zlovlk
přečtené 7354
Dvě věže
1993,
J. R. R. Tolkien
Pokaždé, když Dvě věže znovu čtu, mě překvapuje, jak rozdílné – a přitom vzájemně se výtečně doplňující – je ladění obou polovin svazku. Jako by šlo o dva pohledy na hrdinství: hrdinství válečnické, aragornovské, vítězné a odvážné, ochotné jít do velkolepé bitvy a střetu s mocným čarodějem na jedné straně; a na druhé straně pak hrdinství Frodovo a Samovo, pomalé, odolné, trpící a snad ještě odvážnější, vedoucí úmorným pochodem v nepěkné společnosti napříč ještě méně pěknou krajinou vstříc černavým horám a sebevražedné misi. Od zhlédnutí filmů, jež jsou ostatně také vynikající, mě vždy zaráží také to, jak jsou určité pasáže stručné, zejména pak bitva o Helmův žleb. Na síle jim to však nikterak neubírá, spíše naopak – syrová strohost jistých aktů působí na vyprávění jako steroidy. Pozoruhodnou vlastností, která ovšem vůbec není něčím samozřejmým, je rovněž to, že text působí pořád stejně svěže a silně, bez ohledu na to, jak moc jsme ve Středozemi doma. Každá věta čpí stejnou mýtickou mocí při prvním čtení stejně jako při desátém opakování se znalostí kompletní historie Ardy a každého jednoho gondorského a rohanského krále. Zvláštní a skvělé. V kouzelně zběsilém tempu pokračuje i ve Dvou věžích objevování Středozemě, zdokonalené nyní ještě hlubší inspirací minulostí a záhadnými místy, a to tím více, čím víc se příběh stáčí k jihu a dál od domáckého Kraje. Prostřednictvím národa Rohirů na čtenáře dýchne anglosaský středověk... a ještě hlouběji míří tajemný a starobylý hvozd Fangorn, pozůstatek nejdávnějších pralesů, a to včetně původních obyvatel. Středomořskou magií pak zasrší kouzelný, rozcuchaný a voňavý Ithielen, nořící se nečekaně uprostřed zmaru. Inu, kdo by nechtěl žít ve Středozemi i za cenu toho, že ho krutě umučí skřeti – jen řekněte?!... celý text
Společenstvo Prstenu
1993,
J. R. R. Tolkien
Na rozdíl od mnoha jiných nemůžu říci, že by mě Tolkien přivedl k literatuře. Je mi nicméně ctí, že se mohu přihlásit alespoň k těm čtenářům, v nichž byla jeho zásluhou láska k psanému slovu – a mýtům a kouzlům a jazykům a historii! – na věčné časy upevněna. Vědomí tajuplného nebezpečí ve velkém světě, čarodějové a potomci králů, dlouhý pochod temnotou pod horami, návštěvy elfských panství Imladris a Lothlórien, nesoucích v sobě odlesk Starých časů... je touha po všech těch věcech člověku vrozená, nebo ji dokázal zasadit a vypěstovat až JRRT? Těžko říci – ale v každém případě dokázal ten dobrý profesor kultivovat to nejcennější z lidské povahy, troufám si říci. Úvodní kapitoly Společenstva jsou mému něžnému nitru nejblíže snad ze všech částí Pána prstenů, a to i přesto, že se proti nim dá vznést mnoho výhrad. Jistě, plynou pomaleji než velká řeka Anduina na místech, kde se doširoka rozlévá mezi travnatými pláněmi Rohanu a hnědými zeměmi Rhovanionu. Jistě, Tom Bombadil je nesnesitelně bodrý a trochu strašidelný; a o Kraji se vlastně dá říci něco podobného. Jistě, tyhle úvodní pasáže jsou laděné úplně jinak než zbytek románu, pohádkověji a kouzelněji, nevinněji. Jenomže když ono to pak tak skvostně navazuje, když nebezpečí pomalu narůstá! A onen dokonale bezešvý přechod od domáckého prostředí ve stylu staré dobré Anglie, kde vás paní Červíčková pohostí velkou mísou hub, až k nejhrdinštější představitelné fantasy, to všechno se odehrává na velmi malém prostoru, a přece ani jedno slovo nechybí a ani jedno písmeno nepřebývá! Nemyslím si, že ještě někdy zažiji něco podobného, jako když mi bylo jedenáct, letní slunce svítilo do pokoje, ale já cítil jen chlad a šero, protože na cestě se ozývala kopyta koně Černého jezdce. Ale ta vzpomínka ve mně zůstává – a dost možná je silnější než emoce z leckterých děl, která čtu dnes, nebo i než mnohé zážitky z života takzvaně osobního.... celý text
Harry Potter a relikvie smrti
2008,
J. K. Rowling (p)
Nepřestává mě udivovat, že právě Relikvie smrti jsou téměř nejlépe hodnocenou částí Harryho Pottera (a zároveň málem nejlépe hodnocenou knihou tady na databázi). Já to vidím přesně naopak: závěrečný díl je nejslabší z nich, slabým a nemocným kusem onoho sedmičlenného stádečka - spíše rozplizlé tři tečky než úderný výkřičník, který by si tahle série zasloužila. Možná se strašlivě mýlím, leč jsem toho dojmu, že mnoho hodnotitelů to v posledním díle spočítalo celé heptalogii: hle, toť poslední možnost, kdy se ještě mohu poklonit monumentální fresce potterovského díla, tak ať je to za pět hvězd! Co naplat, že většinu příjemných dojmů ve skutečnosti oddřely předcházející části. Ale kdoví, třeba má většinové čtenářstvo opravdu zálibu v tom, co mi v tomto díle přišlo až nesnesitelné - v dlouhém táboření na neznámých místech, v komplikovaných zrádcovských veletočích, ve stovky stran trvajících bitvách, která nejsou alespoň pro mě ani z desetiny tak napínavé jako famfrpálový zápas třeba mezi Dolním Kouzelníčkovem a Huňatými Drakolusky.... celý text
