Cestovní eseje z let 1991-2008 přehled

03.02.2019

Stanislav Komárek patří k mým nejoblíbenějším autorům, nejen těm českým, ale vlastně obecně. Jeho zábavná upovídanost, přímost a erudice si musí získat snad každého čtenáře. Vyznačuje se kromě uvedeného ještě třemi věcmi: předlouhými souvětími, kdy musíte často k plnému pochopení přečíst větu dvakrát, tvorbou slovních novotvarů, které vás rozesmějí a tím, že citovat z jeho knížek téměř nelze, protože byste citovali z každé stránky.
Cestovní eseje vás provedou světadíly od Ameriky přes Afriku až po státy Evropy a Asie a dozvíte se v nich mnoho překvapivého. Bavila mě esej Doudlebia, protože tamodtud pocházejí moji předkové (ale smyslu pro humor měli dost!) a především to, jak pan profesor s nadhledem porovnává Čechy s jinými národy – nevycházíme z toho příliš důstojně. Ale autor vlastně nikoho příliš nešetří – až na jednu výjimku – je poznat, že má rád Středozemí, Italy a Itálii. A to já také! Rovněž zmiňuje Křesadla, kterého zná jen hrstka lidí, o to víc mé srdce zaplesalo. Krásně a se zjevnými sympatiemi píše o Turecku, Indii, Iránu, islámském mysticismu a orientální duši a dosti překvapivě i o Číně. Velmi pěkně a názorně ukazuje rozdíly v mentalitě, zvyklostech a vlastně v podstatě Orientu a Okcidentu, především ohledně chápání dobra a zla, pravdy a lži a orientální osudovosti – kismetu oproti naší západní organizaci a plánování. V Orientu se každý den s radostným očekáváním kismet vyhlíží a každičká událost, setkání nebo slyšená slova se chápou jako prostředek k jeho naplnění. Naše "malování čerta na zeď" a předpovídání, že to stejně špatně dopadne, je orientální mysli zcela cizí. To se mi líbí! Hodně překvapivého se toho dozvíte o Vietnamcích, ačkoliv se s nimi denně setkáváme, víme o nich prdlačku. O Japoncích mi eseje mínění nevyspravily, odstavec o popisu tradičního rituálního umučení ochočeného medvěda byl v knize jediný, který jsem přeskočila. Celkově se dá asi říct, že navzdory rozšířené averzi vůči Číně a islámským zemím o obou píše Stanislav Komárek umírněně a nezřídka i se sympatiemi. Je to zajímavá protiváha rozličným článkům a reportážím vyznívajícím zcela opačně, namátkou mě napadá třeba nezpochybnitelná tvrdá čínská cenzura a krvavé praktiky čínské tajné policie včetně pronásledování členů Falun Gong. O islámském fundamentalismu ani nemluvě. Bude to možná tím, že Komárek se politice nevěnuje a všímá si spíš kulturních a „lidových“ aspektů společnosti. Každopádně nás to přivede k závěru, že svět není černobílý. Knížku upřímně doporučuji, takových moc není.
A ještě pár citátů, jinak to nejde:

„C.G.Jung ve svých esejích o Indii zdůrazňuje, že indická duše nevykazuje zdaleka tak výraznou polaritu ve směru persona-stín i vědomí-nevědomí jako duše evropská. To, co pociťujeme jako „kultivované“, i to, co pociťujeme jako „primitivní“, se v ní pestře proplétá – i nejrafinovanější íránský intelektuál má v sobě cosi naivně dětinského i spontánně samoprůběhového, i nejprostší venkovan v těchto krajích má některé rysy uhlazenosti, uměřenosti a kultivovanosti, tak vzdálené evropsko-selskému křupanství.
...
Ostatně orientální smysl pro tělesnost byl v Indii kompenzován učením o klamnosti celého jevového světa, o závoji mája. Není to vůbec náhodou – každá kultura ve svých učeních zdůrazňuje právě to, co je pro ni nesamozřejmé a co by mohlo upadnout v zapomnění. Na mysl přichází otázka, proč křesťanský svět se stejnou úporností zdůrazňuje potřebu lásky.“

Značná část knihy je věnována Číně a i když text byl psán skoro před dvaceti lety, ukazuje se dnes, jak byl vizionářský:
„Není vůbec pochyb o tom, že celoplanetárně začíná čínská éra, ne-li čínské tisíciletí. Evropa probudila Čínu a teď s ní už brzy nesnese poměření. Čína je rozhodně jednou z nejpůvodnějších kultur celé planety – do technologického a ideologického vlomení se Evropy v polovině minulého století přejala ze zahraničí v zásadě jen buddhismus a několik méně významných domácích zvířat. Skoro vše ostatní vzniklo v Číně, autochtonně. Evropa se v tomto směru jeví jako snůška importů. Čína představovala div intelektuality a organizace už před dvěma tisíci lety a řadu oblastí potom už neinovovala. Těžko si představit společnost, která by vycházela z rozdílnějších myšlenkových východisek nežli ta naše. Ve srovnání s Evropou, a také s islmámským světem, je Čína nesrovnatelně ´materialističtější´ a zcela nemetafyzická. Proto ostatně Čína nevyvinula něco analogického vědě západního typu, která je svým způsobem myšlení typicky metafyzická (byť někdy tvrdí opak). Čína je zemí jaksi hluboce a v dobrém slova smyslu materialistickou, která chápe hmotu jako cosi aktivního, stále jsoucího v proměně, nikoli jako pasivní výplň prázdnoty, jak byla v novověku reduktivně pochopena v Evropě.“