Honzlová
Zdena Salivarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533863/bmid_honzlova-65e9eb1238305.jpg
5
587
587
Zpívá svůj sedmikráskový protestsong. Diktatuře proletariátu pod okny. Červenec roku 195* zalil i pražský oblouk Vltavy poblíž Stalinovy sochy vedrem, ale jednadvacetiletá Jana Honzlová si léto neužívá. Zbytek Státního souboru písní a tanců Sedmikrása, kde doteď zpívala světu o lepších zítřcích, se i s papaláši a tajnými odjel družit do Finska, zatímco ona tvrdne v kanclu a očekává průtrž mračen. Tuší, že s ní takzvané lidově demokratické zřízení zúčtuje za prostořekost, s níž se stavěla k budování socialismu. Upřímnost se za onoho času nenosí, a kdo nedrží basu se soudruhy, jde proti nim a hůl se na něj vždycky najde – pokud včas nepodepíše. Zvlášť pokud jde o holku z rodiny vyvlastněného živnostníčka, jejíž kádrový profil nevylepšují ani živel uprchlý do zámoří, ani mukl z lágru, natož umlácená matka rodu, jehož zbytky kolikrát nemají co jíst. Dívka ze zchátralého pavlačového domu v Karlíně by mohla papalášům z ÚV vyprávět, co je to správně podvyživený proletář. Na vlastní kůži cítí, že ji osud nahnal v mizernou dobu na šílené místo, avšak múza Josefa Škvoreckého bravurně vylíčí její vůli zůstat sama sebou: bezmocnosti, udavačství i tragédii navzdory. Výjimečná výpověď o chorobné budovatelské křeči 50. let. Exulant Ferdinand Peroutka dílo označil za nejlepší český román napsaný po druhé světové válce. „Umět skrze řemeslo spisovatelství mluvit v tolika různých a protichůdných rovinách uvnitř každé postavy a mít tuto vrstevnatost v celé stavbě knihy – to znamená umět říct, co je to skutečnost života.“ – Alfréd Radok, 1973. „Honzlová je houževnaté, vzdorné a nepoddajné děvče – a především úplně normální, přirozené až k nevíře. Za nic na světě nechce mít něco společného s něčím nepřirozeným, násilnickým. () Jenže kostky už byly vrženy a zbývá jen čirá, konkrétní, přímo fenomenologická lidská bolest.“ – Svobodné slovo, 1990. „Obraz duchovní bídy, zřetelný v jednání většiny členů souboru, brutálního domovníka, ministerských úředníků aj., přerůstá ve svědectví o fungování totalitního systému, založeného na negativních lidských vlastnostech, kdy se jakékoli vybočení z řady chápalo téměř jako zrada na dělnické třídě.“ – Slovník české literatury . „Honzlová, s tebou se absolutně nedá nic dělat, seš dívčí pásek a pásek zůstaneš.“ Čímž mi poměrně polichotil. Odpověděla jsem mu, že se ještě vynasnažím, jelikož je mi známo, že žádný mladý člověk není pro nás ztracen, a že přestanu nosit ten kosmopolitní účes a kapsy na sukni nebudu už nikdy mít větší než pětkrát pět. Nakonec jsem poznamenala, že pásci ale vždycky byli v každé společnosti progresivní element. „Co je na tobě progresivního,“ zařval, až se mu dláždění od chudého tatínka zaviklalo. „Nemám ráda stojatou vodu, pomluvy, lhaní a krupičnou kaši,“ řekla jsem klidně. „Pročež si myslím, že bych mohla bejt nápomocná při velký proměně světa.“... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2023
,
OneHotBook
Interpreti: Denisa Barešová , Pavel Soukup
více info...
Přidat komentář
Bezcharakterní kreatury, kterým svědomí nebránilo ve zneužívání moci a udávání. Kariéristé, kteří si bez skrupulí pohrávali s osudy obyčejných slušných lidí, kteří prakticky neměli proti propracovanému molochu moci šanci. Takových, jako Jana bylo mnoho. Je dobře, že podobné příběhy existují a připomínají nám, jak příšerná to byla doba.
Tak to byl život Jany Honzlové! Dovedeme si vůbec představit, kolik takových Honzlových a jí podobných bylo! Kolika lidem režim budování socialismu určoval, co mohou nebo spíše nemohou dělat! A proč tomu tak vůbec bylo! Když jsem knihu začala číst, okamžitě jsem se vrátila do doby před více než 30 lety. Je dobře, že se o tom, jak to tehdy bylo, mohou dočíst i ti, kteří tuto dobu nezažili. Je to svědectví, na které bychom neměli zapomínat.
