Honzlová
Zdena Salivarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533863/bmid_honzlova-65e9eb1238305.jpg
5
569
569
Zpívá svůj sedmikráskový protestsong. Diktatuře proletariátu pod okny. Červenec roku 195* zalil i pražský oblouk Vltavy poblíž Stalinovy sochy vedrem, ale jednadvacetiletá Jana Honzlová si léto neužívá. Zbytek Státního souboru písní a tanců Sedmikrása, kde doteď zpívala světu o lepších zítřcích, se i s papaláši a tajnými odjel družit do Finska, zatímco ona tvrdne v kanclu a očekává průtrž mračen. Tuší, že s ní takzvané lidově demokratické zřízení zúčtuje za prostořekost, s níž se stavěla k budování socialismu. Upřímnost se za onoho času nenosí, a kdo nedrží basu se soudruhy, jde proti nim a hůl se na něj vždycky najde – pokud včas nepodepíše. Zvlášť pokud jde o holku z rodiny vyvlastněného živnostníčka, jejíž kádrový profil nevylepšují ani živel uprchlý do zámoří, ani mukl z lágru, natož umlácená matka rodu, jehož zbytky kolikrát nemají co jíst. Dívka ze zchátralého pavlačového domu v Karlíně by mohla papalášům z ÚV vyprávět, co je to správně podvyživený proletář. Na vlastní kůži cítí, že ji osud nahnal v mizernou dobu na šílené místo, avšak múza Josefa Škvoreckého bravurně vylíčí její vůli zůstat sama sebou: bezmocnosti, udavačství i tragédii navzdory. Výjimečná výpověď o chorobné budovatelské křeči 50. let. Exulant Ferdinand Peroutka dílo označil za nejlepší český román napsaný po druhé světové válce. „Umět skrze řemeslo spisovatelství mluvit v tolika různých a protichůdných rovinách uvnitř každé postavy a mít tuto vrstevnatost v celé stavbě knihy – to znamená umět říct, co je to skutečnost života.“ – Alfréd Radok, 1973. „Honzlová je houževnaté, vzdorné a nepoddajné děvče – a především úplně normální, přirozené až k nevíře. Za nic na světě nechce mít něco společného s něčím nepřirozeným, násilnickým. () Jenže kostky už byly vrženy a zbývá jen čirá, konkrétní, přímo fenomenologická lidská bolest.“ – Svobodné slovo, 1990. „Obraz duchovní bídy, zřetelný v jednání většiny členů souboru, brutálního domovníka, ministerských úředníků aj., přerůstá ve svědectví o fungování totalitního systému, založeného na negativních lidských vlastnostech, kdy se jakékoli vybočení z řady chápalo téměř jako zrada na dělnické třídě.“ – Slovník české literatury . „Honzlová, s tebou se absolutně nedá nic dělat, seš dívčí pásek a pásek zůstaneš.“ Čímž mi poměrně polichotil. Odpověděla jsem mu, že se ještě vynasnažím, jelikož je mi známo, že žádný mladý člověk není pro nás ztracen, a že přestanu nosit ten kosmopolitní účes a kapsy na sukni nebudu už nikdy mít větší než pětkrát pět. Nakonec jsem poznamenala, že pásci ale vždycky byli v každé společnosti progresivní element. „Co je na tobě progresivního,“ zařval, až se mu dláždění od chudého tatínka zaviklalo. „Nemám ráda stojatou vodu, pomluvy, lhaní a krupičnou kaši,“ řekla jsem klidně. „Pročež si myslím, že bych mohla bejt nápomocná při velký proměně světa.“... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2023
,
OneHotBook
Interpreti: Denisa Barešová , Pavel Soukup
více info...
Přidat komentář
Tak jsem si po více než třiceti letech znovu připomněl, jak výborný je román Honzlová, který napsala Zdena Salivarová (*1933), spisovatelka, překladatelka, nakladatelka, zpěvačka, herečka, manželka Josefa Škvoreckého, při pobytu v USA a v prvních letech emigrace v Kanadě (1968–69; první verzi napsala za tři měsíce), kde ho pak v roce 1972 vydala jako pátou publikaci v nakladatelství '68 Publishers, které s manželem založila v Torontu, kde se usadili (román tam pak vyšel ještě dvakrát a patřil k nejúspěšnějším titulům nakladatelství).
