Čas darů: Pěšky do Konstantinopole. Putování mladého Angličana z Rotterdamu ke střednímu Dunaji přehled
Patrick Leigh Fermor
Coby osmnáctiletý mladík se Patrick Leigh Fermor vydal na v prosinci 1933 na pěší pouť Evropou, kterou zakončil příchodem do Istanbulu na počátku roku 1935. Prošel Nizozemskem do střední Evropy, Německem, proti proudu Rýna a dále slovanskými oblastmi, po proudu Dunaje až do Maďarska. Z kapesného jedné libry týdně hodlal Fermor žít „jako tulák, poutník nebo kočovný učenec“ a přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách, náhodné seznámení v Bavorsku mu však umožnilo prostřídat tento drsný život bezstarostnou zahálkou v komfortním prostředí středoevropských zámků. V Času darů Fermor prokázal nejen pronikavý postřeh a zvídavost, ale i nesporné literární nadání – bohatým a poetickým jazykem podává obraz již zaniklého světa a líčí dějiny a kulturu střední Evropy. Čas darů si všímá stodol i horských vrcholků, zámečků i chalup, zahrnuje zastávky v Mnichově, Vídni i nezbytnou zajížďku do Prahy, přináší fascinující portréty národů i míst a patří ke skvostům novodobé anglické prózy.... celý text
Literatura naučná Cestopisy a místopisy Historie
Vydáno: 2018 , ArgoOriginální název:
A Time of Gifts, 1977
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Čas darů: Pěšky do Konstantinopole. Putování mladého Angličana z Rotterdamu ke střednímu Dunaji. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (7)
K téhle knize jsem se dostala na doporučení jednoho Angličana, kterého jsem potkala při svém vlastním putování do Santiaga. Těžko srovnávat s prožitky Pratricka Fermora. Evropa, kterou zažil on už skutečně neexistuje a mnohokrát jsem přemýšlela, jaké by to bylo podnikat takovou cestu dnes.
Autor používá skutečně dlouhé a květnaté popisy i odkazy na různé básníky a další literáty a jeho talent v tomto směru nelze upřít, i když na mě už to bylo chvílemi zbytečně moc. Možná bych uvítala trochu hlubší vhled do tehdejšího života národů, které postupně potkává, na druhou stranu k tomu sám Fermor nejspíš neměl zase tolik příležitostí, vlastně jen „procházel kolem“. I tak se těším na pokračování, protože chci poznat i zbytek této části Evropy před druhou světovou válkou popsaný Fermorovým pohledem a autor sám oplývá charismatem a nakažlivou mladickou energií.
Tohle je bez diskuze výborné čtení. Bohatý jazyk a barvité popisy míst, nálady historických informací. Každopádně uspokojí každého čtenáře s hlubokým citem pro jazyk i vytříbený detail, mimořádně skvěle přeložené a čtivé. 5/5
Psát k takové knize komentář je v podstatě zbytečné, protože je téměř stoprocentní šance že se dostane do rukou pouze lidem, kteří mají o takovou knihu zájem.
Atmosféra výborná, vyvstává vám před očima každá víska, každý zákrut reky, stin lesa, Dunaj vidíte úplně jasně.... každá fasáda i zmínka o každé bitvě či módě, vůně jídla a lidské tváře měnící se v prostoru a čase.
Velice se těším jestli letos vyjde další kniha od tohoto vnímavého Angličana, který nevynechává žádnou hospůdku a cesta se mu obtiskla do paměti fascinujícím způsobem.
Související novinky (1)
Knižní novinky (1. týden)
01.01.2019
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Čas darů: Pěšky do Konstantinopole. Putování mladého Angličana z Rotterdamu ke střednímu Dunaji v seznamech
v Právě čtených | 1x |
v Přečtených | 21x |
ve Čtenářské výzvě | 5x |
v Doporučených | 4x |
v Mé knihovně | 19x |
v Chystám se číst | 76x |
v Chci si koupit | 13x |
v dalších seznamech | 1x |
Štítky knihy
30. léta 20. století cestopisy dějiny Evropy historie měst, obcí a regionů meziválečné období (1918-1938)Autorovy další knížky
2018 | Čas darů: Pěšky do Konstantinopole. Putování mladého Angličana z Rotterdamu ke střednímu Dunaji |
2020 | Čas mlčení |
2022 | Mezi lesem a vodou: Pěšky do Konstantinopole |
To, co mám na těchto historických cestopisech ráda, je pohled na svět kdysi a porovnání, jak moc se změnil. Tady jsem byla nejvíce překvapena právě tím, že autor cestuje již ve 20. století, ne zase tak dávno, ale přijde mi, že se svět hodně proměnil. Hlavně taková ta místní pohostinnost podle mě už ze západní Evropy prakticky vymizela. A nabízí se otázka, čím se to stalo.