Román se mi velice líbil a hluboce mne zasáhl. Umožnil mi pochopit dobu, kterou jsem nezažila. Dobu, ve které o osudu člověka mohlo rozhodnout lživé anonymní udání. Dobu, ve které byl každý, kdo vybočoval, považován za podezřelého až nebezpečného. Bylo mi smutno z hlavní hrdinky, protože nebylo v její moci zvrátit chod událostí. Hlavou zeď neprorazíš.
Kniha hezky pracuje i s jazykem, který je také používán jako charakteristika postav.
Přestože kniha vyznívá smutně, tísnivě a beznadějně, tak obsahuje i pasáže, u kterých se čtenář zasměje.
Knihu určitě doporučuji k přečtení.
Zoufalé kličkování malé umělecké myšky, poznamenané nesprávným rodokmenem, v bludišti totalitního režimu, pod stálým dohledem všemocného velkého bratra té doby. Aroganci SNB střídá psychologický tlak STB, na pracovišti natahují uši udavači. Mantinely byly jasně dány, bez maximální autocenzury jsi neměl šanci. Schopnosti, výkon, charakter, to vše se svým významem nikdy nemohlo vyrovnat tomu nejdůležitějšímu – absolutní loajalitě těm, co si o sobě mysleli, že jsou „vědeckým učením“ fanatických vizionářů předurčeni vést lid k té nejúžasnější budoucnosti. Ať už se to tomu „nechápavému“ lidu líbilo nebo ne.
Mám dojem, že poslední dobou ti „nejchytřejší“ zase odněkud vylézají, nabírají síly a jsou čím dál tím hlasitější a viditelnější. Nezažili totalitu, kterou i tato kniha, založená na vlastních zkušenostech autorky, věrohodně připomíná, ženou se tedy do ní bezhlavě.
Občas mě zaskočil nezvyklý ženský pohled na svět, občas nevyrovnané chování vypravěčky, kdy se strach a hrůza, a z toho vyplývající připravenost podřídit se režimu, střídá s nečekanou drzostí při jednání s lidmi potencionálně nebezpečnými. Převládající temnou atmosféru naštěstí občas tu a tam prozáří malé světýlko naděje.
85 % (aktuálně 242 hodnocení s průměrem 91 %).
P.S.
Audiokniha, rozhlasová četba na pokračování. Jana Paulová se do četby vžívá naplno, její dramatizace je procítěná, v některých nejemotivnějších momentech se mi hysterický tón zdál až mírně přehnaný. Asi proto, že nejsem žena.
Jadran a Trudoš zde napsali to nejdůležitější a ono je k tomu jen málo co dodat. Přitom stačilo velice málo a Honzlová by nespatřila "světlo světa". Josef Škvorecký se o tom zmiňuje jako o obrovské náhodě, kdy našel v odpadkovém koši svazek průklepových papírů připravených k likvidaci.
Píše, že byl v daný okamžik nejspíše osvícen. Byla noc, ale on nespal a četl "Honzlovou". Ráno oznámil šéfce Vydavatelství 68, že nechápe, proč chtěla vyhodit poklad !
Takže skvělá autorka ! A samozřejmě zachránce. Kniha se čte sama !
Pekna kniha, ktera by mela byt povinnou cetbou. Manipulace, zastrasovani, perfektne vystizena doba "budovani socialismu". Nelibil se mi styl psani, hovorove vyrazy a vynechana pismenka ve slovech. Chapu, ze to byl zamer a jazyk te doby. Konec jsem necekala tak smutny, chudak maly Hugousek. Spravedlnosti by se clovek nedovolal. Jsem stastna, ze jsem se narodila v jine dobe.
Bezva knížka se smutným koncem, popisující obyčejný život v době budování socialismu v Československu z pohledu hlavní hrdinky, nepocházející zrovna z prorežimní rodiny. Poslouchala jsem ji jako audioknihu ve skvělém podání Jany Paulové. Vzpomínám si, že jsem to slyšela již před řadou let jako četbu na pokračování v rádiu a už tehdy se mi to líbilo. Myslím, že se podívám ještě po jiných knihách této autorky.
Kniha má své klady, to nepopírám, ale neseděl mi úplně styl psaní a co mě rozčiluje jsou prostě chyby, překlepy nebo vynechaná písmena.
Od knihy jsem neměla velká očekávání a o to víc jsem byla překvapená, jak moc se mi kniha líbila. Autorka píše velmi čtivě a i "obyčejný" život dokáže podat neobyčejně. Příběh z dob hlubokého socialismu na čtenáře přímo dýchá tehdejší těžkou dusivou atmosférou, kterou jsem já osobně nezažila, ale i tak naplno prožívala s hlavní hrdinkou Janou. Jedná se o na první pohled jednoduchý, příjemný příběh mladé dívky, ale pod povrchem se skrrývá něco silného, hlubokého, co nutí k zamyšlení. Rozhodně stojí za přečtení.
