Harlekýnovy miliony
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/502325/bmid_harlekynovy-miliony-Y02-502325.png
4
96
96
Zařízení pro staré lidi je umístěno v zámečku, postaveném hrabětem Šporkem nedaleko městečka, kde se zastavil čas. Spolu s autorovou maminkou a řadou pamětníků starých časů se čtenář vrací nejen do milého malého města a jeho pivovaru, ale i k příběhům hrdinů z knih Postřižiny a Krasosmutnění.
Přidat komentář
Tam na konečné.
Jak jsem se právě v těch pár komentářích dočetl.Prý je knížka smutná,no trošku smutná a nebo jen docela smutná.Dovolím si podotknout,že toto dílko je více než smutné.
Hrabalovsky poeticky nostalgicky stísněné splínové existencionálně dosti skličující ,pro někoho pak i dosti deprimující zároven.Nevzpomínám si,že bych se s něčím,aspon podobným zatím v četbě setkal.Ono tohle téma není zrovna propírané,ba co více doslova nepřívětivé.Bejt mě dvacet,taky bych asi ohrnul nos :) To už mě fakt není :-D
Zubatá klepe na dveře a poslední co dělá je nějakej Ferdinand...Sarajevo.
Ne vážně,trošku odlehčení je na místě.
Paní sládková vzpomíná a jak to tak dříve lidé narození dělávají.S doslechu i vzpomínek jiných se dozvídá ,jaké to tenkrát v městečku bylo,kde kdo žil,kde jaký krámek stál a jak to tedy hlavně bylo vše jiné.Nesejčkuje na dobu novou,naopak,je ráda oč to je snadnější,lehčí i zároven pohodlnější.
Vzpomínky na krásné šaty.Pohledy hlavně závistivých žen.Odchod z pivovaru,znárodnění,časy ne zrovna veselé.Nová doba a nový lidé.Přizpůsobení se novým myšlenkách,novým řádům.
To byla ta poetičtější,nostalgická část.Ted přichází ta pocitovější.
Při častých procházkách ,v různých dobách ročních,obdivuje sochy.
Oprýskané,použité časem,v podzimních deštích,tu pocituje tu krásu.Štěstí ze samotného bytí a uvědomění,že na světě bylo a je krásně.Radost z tak všedních věcí,jako je jen prostý všední větřík v nevšedních pomíjivých časech.Cítit jarní déšt,vůni spadaného listí,sílu letních slunečních paprsků.Nikdy nepřišel zpěv ptáků,tak zajímavý,poté co má člověk trošku odžito.
Ten klid.Pokorné soustředění.Jakoby to mělo být naposled.
Představy vybízejí ke smutnění,trýznivě ubíjející zjištění.K věcem ,ke kterým přilneme a něco pro nás znamenali za našeho života.Nikdo jiný než my k nim,už nikdy,nebude mít to citové pouto,nám vlastní.Fotografie lidí ,které nikdo nebude znát.Knihy které jsme četli,ve svých knihovnách vlastněné a opečovávané,někdy až s nábožnou úctou.
Iluze něco vlastnit.
Co s nimi bude,co bude po nás ?
Jsme jen odraz hvězd a měsíce,na hladině řeky.
Vše plyne dokud tu jsme.
Harlekýnovy miliony jsou med pro duši.Není nutné,se vyloženě stát budhistickým mnichem :)
Melancholie.Krása.Porozumění.
Lehce posmutnělý závěr tzv. nymburské trilogie. Z knihy je místy cítit autorova snaha vyhovět dobovým cenzurním zásahům, celkově jde ale o důstojné zakončení příběhu Maryšky, Francina a strýce Pepina, v poněkud nedůstojném prostředí domova důchodců Na Zámku v Lysé nad Labem na konci šedesátých let. Příběh je nejsilnější v dobových retrospektivách, naopak jako nejslabší se jeví těžkopádné, dějepisné povídání třech průvodců Maryšky.
Kniha měla být posledním filmovým projektem režiséra Jiřího Menzela, který začal připravovat těsně před jeho vážným onemocněním v létě a na podzim roku 2017. Filmové zpracování Harlekýnových miliónů se přesto nadále chystá, poněkud překvapivě, pod režijní taktovkou Ondřeje Havelky.
