Y2T přečtené 173

Zlatý poklad 2015, Vladimír Pikora

Nápad dobrý, ale provedení mě dost zklamalo. Bohužel se drtivá většina příběhů točí jen kolem spotřebitelských úvěrů. Je to dost nudné a málo poučné. Většina kapitol se jim věnuje přímo, a z toho zbytku jich bohužel velká část obsahuje úvěry také. Úvěry byly z mě nepochopitelného důvodu dosti nadbytečně nacpány třeba i do pohádky o směnných kurzech. Rozhodně by šla minimálně stejně dobře napsat i bez nich. Přesto tam se jim tam věnuje víc prostoru, než těm směnným kurzům. Kniha jen odráží mizernou úroveň výuky finanční gramotnosti v ČR, kdy je redukována jen na "neber si úvěry a nauč se vypočítat kolik tě budou stát". Výuka finanční gramotnosti v ČR zatím míří jen na nejohroženější vrstvy společnosti, ale pro většinu ostatních to žádný přínos není. Čekal bych i něco pro bystřejší hlavy. Třeba na téma inflace, ochrany proti ní, bublin na trzích, obchodních válek, manipulací s kurzy atd. Pro šestileté je ta knížka nezajímavá a desetileté už nudí. Děti nechápou, proč si tam pořád všichni na všechno berou úvěry. Se staršími dětmi mi už přijde smysluplnější si popovídat třeba o nějaké historické krizi - např. na https://www.penize.cz/univerzita/burzovni-krachy najdete dost námětů, které lze s dětmi rozebrat přiměřeně věku.... celý text

Jak komunikovat s Japonci aneb nebuďme xenofobní 2013, Alice Kraemerová

Když jsem knihu otevřel poprvé, měl jsem pocit, že to bude vyprávění nějakého Franty pro kamarády z hospody. Navzdory stylu vyjadřování je ale kniha na české poměry překvapivě kvalitně zpravocaná publikace. Informačně velmi bohatá a věcná, i když skáče hodne mezi tématy. Lze ji doporučit, ale brát s rezervou. Připomínky: 1)jednoznačně výrazně nejslabší částí knihy jsou obrázky s gesty. Už jejich výtvarná stylizace je velmi nepěkná, a působí spíše jako silně rasistická karikatura. Asi podobně, jako černoch s obřímy rty přes celou hlavu, nebo kostnatý běloh se zalomeným orlím nosem (typický pro severokorejskou propagandu). Autorka by uděla lépe, kdyby svěřila ilustrování nějakému Japonci. Krom toho je informační přínos těchto kreseb dosti pochybný. Tak čtvrtina z těch gest není známá ani řadě rodilých Japonců, a naopak minimálně další čtvrtina je srozumitelná i Evropanovi a nejde mnohdy o žádná ustálená gesta, ale jen názorný posuňek. Zásadní výtku mám k tomu, že není vysvětleno, z čeho gesta pocházejí a co znamenají. Asi nejvíc to vynikne u gest pro signalizování na dálku pro ANO a NE, které jsou na úplně jiných stranách, nejsou označena jako párová, a hlavně v celé knize nikde není informace, že kruh se používá jako ano a kříž jako ne (obdobně jako u nás "fajfka" a křížek). Používá se to tak ve škole při opravování testů i na ikonách počítačových programů. Kniha vám ale prostě jen ukáže panáčka s rukami nad hlavou, sdělí, že to znamená ano, ale už vám nesdělí, že to symbolizuje kruh jako symbol ano. Tím, že ilustrace neděl člověk, kterému by ta gesta byla vlastní jsou navíc u některých z nich chyby (např. právě u gesta symbolizujícího kruh nad hlavou by japonec neproplétal prsty, jak je znázorněno na obrázku, ale jen přiližil k sobě špičky prostředníčků(jakokdyby Čech naznačoval střechu)). Znázorněná gesta tak mohou být i pro Japonce i dost matoucí. 2)velká většina údajů v knize je správná, což je na české poměry velký úspěch. Jen někdy nejde autorka víc do hloubky a s některými závěry nelze proto souhlasit. 3)Je vidět, že kniha vychází hodně ze zkušeností tlumočníků, kteří tlumočí pro turisty a obchodníky. Zahrnuje tak urážlivé pošklebky českých ignorantů pracujícíh v restauracích a hotelech na japonské turisty a podobné přízemní zkušenosti z provázení Čechů japonskými podniky. Je vidět, že ve chvíli, kdy je třeba pochopit sociální a ekonomické členění společnosti, kdy začně vykládat třeba hodnotové systémy samurajů, nebo i dnešní tradiční rodinné zvyky, tak jen klouže po povrchu a často dochází k nepochopení. Také ignoruje sociální vrstvy, různé subkultury atd. Vše vztahuje vždy k průměrnému Japonci, který ale v reálu neexistuje. Ani českou společnost nepoznáte dokonale z toho, že budete provádět české turisty po Bankoku. Jednak tam nejsou všechny vrstvy společnosti, a jednak nepoznáte a nepochopíte věci, které se týkají třaba svateb, úmrtí, rodinných tradic - v tomhle ohledu jsou rozhodně lepší prameny, než tato kniha. U japonských reálií je tam docela dost nepřesností. Navíc celý text působí, jakoby vycházel z reálií jaké byly tak 60. až 80. letech (např. domluvené sňatky). Už nástup počítačů a internetu a moderní popkultura zjevně autorku poněkud míjí a nerozumí jim. A fotografie působí, že jsou v podstatě všechny z jedné cesty do Kansai v polovině nultých let. Zajímalo by mě, zda získali souhlas lidí na fotografiích, např. spících ve vlaku, k jejich publikaci. 4)Jak je kniha psána na úrovni hospodského povídání, tak je psána také značně etnocentricky. Tedy co mají Češi, to je dobré, normální a standardní. To ostatní je zvláštní, divné atd. Dost je to poznat v oblasti estetiky a ideálu krásy. Opravdu si mohla odpustit zcela nevědecké teorie o "křivých nohách z důvodu podvýživy předků v minulých staletích". V částech o módě a ženách se obecně zrcadlí jednak neschopnost pochopení tamního ideálu krásy a jednak neznalost forem neverbální komunikace. Chybí v ní respekt a pochopení a je shazována do "kultu lolitek". Vůbec nechápe, že lidé mohou mít jiný ideál krásy a jinak vnímat etapy života. Třeba tvrzení o japonkách se špičkami noh k sobě rozjímání nad tím, jestli je to důsledek sezení ve stylu seiza, genetiky nebo podvýživy předků zcela ignoruje základní fakt, že špičky k sobě jsou považovány za roztomilé (což je považováno asi za srovnatelně žádoucí jako být v ČR "sexy" a atraktivní) a tedy zcela zdravé dívky, které chodí se špičkami rovně či odsebe budou např. na rande cupitat se špičkami k sobě. Jenže to se z knihy nezvíte - že jde jen o gesto či pózu. Místo toho vám sdělí různé teorie cizinců, co někde viděly nějakého Japonce, třeba v hotelu. Je škoda, že u vlivů, které do Japonska přišly odjinud na ně autorka hledí stále jako na zkomolené zahraniční vlivy a nikoliv jako na novou japonskou entitu s vlastním významem. Autorce unikly mnohé důležité kulturní, společenské i komunikační aspekty. Nejlepší je tedy v těch částech, kde popisuje jak na české číšníky a recepční působí japonští turisté. Na velmi dobré úrovni je také jazyková část, tedy překlady jednotlivých japonských slov a vysvětlování jejich významu a původu. Ve chvíli, kdy se zabrousí spíše do vod historie, sociologie, kulturní antropologie atd., je ale kniha mnohem slabší, třeba když rozebírá vnitřní motivaci Japonců, jednotlivé vrstvy společnosti nebo tradiční zvyky či dějiny kniha působí spíše jen jako kompilace zahraniční literatury obohacená o různé postřehy, ale často s podstatnými nedostatky. V historii je dost kuriosní přirovnávání japonských ér k českým dějinám a éry Tokugawa k české době temna. Naznačuje to dost nereálné představy o japonských dějinách. Ieasu Tokugawa přinesl Japonsku izolaci, ale mluvit o době temna je opravdu kuriózní. Knihu lze doporučit pro ohromné množství víceméně správných informací v krátké knize, je mi ale cizí přístup vykreslování "typického Japonce". Jsem názoru, že odlišní nejsou lidé, ale společnost/systém. A rozhodně nejsou všichni lidé stejní.... celý text

