Časný rozhovor s podzimem přehled

27.05.2024

Překladatelka Zlata Kufnerová přichystala reprezentativní výbor z jednoho z nejvýznamnějších makedonských básníků a doprovodila jej stručným doslovem, mapujícím tvůrčí vývoj autora zhruba do poloviny osmdesátých let. Za to jí náleží velký dík. Knížka je zároveň tak trochu raritkou (pouhých 750 výtisků), takže mě potěšilo, když jsem na ni náhodou narazil v jednom mimopražském antikvariátě. Škoda, že na překladatelku nikdo nenavázal a nepořídil výbor z Matevského pozdní tvorby, kdy jeho básnická produkce, zprvu sporadická (první tři sbírky vydal s odstupem sedmi a desíti let), nabyla na intenzitě. Můžeme jedině závidět Slovákům – ti totiž ve své mateřštině novější výbor mají.

Matevského poezie je závažná a vyspělá. Dlužno dodat, že se nečte snadno, přestože její obraznost často vychází z prostých zdrojů jako příroda, počasí či běžné věci. Většina básní nepracuje vyhraněněji s melodikou jazyka ani rýmem. První zhruba třetina výboru obsahuje básně recipientsky nejobtížnější, ve své reflexi a metaforice značně komplexní a komplikované, jež vyžadují značně soustředěné čtení. Nemám možnost srovnání s originálem, ale zdá se, že překladatelka odvedla nesmírně pečlivou práci, potrápila se i s působivými aliteracemi a operovala s nadobyčejně širokým lexikálním repertoárem (aneb kdo znáte „čiv“ a „rozhu“?). Za nejsilnější pokládám projasněnější básně zhruba uprostřed knihy (od Kamenů na s. 28 až po Výšku na s. 42, obzvlášť vyikající jsou mj. Hodokvas, Iluze, Daleké hlasy a dvě níže citované), pocházející patrně ze sbírky Kosatec (Perunika, 1973). Matevski v nich navazuje na makedonskou lidovou poezii a úžasným způsobem jí posouvá do takřka metafyzických zaklínadel. Prakticky všechny jsou V poslední části výboru se objevují delší, výpravnější básně, snující konkrétnější úvahy inspirované cestami (Osvětim; Antropologické muzeum; Aztécký kalendář) a kroužící kolem problematiky civilizace, jejích dějin, vývoje, zániku, postavení jedince v ní (Na břehu), přílišné technologizace (Osamělost) a odklonu od přirozenosti (Lípa). Jako příklad opíšu dvě z oněch Matevského propastných variací na lidovou notu:

Jarní

Listí v lese pospíšilo
ptáky všude probudilo
po lukách i kolem plotů

Sníh se vzdouvá nafukuje
ve mně smutek ustupuje
po širokých cestách
ozývá se dálka

Koník řehtá vázán k plotu
rozběhne se ke třem kopcům
a pak dál až k nenávratnu

Kukačka si kuká
z výšina na nás kouká
ach ty jaro zrádné

Sníh se vzdouvá nafukuje
koník řehtá vázán k plotu
cesta hledí do daleka
do daleka k nenávratnu

***

Osamění

Čas zhltl čas
voda svůj pramen
úl spolkl oblohu
slavík zas klid

Les prchl do lesa
zavalen kámen
jabloňka odešla
pýr zničil květ

Po stopách mlčení
jen vlčí plížení
stín dýmu nelehá
na bílý sníh

Čas rozsel v prostoru
zasutá slovíčka
dolina zaznívá
po tesknicích

Jsem v dáli od tebe
hroudu mám na prsou
z našeho nespaní
vrší se vrch