Gaudete et exsultate přehled
Jorge Mario Bergoglio
Apoštolská exhortácia Svätého Otca Františka Gaudete et exsultate O povolaní k svätosti v súčasnom svete Necelé tri týždne po zverejnení apoštolskej exhortácie pápeža Františka o povolaní k svätosti v súčasnom svete Gaudete et exsultate – Radujte sa a jasajte vychádza tento dokument v slovenčine. Exhortácia bola oficiálne zverejnená na slávnosť Zvestovania Pána 9. apríla 2018 a Svätý Otec v nej predstavuje svätosť ako jedinečné osobné povolanie od Boha pre každého človeka. Vo svojej tretej apoštolskej exhortácii pápež František reflektuje povolanie k svätosti a upozorňuje na spôsoby, ako môžeme na túto výzvu odpovedať v dnešnom modernom svete. „Mojím skromným cieľom je, aby znovu, ešte raz zaznelo povolanie k svätosti,“ píše v úvode pápež František. Jadrom dokumentu, ktorý je svojím rozsahom polovičný oproti prvej Františkovej exhortácii Evangelii gaudium, sú Ježišove blahoslavenstvá a jeho kritériá, podľa ktorých budeme súdení. Svätý Otec rad radom predstavuje charakteristiky svätosti u kresťana súčasnosti, medzi ktorými nechýba napr. odvaha, radosť, zmysel pre humor, trpezlivosť, stála modlitba a spojenie so spoločenstvom. O svätosti hovorí v zmysle „logiky daru a logiky kríža“ ako o duchovnom zápase, ktorý si vyžaduje bdelosť a rozlišovanie za pomoci Ducha Svätého. Pápež sa bohato odvoláva na Druhý vatikánsky koncil a upozorňuje aj na niektoré pomýlené tendencie súčasnej doby, ktoré namiesto pravej svätosti vytvárajú ideológiu a v skutočnosti odďaľujú od Boha. Konkrétne pomenúva pelagianizmus a gnosticizmus v ich súčasných prejavoch. Exhortácia Gaudete et exsultate je rozdelená do piatich kapitol. Prvá kapitola ponúka meditáciu nad výzvou k svätosti, v druhej kapitole Svätý Otec upozorňuje na dvoch subtílnych nepriateľov svätosti, za ktorých považuje súčasný gnosticizmus a pelagianizmus. V tretej kapitole sa pápež František zamýšľa nad tým, čo musí človek urobiť, aby bol dobrým kresťanom, a odpoveď musí podľa neho každý nájsť v tom, čo nám hovorí Ježiš v reči na vrchu. Štvrtá kapitola je venovaná niektorým aspektom povolania k svätosti v dnešnom svete. Za mimoriadne dôležité považuje pápež František húževnatosť, trpezlivosť a pokoru, radosť a zmysel pre humor, odvahu a nadšenie či ustavičnú modlitbu. V poslednej kapitole hovorí Svätý Otec o dôležitosti zápasu a bdelosti. Vyzýva nás, aby sme využívali dar rozlišovania, lebo „bez múdrosti rozlišovania sa môžeme ľahko zmeniť na bábky vydané napospas momentálnym tendenciám“.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Gaudete et exsultate. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (2)
Text, který povzbudí i poučí. Ačkoliv svádí k rychlému čtení, kapitoly čtenáře tak trochu "dál nepustí" - je potřeba jednotlivé teze a poznámky promyslet a aplikovat, aby nesly každému právě to "jeho" ovoce. A rozhodně se exhortace musí číst vícekrát!
