Biliard o pol desiatej přehled

24.02.2024

Právě tyto prolínající monology mi neseděly. Přesto jsem celek pochopil.

Jakým způsobem je možno hledat a nacházet v životě pravdu, lidskost a svědomí, žít vědomě pokusit se k nim směřovat? A jak to souvisí s (ne)nalézáním smyslu života? Na takto závažné otázky se snaží nalézat (a z podstaty věci zcela nalézt nemohou) alespoň náznaky odpovědí postavy tohoto Böllova společenského bildungsrománu - vrchol prvního období jeho tvorby.

Příběh se zaměřuje na tři generace vážené měšťanské rodiny Fähmelů, žijící a působící patrně v německém Köllnu (Böllově rodišti) a sleduje osudy jejich tří členů – od patriarchy rodu Jindřicha, přes jeho syna Roberta, až po Robertova syna Josefa. Jindřich, jakožto mladý a nadšený architekt, který přichází do města z venkova, získá v roce 1908 velikou zakázku na zbudování opatského kláštera, žení se s dcerou z městské patricijské rodiny a tím zakládá věhlasný stavitelský rod (a reprezentuje jakou si první generaci - otců zakladatelů moderní německé společnost 20. století). Jeho syn Robert ovšem nejde v otcových šlépějích a jeho oborem se stane statika. V čase nastupujícího hitlerismu se vlivem svého křesťanského a humanistického založení připojuje k politickému odporu a musí uprchnout ze země – pro spolupráci na nezdařeném bombovém útoku na náčelníka městského gestapa. Po určité době (a na přímluvu svého otce, váženého občana města) se ovšem vrací a je nucen vstoupit do armády, kde se stává odborníkem na řízené demolice. Ke konci války nechává za dramatických okolností zlikvidovat i klášter, který vystavěl právě jeho otec (vzdor a jakási osobní odpověď na to, že byl „obětován“ ke službě nacistické mašinerii aby zachránil rodinný podnik). Určitou ironií a završením této třígenerační historie je příběh jeho syna Josefa, který jako mladý architekt řídí opětovné vystavení tohoto kláštera v roce 1958 a váhá, jestli se má nadále vydat profesní cestou svého dědy (stavitele - generace "budovatelů společnosti"), nebo svého otce („buřičů“ - vymezujících se proti bezpráví a obecně všem negativním tendencím v soudobé společnosti). Děj se zaměřuje také na další členy rodiny, mimo jiné na Jindřichova syna Ottu, který se stal fanatickým nacistou a zemřel za války, a na Editu, která zahynula při spojeneckém bombardování města na konci druhé světové války (a představovala svojí laskavostí a lidskostí jakousi „morální konstantu“ rodiny) . Román je tedy jakýmsi kaleidoskopem osudů členů rodiny a lidí v její bezprostřední blízkosti (např. Robertův přítel Schrella, snažící se neustoupit ze svých morálních hodnot (ani za cenu osobních útrap),nebo spolužák ze školy Nettlinger, nejprve horlivý nacista, po válce „bytostný demokrat“ a vážený právník).

Tento příběh je určitou parafrází na společenský a morální vývoj Německa v rozmezí padesáti let - od počátku 20. století do 50. let 20. století, kopírující její rozmach i pády – od postupného vývoje měšťanské společnosti (generace „otců zakladatelů“, reprezentovaná stavitelem Jindřichem), přes úpadek a marasmus 1. světové války, následné hospodářské krize a 2. světové války (generace „ztracených“, představována Robertem), až po dobu bezprostředně po ní (generace těch, kteří se rozhodují, jakou cestou se po bouřlivém vývoji první půle století vydat nadále, jaké hodnoty a morální vzorce přijímat a prosazovat - představována Josefem). Postavy reflektují tyto „velké dějiny“ formou retrospektivních monologů a vzpomínek, které ústí vždy nakonec do aktuálních událostí (datovaných v každé kapitole datem 6. září 1958) - v kompozičně mnohovrstevnatém a složitém schématu. V konečném důsledku nejde o nic menšího, než o jejich snahu nalézat vlastní smysl života, jak zůstat člověkem a nezpronevěřit se svým mravním ideálům, ani v mezních a nelidských dobách, které dokážou lámat charaktery nejen v okolí rodiny Fähmelů, ale i v rodině vlastní (příběh Otty). Jakousi univerzální snahou, která je zmiňována napříč celým dílem, je si nezadat s tzv. „bůvolí svátostí“, což je zástupný symbol morální kolaborace s útlakem - dle germánské mytologie jedna z podob boha Wotana - v tomto případě konkrétně Hindenburgova, posléze Hitlerova totalitní tyranie). Ústředním dějovým motivem je budování, boření, a opětovné znovubudování kláštera, symbolu jakési lidské i mravní konstanty (a kontinuity) v rodině Fähmelů a parafáze na bouřlivý vývoj Německa v první polovině 20. století. To může být vnímáno jako symbol lidské snahy o hledání a nalézání smyslu života a morálních hodnot v něm (a v obecnější rovině snahy o to, jakým lidem a silám ve společnosti pomáhat a proti jakým se z pozice humanismu bránit), vše v duchu autorova celoživotního kréda křesťanského humanismu. Vedle tohoto leitmotivu je zde i morální kritika poválečné německé společnosti a její nízké až nulové sebereflexe kolaborace s nacismem v 50. letech 20. století – bezstarostném osudu všech těch Nettlingerů, nepotrestaných válečných zločinců a přisluhovačů nacismu, ze kterých se stali po válce přes noc „bytostní demokraté“ a vážené osobnosti.