Rychlé šípy 2007, Jaroslav Foglar

Na souborném vydání je skvělé, že jde chronologicky, a obsahuje velkou většinu příběhů. Lze tak sledovat, jednotlivá období, kdy příběh vycházel. Příběhy totiž vycházely týdně v časopise Mladý hlasatel a poté v Vpřed. Lze sledovat, jak aktivně v nich propagují tyto časopisy, čtenářské kluby Mladého hlasatele, jak reagují na aktuální situace, jak příběhy vycházely vždy v příslušném ročním období - tady jarní na jaře atd. Prostě klasický komix v časopise. (i při reedici měnili název časopisu v příbězích) Zajimavé je sledovat, jak se v nich odráží změna poměrů. V jednom díle vystupují čeští uprchlíci pohraničí. V jiném, který na přání jaroslava Foglara vyřadili, zase jedou po vítězném únoru pracovat na stavbu mládeže. Důvod, proč jsem nedal vydání plný počet hvězdiček je ten, že jde pouze o souborné vydání v podobě podle autora. Nikoliv o historicky věrný dokument, který by zahrnoval všechny příběhy v původní podobě. Celkem údajně 33 stran v něm tak chybí, a je třeba hledat na internetu. Reálně se jedná o 1 celý příběh, a řadu překreslených a přejmenovaných, kdy třeba hned první díl existuje ve 4 různých verzích. V některých překreslení dochází k podstatným změnám v ději či chování, někde jsou změny jen velmi drobné v textu, jiné byly překresleny jiným kreslířem z výtvarných důvodů, a u některých je důvod překreslení jen velmy nejasný - např. RŠ hrají divadlo byl překreslen stejným kreslířem a změny v textu jsou minimální. Rozhodně doporučuji srovnat si u všech předelaných komixů jejich jednotlivé verze. Ediční poznámka sice zmiňuje ty nejzásadnědnější případy předělávání příběhů, ale o mnoha jiných zcela mlčí, a mnohé příběhy, které autor nechal předělat nebo chtěl vypustit, uvádí pouze v předělaných verzích, i když alespoň v těch před vítězným únorem. Je pravda, že kniha obsahuje komiks ze stavby mládeže, ale pouze jako ilustraci ve 1/4 velikosti na hranici čitelnosti. Z hlediska historie tak kniha rozhodně není kvalitním původním pramenem pro studium dané doby a vývoje autora a společnosti, protože například vůbec neobsahuje původní verze prvních 10 příběhů s maskovanými černými jezdci a svázaným Metelkou pověšeným na plotě. K příběhům: je zřejmé, jak původní, poměrně tvrdé příběhy, kde ani rychlé šípy nešly pro ránu daleko, byly při opakovaných vydávání postupně zjemňovány, a vznikal tak vzor jakýchsi vzorně dokonalých Rychlých šípů. A to jak překreslováním starších příběhů, tak i novými díly. I známý závěr prvního dílu, kde jdou Metelka s Dušínem ruku v ruce, vznikl až dodatečně. Příběhy z doby před rokem 1948 silně akcentují sociální témata, jako bezdomoveství, syrotky, chudobu, nezaměstnanost nebo týrání dětí a zvířat atd. Příběhy vniklé až v 60. a 70. letech působí značně neslaně a nemastně, jelikož z nich zmizel ten svět drobných živnostníků, sociálních nejistot a chudoby. Navíc jde většinou jen o překraslení příběhů jiného Foglarova komixu - Kilišáků. Shodou okolnistí je také v edici vydané v 60. letech poměrně málo děvčat, jelikož řada z nich byla v příbězích s černými jezdci, které již nabyly publikovány, a naopak řada z nich byla v příbězích převzatých z Kulišáků, které vyšli až v 80. letech. Zatímco díly RŠ do roku 1948 se vždy odehrávaly v současném světě, RŠ chodily do školy, měli spolužáky (kterým hrozilo vyloučení - je otázka o jaké školy šlo), kolem byla spousta drobných živnostníků atd. (a lze i spekulovat, zda hrdinové přes válečnou pauzu i trochu nevyrostli), tak příběhy z 60. a 70. let se odehrávají tak nějak mimo čas a prostor. Neodehrávají se tady a teď, ale mohli se odehrát kdykoliv. Chápu, že autor to neměl jednoduché a záměrně se snažil některým věcem vyhnout, ale doba tímto ty komixy poznamenala.... celý text

