Buď, prosím tě, zticha přehled

30.03.2022

Nejprve jsem si přečetla závěr od J. McInerneyho "Tichý a nenápadný hlas Raymonda Carvera" a to se mi hodně líbilo, takže jsem se na ty povídky dost těšila. Přečetla jsem polovinu knihy. Historky se točí kolem podrobně líčených, naprosto neproduktivních rozhovorů popisovaných vždy z pozice muže, což neberu jako negativum, naopak jsem v tom nacházela ledajaké poučení o nás ženách a o tom, co by našim vzájemným hovorům mohlo z naší ženské strany lépe pomáhat.
Povídky jsou napsány mistrně, to tedy ano, jejich čtení mě vždycky dokázalo vtáhnout a nezůstat u přečtení jen jedné. Jsou však velmi ponuré a jaksi bezvýchodné, takže mám chuť to celé odložit.
Napadá mě však ještě, že když jsou povídky řazeny chronologicky podle doby napsání, mohly by být ty vzadu pro mne třeba příjemnější. Tak čtu ještě pěkně ty zadnější. A uvidím. ...
Tak jsem přečetla ještě dvě z těch pozdějších a musím říct, že těch pár zbylých povídek opravdu číst nechci. Jsou to popisy situací tak neutěšených a jakoby beznadějných, navíc si po posledních slovech povídky člověk může představovat jen další nepěkné scénáře, které mohly následovat, že dospívám k závěru, že tohle ke svému životu fakt nepotřebuji. Akorát z toho mám nepříjemné duševní i srdeční stavy.
Myslím, že tohle seznámení bylo pro mne natolik dostatečné, že mě opravňuje k tomu, abych si knihu zapsala dodatečně i do ČV 2018.