trochu překvapuje, že scénář nepřepsali do knižní podoby, ale jinak mě příjemně překvapil. Děj je svižný, s dějovými zvraty. Snad jen je trochu škoda, že z tématu vytěžili jen jedno představení, jehož děj se odehrává během jen pár týdnů. Také je dost vidět, jak ve snaze omezit počet postav, je v příběhu oproti knihám jen malý počet žáků Bradavic a učitelů. Školní prostředí přeje přirozeně spíše většímu počtu postav. Čekal bych alespoň pár spolužáků a profesorů navíc. Zajímavé je téma, kdy je jím vztah rodič-dítě a problémy střední generace - snad nějaká snaha přizpůsobit se věku čtenářů. Už u půdní série byla patrná snaha, aby kniha rostla a stárla s čtenářem, což zejména u filmů nabíralo až nesnesitelnou podobu, a dávalo smysl jen když díly vycházely postupně, ale pro dnešního čtenáře, který si tochce přečíst najednou je to spíše nekonzistentní četba . Třeba se za dalších 20 let setkáme s nějakým dalším pokračováním na téma stáří...v tomto díle si na něj hezky nakročila s domovem pro přestárlé čaroděje. Zaujalo mě, jak nezvykle velkolepě je scénář pojatý, spousta změn scén, efektů, někdy až snad nadbytečně moc.....docela přemýšlím, jestli se na to někdy nezajít podívat. Mohla by to být pořádná show.... celý text

