Abeceda kostí přehled

14.07.2021

Tyjo to je teda blbost... Předně souhlasím s tím, že zařazení knihy do detektivek je nesmysl, na obálce je napsáno, že jde o detektivní příběh - asi to psal někdo, kdo knihu vůbec nečetl, protože kniha se ani neodehrává na univerzitě či v "mondénním světě umělců v Edinburghu", což je v popisu také uvedeno. Také obálka navíc evokuje lehce salónní příběhy ala D. L. Sayers nebo A. Christie, což už se kompletně míjí.
Nepříliš sympatický a nepříliš zajímavý hrdina se plácá příběhem bez smyslu (smysl postrádá jak hrdina, tak příběh), a celé je to takové neukotvené a nezajímavé. Jeho motivace je podivná, neznámá, lehce neuvěřitelná.
Kniha je spíše slepencem zdánlivě (no možná ne ani zdánlivě) nesouvisejících příběhů, které nikam nevedou a hrdina se vlastně neblíží žádnému rozuzlení. Možná to má být existenciální román, nevím. Potom bych to chápala, že mě to nebaví, nebavily mě ani jiné existenciální romány.
Jednotlivá vyprávění postav jsou bez originality a citového zaujetí, které snad má chybět hrdinovi s podivným jménem Dr. Watson (!) a možná ho tím autorka chce trochu přiblížit a popsat právě jeho citovou nezaujatost.
Až cca do poloviny knihy bych dala hodnocení 4-5 *, ale od té půlky to šlo strmě dolů, celkově. Nebudu spoilovat, ale kniha prostě podle mě nestojí za přečtení.
Možná si tam autorka vyřizovala nějaké osobní účty, popisy jednání některých postav hraničí až s nenávistí, a některé pasáže jsem pro svou měkkosrdcatost musela překočit.
Tohle bylo velké zklamání a určitě po další knize autorky nesáhnu, byť vidím, že některá její další díla mají vcelku vysoká hodnocení.

20.03.2018

Spíš než jako detektivku vystavěla Louise Welshová Abecedu kostí po vzoru společenského románu. V rámci „pokleslého“ žánru tak nelze knihu hodnotit příliš pozitivně, protože kriminální motiv je nastolen až k závěru a hrdina k němu přijde jak slepý k houslím. Do té doby se jen mluví, hodnotí, popisuje, kritizuje. A nevylepšují to ani skryté odkazy na Arthura Conana Doyla, nebo Agathu Christie, protože nemají jiného významu, než být uměleckou pózou.
Naštěstí stylistika není vůbec špatná a díky ní vyprávění příjemně šlape, přestože krize středního věku není právě téma, co jsem původně očekával. Pátrání po životě nedoceněného básníka také bohužel není moc napínavé, už jen proto, že se autorka zaměřuje častěji na variace mileneckých neřestí než nějaké skutečné záhady. Tedy ne, že by se souložilo, spíš se hodnotí důsledky nevěr různých postav. Celé to pak stojí na klasickém ženském „místo toho, abychom si to vyříkali hned, budeme raději nešťastní až do konce života“, a to jde vážně mimo mě.