Alois Richard Nykl: padesát let cest jazykozpytce a filosofa 2016, Josef Ženka

Nejprve bych podotkl, že jsem ani nedoufal, že by mohly vyjít v češtině nějaké nové práce R.A. Nykla. Pan Ženka učinil skvělý počin tím, že nejen vyhledal, ale také kriticky zpracoval a vydal tyto vzpomínky Nykla. Je třeba uznat, že práci editora pojal opravdu důkladně, takže pečlivě porovnával znění Nyklových pamětí s jeho dochovanými večlivě vedenými deníky a korespondencí, což knize také výrazně přidává na informační hodnotě. Nykl mě zaujal od chvíle, kdy jsem přečetl jeho knihu Věčné japonsko, která veškerou soudobou českojazyčnou literaturu o japonsku převyšuje o několik tříd. Přiznávám, že to byla jedna z nejnáročnějších knih, které jsem kdy přečetl. Nejen svám velkým rozsahem, ale zejména použitým jazykem. Ten nejenže odpovídá době, kdy Nykl opustil po středí škole Čechy, tedy cca roku 1905, ale oproti jiným (i starším) dobovým textům je výrazně složitější. Možná za to může Nyklova znalost řady jazyků a dlouhý pobyt v zahraničí. Běžně používá řadu archaismů (např. peň), obecně používá velmi bohatou slovní zásobu, obsahující nejen archaismy, ale řadu řídce používaných českých slov, kdy velmi podrobně rozlišuje drobné odstíny v jejich významu a používá i řadu cizích slov z jiných jazyků. Musím ale podotknout, že některá česká slova používá v dosti atypických, a někdy až zcela mylných smyslech. Ač se psaní pamětí v 50 letech může zdát poněkud předčasné, je dobře, že tu udělal, protože ačkoliv žil ještě 20 let, vzhledem ke zhoršení zdraví je již nikdy nedopsal. Kniha vás provede prvními 30 lety života tohoto podivuhodného člověka a v kombinaci s poctivě zpracovanou dochovanou korespondencí a deníky vám umožní i výrazně lépe poznat osobnost Nykla. Musím říct, že jsem si poněkud upravil svůj názor na něj. Rozhodně netrpěl skromností, když se v jedné zamýšlené publikaci hodlal v názvu označit za génia. Značná smělost je zřejmá i ve způsobu, jakým se dopočítával svých uváděných cca 50 jazyků, které ovládal. Reálně to bylo cca 10 jazyků, s tím, že k ostatním si dopomáhal třeba i započítáním pasivní znalosti Slovenštiny, a řady dalších jazyků podobných některým, které ovládal, případně naopak samostatným počítáním různých dialektů. I tak byly jeho jazykové znalosti na velmi slušné úrovni. Neze ovšem přehlédnout, že měl velmi silný pocit své výjímečnosti a v jistém smyslu sebestřednosti. Ve vzpomínkách nás zavede postupně na středočeský venkov, kde chodil do obecné a měšťanské školy, do Prahy kde chodil na obchodní akademii, a pak již po světě do Švýcarska, Německa, USA, Mexika, Egypta a Japonska. Kniha je výborná v tom, že dokáže člověku přiblížit, jak vnímali svět tehdy lidé. Za zmínku rozhodně stojí Nyklova národnostní sebeidentifikace, kdy byl ve školních letech ovlivněn vypjatým českým nacionalismem, a dnes by se šlo nad přesvědčením o kvalitách svého národa jen pousmát, kdyby právě tento vypjatý nacionalismus (byť německý) nezatáhl evropu do dvou světových válek. Za pozornost rozhodně stojí, že důsledně uváděl svou národnost a jazyk jako Bohemian (obdobně to dělali i ostatní češi v Americe a i jejich časopis se tak jmenoval až do roku 1917, kdy se přejmenoval na Czechoslowak) a ostře se vyhrazuje proti Moravanům, které chápe jako cizince, a v Čechách nežádoucí přistěhovalce, kteří berou místním práci. Za povšimnutí rozhodně stojí i jeho vztah k německojazyčným lidem. Jako silně nacionalistický Čech zdůrazňující své slovanství opakovaně odmítá vše Germánské jako špatné. Zároveň ale sám měl tetu která se provdala do Karlových var, měl tedy německojazyčné bratrance, žil u tetiny rodiny kolem svých 15 let, chodil tam rok do školy a vracel se k ní celý život, i u ní psal tyto paměti. O cestách do německojazyčných regionů Čech referuje vždy jako o tom, že "je v němcích" s malým písmenem. Jinak se německy mluvícími obyvateli Předlitavska (tedy i Čech) nijak moc nezabývá. Naopak vždy důrazně rozlišuje "Říšské Němce", které nemá rád a přičítá jim různé negativní vlastnosti. jeho vypjatý nacionalismus celkem dobře ilustruje velmi chladný vztah k architektu Letzlovy, kterému hned na prvním setkání v Japonsku tvrdě vyčetl, jak může jako Čech zaměstnávat vídeňáka von Kratzera (nelze ovšem jednoznačně určit, jestli se mu nelíbilo, že je německojazyčný, nebo že není z území Čech a zda by nevnínal stejně i Moravany, do kterých se také opakovaně naváží). Letzla také tvrdě odsuzuje za postoj během první světové války, kdy Nykl už od roku 1915 propagoval v Japonsku rozbití monarchie, zatímco Letzel byl loajální rakouský občan. V tomto směru kritizuje i Masaryka, který minimálně ještě v roce 1916 počítal se zachováním Rakouska a přišel mu tedy spíše jako loajální sluha monarchie. Obecně by šlo rozdělit národy na ty jemu sympatické, jejichž jazyk se obvykle naučil a kulturou se zabýval a měl o ni zájem (Arabové, Japonci, Španělé). A pak na ty, které dosti zkratkovitě odsuzoval - Němci, Židé (a jidiš patrně nepovažoval za jazyk, ale za špatnou němčinu), Angličané, Moravané, některé národy z Kavkazu či Číňané. Jeho vztah k američanům také není moc vřelý, ačkoliv mu amerika poskytla nový domov, kde mohl beztrestně rozvracet Rakousko - Uhersko. Velmi zajimavé jsou jeho paměti i proto, že si zakládal na tom, že říká pravdu. Mohl být kvůli tomu poněkud hůře snesitelný společník, ale jako historický dokument jsou díky tomu neocenitelné. Přinášejí tak reálný a kritický obraz české komunity v USA, zcela unikátní obraz malé české komunity v Japonsku a také velmi detailně popisují sexuální průmysl/prostituci ve všech zemých, které navštívil. A jejichž služeb jako heterosexuální starý mládenec dosti užíval. V tomto smětu může hovořit o velkém štěstí, že byl pouze jako mladý dvacátník stižen dvakráte kapavkou, a vyhly se mu jiné nemoci. V rámci toho, že si nebere servítky popisuje, kdo z cizinecké komunity v Tokiu si uhnal Syphilidu a jak se léčila. Kupodivu v této souvislosti ale nezmiňuje Letzla. Za zmínku stojí i zřetelná zatrpklost kolem padesátky, kdy psal paměti.... celý text