Emil Holub / Cestovatel – etnograf – sběratel 2013, Martin Šámal

Nejlepší publikace o Holubovi - kdo se něj zajímá, nesmí ji minout. Autor si dal mnoho práce s procházením dobových pramenů, zejména zachovalých archívů korespondence nejen Emila Holuba, Náprstkových, ale i a mnoha dalších. Kniha mi nabídla odpovědi na celou řadu otázek, které jinde nenajdete. Např. jak to bylo s Bertou Novákovou. Je však škoda, že příliš často přidává své vlastní hodnocení výklady a domněnky. Většinou opravdu z dobových dokumentů lze na něco takového soudit, ale ne vždy. Zdá se mi, že autor zbytečně křivdí Holubovi, když odsuzuje jeho rozdávání sbírek gymnáziím. Nebere v úvahu, že v té době byla gymnázia něčím zcela jiným, než dnes. Gymnázií bylo tehdy velmi málo (např. v Brně jen jedno českojazyčné a jedno německojazyčné), a šlo o elitní ústavy. Mít maturitu bylo tehdy samo o sobě poměrně vysoké vzdělání, které třeba za první světové války automaticky vedlo k hodnosti nižšího důstojníka. Gymnaziální profesor tehdy nebylo jen označení učitele, ale titul respektovaného vědce, který si jej musel zasloužit složením zkoušky, a očekávalo se od nich, že se budou věnovat vědě. A to také dělali - hojně zkoumali a publikovali, A navíc byla gymnázia inspekcemi výrazně hodnocena podle toho, kolik názorných pomůcek používají při výuce. Nadto tehdy byl přístup k informacím značně omezený, a co gymnázium nemělo ve sbírkách, s tím se mohli studenti jen těžko seznámit (dnes stačí se podívat na internet). K velkému rozšíření gymnázií a znehodnocení maturity došlo až za první republiky s masovým zakládáním nových českých(!) gymnázií (na což tehdy mnozí hořekovali, že se snižuje kvalita vzdělání, podobně, jako je tomu v posledních desetiletích u VŠ s jejich masovým rozšířením, kdy na ně jde většina populačního ročníku a mnohé ani nedělají přijímací zkoušky), a následně s jejich zrušením s nástupem komunismu. Z dnešního pohledu opravdu nedává smysl mít takové věci v přírodopisných kabinetech. Tehdy to ale nesmysl nebyl, a těžko po E.H. chtít, aby předvídal vývoj v dalších desetiletích. Poměrně málo se autor věnuje manželce Emila Holuba. Dostupných informací není tolik, takže bych čekal, že tam budou uvedeny všechny. V tomto směru doporučuji spíše publikaci "S jménem Rosa Afrikou". Navíc u Rosy není řada tvrzení nijak ozdrojována, a řada známých informací vůbec uvedena. Mnohé jsou uvedeny odlišně od výše uvedené publikace, která na mě působila přesněji. Je škoda, že tomu nebylo věnováno více pozornosti. Např. Jde o to, jestli Rosa Hof začala své jméno psát česky, když žádala o československou penzi za první republiky, nebo až po druhé světové válce, a jestli dopisy v češtině psala sama, nebo je za ni psal někdo jiný. Nejsou to zdaleka drobnosti. Pro mě byly v knize nejzajímavější bližší informace o otci Emila Holuba, který byl zjevně mnohem schopnějším člověkem, a také o Čeňku Pacltovi. Díky citacím mnohé dobové korespondence kniha popisuje i problematické a nestandardní chování a jednání Dr. Holuba. Člověk si až říká, jestli netrpěl některými duševními poruchami. Lidé s podobným chováním jsou dnes často diagnostikováni na různé psychické poruchy. Domnívám se, že by to stálo za přezkoumání, a bylo by to možná výstižnější, než hovořit o "workholismu", který je spíše důsledkem, než příčinou. Jednou z nejzajímavějších věcí na knize je česko-německá otázka. Emil Holub Pocházel pravděpodobně z dvojjazyčného prostředí, a ani jeden z jazyků neovládal dokonale. Hlásil se k tomu, že je Čech, nicméně zjevně nechápal otázku národnosti tak bipolárně a antagonicky, jak ji již tehdy prezentovali v rakousku bující extrémisté na České i Německé straně, kterým se prostě nemohl zavděčit, jelikož nebyl dostatečně "jejich", a kteří určovali společenskou atmosféru v tisku. Emil Holub žil v době Rakouska, kdy se jazyk český i národnost označovaly anglicky Bohemian, a v jiných jazycích obdobnými ekvivalenty. Byla tam velká vazba na území království Českého. Morava nebyla Čechy, a Češi byli lidé žijící v Čechách. Početní radikálové na obou stranách ale měli tendenci označovat za Čechy jen slovanskojazyčné obyvatele Českého království, a německojazyčné zase počítat k Němcům. Tento názor hodně rezonoval v pražském novinářském prostředí, ale zdaleka nebyl všeobecný, a podstatná část společnosti to takto nevnímala, mnozí se navíc vnímali jako Rakušané. Z toho pohledu je velmi nešťastné, že AJ a NJ Resume je předkládán jako "Tschechische Reisende"/"czech traveller". Tím být nemohl, protože tato slova se tehdy vůbec nepoužívala, ale používalo se označení Bohemian které se vztahovalo k území Čech. Až v roce 1915 se objevil na Rusi časopis s názvem Čechoslovák a až v roce 1917 se tak začali označovat krajané v USA lobující za vznik Československa, zahrnujícího i Moravu a Slovensko. Do té doby se vedly politické diskuse ohledně samostatnosti Českého království, tj. jen Čech. A také až tehdy se k tomu (vlažně) přidali i krajanští Moravané, kteří se doté doby akcí Bohemian až na výjimky neúčastnili a organizovali se v USA v rámci katoliských spolků, které do té doby nebyly protirakouské ani protihabsburské . Tvrdit, že byl E.H. Tschechische/czech traveller, je asi stejné, jako tvrdit, že to byl Československý spisovatel, nebo že by Puškin byl Sovětský spisovatel. Ten překlad je prostě nešťastný. I na všech dobových dokumentech v knize je uváděno vždy Bohemian jak pro jazyk, tak národnost či zemskou příslušnost. Je zcela možné, že Holub chápal své Češství nikoliv v duchu tehdy neexistujícího národního socializmu jako jednoznačnou příslušnost k jediné rase, ale spíše jako jakési lokálně patriotické určení původu, něco jako když se někdo hlásí k tomu, že je z (jižní) Moravy, z Virginie nebo Bavorska. Za pozornost stojí i úzký a pozitivní vztah Holuba i jeho otce k habsburské monarchii. Je škoda, že u citací z dopisů E.H., ani Rosy, není v drtivé většině zřejmé, jde-li o přesné citace, nebo překlady z němčiny. Pokud jde o překlady (což asi řada bude), mohlo dojít místy k posunu významu.... celý text

