Antigoné / Élektrá přehled

31.03.2024

Antická dramata mi velmi vyhovují, hlavně díky přítomnosti sboru. Konflikty, se kterými Sofoklés pracuje, jsou stále aktuální a dá se o nich dobře debatovat, takže jako maturitní četba ideál.

31.05.2022

Obě Sofoklovy hry se silnými, aktivními hrdinkami, bojujícími proti „režimu“, se v 1. polovině 20. století dočkaly přepracování francouzskými dramatiky: Élektrá Giraudouxem a Antigoné Anouilhem. Jelikož toho mají hodně společného, dává smysl číst je hned po sobě. :)

ÉLEKTRÁ na mě (na rozdíl od Médeie) působila jako živá postava, která má co říci i dnešnímu člověku. Její spor se sestrou Chrýsothemidou je vlastně dialektikou dvou svědomí: toho, které kolaboruje, aby získalo vnitřní klid, a toho, jež se z odporu k poměrům vrhá do sebezáhuby. Šíleně, otevřeně, bezohledně. Élektrá ve svém náruživém truchlení vyrůstá v monomaniaka pomsty — tak jako Médeia, jenže mykénská princezna, na rozdíl od barbarské čarodějky, platívá za vzor ctnosti.
Čímž se dostáváme k problému s Élektrou, jak ho ve své adaptaci (podle mě mnohem lepší než Sofoklova předloha) vyjádřil Giraudoux. Hrdinka je fanatička. Jaký má vlastně důvod k adoraci svého otce? (U Sofokla) jedině tradiční přesvědčení, že nesmíme vraždit své rodinné příslušníky — to „se nemá“, bez ohledu na okolnosti. Jenže co když tady ty okolnosti byly důležité? Dívka už nejde tak daleko, aby se ptala po kořenech svojí slepé víry, že Agamemnónova smrt je Zlo.
Giraudoux předvádí „záporné“ postavy, Klytaimnéstru a Aigistha, mnohem sympatičtěji nebo alespoň pochopitelněji. Přiznávám, že jsem ovlivněná jeho zpracováním a při čtení Sofokla jsem se od něj nedokázala úplně oprostit, což je chyba. Asi i proto mě tak zvedl ze židle závěr, kdy Orestés naprosto zbytečně trápí Aigistha, místo aby ho zabil hned na místě. Morálním kompasem řeckých bájí je pomsta namísto odpuštění, spravedlnost namísto soucitu. A ačkoli nejsem žádný fanoušek křesťanství, v tomhle ohledu mu musím přiznat suverénní nadřazenost nad etikou klasického Řecka.

ANTIGONÉ se svojí mykénské vrstevnici v mnohém podobá — tvrdostí, drzostí a umanutostí, ale také vírou v jedinou Pravdu, tu svoji. V současnosti se její protivník Kreón mnohdy (des)interpretuje jako vtělení totalitarismu (asi protože hrdince zakazuje uctít mrtvého vlastizrádce). Což je tvrzení neuvěřitelně tupé — pokud se v tomto dramatu někdo chová totalitárně, pak Antigona.
Kreón totiž žádá pouze dodržení zákona platícího v obci, v čemž mu ostatně dává za pravdu chór. Zato Antigona prosazuje „vyšší princip“, který nazývá věčným a božským a připisuje mu absolutní, tedy totální platnost: neponechat mrtvé nepohřbené, neboť tak to nařídili bozi. Antigonin „věčný“ princip neplatí už po dvou a půl tisíciletích, kdy hrdinčini soukmenovci okukují kostry svých předků ve vitrínách. Je dost obtížné vidět ji coby morální vítězku, která postavila proti tyranově „zvůli“ božskou „pravdu“. Kreón chce dodržovat rozumný zákon bránící občanským válkám; Antigoné umírá kvůli fanatické víře v ideu, o níž si (mylně) myslí, že je univerzální a nesmrtelná. Neříkám, že to je nutně špatné, jen že je to absolutističtější a doktrinářštější.
Takže nechápu, proč by měl být Kreón osudem/bohy „potrestán“ za Antigoninu zkázu, kterou způsobila napůl její umanutost a napůl rodová kletba. Osobně jsem bezvýhradně na jeho straně. Démonizovaný vladař Théb je moje nejoblíbenější postava z celé antické literatury. Ani u této hry tudíž nemůžu s moralistou Sofoklem souhlasit.