V autobiografickém románu s podtitulem Protestsong líčí autorka jedno léto uprostřed 50. let, kdy hlavní hrdinka a vypravěčka Jana Honzlová nesměla z kádrových důvodů odjet na zájezd do Finska se souborem písní a tanců Sedmikrása, kde je zaměstnána. Chodí do kanceláře vyřizovat administrativu a dostane se ke svým kádrovým materiálům a pochopí, že bude nejspíš intrikami ze souboru vyštvána. Otce má v Americe, jednoho bratra u PTP, druhého ve vězení za pokus o nedovolený přechod hranic. Žije v karlínském činžáku na zbourání s rezignovanou matkou, desetiletým bratrem Hugem a patnáctiletou sestrou Andulou, která je do větru. Starší egoistická sestra Jarmila od rodiny odešla a Jana je vlastně jedinou živitelkou. Musí se vyrovnat se smrtí uklízečky paní Pelikánové, se kterou se ráda bavila, a začne ji pronásledovat úředník z ministerstva vnitra Sedláček, který z ní chce udělat donašečku, ale jeho zájem je i osobní. Útěchou je pro Janu přítel ze školních let, nyní katolický kněz Krůno. A to ještě není všem těžkostem konec...
Jana portrétuje také intrikánské členky a členy Sedmikrásy a vytváří tak obraz společnosti plné udavačů, lidí bez svědomí, esenbáků, estébáků, kariéristů... To vše je psáno jako strhující příběh s mnoha dobovými detaily, s vtipem, ironií a černým humorem, ale i s melancholií, bohatým jazykem plným hovorové a slangové mluvy. Čtenář se chvílemi baví a směje a chvílemi je mu z toho všeho do pláče a mnohokrát ho pořádně zamrazí...
Z knihy Moje pařížská revoluce (Andrea Sedláčková): "... Film má dopoledne projekci pro novináře a ten samý den jdeme s tatínkem na večeři. Předpokládám, že se vše bude opakovat jako po projekcích předcházejících filmů, budeme se tvářit, že ani jeden nevíme, že ten film je také o něm. Proto jsem překvapená, když otec prohlásí: „Ten film přehání, takhle to v těch kancelářích na vnitru v padesátých letech vůbec nevypadalo.“ Já jen pokývám hlavou a zeptám se jakoby nic: „A tati, ty jsi vlastně dělal kde přesně v tý době?“ Vlastně vůbec nepředpokládám, že by mi otec odpověděl pravdu, protože takovouto otázku jsem už položila mnohokrát a otec se vždy nějak vysmekl. Ale film otce asi zasáhl, protože najednou mi začne vysvětlovat, že on měl v té době na vnitru na starosti kulturu, tedy především různá divadla a mimo jiné také Soubor písní a tanců, kde byla jednou z hvězd Zdena Salivarová, manželka autora předlohy mého filmu Josefa Škvoreckého. A otec oznamuje, s plným nasazením, které u něj nebývá časté: „To ti byla taková kráva!“ Vyděšeně se ptám: „Proč?“ „Ten Soubor písní a tanců byl jednou pozvanej, myslím, že to bylo v osmapadesátém, do Francie a s nimi tam jel můj kolega, mladej hodnej kluk. Během zájezdu jim pomáhal, staral se o kostýmy, tahal těžký tašky, vláčel se se štendrama. A ta Salivarová si toho vůbec nevážila, naopak, dělala si z něj legraci, všem dávala najevo, že je tajnej, ponižovala ho. Při jedné recepci se takhle nevybíravě vyjádřila i před místním prefektem.“ Snažím se otce nevyplašit, aby nepřestal vyprávět, ale chci si věci upřesnit: „A ten tvůj kamarád tam jel dělat co? On tam asi nebyl oficiálně jako pracovník vnitra?“ „Ne, on tam byl oficiálně jako doprovod z Pragokoncertu, který zájezd organizoval. Ale byl obětavý a snažil se pomáhat.“ „A pro Salivarovou to byl nasazenej fízl, aby je udával.“ Otec spolkne moji drzost. „Uvědom si, že tehdy pořád ještě probíhala studená válka. Mohl se k nim přiblížit nějaký agent západní tajné služby, aby ty lidi přetočil na jejich stranu. Tím, že mého kamaráda Salivarová odkryla, ho mohla ohrozit na životě, mohli ho unést.“ „A co se stalo dál?“ „Ten můj kolega si po návratu z Francie stěžoval na její chování a mojí povinností bylo ji předvolat. Přišla, měla namalované nehty a zapálila si cigaretu. Důrazně jsem ji zvýšeným hlasem požádal, aby se tak už příště na zájezdě nechovala.“
Několik dní nad francouzskou historkou se Salivarovou přemýšlím. Něco mi stále zvoní hlavou, něco se mi připomíná, jen nevím, kam se přesně vydat. A náhle se mi vybaví, že v románu „Honzlová“ od Zdeny Salivarové, který jsem četla před několika lety, vystupuje mladý černovlasý, temně krásný pracovník ministerstva vnitra, který se jmenuje Sedláček. Takže se nejen jmenuje stejně, ale otci jako by z oka vypadl. Sedláček hlavní hrdinku zpěvačku Souboru písní a tanců Honzlovou marně balí, je do ní zamilovaný… Byla postava vnitráka inspirována skutečně mým otcem, byl to on?"
