A básníkem být nechci přehled

04.03.2018

„Já hovor varhan vyslechla
v chrámových starých zdech
a nechápala smysl slov,
však zatajila dech,

povstala, vyšla sblížená
se svatým Bernardem.
Však nevím, co mě postihlo
v těch katedrálních zdech.“

Pokud jde o racionální porozumění veršům, cítil jsem se při čtení jako šifrant-amatér. Místy jsem měl pocit, že rozumím naprosto přesně (to je případ úryvků, které přikládám k tomuto komentáři). Místy jsem i přes opakované čtení nenašel klíč ke smyslu napsaných slov. A ve většině básní jsem se pohyboval na poli větší či menší nejistoty. To ale není výtka – to k dobré poezii (a literatuře vlastně obecně) patří.

Emocionální přijetí - to bylo něco úplně jiného. Zde jsem měl od prvního slova pocit velké blízkosti a intuitivní spřízněnosti. Snad je to i tím, co jsem si o paní Emily přečetl, o jejím přístupu ke světu, o jejím způsobu řešení krizí, o životních prioritách. Ale hlavně je to v těch básních, v té záplavě vřelosti, upřímnosti a touhy po co nejpoctivějším vyjádření.
Je to trochu záhada, dělí nás přes šest tisíc kilometrů a 150 let, a přitom cítím tak intenzivní sounáležitost, jako u poezie už dlouho ne. Alma-Nacida v komentáři píše, že má pocit, že paní Emily zná osobně, to je, myslím si, příhodné vyjádření. S pocity, které chovám k živým lidem, se to samozřejmě srovnat nedá, ale silné je to i tak.

„Když všechny žaly, jež mám mít,
by přišly v dnešní den,
kdy jsem tak šťastná, věřím, že
by prchly s úsměvem

Když všechna radost, již mám mít,
by přišla v dnešní den,
nebude velká jako ta,
jež nastává mi teď“


„Když zdržím srdce od zhroucení,
nebudu marně žít.
Když zmírním jedno utrpení,
či vrátím klid,

či přijdu slabé vrabče
do hnízda vysadit -
nebudu marně žít.“