Anička a její kamarádky přehled

27.11.2024

Kniha Anička a její kamarádky je příjemným příběhem pro děti, který ale může oslovit i dospělé, zejména díky své schopnosti probudit vzpomínky na vlastní dětství. Hlavní hrdinka Anička, která se po odjezdu rodičů na rok do Afriky přestěhuje k babičce na vesnici, zažívá období plné změn, očekávání a obav. Náhle se ocitá v nové třídě a musí si najít své místo mezi novými spolužáky.

Zpočátku má strach – budou ji spolužáci přijímat? Najde si kamarádky? Tyto pocity jsou velmi autentické a snadno se s nimi ztotožní nejen děti, které něco podobného právě prožívají, ale i dospělí, kteří si podobné situace pamatují. Anička si však brzy najde dvě skvělé kamarádky a spolu zažívají veselá dobrodružství, která ukazují krásu dětského přátelství, ale také jeho výzvy – občasné hádky, nedorozumění, ale i radost z opětovného usmíření.

Příběh je napsán jednoduše, ale s velkým citem. Líbilo se mi, jak věrně zachycuje emoce dětí, jejich starosti i radosti. Čtení této knihy ve mně vyvolalo mnoho vzpomínek na vlastní dětství, kdy jsem řešila podobné otázky – kdo bude mým kamarádem, jestli se v nové situaci dokážu prosadit nebo jak si udržet přátelství. Bylo to jako vrátit se zpátky v čase a znovu prožít tyto okamžiky.

Celkově je Anička a její kamarádky milou a laskavou knihou, která ukazuje, jak důležité je přátelství a že všechny změny, i když se zpočátku mohou zdát těžké, mohou přinést něco krásného. Doporučuji ji nejen dětem, ale i těm, kteří si chtějí připomenout kouzlo svého vlastního dětství.

13.06.2024

Kde byly takové knížky, když jsem měla sedm a šla jsem do druhé třídy? Nebyly, tak jsem si ji přečetla o padesát let později a uchvátila mne jako malou holku.
Psáno mile, vesele a holčičí bezstarostnost a radost z maličkostí je nakažlivá. Nad malými holčičími starostmi se člověk pousměje. A ten dalekohled, když bydlíte na kopci s výhledem, tak to je něco! to by chtělo každé dítě!
Necelý rok u babičky na vesnici (od posledního srpna do posledního června) a tolik společných dobrodružství s novými kamarádkami Eliškou a Irenou. Další postavy - velká introvertka nebo dokonce aspergerka Eliška Jiráčková a rozverný divoký kluk Zdeněk Parašín, asi s ADHD. Byl to záměr a bude autorka tyto postavy dále více rozvíjet v dalších dílech? Chtěla bych, aby jo.

Oceňuji mapu vesničky na obale knihy, hned si člověk udělá představu, jak to tam vypadalo. Růžová houpačka s růžovým polštářkem Elišky Jiráčkové lákala nejen na houpání, ale hlavně jako skvělé místo na čtení.
Deníkové zápisky Aničky, psané v knize psacím písmem, budou pro některé malé čtenáře velkou výzvou, pokud se učí číst a psát pouze písmem Comenia Script.
Jedno bych autorce vytkla. Aničku a její kamarádky schovala během bouřky do jeskyně ve skále nad tůňkou. Na stránkách Hasičského záchranného sboru jsou pravidla ´Jak se chovat během bouřky´ a jedním z bodů je, že největší nebezpečí zásahu bleskem hrozí pod převisy nízkých skal či v malé jeskyni ve skále a v bezprostřední blízkosti vodních ploch. Co kdyby tam do nich udeřilo? Pak bychom se už nemohli těšit na další pokračování příběhů o Aničce a na její občasný deníček.

A rada babičky hned v úvodu knihy a na začátku „psacího“ života Aničky je k nezaplacení. Kéž by mi tohle někdo kdysi poradil!

„Tak tohle bude, Aničko, tvůj deník.“
„Deník?“ nechápala Anička.
„Přesně tak. Můžeš si do něj psát všechno, co tě napadne. Všechno, co prožiješ. Všechno, co by sis chtěla navždy zapamatovat. Ale musíš si ho dobře schovat.“
„Proč?“
„Protože až budeš velká, tak si v něm budeš ráda číst.“
„A proč bych si v něm měla ráda číst?“
„Třeba na něco zapomeneš a deník ti to připomene.“
„Ale já nikdy na nic nezapomenu.“
„Tím líp,“ usmála se babička, „ale ten deník si stejně schovej. A piš si tam,“ dodala skoro prosebně.