Kvak a Žbluňk od jara do Vánoc 1995, Arnold Lobel

Výborná kniha. Jen je trochu zvláštní, že zatímco v knize Kvak a Žbluňk jsou kamarádi minimálně Žbluňk prospí celou zimu od listopadu do dubna, tak v této knize je vzůru, sáňkuje a slaví Vánoce.... celý text

Kvak a Žbluňk jsou kamarádi 2007, Arnold Lobel

Komisař Vrťapka sebrané spisy 1 2007, Pavla Etrychová

Kniha je pěkná, ale mám 2 zásadní výtky: 1/některé věci jsou dost přes čáru. Zkuste si představit, že někde ve světě budou vycházet dětské knížky s vycpaným Čechem (v knize je jako učební pomůcka ve škole vycpaný Eskymák), nebo s Židy nakreslenými jak z propagandy třetí říše (v knize je Japonka nakreslená tak posměšně a karikaturně, jak z antijaponské propagandy spojených států z doby WWII). V knize je spousta dalších stereotypů. 2/komiksů je tam asi jen 12, skoro celá kniha je o luštění úkolů. Není to špatné, ale čekal jsem něco jiného.... celý text

Na vojně: Zápisky z rusko-japon. války 1908, Vikentij Vikenťjevič Smidovič

Ruský proticarsky nalazený autor vzpomíná na své nasazení v Rusko-japonské válce v Mandužusku. Líčí absolutní neschopnost, nekompetenci a prohnilost armády, kde téměř všichni důstojníci kradou, nikoho nezajmá jak vyhrát, či postarat se o raněné, ale jen jak si namastit kapsu a získat co nejvíce vyznamenání. Kniha je v podstatě nekončící sbírkou různých absurdit. Jednou, a rozhodně ne největší, je například zřízení generálního štábu v nádražní budově hlavního železničního uzlu, kde kvůli tomu, aby nebyl rušen klidný spánek velitele nemohli v noci projíždět žádné vlaky. Přesuny tak byly ochromeny víc, než činností Japonců. Absurditou formálních kontrol fingovaných účetních knih během probíhající bitvy, kdy se místo ošetřování raněných věnují kontrolám účetnictví, u kterého je při pohledu na okolní vybavení na první pohled jasné, že nesedí, ale vše je shledáno v pořádku, snadno trumfne i Gogolova Revizora. A co teprve starostlivé převzetí obsahu erární pokladny velitelem do vlastní peněženky a zanechání vojáků s pokladnou při ústupu na posas Japoncům s pokynem čekat na další rozkazy, které nikdy nepřijdou. Nebo zcela zbytečné překládání k bojovým liniím a zpět, jen aby vznikl nárok na metál. Stejně jako výskyt privilegovaných důstojníků z řad šlechty. Četl jsem zkrácené vydání z roku 1915. Kniha vyšla ale s mírně pozměněnými názvy již i v letech 1908 a 1911, a to i v jiném překladu a pravděpodobně celá. Zajimavé je, že na Ruské wikipedii je kniha označována jako beletrie. Dobové vydání v Praze ji však prezentovalo jako jednoznačně autentickou, a nasvědčuje tomu i záměrné zatajení jmen některých osob v textu, aby nebyli postiženi. Navíc nesedí formát, o kterém tvrdí, že jde o povídky, přitom kniha je souvislým vyprávěnim. Naopak jiné ruské zdroje ji označují za nejvíce autentické svědectví. Celkem mě překvapilo, že kniha za války v rakouské Praze prošla cenzurou. Patrně usoudili, že je důležitější její kritika carského ruska, a popis neshopnosti ruské armády, než kritika monarchie - přece jenom, Rakousko nebylo absolutistické samoděržavy, ale mělo konstituci. Zajimavá je i osoba autora, který byl starý levičák, ale revoluce se podle něj dala vyplavat napovrch špíně a musel být na pár let uklizen na Krym. Pak se ale vrátil do Moskvy a díky svým přátelstvím s předními bolševiky mohl vydávat své knihy, které líčí neradostný osud inteligence v novém státě. Těžko říct jak prošli centurou. Dle svých deníkových zápisků byl znechucen sám ze sebe, že se neodváží k veřejné kritice. A tak jen naznačoval. Kupodivu mu to procházelo až do přirozené smrti těsně po konci druhé světové a ještě v jejím průběhu dostal i Stalinovu státní cenu.... celý text