Skvělá a dobře vypointovaná kniha. Syrové zachycení práskačsko-budovatelské atmosféry 50. let.
Při čtení mi v hlavě několikrát vytanulo jedno slovo: nadčasovost. Ten styl, ten jazyk! Kdo by řekl, že od vydání Honzlové uplynulo už více než 50 let.
Výborně napsaná kniha, čtivá, vtipná, ale i hodně smutná. Taková hořkosladká. Jsem moc ráda, že jsem se k ní ko-neč-ně dostala. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.
Co se týká české beletrie, zařazuji Honzlovou hned za svého oblíbeného Kunderu a moc děkuji, že jsem se k ní dostala a doplnila si vzdělání. A taky děkuju za to, v jaké době teď žijeme a doufám, že to, co se dělo za komančů, se nikdy nevrátí zpět. Nezapomínejme na to! Lidé k sobě umí být neuvěřitelně zlí.
Nádherná kniha. Paní Salivarová má zvláštní styl psaní, je mi to velmi sympatické, dobře se mi to četlo. Chvílemi mi běhal mráz po zádech, ta doba byla bláznivá, zlá a nespravedlivá, jsem ráda, že žiju tady a teď. Konec je otevřený, každý si může sám domyslet, jak se hrdinka asi rozhodla... já jí držím pěsti a autorce děkuji za tuto knihu. Určitě si od ní přečtu i jiné.
Tak toto bolo dychberúce.
Dej odohrávajúci sa v parnom lete v tom najhnusnejšom období socializmu, kde spravodlivosť či pravda bolo sprosté slovo, kde sloboda bola na hony vzdialenou predstavou a človek samotný len bezvýznamný článok pochybného systému.
"Člověk musí zapomínat, aby mohl dožít ten svůj jeden malý život"
A viete čo je na tejto knihe najkrajšie? To, ako Salivarová nahustila ubohost systému do perfektne napísaného príbehu, ktorý je formou, štýlom i obsahom skutočne nevšedný. Jej humor, jej hra s jazykom, to bolo niečo úžasné.
"Na ulici jsem se od ní odlepila jako kladný pól od kladného a klusala jsem jako k poště, žádná tím směrem není, prchala jsem před tou vidinou, před tím strašidlem, před tím zlým duchem, zjevením, před tou sůvou, upírem, houkadlem, polednicí, čtvrtodenní zimnicí, klusala jsem, pelášila, až jsem se patama kopala do zadku."
"Hugáč dodržel slovo a přinesl pugét karafiátů, sotva jsem ho unesla. Na náměstí Krasnoarmejců zmizel jeden cíp květinové rudé hvězdy."
Nezabudnuteľná! 5/5
Vůbec si nedovedu představit dnešní jednadvacetiletou holku, že by psychicky a intelektově ustála takové situace jako Jana Honzlová. Nebo že by se dnešní patnáctka vdávala. Těžká doba evidentně vyžaduje od člověka výkony. Byť je dnes už velice vzdálená, spisovatelce se podařilo vdechnout postavám věčný život, máte pocit, že si to svoje kafe z melty pijou vedle vás. Proto člověka vypjaté scény tolik zasahují, i když jsem měla pocit, že ve dvou závěrečných už se autorka snaží ždímat emoce, no, samozřejmě že je vyždímala i ze mě, hlavně při té první s kočkou. Jazykově skvělé, to taky pomůže přenést se o nějakých sedmdesát let zpět a polidští papírové postavy, spousta černého humoru. Nejsilnější mi připadala scéna se křtem, to mě úplně zamrazilo, ani nevím proč. Doporučuju číst teď v létě kvůli sugestivně vykreslenému pražskému vedru, i když vlastně ani v zimě by to nemuselo být špatné. Strašná, odporná doba. Každý bychom si měli něco takového občas přečíst, abychom si uvědomili, že svobodu si za žádnou cenu nesmíme nechat vzít.
