Falešné ideje, cizí krev: Francouzská inteligence 1944-1956 přehled

13.06.2020

„Ohromné dimenze a ambice Leninovy revoluce, její neuvěřitelnost vzhledem k době a místu, kombinace exotického kontextu s přístupným jazykem – to vše obdařilo sovětská stát kouzlem, jež se vymykalo všemu tak malichernému a všednímu, jako jsou měřitelné výkony nebo jejich absence. Od samého počátku fascinoval romantickou imaginaci a současně si reklamoval kořeny v klasickém racionalistickém projektu pokroku, s nímž byly francouzské myšlení a politika tak důvěrně obeznámeny. Nestydatost stalinistického programu ‚změnit lidskou přirozenost‘ zasadila sovětský projekt zřetelně do rodokmenu evropského osvícenství a získávala si sympatie právě svou nesmyslnou grandiózností.“

Západní intelektuálové a jejich slabost pro režimy za železnou oponou! Už jsem o tomto fenoménu četl mnoho článků, i pár knih – a pořád jaksi nedokážu pochopit, jak je možné být elitním vzdělancem a přitom dokázat nevidět zjevnou realitu!
To nejjednodušší vysvětlení je možná to nejlákavější: mohli bychom to prostě hodit na špatný charakter jednotlivců. A ono je skutečně něco velmi odpudivého na obrazu zdánlivě nezávislého intelektuála, kterého stačí přijmout v libovolné diktatuře s karnevalovou pompou a on okamžitě odhodí vlastní čest a bude vychvalovat místní režim až do nebes bez ohledu na to, kolik mají místní hrůzovládci krve na rukou.
Ale Tony Judt se ve své knize bezpečně vyhýbá takto zjednodušující poloze (a výrazně se tak liší třeba od Intelektuálů Paula Johnsona), hledá spíše strukturální, historické a sociologické důvody, proč dokázala celá generace veřejně působících osobností prokazovat tak mimořádnou schopnost ignorovat očividná fakta. Na co přišel? Že roli jistě hrála poválečná situace: po tak velkém otřesu se společnost snaží hledat zcela nové cesty, co nejvíc odlišné od předcházejícího režimu, který selhal. Judt také dokladuje téměř erotickou fascinaci intelektuálů tou až živočišnou násilností diktátorů, kteří se cítí ve své touze po moci nadřazeni běžným pravidlům slušnosti – je to zvláštní paradox, kdy jsou filozofové zároveň posedlí diskuzemi a argumentováním, ale zároveň masochisticky vzhlíží k těm, kteří pravdu složitě nehledají, ale silou nastolují.
Ta hlavní příčina nebývalé tolerance k sovětské moci ale nakonec bude nepřekvapivá, Tony Judt zde pouze rozvádí to, co je obecně známé: touha filozofů se podílet na nejvýraznějším okamžiku v dějinách lidstva je tak silná, až se stalo přání otcem myšlenky – a vše co se do toho obrazu nehodilo bylo přehlíženo. Tragika takového pohledu je v tom, že tato „služba dějinné nevyhnutelnosti“ nevidí utrpení konkrétního člověka, nemůže, protože z nadhledu intelektuálních výšin je sice všechno jasné, ale také toho není příliš vidět.
(Odpovědnost vůči dějinám vyvazuje z odpovědnosti vůči lidským bytostem, jak si povšiml Albert Camus.)
Pokrytectví toho přístupu pak spočívá také v tom, že západní intelektuálové sice stalinismus obdivují, ale na dálku (typicky Norman Cameron: „Myslím si, že komunismus je nutný, ale nebažím po něm“). Demokracie jim zabezpečuje svobodu a obživu, přitom jí okázale pohrdají a naopak vychvalují režim, který by s nimi zametl, než by řekli švec.

Důkladnost, s jakou se Tony Judt věnuje tématu, je sice úctyhodná, jen na běžného čtenáře bude asi působit místy docela únavně – já osobně se musel trochu nutit do popisu filozofického zázemí i historického kontextu, bylo to možná až příliš podrobné. Rušilo i velké množství odborných výrazů, místy použitých samoúčelně – takhle Judta neznám, právě srozumitelné podání složitých témat jsem považoval vždy za jeho nejsilnější stránku.
Ale užitečná kniha je, určitě. I proto, že překračuje své téma a promlouvá obecněji – českého čtenáře může vést k zamyšlení podobnost francouzského a našeho kulturního prostředí: iluzorní představa vlastní země jako mostu mezi východem a západem, snaha o nacházení třetí cesty, pěstování křivd a hledání viníků, pocit dějinné výjimečnosti... Tony Judt sice vypráví o specifické situaci, ale mnohé je možné vztáhnout i na současnost a fungování našich společenských skupin (oněch tak často často zmiňovaných „bublin“), na naše tendence k budování a udržování si svého obrazu na úkor hledání pravdy.

A ještě jedna zajímavá myšlenka: „Spojení ‚komunistický intelektuál‘ má každopádně blízko k oxymóru: ne snad proto, že by inteligentní lidé nemohli být komunisté (mnozí byli), ale proto, že strana odmítala jejich možný intelektuální přínos. Pokud se začlenili do komunistického hnutí, dali tím své duševní schopnosti do služeb strany a nechtělo se po nich analytické myšlení, ale víra.“