Farby a roky přehled

01.10.2024

Začal jsem nějak tyhle knížky vyhledávat: starší maďarské romány, na kterých mě nezajímá ani tak literární vytříbenost, jako spíš zvláštní familárně-exotické prostředí upadající, zanikající domácí šlechty na počátku 20. století. Tatáž monarchie, ale přece jen její jiná polovina, než je nám z historie jakž takž známa. Sociální třídu džentry, nízké šlechty, podle mě v Předlitavsku vůbec neznáme. Budu muset ještě nastudovat, proč vlastně. Totiž, byly tu i koncem 19. století nižší šlechtické stupně, ale to byla pokud vím novodobá císařská povýšení za hospodářské nebo politické zásluhy. Co je pro Uhry unikátní, je nízká a pyšná statkářská šlechta, rodiny žijící ze staré hospodářské podstaty, stopující svůj původ do maďarského dávnověku a odvozující z něj zastaralé feudální výsady, práva nakládat s lidmi. Příjmy mají někdy už jen jen jako lepší sedláci nebo ani to ne, a tak je sociální propast odděluje nejen od selských plebejců, ale i od všech vyšších šlechtických stupňů (počínaje baronem a přes hrabata dál). Historická hodnocení jsou všudypřítomná, ať si prý je šlechtic chudý, hlavně když se jeho kuručtí předkové nezaprodali uzurpátorským Vídeňákům na uherském královském trůně...

Právě takovým prostředím je formována hrdinka románu Margit Kaffkové a jeho popis je pro mě nejsilnější stránkou knihy. Místy, co se týče žensko-mužských vztahů, je až naturalistický, tak trochu komplement k Šlejharovým mizogynním tirádám z nevydařeného manželství. Kompozice románu je slabší, je formulován jako vlastní životopis padesátnice (prý podle modelu autorčiny matky), která má svůj na útrapy bohatý život už za sebou a jen se nad jeho sestupnou trajektorií dojímá v klidu u kávy. Prokládá ho repetitivními, mírně jalovými úvahami na vágní téma prožitého osudu, nevratnosti minulých dějů, rolí zastávaných námi na scéně světa, vyvanulých významů přetrvávajících ve vzpomínkách, nezúčastněnosti stárnoucího člověka a tak dále a tak podobně. Děj románu není výslovně datován, ale reálie (postava korunního prince, vláda Kálmana Tiszy) řadí jeho jádro, vrchol hrdinčiny životní dráhy, asi někam do roků 1880–1885.

Román o ženě, která je ve změněném světě vězeňkyní dřívější výchovy a starých představ o sociálních úlohách, byl zřejmě z emancipačního hlediska důležitý a oceňovaný. Jen mimoděk, z velkého časového odstupu, se hlavní postava jeví tak trochu jako antihrdinka, přirozeně přesvědčená o své výjimečnosti a nároku na výsadní postavení, ačkoli se čtenáři nedostává žádného slušného zdůvodnění takové výjimečnosti. Plyne to možná z nepřesvědčivé psychologie. Magda Pórtelkyová je osou celého románu, ale svou sebecharakteristikou se nám nepředstavuje příliš plasticky. Vychází z ní především kdosi zacílený na ulovení nejlepšího dosažitelného manžela, skrze nějž jedině může prý žena působit na svět, sublimujíc většinu své energie do udržování domácnosti v puntičkářském pořádku. Zároveň však nejde o tak moderní psaní, abychom tuto ne-hrdinku mohli považovat za čistý autorský záměr.. Podezírám autorku spíš z nedokonalého pokusu o charakter lidsky přitažlivý. Neprůkaznost takových podezření je právě kouzlem staré literatury.

V románu se objeví i řada dalších postav, ale spíš jako sociální typy, jak zmiňuje i předmluva Julia Bredára. Jen málokterá z postav je skutečně živá, důkladněji charakterizována svou řečí a jednáním. O deset let mladší „Pavučina“ od Dezső Kosztolányiho nebo o dvacet let mladší „Byli jste sečteni“ Miklóse Bánffyho sledují příbuzné prostředí, ale jsou v psychologické prokreslenosti o mnoho dál. Kaffková nemá ještě ambici psychologického soustředění na několik málo postav jako Kosztolányi, zároveň ovšem na třech stech útlých stránkách Světové četby nemá dost prostoru, aby své množství postav rozvinula do plnokrevného románu jako Bánffy.

Zaostřením konkrétně na džentry a ženskou perspektivou na dráze nemilosrdného úpadku mají ale „Barvy a léta“ přesto i dnes cosi do sebe. Více než jedno celé století od vzniku románu si můžeme odmyslet, náš dnešek totiž s jeho postavami spojuje to hlavní, clintonovské: „Its the economy, stupid“.

29.08.2024

V roce 1918 zemřela na španělskou chřipku v pouhých osmatřiceti letech Margit Kaffková. Velká maďarská spisovatelka, jejíž dílo vedle slavných mužských autorů zapadlo a muselo být postupně znovuobjeveno. Že jste o této spisovatelce neslyšeli? Nejspíš o ní neslyšela ani spousta jejích krajanů. A jaká by to byla škoda připravit se o tuto zajímavou autorku, která se jako jedna z prvních snažila zachytit postavení ženy na začátku 20. století na pozadí barvitého líčení uherské nižší šlechty (tzv. džentry).
.
Kaffková prostřednictvím hlavní postavy Magdy Portélkyové předkládá plastický obraz životního údělu nejedné ženy její doby: dobře se vdát. Dnešním pohledem zavrženíhodná věc, dříve však ženina jediná šance na vlastní život. Magda sama je ještě ženou, která nemá potuchy o emancipaci, vždyť ji nikdo nevedl k vyššímu vzdělání, k možnosti postarat se o svůj osud a nebýt jen přívěskem muže. I přesto v ní probleskují první nesmělé výhonky troufalých myšlenek: byla stvořena jen proto, aby se starala o domácnost a oprašovala svého muže? Nemohla by být její životní energie usměrněna také pro nějaké vyšší společensky zajímavější cíle? Nemohla by dokonce mít vlastní zaměstnání? Magda si přiznává, že "nebyla stvořena k boji a samostatnosti" a dovedla "chtít silně jen prostřednictví muže", přesto je v ní až dojemná touha vyvázat svoje tři dcery z tohoto jha minulých generací. Její postava je z masa a kostí, v jejím životě není literární linearita, ale řada slepých uliček a promarněných šancí. Vyprávění Magdy je navíc orámováno odstupem jejích zralých let, což vytváří působivé pnutí mezi životní moudrostí a mladickou naivitou.
.
K Magdě jsem si hledala cestu, aby mi ke konci knihy zvláštně přirostla k srdci i se svými chybami a omyly. Právě díky těmto Magdám se totiž můžeme my cítit svobodnými. To nebyla vždy samozřejmost a rozhodně to nebyla samozřejmost na přelomu 19. a 20. století. I přesto, že i dnes velké množství žen z existenčních důvodů setrvává v nefunkčních vztazích, mají pořád více možností na výběr než tomu tak bylo před sto lety. A za to patří dík také Margit Kaffkové za její obdivuhodnou odvahu upřímně říkat to, co by jiné a jiní nedokázali.