Dostojevského buldok přehled
Michal Sýkora
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/542991/bmid_dostojevskeho-buldok.jpg
4
7
7
Analýza projevů vědeckého paradigmatu ve světové literatuře, zejména v 19. století. Studie představuje zvířecí svět, jeho prezentaci v dílech významných spisovatelů konce a přelomu 19. století.
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Dostojevského buldok. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (3)
Vcelku vtipné, i když jednostranné "letem světem" čtení - pro knihomoly a jako součást čtenářské výzvy vlastně ideální. Který ze spisovatelů 19. a 20. století vycházel z vlastních přesných přírodních pozorování (jako Turgeněv obecně, např. v povídce Mumu), který vnímal zvířata jako symboly bez snahy o zoologickou přesnost (jako Dostojevskij v Nětočce Nězvanovové) a který nevěděl vůbec nic a přírodu líčil nejen bez znalostí, ale i bez zájmu o tento předmět (jako Gončarov ve Fregatě Palladě)? A který povýšil zvířecí příběh na mýtus (jako Flaubert v Prostém srdci a Faulkner v Medvědovi) a který neváhal své znalosti potlačit a připsat méně známým druhům vlastnosti jiné než skutečné ve jménu vyznění díla (jako Victor Hugo v Dělnících moře)? A jací stylisté byly osobnosti spjaté s jiným oborem než literaturou (jako Charles Darwin) a naopak, do jaké míry byli ve skutečnosti kovaní literáti s pověstí znalců v přírodozpytu (jako Poe, který vydal kompilovanou, částečně opsanou učebnici, nebo Nabokov, po němž a po jehož postavách jsou pojmenováni představitelé určitého druhu modrásků)? Pro mne je překvapivé, že zvířecí příběhy mají takové množství podob - a že minimálně jeden napsala i Virginia Woolf.
Související novinky (1)
23 nových eknih zdarma ke stažení
24.06.2021
Citáty z knihy (1)
„[jak by reagovali realističtí spisovatelé na epistemiologickou otázku Thomase Nagela „Jaké je to být netopýrem?“] Balzac by začal detailním popisem netopýří jeskyně. Flaubert by dva roky studoval literaturu a pak by napsal povídku o jednom všedním dni průměrného netopýra, o jeho snech, tužbách, banálních přáních, povídku naplněnou encyklopedicky přesným výčtem detailů, a jako přídavek by měl Bouvard a Pécuchet o kapitolu navíc. Dostojevskij by se chopil netopýra-upíra, nechal by ho zmítat se výčitkami svědomí za sání krve a vybavil by ho některou z duševních či jiných poruch typických pro své hrdiny – epilepsií, senilní demencí, hysterií, paranoií či jinou formou dostojevskiánské vyšinutosti.“
Kniha Dostojevského buldok v seznamech
| v Přečtených | 9x |
| ve Čtenářské výzvě | 1x |
| v Knihotéce | 6x |
| v Chystám se číst | 6x |
| v Chci si koupit | 1x |
Autorovy další knížky
| 2016 |  Ještě není konec |
| 2012 |  Případ pro exorcistu |
| 2013 | Modré stíny |
| 2020 | Nejhorší obavy |
| 2018 | Pět mrtvých psů |
Tohle vůbec není špatná kniha. Autor zvládl na 160 stránkách představit pojetí zvířat v díle několika prozaiků 19. století: Flaubertova papouška, Faulknerova medvěda, Hugovu chobotnici, Turgeněvovy psy, Tolstého koně... Dál se zabývá přírodovědci jakožto spisovateli (tedy literárním stylem Darwina a francouzského entomologa Fabreho) i spisovateli jakožto přírodovědci (biologickým dílem Goethovým, von Chamissovým, Poeovým a Nabokovovým).
Jistě, není to knížka hluboká nebo originální; co do původnosti připomíná spíš lepší diplomku. Dr. Sýkora až příliš často cituje z druhé ruky, konkrétně z různých popularizačních syntéz, a s žádnou ohromující interpretací celku nepřichází. Jako hlavní východisko mu slouží teorie sociomorfního modelování, kterou do českého prostředí uvedl S. Komárek. Ukazuje tedy, že biologie je (nepřekvapivě) sebeprojekcí společnosti do přírody – a literatura, hlavně naturalistická, se zase naopak snaží aplikovat exaktní poznatky této vědy na lidi. Ale Sýkora určitě nechtěl měnit paradigma – píše, že dílko má být hravé a neklade si za cíl vyčerpat téma. Jako takové je tedy beru a bavila jsem se u něj výborně. Zvlášť část o von Chamissových objevech vítám, o nich jsem se chtěla dozvědět víc už od chvíle, kdy mě tento německý klasik upoutal na hodině literatury! :)
Větší problém mám s autorovým opakováním, resp. s parafrázováním vlastních vět, často i v rámci jednoho odstavce, a jazykovým amatérismem (zeugma, hovorové výrazy, zaměňování díky/kvůli, chybné tvary [taxonomista místo taxonom] a vůbec různé křečovitosti). U literárního vědce z profese mě to zvlášť dráždí…, byť tak úplně nepřekvapuje.
A ze všeho nejméně se mi líbila Sýkorova ideologie. Nemůžu si pomoct, ale u textů přírodovědných nebo alespoň pojednávajících o přírodě pociťuji ideologické (des)intepretace všeho druhu jako trapnější. Autor, píšící v rámci grantu „Pluralita kultury a demokracie“, nám nutně musí sdělit, co si myslí o Čechovově postavě von Khorena (tj. že je to zlý protofašista). Dobře. Ale sdělí nám to alespoň šestkrát s implicitním dovětkem, že jsme jaksi povinni myslet si to taky, protože… no, protože je to v dnešní době tak nějak obvyklý názor (super argument, zvlášť od teoretika sociomorfie). Osobně beru jeho odstavce o von Khorenovi jako tip na Čechovův text s velmi sympatickým hrdinou-darwinistou.
Sýkora zachází do takového extrému, že s citovanou „studií“ Borii Saxe nakládá dost podobně jako Victor Hugo s Monfortovým spisem o chobotnicích (Hugovi se ovšem směje). Sax neříká, že připisovat německému ovčáku stejné vlastnosti jako německému národu je „nacionalistický předsudek“, nýbrž že Max von Stephanitz dostal za úkol vyšlechtit vlčáka tak, aby ztělesňoval německé přednosti. Takže šlo o umělou selekci, záměrnou formaci vlastností – ne předsudek. Sýkora má právo si takovou hloupost myslet, prosím, ale určitě nemá právo citovat jako její doklad autora, který tvrdí něco jiného.