zlovlk
přečtené 7354
Jméno růže
2005,
Umberto Eco
Počítám, že Eco nejspíš během svých bádání nad středověkými tajuplnostmi narazil na nějaký skutečný magický grimoár a s jeho pomocí následně stvořil či chymicky uklohnil zázračnou knihu. Takovou, která je extrémně populární a oblíbená nejširším čtenářstvem a zároveň neobyčejně propracovaná, intelektuální podnětná a vůbec brilantní ve všech ohledech - v literatuře dost vzácná, vpravdě kouzelná kombinace. Snad je to tím vhodně zvoleným tématem: umírající středověk a tajemné mnišství je natolik uhrančivé téma, že k sobě dokáže přitáhnout i ty, kdo by se jinak těžším textům a pasážím v latině vyhýbali jako Luciper krucifixu. Na každý pád to byla jedna z nejzásadnějších knih mého dospívání; kdybych ji četl teď, a ne tehdy, asi bych si ji užil více a už bych lecčemu rozuměl mnohem lépe, ale stejně jsem rád, že se mi dostala do ruky už v oněch letech, kdy jsem si ještě myslíval, že opat Suger získal své jméno, protože byl slaďoušek, a že Hildegarda z Bingenu vynalezla binge-watching televizních seriálů. Bojíte-li se za základě ostatních komentářů, že něco z knihy nepochopíte, pak se přestaňte bát. Samozřejmě, že nepochopíte. Ale strašlivé mordy v krásném a ponurém prostředí vás donutí číst dále; a třeba se omylem přiučíte i něco o středověku. Plavat s nezměřitelnými hlubinami pod sebou - to je lekce, kterou potřebuje asi každý. A nejlépe opakovaně.... celý text