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Gaudete et exsultate v seznamech
v Přečtených | 19x |
ve Čtenářské výzvě | 2x |
v Doporučených | 2x |
v Knihotéce | 11x |
v Chystám se číst | 3x |
v Chci si koupit | 1x |
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2015 | Laudato si´ |
2013 | O nebi a zemi |
2018 | Bůh je mladý |
2013 | Papež František: Rozhovor s Jorgem Bergogliem |
2014 | Evangelii gaudium – Radost evangelia |
„Rád spatřuji svatost v trpělivém Božím lidu: v ženách, které s tolikerou láskou vychovávají svoje děti, v mužích, kteří pracují, aby domů přinesli chléb, v nemocných, starých řeholnicích, které se stále usmívají. V tomto vytrvalém každodenním ubírání se vpřed spatřuji svatost bojující církve. Častokrát jde o svatost ‚odvedle‘, tedy o ty, kteří žijí blízko nás, jsou odleskem Boží přítomnosti anebo – jinými slovy - ‚střední třídou svatosti‘“
„‚Každého jeho vlastní cestou‘, říká koncil. Není tedy třeba klesat na mysli při pohledu na vzory svatosti, které se jeví nedostižné. Existují svědectví, která jsou užitečná, povzbuzují nás a motivují, ale nikoli proto, abychom je kopírovali, což by nás dokonce mohlo vzdalovat od té jediné a specifické cesty, kterou Pán vyhradil nám. Záleží na tom, aby každý věřící rozpoznal svoji vlastní cestu a dal vzejít tomu nejlepšímu ze sebe, co do něho zcela osobně vložil Bůh, a nevyčerpával se ve snaze napodobovat něco, co není zamýšleno pro něho.“
Tato exhortace má dobře zvolený název – její čtení skutečně je radostné. Je radost vědět, že na prvním místě katolické hierarchie je člověk tak tolerantní a mírný, tolik zaměřený na cestu Lásky, na bourání zdí a tvorbu pokoje.
Když je řeč o svatých, automaticky se mi vybaví postavy z náboženského dějepisu, osoby ctihodné, ale trochu neživotné, světelné roky vzdálené od naší reality. Papež František nabízí jiný pohled. Předestírá před nás myšlenku, že každý z nás může mít na svatosti podíl, že každý svým vlastním příběhem může přispět ke společnému výsledku. To vyvolává (alespoň tedy u mne) pocit docela značné nepatřičnosti, jistě nejsem sám, kdo má pocit, že příliš snadné přitakání by bylo projevem pýchy (jakože já a svatý? Na to toho o sobě vím až příliš :-). Ale Svatý otec je přesvědčivý a kdo jsem já, abych odporoval náměstkovi Krista, že? A tak nezbývá, než zatnout zuby a – kousek po kousku, den po dni, nedokonale, lidsky – pokoušet se vlastním životem alespoň trochu připodobnit svatému ideálu.
„Jsme křehcí, ale poklad, který neseme, činí velikými nás, a může učinit lepšími a šťastnějšími ty, kteří jej přijímají. Odhodlání a apoštolská odvaha jsou pro misijní poslání rozhodující.“
„Bůh je vždycky novost, která nás stále pobízí k cestě a změně místa, abychom se dostali za to, co známe, na periferie a do hraničních oblastí. Přivádí nás tam, kde je lidství nejvíce raněno a kde lidské bytosti navzdory zdánlivé povrchnosti a konformismu, nadále hledají odpověď na otázku po smyslu života. Bůh nemá strach! Nemá strach! Vždycky překračuje naše schémata a nebojí se periferií. On sám se stal periferií. Osmělíme-li se proto jít na periferie, nalezneme tam Boha. Už tam bude. Ježíš nás předchází v srdci onoho bratra, v jeho raněném těle, v jeho ztrápeném životě, v jeho potemnělé duši. On už tam je.“
„Je nezbytné bojovat a mít se na pozoru před našimi agresivními a egocentrickými náklonnostmi, aby nezapustily kořeny: ‚Ani když se rozhněváte, nenechte se strhnout ke hříchu‘. I v okolnostech, které nás deptají, můžeme vždycky hodit kotvu úpěnlivé prosby, která nás přivede k opětovnému spočinutí v Božích rukou a přiblíží ke zdroji pokoje: ‚O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky‘“