Erasmus Rotterdamský přehled

29.12.2020

„Nemohu být jiný, než jsem. Má-li někdo větší dary ducha od Krista a je jistější sám sebou než já, pak ať toho využije pro slávu Kristovu. Mému duševnímu uzpůsobení spíš odpovídá jít klidnější a jistou cestou. Nemohu jinak než nenávidět rozkol a milovat klid a dorozumění, neboť jsem poznal, jak temné jsou všechny lidské záležitosti. Vím, o co snadnější je vyvolat zmatek než jej uklidnit. A poněvadž sám nespoléhám na svůj vlastní rozum ve všech věcech, raději se vyhýbám tomu, abych se s plnou jistotou vyslovoval o duševním uzpůsobení jiného člověka. Mým přáním by bylo, aby všichni společně bojovali za vítězství křesťanské věci a evangelia míru, a to bez násilností a jen ve smyslu pravdy a rozumu, abychom se dorozuměli jak o důstojnosti kněží, tak o svobodě lidu, jehož volnost si náš Pán Ježíš přál.“
(Erasmus Rotterdamský)

Stefan Zweig má velký dar vidět do hloubky lidských duší, a tak i jeho portrét Erasma byl jako obvykle velmi poutavý, čtivý a plastický. Zweigův Erasmus je popsán s láskou a neskrývanou sympatií jako muž bytostně nekonfliktní a konsensuální, který ale zároveň má mnoho chyb a nedostatků – z nichž některé se zdají být nutným vedlejším efektem jeho ctností. Výsledný dojem je ale kladný a téměř dojímavě pozitivní (z náboženských historických postav by se snad dal přirovnat k Františku Saleskému). To je jistě dáno i kontrastem se svým antagonistou, Martinem Lutherem. Jejich „stýkání a potýkání“ je středobodem románu, jejich konflikt je téměř manicheistický: Luther je ztělesněný ďábel a Erasmus naopak ikonou Kristovy mírnosti (v doslovu se velmi trefně zmiňuje Zweigovo pojetí Erasma latinským „Imitatione Christi“, ano, je to opravdu víc napodobování Krista než Jeho následování – jak je do češtiny obvykle překládáno). Lutherův portrét se ovšem Zweigovy až tolik nepovedl, vykazuje rysy poněkud černobílé.
Stejně jako v knize Svědomí proti násilí je i zde vykreslena dobová situace jako vzorová analogie, je bezpečně možné rozpoznat Hitlerovo Německo i univerzální nadčasový apel. Jen je to někdy za cenu zkreslení historie: Erasmus je vyobrazen mnohem víc jako humanista a volnomyšlenkář (zřejmě, aby vynikl rozpor s myšlenkovým systémem definovaným dogmaty a poslušností), než jaký byl ve skutečnosti. Erasmus totiž, i přes svoji kritiku církve a reformní zápal, nestál a nechtěl stát mimo katolický svět někde v geometrickém středu mezi „svobodou a autoritou“. Trochu mi to vadilo, ale ne příliš, věděl jsem, že se jedná o exemplum, autorskou biografii a morální poselství – touto optikou jsem příběh četl a mohl se tak z něj těšit i čerpat poučení.

„Davu bude vždy pochopitelnější to, co je konkrétní a hmatatelné, než to, co je abstraktní. Proto v politice získá nejsnáze přívržence takové heslo, jež káže místo ideálu nesnášenlivost, snadno srozumitelnou a příhodně zvolenou protivu, která je namířena proti jiné třídě, jiné rase, proti jinému náboženství. Neboť fanatismus může nejsnáze rozdmychat svůj zločinný plamen za pomoci nenávisti. Naproti tomu ideál, jenž zavazuje, je nadnárodní a všelidský, jako byl ideál erasmovský, postrádá samozřejmě v očích mládeže, která se chce bojovně postavit protivníku, vnější působivost a nikdy nemá v sobě tu živelnou dráždivost jako ona hrdopyšná výlučnost, jíž se vyznačuje nepřítel za hranicí vlastní země a vně vlastního náboženského sdružení.“

30.09.2020

Velmi uspokojivé.