A porta inferi přehled
Viktor Dyk
V. Dyk touto knihou poezie debutuje jako básník. V překladu by zněl název knihy "Od bran pekelných". V jeho poezii převládá umdlelá nálada z konce století, tlumočená typickými obraznými prostředky symbolismu a ustáleným slovníkem dekadence, se tu prolíná s macharovskou útočností, ironií i sebeironií, jež se postupně stává Dykovou základní polohou.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize A porta inferi. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (3)
Obvykle mám menší problém s básněmi. Po chvíli si přestávám pamatovat, o čem jsem četla a všechny dosavadně přečtené se mi v hlavě smíchají do jedné velké koule, kdy si ani nepamatuji název předchozí básně.
U Dyka je to jiné. Je to náročnější dílko skrz strukturu textu, ale obsahově se mi přišlo velmi zajímavé nejenom proto, že si autor pohrává se slovy, přirovnáními a fantazií čtenáře. Proto se mi to četlo velmi dobře. Je to ale nejspíš podmíněno i slovy, která se opakují, jako duše, temno, tmavé barvy apod. Zároveň ty básně spolu nijak nesouvisí tématicky, spojují je pouze tyto, často se vyskytující se, slova a všudypřítomná skepse.
Dyk u mne celkově velmi stoupl díky této, pomalu až dekadentní, sbírce básní:)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha A porta inferi v seznamech
v Přečtených | 16x |
ve Čtenářské výzvě | 3x |
v Chystám se číst | 6x |
Autorovy další knížky
1972 | Krysař |
2002 | Milá sedmi loupežníků |
2002 | Devátá vlna |
1937 | Zmoudření Dona Quijota |
1989 | Vteřiny duše |
Jsem zvyklá na Dykovu pozdější tvorbu, která jeho básnické začátky zastíní. Navíc preferuji delší epické básně, takže u mě těžko může něco z autorovy tvorby předčit Milou sedmi loupežníků a Tři (a celkově Buřiče). Přesto jsou už v první sbírce poměrně dobře vidět, co plně vykrystalizovalo až později. Zároveň jde ale ještě jen o takovou planou dekadenci a bezzubé kousání. Vybírám tři básně.
----------
Otázky
----------
Já k svému duchu kdysi děl:
„Co toužil bys a co bys chtěl?“
„Řešiti temné problémy,
záhady všechny na zemi!“
Já k svému citu kdysi děl:
„Co toužil bys a co bys chtěl?“
„Jmout všecku lásku v objetí
a všecku krásu vypěti!“
„A co chce tělo počíti?“
To dělo: „Já chci zemříti!“
-------------
Pohádka
-------------
Jdou udušené sny, zkrocené záchvaty;
jdou lesklé vidiny, jež nikdy nejaty…
A bledé tolik jsou, jak mor by na ně dých’,
jak dole mrtvoly v jezerech zelených.
Tam na dně hnijí teď — a zhyzděná jich líc…
My mnoho cítili a neřekli jsme nic. —
Až bude smutno nám, tam k jezeru jen pojď,
my tiše sedneme a rozvážeme loď.
(A divno bude nám po vodách těchto plout!)
Pochodně dohasly, a nelze dohlédnout
jen v svitu měsíce, jenž čistý, nejatý,
na lesklé vidiny, zkrocené záchvaty. —
------------------------------------------------------------
Ballada z r. 1896 na látku ctihodně starou
------------------------------------------------------------
Jsme všichni lidé křehcí.
Však odpuštění nechci!
Ovšem, jste rozumná, zbožná,
ctnostná i skromná; nu, možná.
— Kdo se to chechtá tak z šera?! —
Eh, jak to bylo jen včera?
Jsme všichni lidé křehcí.
A ublížit Vám nechci!
My šli jsme samotni spolu.
— Dejte ten závoj dolů! —
Těch slov, v nichž žár tak sálá!
A Vy jste poslouchala…
Jsme všichni lidé křehcí.
A dvakrát mluvit nechci!
Ah! Pak ta historka šerá.
Jak dále bylo to včera?
Vy z jeho — kdo to jen věří? —
jste večer vyšla dveří.
Byl přítel můj. Jsme křehcí.
A urážet ho nechci!
Jen jedno řek’ jsem slovo.
(Neslušné, přiznávám, slovo!)
Víte, co spadnuvší modla?!
Eh, časem i ctnost je podlá!
Jsme všichni lidé křehcí.
Já odpuštění nechci!
Nyní jsme hotovi… Skoro!
Snad ještě lecos je choro…
— Byla jste cudná a zbožná,
a já Vás urazil, možná! —
Jsme už tak někdy křehcí:
Však odpuštění nechci!