Ženy Asie a Afriky v boji za mír a svobodu 1949, Olga Hillová

Tuctová komunistická propagační brožura psaná partajním žargonem, ve které se to jen hemží všehoschonými imperialisty, úderníky a vlastenkami. Za zmínku stojí: 1)v knize vydané Ministerstvem informací a osvěty ČSR v srpnu 1949 je vložena mapa Asie, na které je vyznařena Čína pouze jako území 18 provincií - tj. Vlastní Číny, přičemž jsou v ní vedle Číny zakresleny na území dnešní ČLR další čtyři samostatné země: Mandžusko, Vnitřní Mongolsko, Sinkiang a Tibet. Mapa dále obsahuje jako další samostatnou zemi i Mongolsko. Námořní hranice na jihu je na mapě vedena hned za ostrovem Chaj-nan a nezahrnuje tedy Paracelské a Spratlyho ostrovy. 2)Kniha je dost mizerně napsaná - spousta tvrzení si odporuje. Jednoznačne nejmizernější je kapitola o Severní Koreji. Překvapivě téměř neuvádí Kim Ir Sena a veškeré dobové výmysly o jeho bojích proti Japoncům jsou shrnuty do podivné věty, že "V oblasti Kimir Sen bojovaly ženy i se zbraní v ruce." Podobně absurní je konsatování, že severní polovině 20 milionové Koreje bylo dosaženo elektrifikace 77% obyvatel tím, že již 43 360 rodin má elektrické světlo. Při nejlepší vůli to vychází na několikasetčlenné rodiny. 3)Kniha si dost odporuje navzájem, jednak v rámci kapitol, a jednak mezi kapitolami. V kapitole o Severní koreji líčí, jak trpěli za Japonců, v kapitole o jižní koreji naopak líčí, jak je hospodářská situace o mnoho desítek procent horší než před válkou a za války (tedy za Japonců!). 4)Samozřejmě jsou tam na mnoha místech u Vietnamu i Koreje zcela ignorovány a neuváděny skutečnosti o tom, že se daná území stala za války nezávislými (na jaře 1945 Vietnam), či naopak byla integrována jako součást Japonska (Korea). O tom, že korejci sloužili v armádě, jejíž řádění je líčeno v kapitole o Číně tam není ani slovo. Samozřejmě ani slovo o tom, že sovětský svaz v té době ignoroval žádosti o pomoc Vietnamu a sázel spíš na komunistickou stranu Francie, která byla v té době v koaliční vládě, která vedla Indočínskou válku. 5)Z dnešního pohledu je absurdní, jak bájí o tom, jaké bude v ČLR sociální zajištění a práva dělníků(na ty je dnešní kapitalismus tvrdý), v ve Vietnamu dostupné školství (i dnes je tam placené a školy nejsou pro všechny), a to i pro menšiny (horské kmeny jsou na tom hůř než před vládou komunistů), a jak líčí utrpení jihokorejců, kteří z hladu chodí do lesů okusovat kůru a hledat kořínky (dnes běžná zkušenost obyvatel KLDR). Hold soudruzi v Praze nevěděli, že soudruzi v jiných zemích se vydají jinou cestou a opravdu se nebudou namáhat legitimovat svou vládu kupováním podpory dělníků a chudiny drahými sociálními opatřeními. 6) je velká otázka,jak moc jsou uváděné statistické údaje pravdivé, ale ačkoliv se u snad každé země konstatuje, jak tam ženy trpí nejvíc na světě, jsou mezi nimi značné rozdíly. V Íránu uvádí dětskou úmrtnost 90% (zkoušel jsem to ověřit a bylo to patrně cca 8,5%. Při 90% procentní úmrtnosti by navíc asi jen obtížně docházelo k víc než 2% růstu počtu obyvatel ročně, který tehdy byl), zatímco v Egyptě jen 15,2%. Všechny popisy jsou velmi emotivní a propagandistické, a jen těžko ověřitelné. Egypt z nich ale vychází nejlépe. Žádný z údajů patrně nelze bez dalšího ověření brát moc vážně, 7)z dnešního pohledu je zajímavé tvrzení, že v Jižní Africe je 30% obyvatel domorodého původu nakaženo pohlavními chorobami. Pro srovnání dnes tam má 30-50% HIV . Problém s vysokým výskytem pohlavních chorob je tam již od 2. poloviny 19. století Celkově není kromě té mapy moc důvodů, proč to číst. Kniha je informačně slabá a často zmatená.... celý text

