Honzlová přehled
Zdena Salivarová
Zpívá svůj sedmikráskový protestsong. Diktatuře proletariátu pod okny. Červenec roku 195* zalil i pražský oblouk Vltavy poblíž Stalinovy sochy vedrem, ale jednadvacetiletá Jana Honzlová si léto neužívá. Zbytek Státního souboru písní a tanců Sedmikrása, kde doteď zpívala světu o lepších zítřcích, se i s papaláši a tajnými odjel družit do Finska, zatímco ona tvrdne v kanclu a očekává průtrž mračen. Tuší, že s ní takzvané lidově demokratické zřízení zúčtuje za prostořekost, s níž se stavěla k budování socialismu. Upřímnost se za onoho času nenosí, a kdo nedrží basu se soudruhy, jde proti nim a hůl se na něj vždycky najde – pokud včas nepodepíše. Zvlášť pokud jde o holku z rodiny vyvlastněného živnostníčka, jejíž kádrový profil nevylepšují ani živel uprchlý do zámoří, ani mukl z lágru, natož umlácená matka rodu, jehož zbytky kolikrát nemají co jíst. Dívka ze zchátralého pavlačového domu v Karlíně by mohla papalášům z ÚV vyprávět, co je to správně podvyživený proletář. Na vlastní kůži cítí, že ji osud nahnal v mizernou dobu na šílené místo, avšak múza Josefa Škvoreckého bravurně vylíčí její vůli zůstat sama sebou: bezmocnosti, udavačství i tragédii navzdory. Výjimečná výpověď o chorobné budovatelské křeči 50. let. Exulant Ferdinand Peroutka dílo označil za nejlepší český román napsaný po druhé světové válce. „Umět skrze řemeslo spisovatelství mluvit v tolika různých a protichůdných rovinách uvnitř každé postavy a mít tuto vrstevnatost v celé stavbě knihy – to znamená umět říct, co je to skutečnost života.“ – Alfréd Radok, 1973. „Honzlová je houževnaté, vzdorné a nepoddajné děvče – a především úplně normální, přirozené až k nevíře. Za nic na světě nechce mít něco společného s něčím nepřirozeným, násilnickým. () Jenže kostky už byly vrženy a zbývá jen čirá, konkrétní, přímo fenomenologická lidská bolest.“ – Svobodné slovo, 1990. „Obraz duchovní bídy, zřetelný v jednání většiny členů souboru, brutálního domovníka, ministerských úředníků aj., přerůstá ve svědectví o fungování totalitního systému, založeného na negativních lidských vlastnostech, kdy se jakékoli vybočení z řady chápalo téměř jako zrada na dělnické třídě.“ – Slovník české literatury . „Honzlová, s tebou se absolutně nedá nic dělat, seš dívčí pásek a pásek zůstaneš.“ Čímž mi poměrně polichotil. Odpověděla jsem mu, že se ještě vynasnažím, jelikož je mi známo, že žádný mladý člověk není pro nás ztracen, a že přestanu nosit ten kosmopolitní účes a kapsy na sukni nebudu už nikdy mít větší než pětkrát pět. Nakonec jsem poznamenala, že pásci ale vždycky byli v každé společnosti progresivní element. „Co je na tobě progresivního,“ zařval, až se mu dláždění od chudého tatínka zaviklalo. „Nemám ráda stojatou vodu, pomluvy, lhaní a krupičnou kaši,“ řekla jsem klidně. „Pročež si myslím, že bych mohla bejt nápomocná při velký proměně světa.“... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2023 , OneHotBookInterpreti: Denisa Barešová , Pavel Soukup
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Honzlová. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (140)
Tak jsem si po více než třiceti letech znovu připomněl, jak výborný je román Honzlová, který napsala Zdena Salivarová (*1933), spisovatelka, překladatelka, nakladatelka, zpěvačka, herečka, manželka Josefa Škvoreckého, při pobytu v USA a v prvních letech emigrace v Kanadě (1968–69; první verzi napsala za tři měsíce), kde ho pak v roce 1972 vydala jako pátou publikaci v nakladatelství '68 Publishers, které s manželem založila v Torontu, kde se usadili (román tam pak vyšel ještě dvakrát a patřil k nejúspěšnějším titulům nakladatelství).
V autobiografickém románu s podtitulem Protestsong líčí autorka jedno léto uprostřed 50. let, kdy hlavní hrdinka a vypravěčka Jana Honzlová nesměla z kádrových důvodů odjet na zájezd do Finska se souborem písní a tanců Sedmikrása, kde je zaměstnána. Chodí do kanceláře vyřizovat administrativu a dostane se ke svým kádrovým materiálům a pochopí, že bude nejspíš intrikami ze souboru vyštvána. Otce má v Americe, jednoho bratra u PTP, druhého ve vězení za pokus o nedovolený přechod hranic. Žije v karlínském činžáku na zbourání s rezignovanou matkou, desetiletým bratrem Hugem a patnáctiletou sestrou Andulou, která je do větru. Starší egoistická sestra Jarmila od rodiny odešla a Jana je vlastně jedinou živitelkou. Musí se vyrovnat se smrtí uklízečky paní Pelikánové, se kterou se ráda bavila, a začne ji pronásledovat úředník z ministerstva vnitra Sedláček, který z ní chce udělat donašečku, ale jeho zájem je i osobní. Útěchou je pro Janu přítel ze školních let, nyní katolický kněz Krůno. A to ještě není všem těžkostem konec...