(umím si představit zařazení knihy do maturtní četby, jako pohled na tehdejší život a společenskou situaci)
„Při pomyšlení na zítřek mě definitivně přestal bavit svět.“
V okamžiku, kdy si myslíte, že už vás nic nemůže literárně zaskočit, přijde úder z té nejméně očekávané strany. V mém případě se o něj postarala Zdena Salivarová, která prostřednictvím románu Honzlová dokonale zachytila děsivou zvrácenost úspěšného socialismu.
Strhující monolog obyčejné holky z pavlače zaujme především emocemi ukrytými mezi řádky. Jana Honzlová se snaží nebrat si k srdci neustálé ústrky okolí, takže její příběh plyne s civilní všedností, čtenář však rozhodně nedokáže ignorovat všechnu tu cynickou nespravedlnost, jež se kolem ní děje. Ačkoli dospívá v panoptiku „všichni jsme si rovni“, je nucena sledovat, jak systém cíleně ohýbá a láme její nejbližší, čistě jen proto, že si na ně zasedli „ti rovnější“. Přesto se vyprávění nese v optimistickém duchu, který hrdince vydrží přesně do momentu, než kvůli upřímným svědectvím kolegů nezačne litovat, že se vůbec narodila. Tohle přitom napsal život sám, ne žádná fantazie.
Nevím, jak jsem tuhle knížku mohla doteď míjet. Je úžasná. Janu obdivuji, nevím, zda bych dokázala unést to, co ona. A Hugo...Brečela bych.
Jsem ráda, že ta doba je už pryč.
setkal jsem se v životě s jedním takovým Sedláčkem, autorka velmi věrohodně a napínavě popsala váhání a pochybování manipulovaného jedince
Víte, jak mají knihomolové většinou problém s tím, vybrat pár nejoblíbenějších knih? Před časem jsem si sama pro sebe titulovala Hrdého Budžese. Konečně mu nebude smutno, Honzlová patří totiž na čestné místo hned vedle něj. Jakmile se vrátím do Česka, budu obíhat antikvariáty jak divá a shánět další díla paní Salivarové / Škvorecké.
Kniha Honzlová od paní Salivarové mě jako povinná četba naprosto minula, tak jsem si ji chtěla přečíst v dospělosti. Ale nějak nevím, do knihy jsem se nemohla pořádně začíst a styl psaní mi někdy vadil, ačkoliv mám vyprávění v ich formě ráda. Čekala jsem trochu něco jiného...
Lehká a přece tak těžká kniha. Lehce psaná, občas jsem se až musela smát díky té chytré a tolik prostořeké Janě. Která se ne zcela jednoduchým životem proplétá, jak může. A vůbec se jí tedy nedivím, že byla roztrpčená tou věčnou nespravedlivostí, že skoro nikomu nedokázala věřit. Mladá holka s dost velkým nákladem na hřbetu, proč by se občas nechtěla zachovat i dětinsky. Chápala jsem ji a je mi za ni smutno. Knížka nakonec dost těžká, leží mi na hrudi a tíží. I kvůli tomu, v jaké době se odehrává, v letech padesátých, prodchnutých neustálými obavami a strachem. V době, kdy na statečnost nezbývalo moc místa. Tahle knížka mi z hlavy jen tak nevymizí.
Na tuhle knížku jsem narazila poprvé, když mi bylo 16, dva roky po revoluci. Byla to moje první konfrontace s tím, jak to za komunistů chodilo u těch kádrově nevyhovujících. Dost mi otevřela oči.... Další kniha, kterou bych dala do povinné četby! A četla se velmi dobře.
Jednim slovem vyborna. Hnus minuleho rezimu je vylicen naprosto dokonale, navic tim, jak autorka zasadila pribeh do ramce zivotu obycejnych lidi, je cela ta hruza skutecne verohodna. Cenim si i skvele prace s jazykem.
Nemohu říct, že mě nemrzí, že jsem tu nenašel své vydání (Art-servis 1990). Když tu manželé Škvorečtí tuším v březnu 1990 na Ruzyni přistáli, dva tři nakladatelé nesli Josefu Škvoreckému zálohy na honoráře. Já Zdeně Škvorecké ještě teplých pět výtisků její první knihy opět vydané ve vlasti, které se mi podařilo v rekordním čase vytisknout v obskurní tiskárně Mezinárodního svazu studentstva tuším v Sadské. Speciálně mi je odtamtud sólo přivezli.
Štítky knihy
Praha 50. léta 20. století komunismus autobiografické prvky socialismus udavačství exilová literatura exiloví spisovateléAutorovy další knížky
| 2001 |  Honzlová |
| 1991 |  Nebe, peklo, ráj |
| 1991 | Samožerbuch - Autofestšrift |
| 1999 | Krátké setkání, s vraždou |
| 1994 | Hnůj země |
Zmar hnusných normalizačných rokov opísané tým najskvelejším spôsobom.