Harry Potter a princ dvojí krve
2005,
J. K. Rowling (p)
Z Prince dvojí krve jsem už hodně rozpačitý. Na rozdíl od většiny ostatních dílů bych asi zpětně nedokázal jednoduše popsat, o čem vlastně to všechno bylo: v paměti mi utkvěly zejména nekonečné výlety do minulosti prostřednictvím myslánky (vzrušující asi jako hodiny dějin čar a kouzel pod vedením profesora Cuthberta Binnse) a samozřejmě všechny ty působivě hororové scény na závěr. Existuje asi určitý sklon autorů velmi dlouhých sérií a ság zabředávat s každým dalším dílem do větších a větších podrobností; obzvláště ve fantasy se s tím setkávám často a J. K. Rowling není výjimkou. A nemusí to být nutně špatný postup: dům je postaven, tak teď ho vyzdobíme uvnitř! Jenže čtenář pak musí k danému smyšlenému světu blízko, aby ho to dokázalo nadchnout. Proto to pro mě osobně to u Potterova světa fungovalo jen tak napůl: některé detaily mě potěšily, bez mnoha jiných bych se obešel nebo jsem je uhodl dopředu a malinko jsem u jejich slavnostního odhalování trpěl. Kdo je potterovský nadšenec, asi bude rád, že je to napsáno právě takhle a nad každou další stránkou bude mlask jako ghúl v leprosáriu - ale kritičtější duchové budou asi, podobně jako já, nespokojeně funět a ptát se, zdali opravdu nešlo ten příběh, byť často temný a krutý, odvyprávět se svižností prvních čtyř dílů?... celý text
Harry Potter a Fénixův řád
2004,
J. K. Rowling (p)
Potterovské knihy lze přirovnat k zápasníkům sumó. Je skvělé, když jsou tlusté, protože tak to prostě má být; ale jakmile jejich korpulence dosáhne stavu, že se neudrží na nohou a nezvládnou ani dojít do ringu, bude asi někde něco špatně. Obávám se, že je to tak trochu případ Fénixova řádu. Přijde mi, že ty nejzábavnější rachejtle vystřílela autorka v předchozích dílech; a najednou přichází nový kus, obscénně dlouhý a ambiciózní, jenomže není čím ho naplnit. To samozřejmě neznamená, že by to tam nebyly přítomny hezké a vtipné nápady (pořád jsou) a že by to nebylo příjemně napsáno (pořád je). Jenom jsem měl dojem, že některá místa jsou hlušší než onen příslovečný tetřev. Snad to souvisí se zpřízemněním hrozby: Voldemort najednou není tou temnou hrozbou na obzoru, ale něčím přítomným, hmatatelným... a něčím, co děsí spíše racionálně než iracionálně, což je škoda. Naštěstí leccos zachraňuje Dolores Umbridge, u které je tahle přízemní odpornost naopak hodně vzrušující. Mírný problém mám také s pubertální vzdorovitostí postav: ano, klackovitost je některým náctiletým asi vlastní, ale tady mi občas přišlo, že hormonální bouře studentů - a zejména Harryho - už překračují obvyklou míru a stávají se tak trochu výsměchem dospívajícím. Možná je to záměr a občas roztomilé čtení - jenže drásavou zabedněnost postav očekávám spíše od tragédií než od dobrodružné četby. Potíž je asi v tom, že Fénixův řád chce patřit do příliš mnoha žánrů najednou - a něco takového se obvykle podaří stvořit jen zcela excelentním spisovatelům, a to ještě ne vždy. Škoda, že JKR nebyla trochu uměřenější!... celý text
Harry Potter a Ohnivý pohár
2001,
J. K. Rowling (p)
Čtvrtý díl se mi zamlouval méně než třetí, ale jen o malinko. Pořád ještě jsme v té blahodárné fázi, kdy se Rowling již propsala k jisté nezanedbatelné obratnosti a odrostla dětským nemocem spisovatelského umění, ale přitom stále ještě dokázala vytahovat z klobouku množství nejrozličnějších nápadů, více a méně zdařilých, ale vždy svěžích a zábavných. Za vlasy (a dost možná i za chlupy) hodně přitažené je závěrečné odhalení stran tajné identity jedné z postav; a to dokonce i na poměry tradičních detektivek, ze kterých v tomhle ohledu autorka zjevně vycházela (jen ten Poirot tam chyběl). Trochu mi přišlo, že překvapivý zvrat je tady přítomen spíše proto, že se to na konci prostě očekává, než proto, že by coby úhelný kámen držel celé dílo pohromadě. Tahle poněkud přehnaná artificialita a teatrálnost je ale vynahrazena atmosférou, v níž se umně splétá okouzlení a strach - zejména na samém začátku a samém konci. Paralely s nacismem jsou obzvláště silné; a troufnu si říci, že i silnější než v mnoha textech, které nechávají na lukách svých stránek popásat národní socialisty skutečné. Není to tak úhledně zabalený dárkový balíček jako Vězeň z Azkabanu, ale v leckterých ohledech je Ohnivý pohár dost možná nejinspirativnější Potterovo dobrodružství.... celý text