Moderní Čína 2009, kolektiv autorů

Kniha je v dnešní době (2019) již dost zastaralá, protože nemůže zahrnout proměnu, jakou prošla ČLR ad doby, co ji ovládá Si Ťin-pching. Četba mě moc nebavila, ale je dobrá k pochopení některých konkurenčních výhod číny, jako je například vysoká koncentrace průmyslu vedoucí k velmi efektivním dodaatelským řetězcům, kdy jednotlivá odvětví jsou koncentrována v určitých oblastěch, kde dokáží fungovat mnohem efektiuvněji, než jinde po světě. Další velkou výhodou je absence omezení pro výzkum liských tkání, ambrií atd., žímž je atraktivní i pro zahraniční společnosti. ......v tomto upozorňování na určité výhody, které nejsou lidem běžně známy vidím hlavní přínos knihy.... celý text

Jirka v ráži 1989, Richmal Crompton

Jirka postrach rodiny 1969, Richmal Crompton

Autorka napsala několik desítek knih povídek. Česky jich bohužel byla vydána jen malá část. Poprvé vycházely za první republiky ve 30 letech, kdy vyšlo několik obsáhlých knih. Ty jsou dnes ale vzhledem k velmi archaickému a šroubovanému jazyku hůře čitelné, a moc nepobaví. A mladší čtenáři je rychle odloží. 2 knížky z let 1969 a 1979 jsou již jazykově úplně přijatelné a velmi zábavné a na přelomu tisíciletí pak vydalo nakladatelství BB Art víc než desítku knížek od stejné překladatelky. Jsou tam jednak příběhy již vydané v letech 69 a 71, ale také většina nových. Bohužel kvalita příběhů je kolísavá, některé jsou až příliš zdlouhavé. Ale kdo má Williama rád, toho potěší. Vzhledem k tomu, že autorka příběhy vydávala skoro půl století, tak je škoda, že zatím nedošlo na kompletní české vydání, a teké je škoda, že vydání BB Artu nebylo děláno chronologicky, takže se vedle sebe jsou příběhy, kde automobil je něco nového, a lidé se touží svézt v něm a příběhy, kde už je běžná televize.... celý text

Jak být dokonalý gentleman 2011, John Bridges

1) kniha se týká jen mravů v USA - škoda, že to na ní není nikde uvedené; řídit se podle ní jinde by byla hloupost (to se v ní ale nedočtete - prezentuje své názory jako neomylné absolutní pravdy) 2) překlad je slabý, zejména terminologie dress kodu a formálních oslovení úplně mizí v překladu a je jím znehodnocena. A v názvu knihy v originále není slovo "dokonalý" - což i k obsahu knihy sedí více - jde spíš o úvod. 3) kniha je směs extrémě formálních rad např. na setkání s papežem a královnou, a dost přízemních situací na sousedské párty. Není mi jasné, jakému čtenáři je určena. Někde čeká, že všichni jsou na úrovni a chodí ve smokingu a do nejluxusnějších restaurací, a jinde cílí na lidi, kterým je třeba opakovaně zdůraznit, že špinavé nože od omáček se nepokládají na ubrus. 4) kniha se nadmíru věnuje pití alkoholu. Opravdu nechápu, přoč by abstinent musel doma mít kvalitní vývrtku, bar, několik druhů alkoholu a několik sad sklenic na jeho různé druhy. 5)nejvíc mě tak asi zaujaly příklady zdvořilých odpovědí, kterými se dá vykroutit ze společensky nepříjemných situací. (např. Když máte poděkovat za odporný svetr, tak místo abyste lhali, že se vám líbí, tak řeknete, že vám připomíná veřery v Maine:-D) 6) Pozitivní je, že autor zkusil uchopit používání mobilů atd. Bohužel popis odpovídá době, kdy mobil uměl jen volat a SMS, takže v dnešní době internetu jsou zákazy používání mobilu a jiná pravidla již v mnohém překonaná a zastaralá. Obdobně se výrazně snížilo používání klasické pošty oproti e-mailu. Osobně u některých věcí lpím na papírové formě, ale opravdu si nemyslím, že by člověka dělalo gentlemanem to, že na e-mail odpoví listinným dopisem. I s ohledem na rychlost. 7)knihu bych doporučil jako průvodce chování v USA, ale spíše v anglickém originále.... celý text

Děti z Bullerbynu 2009, Astrid Lindgren

Tak ona autorka napsala 2 pokračování - jen si to lidé v ČR neuvědomují, protože se tu všechny 3 knihy vydávají v jednom svazku, a knihy jsou v něm označeny jen jako části. Název 2. a 3. knihy je přeměněn na název jejich úvodní kapitoly. Zároveň je tím poněkud upozaděn fakt, že jednotlivé části se neodehrávají zajednou, ale s poměrně velkým časovým odstupem. Na začátku první knihy z roku 1947 je Lise a Anne 7, Bossovi a Olemu 8, Lassovi a Brittě 9 let. Děj odehrává od začátku léta do Vánoc. V druhé z roku 1949 sledujeme děti od Vánoc do podzimu a v průběhu knihy se narodí se Kerstin. Na začátku třetí knihy už má Lisa 9 let a Kerstin je 1,5 roku (A Britta a Bosse tedy 11 let). Tok času je v české verzi možná i trochu upozaděn ilustracemi Heleny Zmatlíkové, kde děti působí stále stejně staré. Slovensky naopak kniha vyšla jako 3 samostatné svazky s originálními ilustracemi Ingrid Vang Nyman. Mezi 2. a 3. knihou je také docela překvapivě různé informace o děvečce Agdě. V 2. díle se zmiňuje, že se líbí čeledínovi Oskarovi, zatímco v třetím, že má kompletní zubní protézu. O věku není nikde zmínka.... celý text