Jana portrétuje také intrikánské členky a členy Sedmikrásy a vytváří tak obraz společnosti plné udavačů, lidí bez svědomí, esenbáků, estébáků, kariéristů... To vše je psáno jako strhující příběh s mnoha dobovými detaily, s vtipem, ironií a černým humorem, ale i s melancholií, bohatým jazykem plným hovorové a slangové mluvy. Čtenář se chvílemi baví a směje a chvílemi je mu z toho všeho do pláče a mnohokrát ho pořádně zamrazí...
Z knihy Moje pařížská revoluce (Andrea Sedláčková): "... Film má dopoledne projekci pro novináře a ten samý den jdeme s tatínkem na večeři. Předpokládám, že se vše bude opakovat jako po projekcích předcházejících filmů, budeme se tvářit, že ani jeden nevíme, že ten film je také o něm. Proto jsem překvapená, když otec prohlásí: „Ten film přehání, takhle to v těch kancelářích na vnitru v padesátých letech vůbec nevypadalo.“ Já jen pokývám hlavou a zeptám se jakoby nic: „A tati, ty jsi vlastně dělal kde přesně v tý době?“ Vlastně vůbec nepředpokládám, že by mi otec odpověděl pravdu, protože takovouto otázku jsem už položila mnohokrát a otec se vždy nějak vysmekl. Ale film otce asi zasáhl, protože najednou mi začne vysvětlovat, že on měl v té době na vnitru na starosti kulturu, tedy především různá divadla a mimo jiné také Soubor písní a tanců, kde byla jednou z hvězd Zdena Salivarová, manželka autora předlohy mého filmu Josefa Škvoreckého. A otec oznamuje, s plným nasazením, které u něj nebývá časté: „To ti byla taková kráva!“ Vyděšeně se ptám: „Proč?“ „Ten Soubor písní a tanců byl jednou pozvanej, myslím, že to bylo v osmapadesátém, do Francie a s nimi tam jel můj kolega, mladej hodnej kluk. Během zájezdu jim pomáhal, staral se o kostýmy, tahal těžký tašky, vláčel se se štendrama. A ta Salivarová si toho vůbec nevážila, naopak, dělala si z něj legraci, všem dávala najevo, že je tajnej, ponižovala ho. Při jedné recepci se takhle nevybíravě vyjádřila i před místním prefektem.“ Snažím se otce nevyplašit, aby nepřestal vyprávět, ale chci si věci upřesnit: „A ten tvůj kamarád tam jel dělat co? On tam asi nebyl oficiálně jako pracovník vnitra?“ „Ne, on tam byl oficiálně jako doprovod z Pragokoncertu, který zájezd organizoval. Ale byl obětavý a snažil se pomáhat.“ „A pro Salivarovou to byl nasazenej fízl, aby je udával.“ Otec spolkne moji drzost. „Uvědom si, že tehdy pořád ještě probíhala studená válka. Mohl se k nim přiblížit nějaký agent západní tajné služby, aby ty lidi přetočil na jejich stranu. Tím, že mého kamaráda Salivarová odkryla, ho mohla ohrozit na životě, mohli ho unést.“ „A co se stalo dál?“ „Ten můj kolega si po návratu z Francie stěžoval na její chování a mojí povinností bylo ji předvolat. Přišla, měla namalované nehty a zapálila si cigaretu. Důrazně jsem ji zvýšeným hlasem požádal, aby se tak už příště na zájezdě nechovala.“
Několik dní nad francouzskou historkou se Salivarovou přemýšlím. Něco mi stále zvoní hlavou, něco se mi připomíná, jen nevím, kam se přesně vydat. A náhle se mi vybaví, že v románu „Honzlová“ od Zdeny Salivarové, který jsem četla před několika lety, vystupuje mladý černovlasý, temně krásný pracovník ministerstva vnitra, který se jmenuje Sedláček. Takže se nejen jmenuje stejně, ale otci jako by z oka vypadl. Sedláček hlavní hrdinku zpěvačku Souboru písní a tanců Honzlovou marně balí, je do ní zamilovaný… Byla postava vnitráka inspirována skutečně mým otcem, byl to on?"
Související novinky (1)
Knižní novinky (42. týden)
17.10.2021
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Honzlová v seznamech
v Právě čtených | 4x |
v Přečtených | 766x |
ve Čtenářské výzvě | 130x |
v Doporučených | 92x |
v Knihotéce | 182x |
v Chystám se číst | 307x |
v Chci si koupit | 50x |
v dalších seznamech | 7x |
Štítky knihy
komunismus autobiografické prvky socialismus udavačství
Autorovy další knížky
2001 | Honzlová |
1991 | Nebe, peklo, ráj |
1991 | Samožerbuch - Autofestšrift |
1999 | Krátké setkání, s vraždou |
1994 | Hnůj země |
Vynikající kniha. Zvlášť když si čtenář uvědomí autobiografické prvky. Přiznám se, že se mi zdálo až neuvěřitelné kolik zla je v lidech. Jasně, každý není hrdina nebo disident, aby dokázal proti zrůdnému režimu aktivně bojovat. Většina z nás zkrátka vždycky spíš drží hubu a krok. Hlavní hrdinka vlastně taky nechtěla víc, než jen normálně žít, ale pokud možno s čistým štítem.
Jenže jak mohla normálně žít, když měla "kádrový škraloup" a kolem sebe tolik udavačů a velmi aktivních přisluhovačů režimu, kteří dělali mnohem víc zlého, než bylo potřeba ke klidnému přežívání.
Zajímavá byla postava Sedláčka.
Jako dospělá pamatuju 80. léta. To už režim mlel z posledního, takže jsem zažila jen jeho "light" verzi. Ale i tak mě zaráží. kolik lidí by ten děs chtělo zpátky.