Deník japonské manželky 2018, Veronika Ageiwa

Přiznávám, že jsem knihu bral do ruky se značkou skepsí. Čekal jsem další z knih typu "podívejte se, jak jsem úžasná, co všechno jsem v Japonsku vytrpěla" a snahu vytřískat na tom peníze. V jistém smyslu tam je oboje přítomno, ale ve zcela přijatelné míře. Jako většiny Čecho-Japonců, kteří jdou s kůží na trh, i zde jsou možná důvodem, proč jít z kůží na trh a odkrývat své soukromí peníze - snaha o mediální publicitu, jelikož autorka si vydělává překlady a poradenstvím. V knize to je ale zmíněno jen v jejím životopise. V čem se ale kniha od jiných liší je, že autorka žije patrně v celkem spokojeném manželství s poměrně schopným a přiměřeně úspěšným mužem, dobře vychází s japonskými příbuznými a poměrně zvládá zapojit se do japonské společnosti. Její hodnocení tak na rozdíl od jiných není nijak zatrpklé. Navíc se nepohybuje v nejnižších vrstvách společnosti, ale zvládá se poměrně slušně zapojit sociálně i finančně mezi nižší střední třídu. Kniha sice místy zavání laciným exoticismem, kdy použitím nevhodných analogií dělá z Japonců zbytečné exoty, ale v zásadě je celkem věcně správná. I když musím říct, že mě až zarazilo, že někdo dokázal osobně napáchat snad všechny typické gajdžinské omyly a nedorozumění - trochu ve mě hlodal červíček pochybností, jestli to nejsou přece jen sesbírané omyly všech lidí okolo - ale asi není důvod autorce nevěřit:-D Mezi všemi těmi nesmysly, co o Japonsku vychází (a různými deníky zhrzených manželek), bych tuhle knihu vyzdvihl, jako slušnou, věcně správnou, bez nějaké předpojatosti a navíc čtivě napsanou. Kapitoly mají jen 1-2 strany, takže se to hezky čte, a navíc jsou napsané celkem jednoduchým jazykem, takže lze doporučit ke čtení i Japoncům s větší znalostí češtiny:-) Za pozornost stojí, že autorka v Japonsku vlastně v době vydání knihy žila celkem krátce - jen cca 5 let. Na druhou stranu musím říct, že na mě udělala dojem schopnost složit JLPT N1 po 4 letech v Japonsku. Pokud lidé mají potřebu číst něco ze žánru "vdala jsem se za Japonce", tak na našem knižním trhu je to rozhodně nejlepší volba. Jen je třeba zkousnout neustálé nadužívání slova "Čechy" a neustálé srovnávání s Prahou. V čem bych chtěl plně autorku podpořit je její hodnocení návratu do ČR. Ten kulturní šok je stoprocentně autentický a absolutně o něm nepochybuji. Mám v podstatě totožnou i zkušenost s pražskou MHD. Až na to, že na mě byl řidič protivný už na letišti.... celý text

Kdo zabil Snížka? 2017, Petra Soukupová
ztráta času

Dětská kniha? Alkohol, kouření, disfunkční rodiny.....hodně dětem bude to prostředí zcela cizí. A i ty, které v takovém žijí, by mohly alespoň číst o něčem lepším.... celý text

S jménem Rosa Afrikou 2010, Vincenc Streit

Musím přiznat, že ačkoliv má kniha jen 110 stran textu, tak mi její přečtení dost trvalo. A to zdaleka nejen proto, že je psaná poměrně drobným písmem. Kniha snad neprošla žádnou korekturou, je v ní opravdu hodně gramaticky prapodivných vět. Navíc by klidně mohla být třetinová, protože těch nemnoho informací, které k Rose Hof jsou se v ní neustále opakuje dokola, a se spoustou obecného mlácení prázdné slámy, kdy se autor stále dokola zamýšlí nad tím, co si asi mohla myslet R.H., a opakuje stereotypy o postavení žen v té době. Tyhle pasáže jsou dost na začátku knihy, a málem jsem ji kvůli nim odložil nedočtenou. Ale to by byla škoda, protože kniha obsahuje i řadu zajímavých informací o R.H. - cenným zdrojem jsou zejména citáty z korespondence. Je škoda, že jich kniha neobsahuje více, případně nejlépe celé přepisy a reprodukce dopisů, protože jde v podstatě o jediné autentické prameny, a autorovy domněnky a dohady mě zdaleka tolik nezaujaly, zejména když má problém udržet myšlenku a často se opakuje. Je ale velmi zajímavé sledovat paní Rosa Hof (AKA Rosa Holub - Rosa Holubová - Růžena Holubovou) i jejího chotě, jak se vyvíjí jejich vztah Čechám, národnosti, státní příslušnosti....tedy ze se můžeme spíše jen dohadovat, ale je zřejmé, že to češství chápali jinak, než se to začalo vykládat od WWI, a že se do konceptu první republiky moc nehodili. Tím spíš je s podivem, že paní R.H: získala kromě rakouské i československou penzi. A ještě více mě zaujalo, že až v této souvislosti dvě desetiletí po manželově smrti se začala označovat jako Růžena (a začala najednou psát dopisy dokonalou češtinou, ale zcela jiným a výrazně méně vypsaným rukopisem:)... celý text

