Katedrála přehled

29.03.2021

V doslovu ke sbírce osvětluje žena Raymonda Carvera jeho autorský styl – zmiňuje, že své povídky mnohokrát přepisoval, cizeloval. Na první pohled by se to mohlo zdát překvapivé, povídky na mě nepůsobily dojmem dokonale promyšlených struktur s rafinovanou soustavou narážek a vícesmyslů. Právě naopak, text působil dost neučesaně, neklidně, jakoby tesán velmi nahrubo. To ale není žádná moje kritika Carverových příběhů, vůbec ne, byl jsem nadšen ze stylu, kterým ke mně Carver promlouvá, jen mě zaujal ten paradox: aby povídky vypadaly jako spontánně a trochu ledabyle napsané, musí se v nich vážit každé slovo.

Při čtení Carverových povídek jsem byl zaujat, pohlcen. Vtažen. Měl jsem pocit, že to na stránkách žije, že hrdinové jsou lidé, které bych docela dobře mohl potkávat na ulici, že tak, jak se to mužům a ženám v Carverově světě někdy hloupě zašmodrchá, že tak nějak by se to mohlo někdy zašmodrchat i mně, že bych se v tom možná plácal úplně stejně jako oni. Je to zřejmě proto, že se tady neodehrávají žádné spektakulární dějové zvraty, zapamatovatelné „hlášky“ ani překvapivé pointy. Věci se zde dějí prostě, tak jako se dějí v životě, a jsou tak i popisovány. Lidé zde přirozeně chybují a selhávají, (ne)milují se, (ne)nacházejí se, ztrácí a hledají schopnost si rozumět a být si blízko – tak jak se to stále znova děje v životě, a jak to k naší radosti a prospěchu můžeme najít v kvalitní literatuře. Raymond Carver takovou kvalitní literaturu píše, v mých očích rozhodně!