Harlekýnovy miliony přehled

včera

Literární skvost, nádherná práce se slovy a obrovský pozorovací talent. Pan Hrabal uměl psát o životě. Knihu jsem musela číst po malých částech, abych vše mohla vychutnat a vstřebat.

03.04.2024

Tam na konečné.
Jak jsem se právě v těch pár komentářích dočetl.Prý je knížka smutná,no trošku smutná a nebo jen docela smutná.Dovolím si podotknout,že toto dílko je více než smutné.
Hrabalovsky poeticky nostalgicky stísněné splínové existencionálně dosti skličující ,pro někoho pak i dosti deprimující zároven.Nevzpomínám si,že bych se s něčím,aspon podobným zatím v četbě setkal.Ono tohle téma není zrovna propírané,ba co více doslova nepřívětivé.Bejt mě dvacet,taky bych asi ohrnul nos :) To už mě fakt není :-D
Zubatá klepe na dveře a poslední co dělá je nějakej Ferdinand...Sarajevo.
Ne vážně,trošku odlehčení je na místě.
Paní sládková vzpomíná a jak to tak dříve lidé narození dělávají.S doslechu i vzpomínek jiných se dozvídá ,jaké to tenkrát v městečku bylo,kde kdo žil,kde jaký krámek stál a jak to tedy hlavně bylo vše jiné.Nesejčkuje na dobu novou,naopak,je ráda oč to je snadnější,lehčí i zároven pohodlnější.
Vzpomínky na krásné šaty.Pohledy hlavně závistivých žen.Odchod z pivovaru,znárodnění,časy ne zrovna veselé.Nová doba a nový lidé.Přizpůsobení se novým myšlenkách,novým řádům.
To byla ta poetičtější,nostalgická část.Ted přichází ta pocitovější.
Při častých procházkách ,v různých dobách ročních,obdivuje sochy.
Oprýskané,použité časem,v podzimních deštích,tu pocituje tu krásu.Štěstí ze samotného bytí a uvědomění,že na světě bylo a je krásně.Radost z tak všedních věcí,jako je jen prostý všední větřík v nevšedních pomíjivých časech.Cítit jarní déšt,vůni spadaného listí,sílu letních slunečních paprsků.Nikdy nepřišel zpěv ptáků,tak zajímavý,poté co má člověk trošku odžito.
Ten klid.Pokorné soustředění.Jakoby to mělo být naposled.
Představy vybízejí ke smutnění,trýznivě ubíjející zjištění.K věcem ,ke kterým přilneme a něco pro nás znamenali za našeho života.Nikdo jiný než my k nim,už nikdy,nebude mít to citové pouto,nám vlastní.Fotografie lidí ,které nikdo nebude znát.Knihy které jsme četli,ve svých knihovnách vlastněné a opečovávané,někdy až s nábožnou úctou.
Iluze něco vlastnit.
Co s nimi bude,co bude po nás ?
Jsme jen odraz hvězd a měsíce,na hladině řeky.
Vše plyne dokud tu jsme.
Harlekýnovy miliony jsou med pro duši.Není nutné,se vyloženě stát budhistickým mnichem :)
Melancholie.Krása.Porozumění.