Čierna zem: Holokaust ako história a varovanie přehled

21.09.2023

Nebylo to lehké čtení - jednak kvůli samotnému tématu holokaustu a historicko-filozofickému podtextu, ale také i autorovým pojetím. Přestože publikace pečlivě rýsuje počátky a vývoj holokaustu napříč Evropou, nezískala si mou pozornost tak, jako některé tituly z její konkurence. Nicméně i zde jsem našla několik dalších nezbytných dílků do "skládačky" o druhé světové válce.

05.09.2023

Skvělá kniha, jako vždy. Místy trochu zřejmě přehání na efekt a ten závěr o klimatu si mohl odpustit, ale líbila se mi.
Přidám opět svoji oblíbenou citaci:

"Osvětim je symbolem plánu povraždit všechny Židy na území pod německou nadvládou a v jejích plynových komorách skutečně umírali Židé ze všech koutů impéria. Relativně početná skupina Židů mohla přežít jen díky tomu, že se až do konce jednalo také o táborový komplex, kdy Židé při vstupu procházeli pracovní selekcí. To je důvod, proč bylo možné zaznamenat a začlenit do kolektivní paměti příběh o přežití v Osvětimi. Osvětim přežily tisíce Židů, nepřežil skoro ale žádný Žid, který se kdy ocitl na okraji vyvraždovacícho hrobu, a nepřežil skoro žádný Žid, který kdy vstoupil do Treblinky, Belžce, Sobiboru či Chelmna. Slovo Osvětim se stalo metonymem pro holocaust jako celek. Naprostá většina Židů však byla povražděna jinde, a v době, kdy se Osvětim změnila ve významné vyhlazovací centrum, už byli po smrti. Přesto se na Osvětim vzpomíná, zatímco ostatní místa jsou z valné části zapomenuta. Osvětim představovala pro Německo po Druhé světové válce relativně zvládnutelný symbol, který podstatně omezoval skutečný rozsah spáchaného zla. Spojením Osvětimi s holocaustem jako takovým také získalo na vědomosti groteskní tvrzení, že Němci za války nevěděli o hromadném vyvražďování evropských Židů. Je jistě možné, že někteří Němci nevěděli zcela přesně, co se děje v Osvětimi, je však vyloučeno, aby jakékoliv větší množství Němců nevědělo o hromadném zabíjení Židů. O vyvraždování Židů se v Německu vědělo a mluvilo, přinejmenším v rodinách a mezi přáteli dlouho předtím, než se Osvětim změnila ve vyhlazovací centrum. Na východě během tří let desetitisíce Němců postřílely nad stovkami popravčích jam miliony Židů a většina lidí o tom věděla. Statisíce Němců těmto akcím přihlížely, nebo o nich slyšely přesné informace, a věděly o nich miliony Němců bojujících na východní frontě. Manželky a dokonce i děti během války navštívily místa činů, vojáci a policisté a další v dopisech posílaných domů popisovaly podrobná líčení často i s fotografiemi. Miliony německých domácností se obohatily věcmi ukradenými zavražděným Židům a dopraveným poštou nebo osobně, když vojáci či policisté dostali dovolenou. Z podobných důvodů byla Osvětim výhodným symbolem i pro poválečný Sovětský svaz a pro dnešní postkomunistické Rusko - když holocaust omezíme na Osvětim, pak lze snadno zapomenout, že hromadné vyvražďování započalo na místech, jež krátce předtím dobyl Sovětský svaz. Na západě Sovětského svazu o vyvražďování Židů každý věděl a důvody jsou tu podobné jako u Německa. Metoda masového zabíjení, jež byla na východě použita, vyžadovala desetitisíce přímých účastníků a věděly o ní statisíce lidí. Němci odešli, ale hromadné hroby zůstaly. Pokud ale holocaust ztotožníme výhradně s Osvětimí, lze i tuto zkušenost vymazat z dějin. (...) Pokud je holocaust omezen na Osvětim, lze je izolovat od většiny národů, jež se dotkl, a od míst, která proměnil. Brány a hradby Osvětimi do sebe zdánlivě uzavírají zlo, které se ve skutečnosti rozpínalo od Paříže po Smolensk. (...) Pokud se zabíjení Židů omezí na jedno výjimečné místo a chápe se jako výsledek neosobních procedur, nemusíme se pak už vyrovnávat s faktem, že lidé nijak zvlášť odlišní od nás vraždili z blízka a bezdůvodně jiné lidi, nijak zvlášť odlišné od nás. O tom zpravidla nechceme uvažovat."