P.S. Konečně jsem se díky této knížce dozvěděla, proč se kondomu říká olačka. :-)
Tahle doba musela být naprosto otřesná, člověk pykal za chyby ostatních, nemohl se jakkoliv bránit, protože to bylo akorát horší. I kdyby s Vámi měl někdo dobré úmysly, tak to nepoznáte a jistotou byla jedině podezíravost a nedůvěra.
Zdena Salivarová je osobnost se zajímavým životem a do Honzlové zakomponovala spoustu autobiografických prvků ze svého mládí. V roce 1968 poté utekla se svým manželem Josefem Škvoreckým do exilu, a v Torontu založili nakladatelství 68 Publishers, které vydávalo české i anglické překlady československých knih, v té době u nás zakázaných.
Tahle knížka je sakra dobře napsaná, ten bohatý jazyk, hovorová čeština, vulgarismy a humor jsou geniální kombinací, která vytváří nezapomenutelný zážitek. Nechápu, že jsem o knížce nikdy neslyšela. Vlastně ani o autorce, jejíž jméno je nejspíš schované ve stínu jejího manžela.
Přečtěte si to a šiřte povědomí o téhle knížce a o její autorce!
4,5*/5*
IG: @cotaholkacte
Páni, jsem ráda, že se na konci nic nikomu nestalo a všichni skončili šťastně. Protože to tak dopadlo, ne? Ne?????????????
Poslední dobou mám obrovské štěstí na audioknihy (ano, velkou roli v tom hrajou tipy od @zanicenyknihkupec :)).
Jedním z takových tipů byla i Honzlová. A panebože, to bylo skvělý.
Román se odehrává v Česku v období těžkého komunismu. Hlavní hrdinka Jana Honzlová tráví osamocené léto v Praze. Osamocené proto, že jako jediná členka souboru písní a tanců Sedmikrása nemohla odjet do zahraničí, jelikož není členkou strany a nedostala tak propustku.
Na příběhu mladé dívky je zde zobrazeno, jak moc ovlivňovalo budování socialismu životy lidí. Autorka Zdena Salivarová do románu vnesla autobiografické prvky, knihu rozepsala ještě během života v Praze a dokončila ji po emigraci v Torontu.
Audioknižní verze je skvělá! Přechody mezi kapitolami obohacují úryvky lidových písní podtrhující text. Interpretace Denisy Barešové nemá chybu.
Asi první audiokniha v mém životě, která způsobila, že jsem šla během poslechu po ulici s otevřenou pusou - tak moc jsem byla šokovaná věcmi, které se v knize odehrávaly.
Drsné, surové, bolavé, fascinující.
(SPOILER)
Posloucháno jako audiokniha v podání skvělé Denisy Barešové.
Málem mě tato kniha minula. Aplikace mi ji neustále doporučovala, ale upřímně... 50. léta, soubor lidových písní... Čula jsem jakýsi patos, na který jsem neměla náladu. To podporovala obálka audioknihy s tou papírovou loutkou... Ale nakonec jsem si řekla, že tomu dám šanci, a musím říct, že jde o jednu z nejlepších knih, kterou jsem v poslední době četla. S hlavní hrdinkou Janou se osud nemazal - chudičká rodina, otec za hranicemi, aniž by jim z toho plynul nějaký prospěch, bratři v lágrech. O tom, co teprve přijde v knize, ani nemluvě. Salivarová však tento příběh podává s neuvěřitelným humorem, že jsem se kolikrát musela těm absurditám smát. Konec je poněkud otevřený, ale není to na škodu, naopak to ukazuje celkovou nejistotu té doby.
Žert nebo Honzlová, efekt rozpaků vyjde různými přístupy nastejno. Jedno intelektuálně zasmrádlé, druhé placatě naivní. V hlavní roli vztahovační ukřivděnci, kterým by ubližoval každý režim. Už se těším na pořádnou vyfabulovanou detektivku! 11/24
"Lepší však sprosté slovo než násilný čin a kriminál."
"Jelikož jí pobuřují výrazy, nikoli skutky."
"Tenorů je málo jako kněží."
"Pro mě je momentálně největší libido přidat matce na žrádlo."