Melancholie, nostalgie, skoro žádný humor a skoro žádný děj. To je můj nejsilnější okamžitý dojem. Ale zároveň báseň v próze, kterou, domnívám se, může pochopit jen takový stařec nad hrobem jako já. V každém případě, tuším, ještě před nějakými 10 roky bych toto vyprávění zahodil jako zcela nezáživné... Čím to, že to tak prožívám? Naštěstí nejsem v žádném domově důchodců...
Přemýšlím, nakolik jeho smrt souvisí s jeho viděním stáří. Bylo mu 67, když kniha vyšla, byl tedy ještě v plné síle.
Pátral jsem, nakolik je "bývalý zámek hraběte Šporka" reálný a zjistil, že je v Lysé nad Labem a dodnes je v něm domov důchodců.
Tato nostalgická kniha je půvabná v tom, že každý máme vzpomínky. A čím nám přibývá let, tím je jich více. Tak je tomu u i maminky, kdysi Maryšky a dvou bratrů-dobráků (i když každý jim byl jiným způsobem a Francin budoucího spisovatele vlastně vyženil).
Kniha je smutná, protože "dožívají" v Domově důchodců . Tedy v zařízení, která jsou nejspíše potřebná, ale pro poslední etapu života člověka i tím nejhorším řešením.
Maxim Gorkij prý jednou řekl : Člověk to zní hrdě ! (Opravdu je tomu tak ?)
On ještě také dodal : Být sobecký neznamená žít, jak se nám líbí, ale chtít na jiných, aby žili, jak nám to vyhovuje.
Typický Hrabal, ale je to smutné čtení. Ty krásné, živé postavy z Postřižin jsou tytam, sledujeme pouze vzpomínky, nostalgické úvahy a představy prolínající se s realitou. Knize to neubírá nic na její kvalitě, jen mně z ní jímala jistá nostalgie a smutek.
Jen kvůli smutnému čtení ubírám jednu *. Jinak ale další z vynikajících knih pana Hrabala.
Narazil jsem na knihu náhodou při úklidu knihovny (kde se tam vzala?) a tak jsem si řekl, že to s mistrem Hrabalem ještě jednou zkusím. Pár pěkných míst jsem v knize našel, především tam, kde Hrabal opustí svůj obvyklý rozmáchlý styl a přestane se bát osobních, intimních vzpomínek. Jinak je to typický Hrabal – tedy pro mnoho čtenářů zážitek, ale pro mě - bohužel - bez zásahu.
V předchozí knížce, kterou jsem od Hrabala četl (Městečko, kde se zastavil čas) mě některé části štvaly, což ve mě alespoň vyvolalo nějaké emoce, vnitřní polemiku s autorem. To je, myslím, lepší než případ Harlekýnových milionů, které jsem přečetl, založil a za měsíc o nich nebudu umět říct víc než jednu-dvě věty.
Kniha se mi líbila - Hrabal je zkrátka Hrabal - jen mě nedokázala pohltit tak, abych jí přečetla na jeden zátah. Proto čtyři hvězdičky.
Jací byli ti hlavní hrdinové Hrabalových próz, když zestárly? Smutný čtení, ale jak jinak déle pobýt na zemi jako člověk, než díky prodlužování vlastního života? A to jde jen na úkor kvality života.
Harlekýnovy miliony, poslední část tzv.nymburské trilogie je sice pořád ještě typický Hrabal, zdá se mi ale z té trojice knih nejslabší. Zdá se mi navíc jakoby prodchnuta jakousi melancholií, postrádám tu živelnost předchozích vyprávění. Nevím, jestli je to dáno zestárnutím hlavních aktérů a prostředím DD, nebo tím, že tíhu vyprávěných vzpomínek převzala maminka a její pohled zpátky do minulosti je dozajista jiný – prostě nevím, ale z téhle konkrétní knihy na mne padá jakási nostalgie, ne-li přímo smutek. Nemusí to ale být knihou, možná je to v mně, možná jsem ji poprvé četl v nějaké špatné konstelaci hvězd či čeho. A jak známo první pocity a dojmy stejně jako první lásky přetrvávají v paměti.
A úplná zajímavost se ukrývá na konci knihy : Hrabal uvádí, že tentokrát do knihy zakomponoval skutečné a reálné dobové vzpomínky konkrétních třech lidí, vystupují pod svými jmény.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Literární skvost, nádherná práce se slovy a obrovský pozorovací talent. Pan Hrabal uměl psát o životě. Knihu jsem musela číst po malých částech, abych vše mohla vychutnat a vstřebat.