Ulicemi Brna proti proudu času 2020, Petr Fiala

Skvělá kniha. -Velmi se mi na ní líbilo, že na rozdíl od jiných publikací není zaměřena na historii konkrétní městské části tisíc let zpět, ale zabývá se jen obdobím posledních max. 150 let, což je období, které stále relevantně ovlivňuje naši přítomnost. -musím ocenit výborný výběr spousty fotografií dokumentujících vývoj města v okolí tramvajových tratí po celém městě. Jen je škoda, že vzhledem k velkému počtu fotografií jsou v tak malém formátu, že mnohé v textu popisované detaily na nich ani nejsou rozpoznatelné. -kniha mi pomohla pochopit spoustu zdánlivých nelogičností a špatných rozhodnutí, ať již šlo o zrušení trati do Líšně či různé demolice atd. Ve své době obvykle dávaly smysl. V čem má kniha rezervy: - V textu je dost faktických chyb, a to zejména u popisů fotografií. Mezi nejabsurdnější patří určitě popisek fotky kamenného viaduktu nádraží na Křenovu ulici, který jej označuje za dávno zbouraný, a fotka tramvaje ve smyčce starý Lískovec před supermarkerem Delvita datovaná popiskem do roku 1984! Rozhodně stojí za to si při čtení knihy vzít k ruce historické plány Brna a stará ortofota, které lze oboje najít na internetu. Kniha věnuje opravdu mimořádnou péči lince 1, která je dokumentována velmi podrobně a zabírá 1/4 knihy. V některých chvílích autor popisuje i lokality stovky metrů od dané trati a podrobné dějiny okolo stojících budov a institucí a zahrne do vyprávění historii celé MČ, a jindy některé úseky tratí zcela přeskočí, s tím že sotva letmo zmíní tratí jsou popsány mnohem méně (např. ulice Táborská). Na některých úsecích to bohužel působí tak, že už chtěl mít autor hlavně Brzy dopsáno. Krom toho kniha v podstatě vynechává městské části, kam tramvaj nejezdí buď vůbec, nebo jen okrajově (což je zhruba polovina městských částí). Každopádně jako celek je kniha výborným průvodcem. Pomohla mi pochopit vznik dnešní podoby Mendlova náměstí, Staré Osady a řady jiných míst, na které je dnes smutný pohled. Zároveň mě překvapilo, kolik tratí bylo zrušeno nebo zkráceno. A hlavně mě to donutilo vzít si do ruky historické mapy a ortofota, kde jsem narazil na spoustu dalších souvislostí. Což vřele doporučuji, protože pochopit umístnění některých oběktů podle popisu v knize je často těžší, a sem tam i nemožné. A člověk narazí na to, že autor se občas mýlí (např. že vytyčení ulice Úvoz v její horní části proběhlo mnohem dříve, a než došlo k odtěžení svahu a zástavbě tohoto území ) Člověk si při čtení knihy uvědomí, jak moc jizev na tváři města způsobilo 20. století, revolučními změnami z let 1918,1939,1945,1948,1968,1989, atd., které činily některé objekty zbytečnými či přímo nežádoucími a naopak stanovovaly nové priority a úkoly a nové, mnohdy bezohledné cesty k jejich dosažení. I dnes tak město častokráte se svými projekty navazuje na plány z minulosti, které z rozličných důvodů nebyly doposud realizovány. Při četbě mě ještě zarazilo, jaké bylo tempo výstavby mnoha funkcionalistických budov. Docela by mě zajímalo, u kolika z nich si k tomu tehdy dopomohli nežádoucími aditivy. -Autorem není ministerský předseda, ale jeho jmenovec. -Kniha ještě nezahrnuje v době COVIDU přijatý plán na zásadní rozšíření tramvajových a vlakových tratí v Brně.... celý text

Toulky po Evropě 2021, Jiří Martínek

Kniha mě velmi příjemně překvapila. Na rozdíl od jiných naučných knih pro děti je věcně správná, přesná a informačně bohatá, a přitom stále dětem srozumitelná. I dospělý si v tom slušně počte. A přitom je to stále přiměřené dětskému čtenáři. Je to úplně něco jiného, než jiná dílka na podobné téma obsahující spousty nesmyslů, chyb a nepřesností. Za mě jednoznačně palec nahoru. Něco takového se v českých knihkupectvích často nepotká.... celý text