To je taková nádhera! Naprosto kouzelná poetika a humor; protkáno totálně, na milimetr přesně zapadajícími vulgaritami a mnohosmysly. Tak realistický příběh se vším všudy! Včetně kněžské reality ;o)
Tolik pohledů na bídu , bolest, bezvýchodnost a všechno to o čem se potom dočtete v doslovu, jehož se mistrně zhostil Pavel Soukup.
Celkově příběh ještě povýšila úžasná Denisa Barešová svým luxusním hlasovým zpracováním a zpěvem!
Zprvu jsem si říkala "nic moc" a "zase totalita stokrát jinak"...
Jak obrovský omyl !
Audioknihu bych nechala poslouchat všechny studenty na hodinách nejen literatury, ale i občanské výchovy nebo základů společenských věd.
Paní Zdena byla génius a taky si myslím, že pan Škvorecký by to takhle lehkým perem se svěžím humorem v tolika vrstevách nedokázal :o)
Proč jsem se téhle knize doposud vyhýbala?
Děkuji soupik2012 !
_________________________
SPOJLER pod čarou - v realitě by asi Janu mrzelo, že Krůno nepokřtil i Hugáče . . .
10/10
Na styl jsem si chvíli musela zvykat, ale pak jsem to zhltla jedním dechem. Žádnej sladkej happyend. Konec jen podrthl celkové ne příliš veselé vyznění knihy.
Hlavní hrdinkou knihy, jak už název napovídá, je Jana Honzlová. Mladá talentovaná dívka, členka souboru Sedmikráska. Je však politicky nespolehlivá. Nelehká doba 50. let v Československu, autorka ji líčí syrovou mluvou, a hlavně do příběhu přidává vlastní vzpomínky.
Knihy z období naší historie, kdy tu vládli komunisté, mám moc ráda, ač se nejedná o lehké čtení. Honzlová je opět jedna z knih, která skvěle popisuje to, co se u nás dělo, ale je uchopena a napsána trošku jinak, originálně.
Ze začátku jsem měla problém zvyknout si na styl. Kniha je psána ich formou a chvílemi působila jako dlouhý monolog. Jakmile jsem se začetla, už jsem knihu nemohla odložit, ponořila jsem se do příběhu a prožívala jsem s Janou zdánlivě obyčejné léto, trable v rodině i v práci. Chvílemi jsem měla pocit, že sedím s kamarádkou u kávy a ona mi vypráví o svém životě.
Je zde skvěle vylíčena doba padesátých let, jak to tu chodilo, jak si žili lidé v různém postavení, jak nikde a před nikým nebylo bezpečno. Je tu i úžasně popsána Praha, jak vypadala, kam se mladí chodili koupat, kam bavit.
Ač jsem si myslela, že vím, kam se kniha bude ubírat, autorka přidala pár nečekaných událostí a díky nim ve mně bude příběh doznívat ještě spoustu dní po dočtení
Suverénní vypravěčství a nádherná práce s češtinou. Lze jen litovat, že toho Zdena Salivarová nenapsala víc. Honzlová je znamenitá kniha, kterou je třeba stále doporučovat, protože mám pocit, že tak jako je její autorka ne úplně doceněná, tak i její nejlepší kniha není tak připomínána, jak by měla. Jedna z knih, při jejímž hodnocení se shodují literární kritik i běžný čtenář.
Štítky knihy
komunismus autobiografické prvky socialismus udavačství
Autorovy další knížky
| 2001 |  Honzlová |
| 1991 |  Nebe, peklo, ráj |
| 1991 | Samožerbuch - Autofestšrift |
| 1999 | Krátké setkání, s vraždou |
| 1994 | Hnůj země |
Vynikající kniha. Zvlášť když si čtenář uvědomí autobiografické prvky. Přiznám se, že se mi zdálo až neuvěřitelné kolik zla je v lidech. Jasně, každý není hrdina nebo disident, aby dokázal proti zrůdnému režimu aktivně bojovat. Většina z nás zkrátka vždycky spíš drží hubu a krok. Hlavní hrdinka vlastně taky nechtěla víc, než jen normálně žít, ale pokud možno s čistým štítem.
Jenže jak mohla normálně žít, když měla "kádrový škraloup" a kolem sebe tolik udavačů a velmi aktivních přisluhovačů režimu, kteří dělali mnohem víc zlého, než bylo potřeba ke klidnému přežívání.
Zajímavá byla postava Sedláčka.
Jako dospělá pamatuju 80. léta. To už režim mlel z posledního, takže jsem zažila jen jeho "light" verzi. Ale i tak mě zaráží. kolik lidí by ten děs chtělo zpátky.