Povídky aneb Nechci slevu zadarmo! 1998, Miloslav Šimek

Chápu, že ve své době to byl fenomén. Stavělo se to proti dogmatům oficiálně hlásaným KSČ. U mnoha povídek je ale pro mě obtížné překousnout, že se krutě posmívají chudým,hloupým či jinak hendikepovaným.... celý text

...a tys na Němce střílel, dědo? 2008, Fritz Beer

Tak jsem začal číst těn německý originál a porovnávat ho s českým překladem. Dost pochybuji, že ho přečtu celý, proto tvořím tento komentář již nyní, a průběžně ho budu případně editovat. 1)České znění je opravdu zkrácené, ale zatím v podstatě odpovídá původnímu textu. Vypuštěny zatím byly vždy spíše jen pasáže popisující nějaký vnitřní dušení pochod (na těch ale stojí polovina knihy), či nějakou nesouvisející odbočku. V některých případech i poněkud nejasnou, kterou by snad se znalostí tehdejších reálií šlo lépe pochopit. Nevím, zda si tedy někde spíše nezjednodušoval překladatel práci. Celkový ton vyznění textu je ale velmi obdobný a nedochází k posunu vyznění textu. 2)Potvrdily se mé obavy o špatný překlad slov vztahujících se k brněnským reáliím! V českém překladu se tak dočtete, že v Brně byla ve 20. letech lokalitou prostituce ulice Jeptišek. Taková ulice v brně neexistuje a neexistovala. Německém originále je uvedena ulice Nonnengasse. V Češtině se tato ulice ovšem celá staletí bezezměn jmenovala a jmenuje Panenská. Obdobně termíny typické pro Brněnskou němčinu jsou bohužel přeloženy bez poznámek. Z překladu ve znění "jak jsme v Brně říkali čurina" čtenář němá šanci zjistit, že původní slovo byo Gaudi, což je dodnes běžné synonymum pro Spaß, používané dodnes v jižních oblastech, jako je Rakusko či Bavorsko. Snaha překladatele nahradit jej slengovým slovem, případně brněnským hantecem, upírá čtenáři tu původní informaci, kterou chtěl autor sdělit. 3)V některých případech došlo bohužel k záměrnému posunu přakladu tak, aby byl stravitelnější pro českého čtenáře. Například o událostech založení republiky není v jinak doslovně přeloženém odstavci referováno jako o převratu či puči, což by byl přesný překlad použitého německého slova, ale alibisticky jako o "událostech roku 1918". Chápu snahu přiblížit se zažité české terminologii a nerozhněvat si čtenáře nabouráváním jeho zažitého českého pohledu na věc a ve škole naučených dogmat a nerozptylovat ho. Na druhou stranu to knize něco ubírá. Kniha je zajimavá právě tím, že ukazuje mnohonárodnostní svět, a jejím cílem bylo zpřístupnit dnešní generaci složitost tehdejší doby. A k té patřilo i to, že pan Beer měl jako mateřský jazyk němčinu, vyrůstal v Československu v německojazyčném středu Brna v židovské komunitě, rodiče se hlásili k tomu že jsou Čechoslováci a on sám se za druhé světové války v zahraničních československých jednotkách bojujících proti Třetí říši hlásil k německé národnosti, aby ukázal, že všichni Němci nejsou špatní, za což ho šikanovali ostatní vojáci a dožadovali se, aby si uváděl židovskou národnost. 3)Drtivá většina textu je doslovný překlad. Jen tam kde se zkracovalo, tak si někdy překladatel vytvořil věty úplně vlastní, ale se stajným smyslem. 4) ojediněle už jsem tam narazil na chyby v překladu, kdy dochází k posunu významu. Třeba když ši zakoupil brožuru u vystoupení řečníka, tak v německém originále je vyjádřeno, že doufal, že snad by mohl získat podpis řečníka, zatímco v čaském překladu je to zkráceno na to, že ho chtěl získat. Vzhledem k tomu, že se neosmělil autora o podpis požádat, a ke zkrácení textu, tak zatímco v německé verzi je vyjádřeno pouze doufání, pak nějaký další text, který byl v české verzi vypuštěn, a pak konstatování, že se dostatečně neosmělil, z české zkrácené verze to působí poněkud hloupě - koupil jsem si knihu proto, abych si ji nechal podepsat ale nedvážil jsem se k tomu. Celkově je český překlad svým vyzněním německé verzi velmi blízký. K pochopení myšlenek autora český překlad bohatě stačí. Pokud by z něj chtěl ale třeba vycházet historik při své práci (kniha obsahuje spoustu unikátních informací o různých čelních komunistech), pak by asi stálo za to si to raději i ověřit v originále. Jen pro jistotu, faktické informace jsou v překladu správně obecně také. Pokud ale někoho zajímají brněnské reálie 20. let pak doporučuji otevřít originál.... celý text

