Katedrála

05.06.2024

Carver věděl, že nakonec umře, měl rakovinu. A tak se snažil se čtenáři podělit o dobré i horší ze života. O bolest i radost.
Uměl popsat čekání na něco, když jsme uprostřed všedních dní a vlastně se nic neděje. Uměl psát o erozi lidských životů, způsobenou pomalou rutinou, do které se dostáváme. Věděl, že neštěstí a smůla jsou každodenní všednosti. Láska je křehká a pomíjivá a stejné jsou i city mezi lidmi. Lidé ani nechápou hloubku svých krizí, protože nechápou jejich příčiny. Nerozhodnost, nevědomost, rozpaky, to všechno způsobuje chybnou komunikaci a zástupné činnosti jako jídlo, úklid, nákup, alkohol, čumění na televizi… Dokázal z minima vytěžit maximum a naslouchal obyčejné mluvě a ve svých pracech ji přesně napodoboval. Nápodoba byla jeho silnou zbraní, často psal parafráze např. na Čechova a v této sbírce naleznete i Pochůzku, povídku o smrti A.P. Čechova, autora, kterého miloval. Bože, i smrt je tak obyčejná, už ji má za sebou…
Jeho povídky jsou jako náš život.

17.12.2021

Skvělé. Stejně jako ostatní sbírky u nás vydané. Často se povídky kryjí.
Hledáte-li zde radu - rozhodně si přečtěte!

29.03.2021

V doslovu ke sbírce osvětluje žena Raymonda Carvera jeho autorský styl – zmiňuje, že své povídky mnohokrát přepisoval, cizeloval. Na první pohled by se to mohlo zdát překvapivé, povídky na mě nepůsobily dojmem dokonale promyšlených struktur s rafinovanou soustavou narážek a vícesmyslů. Právě naopak, text působil dost neučesaně, neklidně, jakoby tesán velmi nahrubo. To ale není žádná moje kritika Carverových příběhů, vůbec ne, byl jsem nadšen ze stylu, kterým ke mně Carver promlouvá, jen mě zaujal ten paradox: aby povídky vypadaly jako spontánně a trochu ledabyle napsané, musí se v nich vážit každé slovo.

Při čtení Carverových povídek jsem byl zaujat, pohlcen. Vtažen. Měl jsem pocit, že to na stránkách žije, že hrdinové jsou lidé, které bych docela dobře mohl potkávat na ulici, že tak, jak se to mužům a ženám v Carverově světě někdy hloupě zašmodrchá, že tak nějak by se to mohlo někdy zašmodrchat i mně, že bych se v tom možná plácal úplně stejně jako oni. Je to zřejmě proto, že se tady neodehrávají žádné spektakulární dějové zvraty, zapamatovatelné „hlášky“ ani překvapivé pointy. Věci se zde dějí prostě, tak jako se dějí v životě, a jsou tak i popisovány. Lidé zde přirozeně chybují a selhávají, (ne)milují se, (ne)nacházejí se, ztrácí a hledají schopnost si rozumět a být si blízko – tak jak se to stále znova děje v životě, a jak to k naší radosti a prospěchu můžeme najít v kvalitní literatuře. Raymond Carver takovou kvalitní literaturu píše, v mých očích rozhodně!

Výborná sbírka povídek, jejíž slabší hodnocení je dáno tím, že jsem předtím dočetl Začátečníky, které považuji zatím za nejlepší výbor z tvorby Raymonda Carvera. Katedrála je dle slov Tess Gallagherové Carverovou nejosobnější knihou a je to pravda. Témata jako alkoholismus, vyhoření, neúspěch, nevěra, strach, beznaděj, láska a naděje jsou v této sbírce zobrazeny se stylistickým mistrovstvím zralého autora. Ale právě to mistrovství, ten mnohdy až příliš dokonalý styl je paradoxně to, co Katedrálu trochu sráží před Začátečníky. Navíc nejlepší povídka z výboru (a možná vůbec nejlepší a nejprocítěnější Carverova povídka vůbec) Příjemná maličkost je s minimálními obměnami přítomna i v Začátečnících. Ale ty čtyři hvězdy jsou jen v porovnání s títmto výborem. Jinak je samozřejmě i Katedrála ukázkou toho nejlepšího spisovatelského řemesla a umění vážit slova. Povídky, od nichž se spisovatelskému řemeslu učil i "český Raymond Carver" Jan Balabán. Doporučuji.