Benátský kupec / The Merchant of Venice přehled

09.04.2023

Ze začátku jsem se absolutně nemohla začíst a pletla jsem si postavy. Pak se ale konečně začalo něco dít a mě ihned chytla skvělá zápletka. Ke konci jsem už byla pořádně začtená a ta scéna u soudu je prostě výborná.

Kupce benátského, tuto velkolepou Shakespearovu hru, jsem na Databázi již jednou komentoval, zde si tedy dovolím poznámku ke konkrétnímu vydání (četl jsem tedy jiné než při první četbě, tentokrát s anglickým originálem ke komparaci a mohutnou úvodní studií od profesora Hilského) a doplním co jsem již jednou napsal.

Stručně k vydání – ačkoliv bych mohl čekat v tomto dvojjazyčném vydání od Atlantisu poněkud lepší formát a řádkování, ač bych si mohl přát, aby byla kniha trošičku přehlednější, musím uznat, že chápu důvody pro velikost fontu. Prostě se to tak lépe čte nahlas. Přeci ale přehlednost trochu trpí. To že překlad je dokonalý (Hilský…) snad netřeba komentovat, že se jedná o vydání dvojjazyčné je vždycky dobře. Pozastavení si zaslouží úvodní studie. Má cca 100 stran (naopak vcelku drobným fontem), dělena je na tři části. Zjednoduším-li to, jedná se o materiálně historický rozbor, strukturální rozbor a vývojovou kostru inscenací. To je mimořádně sympatické, nad to v daném rozsahu navíc autor opravdu šel do hloubky, nabízí různá čtení textu respektive různé výklady, zároveň však důsledně a logicky propojuje a argumentuje svou pozici. Na té se s ním mimochodem vcelku shodnu, snad až na jednu, dvě výjimky.

Ať se snažím, jak se snažím, nedaří se mi shledat tuto hru antisemitskou. Jistě, chápu, že dobové publikum ji tak s poněkud menším jemnocitem mohlo číst. Budiž. Ale dnes? Ne. Kdo CHCE hru číst jako antisemitskou, prosím, má možnost, ale bude to při nejmenším čtení pokrytecké, neupřímné. Rozumějte, Shylock je hajzlik, to je jasné. Ale Antonio není? Je-li ve hře Shylock ztělesněním hněvu, je Antonio právě takovým ztělesněním pýchy, Bassanio lakomství a nestřídmosti. Každý tam má to svoje a jediná postava nakonec není dobrá. Je Shylockova řeč (Což nemá Žid oči?) důmyslně konstruovaná, manipulativní a zlá? Je. Oč je více špatná, nežli Antoniův proslov o tom, že Žid je sketa, protože je Žid? V ničem, ale v lecčem je pravdivější. Jistě, řečník se dopouští jistého argumentačního faulu, ale ten faul by přestal být faulem v okamžiku, kdy by jej empiricky dokázal – a to by tedy dokázal. A mimochodem, Shylock manipuluje od začátku, jistě. Chce se vetřít do „lepší“ společnosti, chce zlepšit své společenské postavení. Ale nechce nikomu ublížit, stará se sám o sebe a neplodný svůj kov, poskytuje službu tomu, kdo o ni požádá. Jeho řeč (Bezvěrec, hrdlořez a pes!) je jistě (znovu) manipulativní, je to geniální (opravdu geniální!) střípek sarkasmu. Ale dělá jí to méně pravdivou? No ne! A pozor, Antonio své pokrytecké a odpudivé chování nepopírá, on jej vyzdvihává. To mi pak řekněte, antisemitská. Budiž, v tom případě je také antikřesťanská. Nebo tomu tak zkrátka není a je třeba ji číst trochu jinak.

Právník, odpusťte mi. Porcie na konci přichází s nádherným a nezapomenutelným proslovem, který je dodnes pro právníky zdviženým prstem. Pouhé právo nikoho z nás přeci nespasí. Mimochodem to je pohled výsadně pozitivistický (Je tu právo, které je prakticky užitečné, ale sociální a morální nuance za nás nevyřeší, od toho tu jsou jiné normativní systémy – morálka, tyto dva jsou tedy odděleny a právo může per se být morální, ale stejně tak může být per se nemorální.) a iusnaturalisté by jej měli považovat za strašlivý. Nemohu si však i přes působivost projevu a scény neučinit jednu kritickou poznámku. Při plnění závazku se vždy předpokládají externality s ním spojené. Umožním-li tak někomu na základě služebnosti bydlet v tom, či onom bytě, musím mu umožnit přístup k němu. Umožním-li právně někomu vyříznout část těla (a pohybujeme se v otrokářské společnosti…), musím očekávat pouhou přibližnost takového snažení a rozhodně nemohu vykonavateli vyčítat krev. Zavázal se, musí plnit. A musí plnit k čemu se zavázal, i když pro to musí vytrpět negativní externality. Shylock měl v tomto sporu pravdu a právo bylo na jeho straně.

A dost. O téhle hře by se dalo říct snad až příliš důležitého a zajímavého, leč není čas, ni prostor.

Dovolím si vás obohatit o citaci z pera autora, ke kterému se patrně nikdy nedostanete. Jednoho z nejvýznamnějších právních filosofů, Rudolfa von Jheringa:

"Jak mohutně, jak obrovsky vzpřimuje se postava slabého toho muže, když tato slova mluví! Není tu již více žid, jenž svou libru masa požaduje, jest to zákon Benátský sám, jenž na bránu síně soudní tluče, neboť jeho právo a právo Benátské jest totéž, s jeho právem podvráceno bude i samo právo Benátské." - Boj o právo