Rok v Bullerbynu 2014, Gunnar Herrmann

Tato kniha se četla skoro sama, je to dobře napsané:-) Autor popisuje svůj první rok ve Švédsku. Ačkoliv je poloviční Švéd (což samozřejmě nic neznamená), je Švédský občan, umí švédsky a v zemi trávil pravidelně prázdniny a i tam studoval několik semestrů, přesto jeho integrace do společnosti není vždy jednoduchá, a místní mu stále znuvu dávají najevo, že je a bude vždy cizinec. Na vysvětlenou, proč autor pořád píše o Bullerbynu bych podotk, že v německy mluvících zemích mají velmi jednak rádi filmové adaptace knih Astrid Lingren a jiných švédských autorů, ale i švédské detektivky a německé filmy odekrávající se ve švédsku, kde je vždy ukazován idylický klidný venkov. Dokonce pro to mají v Němčině i slovo - "Bullerby Syndrome"(zkuste googlit). Obecně je Švédsko německu blíž, a tak Mají v německu o švédsku víc předsudů, než třeba v ČR (přirovnal bych to třeba k českým představám o Ukrajině - většina lidí tam nikdy nebyla, ale přesně ví, co si o ní myslí). Autor je dělí na 2 zcela protichůdné přístupy. 1) lidi věřící v idealizovaný Bullerbyn, kteří sní o nezkažené venkovské idyle 2) lidi věřící v Temnošvédsko - zemi, kde je pořád tma, lidé trpí depresemi, utápí se v alkoholu a musí děti osvětlovat lampičkami. Ačkoliv se autor stále snaží líčit pozitivní krásy (vyjma byrokracie), tak celkové vyznění pro mě bylo překvapivě blíže temnošvédsku. Autor se odstěhoval ze švédska v roce 2012. Kapitolou sama pro sebe je pak jistá obsese ve vztahu k alkoholu, kdy se lidé dívají skrz prsty na jakoukoliv konzumaci alkoholu, protože automaticky předpokládájí úplné zpití se. Za sebe jsem tam našel v knize ještě jednu velmi zajímavou věc - možnost nahlédnout na model švédského socializmu a sociálního inženýrství. Pro ľidi z ČR bude řada popisů působit jak cesta do minulosti a v současné ČR by byla pro většinu společnosti zcela nepřijatelná. Zatímco švédové jsou hrdí na svůj systém nájemního bydlení, v ČR trvalo 20 let, než se podevdlo tento systém konečně částečně demontovat. Švédsko jak je znázorněno v knize je opravdu noční můrou jakéhokoliv liberála. Jedinné v čem je třeba přiznat Švédům plus je systém školek, které dokáží přijmout všechny děti od 1 roku za přijatelné peníze. Respektive je to opačný extrém k ČR, kde nedokáží města reagovat ani s 3 letou časovou rezervou na porodnost a zajistit dost míst ve školkách pro tří leté (podotýkám, že český systém nezvládá reagovat ani na úrovni základních, středních a dokonce ani vysokých škol - takže ačkoliv v ČR porodnost lítala v devadesátých a nultých letech sem a tam, tak míst ve školách je v podstatě stále stejně - o šanci šlověka dostat se na školu tak paradoxně rozhoduje v kterém roce se narodil). Česká neschopnost samozřejmě neznamená, že švédský model je proto ideální. Dalším tématem knihy je byrokracie, ta hravě trumfne tu českou, a všemocný informační systém, který ale nefunguje správně, dává velmi vzpomenout na Orwella. Rozhodně ji doporučuji jako čtení všem, co rádi chodí do IKEA, mnoho se toho dozví;-)... celý text

Kluci, hurá za ním! 1934, Václav Řezáč (p)

Všechny předešlé komentáře se točí kolem 2 otázek: 1) je to agitka? 2) je to dobrá dětská kniha? Moje odpověď na první otázku je pozitivní - ano, je to komunistická agitka. Jak jinak nazvat knihu, kde celý příběh je založen na nenasytném živnostníkovi a chudáku jeho zaměstnanci. Věc korunuje několik míst v knize, kde dojde na přímé politické školení čtenáře o bídě pracujících a nenažranosti boháčů. Je si ale třeba uvědomit, že kniha vznikla za první republiky, a tak je samozřejmě zasazená do tehdejších reálií. Levicový autor, sám absolvent osmiletého gymnázia, tak udělal hlavními hrdiny 3 žáky osmiletého gymnázia, žijící všechny v nově postaveném předměstí, z nichž jeden je dokonce synem majitele elektrotechnického podniku. Pro čtenáře, který si neuvědomí, že tehdy to byla běžná realita a snaha přiblížit se nenápadně čtenáři, to může být v dnešní době, kdy levice brojí proti víceletým gymnáziím, poněkud matoucí. Jenže do 50. let bylo tehdy ještě daleko. Jistou kompenzací pak je to, že nejbystřejší z gymnazistů je syn košíkáře (docela by mě zajimalo, kolik tehdy košíkáři vydělávali, že bydlel na novém předměstí, a syna posílal na gymnázium - docela to bije do očí vedle těch vyprávění o bídě pracujících). Na druhou otázku, jestli je to dobrá dětská kniha, tak musím odpovědět také ano. Kniha je velmi příjemně a zábavně napsána. Ten styl se mi velmi líbil. Horší je to pak ale s obsahem zde bych měl výhrady jednak k již zmíněným monologům o sociální situaci chudých, a pak jednu velmi zásadní výtku k ději - opravdu mě šokovalo, že celé pátrání po pachateli bylo v příběhu nahrazeno pohledem do křišťálové koule, která pachatele ukázalka a kluci ho poznali. Opravdu jsem ještě neviděl detektivku, kde by byl spáchán zločin, byli svědkové, stopy, ale místo toho, aby se po nich šlo a odhalil se pachatel, tak si pátrači řekli, že si neví rady, podívali se do koule a ta jim ukázala pachatele, kterího hned poznají. Kniha je díky tomu tenká a zbývá i tak dost prostoru na politickou výchovu, ale celý děj to velmi degraduje. Takže, pokud hledáte hezkou knihu ke skryté a velmi levicové a protisystémové indoktrinaci dětí, a nevadí vám zcela nevědecké vyšetřovací metody, pak je to ta správná volba. Jinak je jistě dost jiných knih. Na záver jedno přirovnání: I národní socializmus zplodil některé pěkné písně, a přesto je dnes dětem nezpíváme.... celý text

Táborový oheň 1959, Josef Toman
ztráta času

Soudrh velký bobr, recitace Písně míru, hraní na garmošku a reakcionářské škůdcovství Jestřábů.

Saturnin 1990, Zdeněk Jirotka